3. kapitola ČF
S bušícím srdcem otevřel obálku a vyndal dopis, který v ní byl složen.
Pane Pottere,
S radostí Vám oznamuji, že jste byl schválen jako uchazeč o studium na školu pro lovce. 15. Srpna v 10 hodin se tento dopis promění v přenášedlo, proto buďte v tuto dobu nachystán na zkoušky, které by měli skončit kolem večerních hodin.
Na tomto dopise bylo použito kouzlo, které zabrání komukoli říci o těchto zkouškách. Vymyslete si proto pro vaši rodinu, případně přátele, dobrou výmluvu.
Pokud byste byl přijat, rád bych si s Vámi promluvil o cestování časem, které jste zmínil v dopise.
William Charles Rogerwood, ředitel školy pro lovce
Harry chvíli zpracovával obsah dopisu a když ho zpracoval, tak prudce vyskočil do vzduchu.
„Schválen! Jsem schválen!“ vykřikl ve vzchuchu. Potom se posadil na postel a ještě několikrát si dopis přečetl, jestli náhodlu něco nepřehlédl.
Sice ještě není přijat na školu, ale tohle byl první krůček k přijetí.
Najednou ho však napadla důležitá myšlenka. Proč si teda kupoval letenku, když dopis funguje jako přenášedlo? Přemýšlel nad tím, že nikam nepojede, ale nakonec to nechal plavat.
Když dokončil své vnitřní rozhodování, tak se znovu podíval na dopis, přesněji na podpis na konci.
William Charles Rogerwood… hm… takže takhle se jmenuje ten, konečně jsem se něco dozvěděl. Vážně kolem té školy je víc tajemství než je zdrávo. Ale zajímalo by mě, kolik let trvá, než je někdo vyučen lovcem? Protože já mám jen tři roky, než se budu muset vrátit do Kvikálkova… jinak by po mě bylo vyhlášeno celostátní pátrání, jak znám Brumbála. V té knížce bylo jen, že se škola otvírá jednou za několik let, ale proč jen jednou a jak dlouho trvá studium, tam nebylo.
Jeho vnitřní monolog přerušilo zvonění druhého budíku, který si raději nařídil, kdyby znovu usnul. Podíval se na něj překvapeně. To už je devět? Vyskočil z postele a šel vykonat ranní hygienu. Při čištění zubů si v hlavě urovnával dnešní plán. Dokoupí všechny potřebné věci, které mu chybí, pak pár nepotřebných věcí a zbytek dne bude chodit po památkách. Jo, tenhle plán se mu líbil.
Nákupy stihl dokončit do oběda. Takže měl pak celou půlku dne na památky. Sice si je tak neužil tak, jako kdyby tu byl se Siriusem nebo přáteli, ale i tak měl několik pěkným vzpomínek, suvenýrů a fotek.
Ráno se probudil v osm ráno. Hned, jak si vyčistil zuby, tak si pastu s kartáčkem, které si mimochodem koupil, dal do menší příruční tašky a tu potom hodil do bezedného batohu. V bezedném batohu měl nacpané všechny věci, takže nejspíše bude připadat podezřelý obsluze, protože přišel s tolika taškami a odejde jen s jedním batohem.
Když položil batoh ke dveřím, tak se rozhodl pokoj ještě jednou projít, aby něco nezapomněl. Když se dostal do koupelny tak se zarazil ve dveřích a koukal na věšák. Na věšáku byl pověšený krásný, modrý a hlavně měkoučký župan. Už když sem přišel, tak ho napadlo, že by ho mohl sebrat a teď o tom znovu přemýšlel. Nakonec s pokrčením ramen vzal župan a vecpal ho do batohu. Přece ho tu nenechá, že ano?
Potom s povznášejícím pocitem vyšel na chodbu a pořádně za sebou prásknul, až se za ním všichni, co byli na chodbě otočili. Potom vyrazil ladným krokem k výtahu.
Když dorazil do patra, kde byla recepce, tak narazil výraz nedotknutelné hvězdy a vyrazil k východu. Naštěstí ho nikdo nezastavoval, i když se k tomu nějaký chlap z recepce měl. Nakonec se nejspíše rozhodl záporně, protože vyrazil k výtahu, nejspíše zkontrolovat, jestli Harry nezničil pokoj.
Venku, když zašel za roh, tak se musel opřít o nějaký barák, aby ustál přívaly smíchu. A to se chtěl chovat nenápadně, ale aspoň udělal stylový odchod. Když se dosmál, tak se rychle kouknul na hodinky, kolik má času.
Hm… ještě mám čtyřicet minut, cesta na letiště trvá asi dvacet minut, takže stihnu i snídani. Super! Kde já to štěstí beru…
S úsměvem si pak odchytil taxík a řekl, že chce na London City Airport. Harry při cestě přemýšlel, co bude dělat, pokud se mu zkouška nepovede.
Mohl bych cestovat a učit se různé kouzla sám. Sice to nejspíše půjde pomaleji, ale taky by to šlo, nehledě na to, že třeba můžu narazit na nebezpečné tvory a když proti nim budu bojovat, také získám nějaké zkušenosti, ale za tři roky bych toho moc nestihl...
Napadlo ho několik nápadů na budoucnost, ale nakonec se všechny shodly, že nejlépe by bylo, kdyby byl přijmut. .
Když konečně zastavili, tak zaplatil a vyrazil do budovy letiště. Hledal nějaký bufet, kde by se najedl, zbývalo mu ještě půl hodiny.
Nakonec našel menší bufet, kde si koupil ledovou kávu a bagetu. Nejdříve se opatrně napil kávy, protože si pamatoval, jak jednou upil tetě s hrníčku a káva se mu po tom naprosto zprotivila. Teta Petunie si totiž nikdy kávu nesladila.
Když se však napil ledové kávy, tak se mu otevřely překvapením oči. Byla naprosto vynikající! Okamžitě se napil znova a při tom vypil půlku kávy, pak si však uvědomil, že by si něco měl nechat, aby zapil bagetu. Proto odložil krabičku s kávou a pustil se do šunkové bagety a vesele se usmíval na zamračené lidi, kteří procházeli kolem.
Hm všichni mají nějakou blbou náladu, asi protože je pondělí… jo tobu kvůli němu. Taky sem neměl rád pondělí… protože jsem ten den, jako na potvoru, měl vždy lektvary s velmi „příjemným“ profesorem. Ale teď když Snapea a jeho poznámky nebudu potkávat tři roky, tak mi pondělí naprosto nevadí.
Harry raději ukončil své nesmyslné myšlenky, protože si uvědomil, že má jen čtvt hodiny a měl by začít hledat terminál. Naštěstí nebyl takový trouba, že si nezjistil ke kterému má jít. Ale i tak ho musel najít, proto se zvolna zvedl, hodil obal od bagety do koše a s kávou v ruce vycházkovým krokem šel hledat Terminál číslo 3.
Do letadla se dostal bez problému, takže si teď hověl v křesle a připravoval se na těch 40 hodin letu. Letadlo má za cíl Sydney, takže nebude problém si najít nějaký hotel a taky v Sydney má být kouzelnická ulička. Peněz má dost, protože si do bezedného měšce dal, asi půlku trezoru a z toho půlku vyměnil za libry. Ale ty mu teď moc k užitku nebudou, bude si je muset vyměnit za australské dolary.
Jak tak seděl, uvědomil si, že toho bude muset ještě hodně zařídit: vyměnit libry, sehnat hotel, najít kouzelnou uličku, koupit hůlku a to vyjmenoval jen na to co si momentálně vzpomněl… uf vážně by vše neměl nechat na poslední chvíli.
Teď když tak přemýšlím… jak se vlastně mluví v Austrálii? - Ty blbečku! Ty sis to nezjistil??! - No ne, no… -Ach, jakej blbec jede do cizí země a nezjistí si o ní nic? - No mě zajímala, hlavně ta škola. – No jo… zajímala tě jen škola. Jasně tak proč o ní nic nevíš! – Hele neřvi na mě, jo?! Já za to nemůžu, že o ní nejsou žádné informace… a vůbec proč já se tady hádám sám se sebou? – Nevím… prostě seš magor. – Aha, tak dík, že jsme si to ujasnili… hej počkej, ale víš, že teď urážíš i sebe? - … - Ty se mnou nemluvíš? Fajn! Tak já taky!
Naštvaně bouchnul hlavou o opěradlo sedačky až se na něj jeho spolusedící (nějaká stará babča) podívala pohledem, kterým se ptala, jestli psychicky v pořádku. On si až teď uvědomil, že tam někdo sedí, proto ji pozdravil, ale ona na něj furt jen koukala a pak něco zamumlala cizí řečí. Harry si povzdechl a zakroutil hlavou.
Zabořil se ještě víc do sedačky a přemýšlel, že si pustí mp3, když si však vzpomněl, že furt nevyřešil jazyk, kterým se v Austrálii mluví, tak se prudce narovnal
Tím vystrašil babču, která si právě šťárala v zubech, takže si, jak se lekla, vyšťourla protézu. Babča se jí sice snažila chytit, ale byla kluzká, takže i když ji chytila, tak protéza znovu vyskočila a tentokrát někam dozadu, kde začala nějaká ženská strašně ječet (představte si jekot typu, když nějaká rozmazlená holka uvidí myš). A protéza byla zase ve vzduchu (ta má dnes napilno) a tentokrát letěla zase dopředu a chudák babča už se zvedla a honila protézu, protože nikdo ji nechtěl držet déle, než bylo nutné, takže ji vždy někdo hodil někam jinam.
Harry tuto podívanou překvapeně sledoval, a když mu došlo, co, že to vlastně vidí , tak se nenápadně zvedl a šel rychle na záchod, kde se naprosto nezastavitelně rozchechtal. Měl štěstí, že záchod nebyl obsazen, jinak by se rozesmál už venku a jeho smích by ta babča asi neocenila, zvlášť když to byla tak trochu jeho vina. Z venku uslyšel, že není jediný, kdo se směje.
Když se uklidnil, cítil se trochu zahanbeně, byla jeho chyba, že se ho ta stará paní lekla a teď je všem pro smích. Raději vylezl ze záchodu, protože třeba někdo urgentně potřeboval na WC. Po tom smíchu to není zase tak nemožné…
Venku nikdo nečekal a tak nasadil neutrální výraz a šel směrem k jeho místu. Bál se, že ho ta paní seřve. Avšak jeho strach, se nenaplnil. Ta babča jen seděla a propalovala ho zlostným pohledem. Oddechl si a posadil se vedle ní.
Když seděl, vrátil se k problému, pro který se předtím tak narovnal.
Přemýšlel, přemýšlel a přemýšlel.
Jéžíši… nebudu to řešit, prostě se tam mluví australsky a je to!
A když konečně došel k závěru, s kterým byl spokojeně, tak vyndal si mp3 a časopis. Na tu babču se raději ani nedíval, nějak tušil, že si o něm myslí, že není psychicky v pořádku. Celý let pak strávil čtením, spaním, posloucháním písniček a také ignorováním naštvaných pohledů jeho spolusedící.
Když vystoupil v Sydney, byl celý rozlámaný a od dlouhého sedění měl rozbolavělý zadek. Překvapilo ho, že se v Austrálii mluví taky anglicky, ale Australané mají takový zvláštní přízvuk.
Když si na letišti vyměnil peníze, rozhodl se, že se vydá na obhlídku města. Musí si najít nějaký hotel, plný batoh s sebou nechce tahat a taky třeba narazí na nějakého čaroděje.
Po několika krocích vážně na nějakého čaroděje narazil. Měl na sobě fialový plášť a šel po ulici před ním. Začal ho tedy sledovat a nakonec dorazili před zeď, která byla uprostřed rozpadlá tak, že to tvořilo jakousi bránu. Harry nenápadně pozoroval kouzelníkovi pohyby a aby vypadal míň podezřele, dělal, že si kupuje v blízkém stánku noviny.
Kouzelník vytáhl hůlku, trochu s ní mávl a prošel tou dírou uprostřed.
Harry přešel ke zdi a vnitřně se rozhodoval, jestli vejít nebo ne. Nakonec se rozhodl pro ano s tím, že kdyby vstoupil do něčího domu, tak se omluví a vysvětli, že je tu poprvé. Třeba dokonce narazí na hodné čaroděje, kteří ho tu provedou. Mávl tedy hůlkou, jak to udělal ten čaroděj a prošel dírou. Chvilku si myslel, že to spletl, ale najednou místo, aby došlápl na kamenitou zem, se s ním svět zatočil a on došlápl na udusanou trávu.
Zvědavě se rozhlédl, aby zjistil, kde se to teda nakonec ocitl. Kolem něj bylo plno kopců a hor a sem tam se na některých pásli ovce. Pár kroků před ním byla krásná brána a za ní bylo plno lidí a domů.
Když se rozhlížel, uvědomil si, že tu není tak strašné horko, jako v Sydney, kam se to sakra dostal? Je vůbec v Austrálii? Najednou se před ním objevila nějaká žena.
„Dobrý den, jsem průvodkyně Australskou kouzelnickou uličkou. Jmenuji se Nella Watts, chtěl byste využít mých služeb a provést po tomto nádherném místě?“ zeptala se s australským přízvukem. A Harrymu spadl kámen ze srdce.
„Ach jistě moc rád, nebyl jsem si tak úplně jist, kde jsem. Já se jmenuji Harry P-Wilson,“ přijmul nabídku a zároveň se představil, naštěstí se včas zarazil. Nevím přece, jestli je Harry Potter známý i tady…
„Dobře, máte nějaké speciální přání, kam jít jako první?“ zeptala se Nella, když prošli bránou, teď z blízka vypadala ještě krásněji. Byla laděná bíle a po celém obvodu, se plazily růže, taky byla strašně velká.
„Ani ne nechám se vést,“ odpověděl jí a okouzleně se díval kolem sebe, tahle ulička byla tak odlišná od Příčné, tam byli všechny budovy velké a takové staré a mohl by říct i temné. Ale tady byli obchody malé domky, které sice určitě byly také staré, ale na rozdíl od domů na Příčné vypadaly provzdušněné a vytvářeli mírumilovnou atmosféru.
Procházeli kolem několika obchodů a hotelů. Nella ke každému vždy něco řekla a potom se posunuli dál. Dozvěděl se, že tu žije spousty lidí a to nejen v uličce, ale i okolo ní, protože na celou oblast kolem ulice je dáno kouzlo, které mění klima, takže tu není takové vedro. Toť k jeho otázce, jestli je pořád v Austrálii.
Byla to zajímavá prohlídka, dozvěděl se toho mnoho o tomhle místu, ale také o celé situaci v kouzelnické komunitě v Austrálii. Například, že místní ministr se jmenuje Scot McKinkey a vypadá to, že je velmi dobrý ministr. Teda podle Nelly, která ho pořád vychvalovala. K jeho překvapení se dozvěděl, že v Austrálii to z kouzelníky a mudly, není tak vyhrocené jako v Anglii. Důvodem je prý nějaká tajná skupina, která pomáhá obyčejným mudlům, ale i kouzelníkům, když jsou v nebezpečí. Harry se však zakuckal, když řekla, že si ta skupina říká lovci. A když se jí nenápadně zeptal, jestli o nich něco neví, tak řekla, že je veřejné tajemství, že existují, ale nikdo o nich nic dalšího neví. Takže se zase nic nedozvěděl…
Po dvou hodinách se s Nellou rozloučil a vstoupil do jednoho z místních hotelů. Rozhodl se totiž, že se do té doby než nastane 15 srpen, ubytuje zde. Krajina tu byla nádherná a navíc je tu plno obchodů s knihami, takže se bude moct naučit další kouzla, která by se mu mohla na zkoušce hodit. Když si uvědomil, že přemýšlí o tom, že se bude celou tu dobu učit, zhrozil se. Chytil Hermionismus! Vždyť před zkouškami by se měl hlavně uvolnit, proto hodil batoh na postel a z něj vytáhl svoje nové černomodré kraťasy na plavání nebo jednoduše: plavky. Oblékl si je, vzal si na sebe ještě tričko a velké sluneční brýle. Do ruky si vzal ručník a už si to běžel k jezeru, které bylo nedaleko uličky.
U jezera bylo hodně lidí, ale nebylo jich tam zase tolik, aby se tísnili, prostě ideální počet. Byla tu spousta dětí v jeho věku, ale Harry nevěděl, jestli má cenu se s nimi začít bavit, když věděl, že tu dlouho nepobude.
Nakonec se rozhodl to nechat plavat, protože se k němu zatoulal míč od děcek, co hráli něco na způsob volejbalu. Akorát ten míč, co přehazovaly, byl nejspíše začarován, protože se odpinknul vždy jinak než měl. Harry jim ho šel vrátit a skončilo to tak, že začal hrát taky. Hrál s nimi až do večera, kdy se už všichni začaly rozcházet domů. Hra ho bavila, proto přijal pozvání, aby s nimi hrál i další dny.
V hotelu si uvědomil, že si ještě nekoupil hůlku, proto se vysprchoval (naproti jeho pokoji byla sprcha) a převlékl se do modrých tříčtvrťáků a černého trička. Svou nynější hůlku si strčil do pouzdra, které si koupil před dvěma dny v příčné a v tuto chvíli ho měl přidělané na noze. Když bylo pouzdro zaplněné hůlkou, tak zneviditelnělo. Potom se s pohvizdováním rozešel směrem k obchodu s hůlkami.
Obchod byl kousek od hotelu a jmenoval se Hůlky pana Tweediho. Když do něj vešel, osvěžila ho příjemná vůně dřeva a něčeho… magického, takhle by asi nějak voněla magie, kdyby mohla.
„Dobrý den mladíku, přejete si koupit hůlku?“ objevil se zapultem z černého dřeva starší muž o holi. Trochu mu připomínal Brumbála asi kvůli jeho modrým očím.
„Ano, moji starou mi rozkousal pes. Jednou jsem ji samotnou zapomněl doma se psem a už to bylo… na další si už určitě budu dávat větší pozor,“ zalhal, co měl jiného říct? Že ji ztratil? No… to by bylo ještě horší, protože by se ten děda určitě bál, že ztratí i tu co mu prodá. Už si představoval, jakou scénu by ztropil, výrobci hůlek berou hůlky jako děti. Prodavač se zatvářil, jako by ho bolely zuby.
„Ach, to je hrozné! Ale zase jste se poučil. Co to bylo za hůlku?“ zeptal se smutně.
„Cesmínové dřevo, ocasní pero fénixe,“
„Fénix? To musela být úžasná hůlka, škoda jí. Počkejte chvíli,“ promluvil ještě smutněji než předtím a odešel někam za závěs. Když znovu přišel, nesl několik krabiček. Harry si je postupně vyzkoušel, ale žádná mu neseděla.
Výrobce tedy všechno zase posbíral a vrátil se znovu za závěs, byl tam zase několik minut a vrátil se ještě větší hordou. Zase mu žádná z nich neseděla. Harry už začal mít hlad a bál se, že si nemůže vybrat proto, že svou hůlku má stále u sebe.
Když se vrátil po třetí, nesl tentokrát jen asi deset krabiček. Postupně je podal Harrymu, až se dostaly asi k páté hůlce. Byla ze dřeva z vinné révy, měla třináct palců a v jádře byla krev baziliška. Opatrně ji vzal, a když s ní mávl, tak se z ní vyvalil šedý oblak kouře. Harry na to překvapivě koukal, takže se k němu hodí temná hůlka?
„Skvěle! Jsem rád, že si vás konečně nějaká vybrala. Nejspíše vám teď probíhá hlavou, proč si vás vybrala právě temná hůlka. Víte, není tak úplně temná. Vinná réva byl v minulosti symbol míru a blaženosti a naopak bazilišek byl symbolem válek a utrpení. Je obdivuhodné, že moji předkové dokázali tyto dvě tolik odlišné substance dát dohromady. Kdybyste měl rozdělovat hůlky na temné a světlé, tak tato by byla někde na jejím rozhraní, protože v sobě má obojí, ale osobně takovéhle rozdělování neschvaluji...“ najednou řekl výrobce, jakoby mu četl myšlenky, možná to tak doopravdy bylo.
Takže mám neutrální hůlku, jo? No nemůžu říct, že by mi to vadilo, spíše naopak.
„Děkuji za snahu, kterou jste vynaložil. Kolik jsem dlužen?“
„Patnáct galeonů.“
Harry zaplatil a vydal se ven na ulici. Už byla tma. To tam byl tak dlouho? Chtěl jít zpátky do hotelu, ale v tom mu zabránilo kručení v břiše, proto se vydal do nejbližší restaurace, která měla otevřeno a objednal si místní specialitu, která ho překvapila. Chilli Con Carne. Zvláštní jméno… to bude… něco pálivého.
A taky že bylo. A to hodně! Ale i tak mu to chutnalo… možná by to mohl někdy zkusit uvařit. U Dursleyových se naučil celkem slušně vařit, takže by to mohl zvládnout.
Zaplatil za jídlo a už se konečně vydal do postele. Jak on se tam těšil!
Ráno se probudil příjemně odpočatý. Po snídani zašel do knihkupectví, kde byl něco kolem hodiny a ven vyšel s batohem plným knih.
Odpoledne měl sraz s děckama, které potkal včera a hrál s nimi volejbal. Do té doby se musí nějak zabavit a nejlépe tak, že se i něco naučí. Proto strávil celý zbytek času do oběda zahrabaný v knihách.
A takhle mu si užil zbytek svých volných dnů. Ve chvílích, kdy nehrál nějaké sportovní hry s jeho novými přáteli (a zlepšoval si tak kondičku), buď trávil nad knihami, nebo, když už toho měl nad hlavu, relaxováním na lehátku.
Až nakonec přišel den D. Den, kdy se konaly zkoušky.
Z postele vstal v šest ráno s kruhy pod očima, protože nemohl nedočkavostí usnout a celou noc se jen převaloval v posteli. Když se oblékl, tak došel si do restaurace naproti hotelu a objednal si obří expreso a pořádný kus dortu, ať nabere dostatek energie a dnešek zvládne na 120 procent.
Když dojedl, bylo teprve sedm hodin. Harry zaúpěl a znovu se vydal do hotelu, kde si sedl do křesla a s dopisem v ruce se snažil číst poslední knížku, kterou ještě celou nepřečetl.
Moc dlouho mu to nevydrželo, a tak se z křesla zvedl a začal se procházet po pokoji, ale nakonec se mu z neustálého chození v kolečkách točila hlava a proto se vydal ven. Zbytek času se procházel po známých místech. Za tu dobu, co tu byl, si to tu několikrát prošel a moc se mu líbilo, že ho tu nikdo nepoznal. Ne, že by neznali jméno Harry Potter, ale nevěděli, jak nositel tohoto jména vypadá, takže se mohl volně procházet, aniž by mu chtěl neustále někdo potřásat rukama.
Posledních deset minut jen seděl venku na lavičce a odpočítával minuty, takhle nervózní nebyl, ani když šel do Bradavic. Zvláštní, velmi zvláštní.
Přesně v deset hodin ucítil nepříjemný pocit, jakoby se s ním svět točil. Po chvíli tento pocit odezněl a Harry si uvědomil, že je rozplácnutý na zemi na nějaké mýtině.
Kolem něj leželi na zemi lidé všeho věku, ale čeho si hned všiml, bylo to, že všichni byli svázání.
Harrymu docvaklo, že to všechno byla past, na kterou se chytil i s navijákem. Rychle se rozhlédl kolem, jestli neuvidí viníka a taky že ho, nebo spíše je, našel. Byli to dva obři. Nemyslím obři, jako velcí lidi, ale skuteční obři a s nimi tam seděla nějaká ženská v roztrhaných šatech a s rozcuchanými vlasy. Obři mezi sebou měli vášnivou debatu o tom, jak je nejlépe uvařit a ta ženská si kousala nehty.
To mě jako nachytali obři a... ehm čarodějnice? To jako vážně? Já nechci skončit jako svačinka!
Z jeho hysterčení ho vytáhlo uvědomění, že ON svázaný není.
To je divné… hodně divné… nejspíše si nevšimli, že jsem se sem přemístil, takže mě nestihli ani svázat. To je moje šance! Rychle pryč a alou do světa a učit se samostudiem. – Ehm, ehm nezapomněl si na něco? – Eee? Na co? – No… nejsi tu přece sám blbečku! To chceš zdrhnout a nechat tu ty lidi, mezi kterýma jsou i DĚTI na pospas obrům?!– No, ne… nechci, ale jak to mám udělat? Už utéct sám by bylo těžké. – Mysli! Asi budeš muset bojovat! – Jo to je chytré, naštěstí je moje nová hůlka… hůlka… KDE MÁM HŮLKU?
Začal si opatrně, tak aby udělal, co nejméně zvuku, prošacovávat oblečení, ale hůlka nikde.
A je to v prdeli. – Souhlasím. – To je fajn, že souhlasíš. To fakt pomůže.
Harry se s povzdechem přišoupal k prvnímu ležícímu člověku, on a jeho slavný záchranářský komplex. Pomocí ostrého kamene, na který narazil při cestě, mu rozřezal provaz. Potom tomu člověku podal další kámen, který našel a naznačil mu, ať taky rozřezává. Zvláštní bylo, že obři a ta čarodějnice se ani jednou neohlédli a dál se koukali dopředu.
No, co… tím líp pro nás, třeba se nám podaří nepozorovaně zmiznout, i když absolutně nevím, kde jsme, ale to se bude řešit potom.
Avšak když už byli rozvázáni všichni, tak se ta čarodějnice otočila a nasupěně zaječela, což vytrhlo obry z hádky. Oba obři se rozeběhli na naší skupinku a já věděl, že je sakra zle.
„Utíkejte!“ zařval jsem a sám jsem se podle toho zařídil. Avšak moc platné to nebylo, protože obři měli delší nohy a místo toho, abychom se my vzdalovali, se obři začali čím dál více přibližovat.
Takže plán Bé! – Co je to plán Bé? Nebo ne, neříkej ho, určitě se mi nebude líbit. – Dělat ze sebe návnadu, aby ostatní utekli. – Já to věděl!
Když se rozhodl pro plán Bé, tak se zastavil a posbíral ze země, co nejvíce kamenů a začal je házet po obrech, kteří byli asi dvacet metrů od něj. A přitom pozadu běžel, protože i když dělal návnadu, nehodlal tady umřít. (A samozřejmě běžel jiným směrem než ostatní lidi)
„No ták! To se na víc nezmůžete? Trochu života do toho umírání! Z vás teda olympijští běžci nebudou…“ začal je i provokovat, aby na sebe strhl úplnou pozornost. A taky že se mu to povedlo. Obři zvýšili rychlost a běželi za ním totálně nasraní a jejich funění a naštvaný řev se nesl krajinou.
Harrymu se v tu chvíli otočil a začal běžet jako o život (což byla i pravda), ale brzo mu začal docházet dech. A pak se to stalo. Zakopl a spadl na zem. Při tom si trochu vyrazil dech, proto chvíli ležel a zhluboka dýchal. Což se mu stalo osudným, protože když zvedl hlavu, aby se podíval, jestli má ještě čas, tak uviděl jen obří nohu, která se na něj řítila.
A sakra!
S touhle myšlenkou zavřel oči a čekal… čekal… a nic.
Překvapeně otevřel oči a rozhlédl se po místnost plné lidí, kteří se, stejně jako on, probouzeli. Nechápavě se na ně díval a kolem hlavy se mu vyrojilo hejno otazníků.
Místnost byla vymalována zeleně a na zemi, na které právě seděl, byl měkký hnědý koberec.
Kde to kurnik jsem ? A co se to tu děje?
Jo to je otázka… co se tu děje…
Když se na to chtěl zeptat kluka vedle něj asi v jeho věku, který mimochodem nevypadal o moc líp chápavě, tak do místnosti vešel usměvavý chlapík, který na sobě měl černé kalhoty, modrou košili a kolem krku se mu houpal zvláštní náhrdelník. Harry na ten náhrdelník pořádně neviděl, ale byl si jistý, že to určitě nebude jen tak obyčejný náhrdelník, který seženeš v obchodě.
„Vítám vás na zkouškách pro lovce, nejspíše jste všichni překvapení a nevíte, co se tu právě stalo, proto vám to objasním. Jakmile jste se sem přenesly, bylo na vás uvaleno kouzlo, podobné tomu, které vám přivodí noční můry. Jinak řečeno tohle byla zkouška vaší odvahy a rozhodování. Ale buďte v klidu, další zkoušky už nejsou tak těžké,“ mluvil stále s úsměvem, který se mu odrazil i v modrých očích.
„Cožeeeeee?“
Komentáre
Prehľad komentárov
Tak toto určite nesie tvoj podpis. Ale asi najviac ma šokovalo, že mu prútik zožral pes. A to som si myslela, že pes nedokáže zožrať niečo také mocné a magické ako je čarodejnícky prútik. No, asi som sa mýlila. :-) Ale inak, podarená kapitola. :-)
Re: Komentujem!
(Sanny, 10. 7. 2014 16:28)Tak to byl... magický pes! :D .. něco jsem tam chtěla dát a napadl mě prostě pes :D .. když se může hůlka rozlomit nárazem (viz Ronova hůlka) , tak proč by to nedokázal pes? :D
Uzasne O:-)
(Domeenika, 31. 7. 2013 21:43)
Dakujem za dalsiu kapitolku..
Uzasna skuska :-P
A to ako sa hadal sam so sebou :-)
Ten jeho zatraceny zachranarsky komplex :-P
Drz sa a prosim coskoro pridaj dalsiu kapitolku........
Re: Uzasne O:-)
(Sanny, 1. 8. 2013 12:31)
není zaco :D
žee? hlavně kvůli té zkoušce se to tak protáhlo... nevěděla jsem jak jinapsat, ale mermomocí jsem ji tam chtěla dát :D
noo jako to už není na mě... teď je to na kleae, takže prosby na ní!
...
(mišule, 30. 7. 2013 15:46)a heleme se kdo se nám tu ráčil ukázat :D no jsem ráda, že jsi konečně něco přidala a je pravda že to čekání stálo za to ;) doufám, že brzy přidáš něco dalšího protože tenhle díl se ti hodně povedl, nejvíc mě asi dostalo slovo herminionismus :D to mě vážně pobavilo, jinak zkoušky zatím probíhají vcelku dobře, snad je ještě nějak okořeníš ;) a ještě doufám, že se Harry nerozhodne zůstat v Austrálii když jsi to tam tak oblíbil :D jinak jen tak dál a těším se ;)
Re: ...
(Sanny, 30. 7. 2013 17:32)
jo já bych měla plány jak to napsat... ale píšem to dohromady s holkama a po mě píše klea, takže s tím se musíš obrátit na ní :D
a děkuji za chválu... mě se hermionismus taky líbil :D
Komentujem!
(Klea, 20. 8. 2013 22:01)