Výkeci troch šialencov

Když vír ustal, ocitl se v pokoji plném rozbitých hraček. Harry nejdříve nechápal, kde se to octl, ale pak si uvědomil, že před třemi lety, jeho pokoj obývaly Dudleyovi rozbité hračky.

Když použil obraceč času tak mu zbýval týden do prázdnin. Avšak jelikož chtěl mít trochu času navíc, tak obraceč přetočil tak, aby se přenesl přesně na jeho jedenácté narozeniny. V tu dobu by neměli být Dursleyovi a on doma.

Podíval se do ruky, ve které  před chvílí držel obraceč času, ale místo něj držel jen hromádku popela. S povzdechem sevřel tuto hromádku a sešel do kuchyně, hledat nějaký sáček. Příčila se mu myšlenka, že zbytek obračeče jen tak vyhodí.

Když našel igelitovou tašku tak do ní vysypal obsah své ruky a tašku pořádně zamotal. Potom ji hodil do bezedného batohu a šel k zadním dveřím. Byli zamčené. Harry se na dveře nepěkně podíval a šel k nejbližšímu oknu.

Mohl použít alohomora, ale ještě před cestou se rozhodl, že bude svou hůlku používat, co nejmíň, jelikož nechtěl problémy s ministerstvem. Mohl by si koupit novou hůlku, ale to bude řešit až v Austrálii, jelikož k Ollivanderovi se mu moc nechtělo. Nejspíš by si ho vybrala ta samá hůlka a to by jeho problém nevyřešilo.

Ale teď zpátky do přítomnosti: Rozhlédl se, jestli nikoho před oknem neuvidí, otevřel okno a vylezl ven.

Venku ze sebe oprášil neviditelný prach a vycházkovým krokem ťapkal po cestě za domem. Cestou se ještě jednou ujistil, že v okolí nikdo není a že z oken nekouká na ulici ani jedna drbna. Teprve potom přivolal mávnutím záchranný autobus. Stan začal předčítat svoji napsanou řeč, ale Harry na její konec nehodlal čekat. Rychle se vecpal do autobusu, dal Stanovi do ruky galeon a zamumlal jen: „Centrum Londýna,“ a šel si sednout na nejbližší volnou postel.

„Hej Ernie! Směr Londýn, máme tu přednostního zákazníka,“ zařval Stan Silnička a koukal na galeon, jak na zjevení. Cesta trvala pár minut a byli v centru Londýna. Po odjezdu autobusu si sundal plášť a strčil ho do batohu.

Potom se podíval na své obnošené oblečení, sice už si nějaké oblečení koupil v Příčné, ale to byli většinou pláště a hábity, mezi mudly nepoužitelné. Proto se rozhlédl kolem sebe a vydal do prvního obchodu, který uviděl. Okamžitě jak vešel, tak k němu přišla postarší paní.

„Máte nějaké přání?“ zeptala se vlídným hlasem.

„Ano, rozhodl jsem se úplně přebudovat šatník, takže bych chtěl koupit  úplně vše od ponožek k rukavicím, ale jelikož se v tom moc nevyznám, takže bych byl moc rád, kdyby jste mi s výběrem pomohla,“ řekl Harry s úsměvem.

„Ale jistě, ráda vám pomohu, jen řekněte jaké barvy byste si představoval a také…“ od té chíle byl Harry v jednom kole, ne že by nákupy přímo nesnášel, ale v lásce je také neměl, takže byl rád, když se z obchodu po třech hodinách dostal. Měl tolik tašek, že je skoro všechny nepobral a radši si zavolal k obchodu taxík.

Taxikáři řekl, ať dojede k nejbližšímu hotelu. V autobuse mu došlo, že by si měl trochu pozměnit vzhled, než pojede do Austrálie a nejspíš i vymyslet falešné jméno.

V hotelu mu jeho věci naložili na velký zlatý vozík. Pokoj si zaplatil na tři noci a přidal nemalé díško, aby se vyhnul otázkám. Nebyl to zrovna nejlevnější hotel, jak si při placení všiml a on rozhodně nevypadal, že by mu bylo více než patnáct.

Když se dostal po dlouhém dni konečně pod sprchu, tak téměř zavrněl blahem. Po sprše na sebe navlékl měkoučký, světle modrý župan, který byl ve vybavení hotelu. Při čištění zubů ho napadlo, že by ten župan mohl z hotelu nenápadně propašovat. Přece jenom se toho měkkého pocitu nchtěl zbavit.

V postely si pak naplánoval zítřek. Rozhodl se, že zítra zajde ke kadeřníkovi, koupit kontaktní čočky, potom zajde pro letenky a nakonec by měl napsat dopis řediteli školy.

Aby pravdu řekl, tak na tu školu byl velmi zvědav, informací o ní bylo minimum. Dozvěděl se jen adresu, kde se měli posílat žádosti o studium a to že se tam vycvičují lovci.

Lovci jsou lidi, co hubí člověka ohrožující rostliny, loví nebezpečná zvířata a potlačují nebezpečí, které ohrožuje svět. Byla to nebezpečná, ale velmi vzrušující práce, a když se o ní dozvěděl, hned věděl, že by se mu taková profese líbila.

Vlastně se o lovcích dozvěděl náhodou. Když četl knihu o nebezpečných bájných tvorech, psalo se tam o tvorovi jménem Kerberos, tříhlavý pes, který ohrožoval obyvatele vesničky jménem Farway. Obyvatelé vesnice už ztratili veškerou naději, kterou měli ve vysvobození. Avšak najednou se objevila, tříčlená skupinka, skládající se ze dvou mužů a jedné ženy, která Kerberose zabila a navrátila tak vesničanům jejich ztracenou naději. Když pak chtěli vědět jména svých zachránců, tak dostaly jen odpověď, že je zachránily ve jménu lovců a následně trojice zmizela ve tmě noci

Harryho tento příběh tak fascinoval, že se o lovcích snažil zjistit více informací, ale ať hledal v jakékoli knihovně, nic o nich nenašel. Když už to chtěl vzdát tak na něj doslova spadla tenčí knížka s názvem: „Semper simul“.

Názvu sice nerozumněl, ale knížky měl nepatrný omamný pocit, jako by ho knížka přímno vybízela, aby si ji vzal domů. Než ji však vůbec otevřel, tak se na ni zeptal prodavače. Ten mu odpověděl, že je to velmi zajímavá brožurka o bylinkách. Harrymu se to moc nezdálo a už jen kvůli tomu zdání si ji koupil.

Teprve doma zjistil, že se knížka není vůbec o bylinkách, ale právě o tématu, který tak dlouho hledal: lovci. Bylo tam pár informací ohledně profese, studiu a škole.

Také bylo v úvodu bylo napsáno, že se tato knížkq objeví, jen těm, kteří nemají zlé úmysly a zajímají se o lovce. Všichni ostatní to vidí jen jako brožurku o bylinkách. Také tam bylo varování, že když budou zamýšlet vyzradit nějakou informaci o škole jinému člověku, tak se jim všechny informace o lovcích vymažou z paměti.

Když přestal přemýšlet o tom, jak se o lovcích dozvěděl, tak se podíval se na hodiny, které k jeho překvapení ukazovali už půl dvanácté.

Proto raději zhasnul lampičku a  za chvíli už uvolněně spal.

Ráno se probudil příjemně odpočatý přesně v devět hodin. Vstal z postele a začal dělat ranní hygienu a u ní si uvědomil, že by si měl koupit kartáček na zuby a hřebínek. V hotelu je sice měli, ale pokud by ho přijali na školu, tak by si je měl koupit. Pochyboval, že by pro každého studenta kupovali kartáček. Najednou mu myslí proběhla představa Snapea, jak dává kartáčky každému studentovi. Při té přestavě musel vyprsknout smíchy, až pastou poprskal zrcadlo.

Při utírání zrcadla kroutil hlavou, jak ho mohl napadnout zrovna Snape.

Potom, co vylezl z koupelny, tak na sebe hodil červené triko, šedé kalhoty a černou mikinu s kapucí, pro případ, kdyby musel skrýt tvář. 

Nasnídal se v menší restauraci naproti hotelu. Když posnídal, tak se zvedl a vyšel ven, aby našel nějaké kadeřnictví. Narazil na něj hned v další ulici.

Jakmile vešel, byl usazen mladou kadeřnicí do křesla a zavalen otázkami, jak by si svůj účes představoval.

„Chci naprosto změnit účes. Nechám to na vás, jen bych chtěl, aby mi vlasy tam moc netrčely,“ řekl Harry a raději zavřel oči.

„Jak si přejete,“ uslyšel předtím, než mu kadeřnice sundala brýle.

Seděl v křesle asi hodinu, než znovu ucítil brýle na nose.

„Můžete se podívat. Podle mě je to o hodně lepší než předtím,“ slyšel hlas kadeřnice.

Zhluboka se nadechl a nejprve opatrně otevřel jedno oko a pak i druhé. Chvilku nechápavě hleděl na odraz v zrcadle a pak si tak nějak uvědomil, že ten v tom zrcadle je on a vytřeštil oči. Vlasy měl prostřiženy a vyžehleny, takže teď netrčely na všechny strany a ofinu měl trochu šikmo sestřiženou, tak aby mu nešla vidět jizva. Černou barvu vlasů sem tam narušovali pramínky modré barvy.

No vypadalo to prostě… jinak… rozhodně, ale nemohl říct, že to nevypadalo dobře. Teď se ještě zbavit těch brýlí a možná by ho nepoznal ani Brumbál. Avšak hlavou mu proletělo, že si bude muset najít kouzlo, aby měl vlasy takhle rovné. Žehlička se mu kupovat nechtěla a ani by s ní neuměl zacházet.

Kadeřnici upřímně poděkoval, dal ji o několik liber víc a vyšel ven hledat optiku. Když tak chodil po ulicích uvědomil si, že se pro jednou v životě cítí volný. Mohl si jít kam chtěl a kdy chtěl a přitom by za sebou neměl partu kouzelníků, kteří hlídají každý jeho krok. A taky nemusel být neustále na pozoru z dalšího útoku Voldemorta. Bylo skvělé pro jednou žít.

Na optiku narazil po půl hodině, byl to takový velký barák plný brýlí a kontaktních čoček (co jiného by tam bylo, že?).

Chlápík, co tam obsluhoval, mu změřil dioptrie a pak mu začal radit, jaké jsou nejnovější trendy čoček a nejoblíbenější barvy. Harry mu však řekl, že chce normální bezbarvé čočky, protože na svou barvu očí byl náležitě hrdý. Když si koupil asi deset krabiček čoček, uvědomil si, že už má celkem hlad, proto zašel trochu stranou od největšího ruchu a když se ujistil, že se nikdo nedívá, přivolal záchranný autobus.

Dal Stanovi 5 srpců a řekl, že chce k děravému kotli. Když tam autobus dojel, tak Harry vystoupil a vešel do kouzelnické hospody.

U hostinského si objednal kuřecí řízek s bramborovou kaší a šel si sednout ke stolu v rohu. Zatímco čekal na svou objednávku, začal si v hlavě přehrávat, co napíše do dopisu. Nejlepší bude, když tam napíše úplnou pravdu i o cestování časem. Když si urovnal myšlenky, tak začal psát na papír, který si ráno dal do kapsy.

Pane řediteli školy pro lovce,

 Ucházím se o studium na Vaší škole. Dočetl jsem se o ní v jedné knížce a velice mě práce lovce zaujala. Je mi čtrnáct let, ale v této době jen jedenáct. Abyste pochopil mou situaci; přenesl jsem se pobračečm času o tři roky zpět, abych se nabral zkušenosti a naučil se bojovat. Pokud byste se mě rozhodl přijmout na zkoušky, napište mi prosím na adresu, kterou přiložím.

Harry James Potter

Když se podíval na svůj výtvor, nebyl příliš spokojen, ale to byl prostě on, se slovy to vůbec neuměl. Ještě na další kus papíru napsal adresu hotelu. A začal prosit Merlina, ať do zítřka dostane odpověď, jinak bude problém. Záložní plán totiž nemá.

O pár minut později mu hostinský Tom donesl jeho objednané jídlo, takže nechal myšlenky, co by kdyby na potom.

Když vyšel na Příčnou ulici, byl tam jako vždy velký hluk, shon a málo místa k hýbání. Harry se tou tlačenicí vydal k soví poště, kde nechal dopis odeslat. Potom rychle odešel s Příčné, musel ještě koupit letenku.

Na letišti bylo plno, není se taky co divit, když jsou prázdniny a ještě k tomu sobota.

Než na něj přišla řada a on si mohl koupit letenku, uběhlo půl hodiny a další 15 minut uběhlo, než se dostal z letiště ven. Koupil si letenku na pondělí v deset hodin. Strašně se mu ulevilo, když zjistil, že ještě zbyla letenka, přece jenom, to bylo narychlo. Teď ještě, aby dostal odpověď na dopis.

Celý druhý den byl nervózní. Pořád myslel na to, co bude dělat, když odpověď nepřijde nebo bude záporná.

Kolem osmé večer měl už vše potřebné v batohu a letenky na stole. Doteď mu žádná odpověď nepřišla a Harry se už začínal bát, že ani nepřijde. V brožurce bylo napsáno, že pokud nedostanete dopis do dvou dnů, tak nepřijde už vůbec. Nakonec udělal náš hrdina večerní hygienu a ulehl do měkké postele. Avšak trvalo další dvě hodiny, než se propadl do říše snů.

Ráno ho probudilo nepříjemné cinkání budíku. Harry se po něm rozmáchl, ale místo toho, aby ho zaklapl, tak ho shodil na zem. Ale světe div se, budík zůstal celý a dál si vesele cinkal. Proto se rozmrzelý cestovatel časem zvedl do sedu, zohnul se pro budík a zaklapl ho. Potom se už úplně probuzený Harry zvedl a s ustavičným zíváním přešel k oknu a odhrnul závěsy. Chtěl se vydat do kuchyně, ale zaujala ho věc, která ležela na stole. Přešel tedy ke stolu a s překvapením hleděl na béžovou obálku, na které bylo krasopisně napsáno jeho jméno. S bušícím srdcem otevřel obálku a …

(Pokračování příště… )

PA: Semper simul - mělo to být něco jako "Vždy pospolu". ;)