Výkeci troch šialencov

Ještě chvíli pozorovali tu krásu, než je Clarckson odvedl do hradu, kde je zavedl spletitými chodbami do velké společenské místnosti pro studenty prvního ročníku, kde měli mít všichni svůj vlastní pokoj. Clarckson je nechal, aby si každý vybral pokoj, než si je všechny znovu zavolal zpátky k sobě.

„Tak bando, ještě budete mít čas, se zde rozkoukat. Teď mi však věnujte pozornost.“upoutal na sebe pozornost a chvilku počkal. „Už zítra začnete s tvrdým výcvikem, proto bych vám doporučil jít dneska brzo spát. Dále pak si prostudovat mapu zdějšího hradu, abyste se tady neztratili. Bude se od vás očekávat dokonalá orientace, takže to nepodceňujte. Rozvrhy a celkový plán vaší výuky najdete ve svém pokoji. Jinak další informace se dozvíte až zítra. A připravte se, že odteď se nezastavíte. Pokud však vytrváte a vydržíte – stanete se elitou a úspěšně dokončíte tuto školu. Proto jste snad tady, tak se snažte.“ Měřil si je všechny pohledem a pak zase pokračoval. „Přesto kdybyste někdy s něčím potřebovali pomoc popřípadě se s něčím poradit, budu tu pro vás. Teď můžete jít, jen Harry, ty tu ještě zůstaň.“

„Stalo se něco, pane.“zeptal se Harry, který se obával, že je něco špatně.  

„Nic se neděje, ředitel s vámi chce mluvit, jak už bylo psáno ve vašem dopise.“oznámil mu Clarckson.

„Málem jsem na to zapomněl.“sdělil Harry, který se mírně začervenal.

„To nic a teď mě prosím následujte.“

Šli docela dlouho, ale nenudili. Cestou mu totiž Clarckson vyprávěl něco o škole a Harry se dodatečně na nějaké věci ještě ptal. Hltal každé slovo a měl velikou radost, že se dozvěděl o tomto místě zase něco nového. A o to víc se těšil na výuku.

„Tak a jsme tady. Ředitel už na vás čeká.“řekl najednou Clarckson až bylo Harrymu líto, že procházka nebyla delší.

„Vy nejdete, pane?“zeptal se Harry, když k mohutným dveřím vykročil sám.

„Ne, Harry. To na vás ředitel čeká a teď už běžte,“pobídl ho, přičemž dál Harry nečekal, zaklepal na dřevěné dveře a vešel. To co však uviděl za nimi mu doslova vyrazilo dech. Nikdy nic takového neviděl. Ředitelna byla veliká a měla svůj jasný a přehledný řád, přesto tu bylo plno věcí, které nikdy neviděl a které vypadaly úchvatně. Mohl na ně oči nechat, proto si nevšiml postaršího pána, který se mu objevil po jeho pravém boku.

„Jsou to velice zajímavé věci.“promluvila osoba a Harry sebou vylekaně trhl.

„Omluvte mne, nechtěl jsem vás vylekat.“promluvil ten muž znovu a představil se. „Jmenuji se William Charles Rogerwood a jsem ředitelem této školy pro lovce.“

„Velice mě těší, pane.“pozdravil Harry a snažil se napravit svoji reputaci.

„Také vás konečně rád poznávám. Nemohu totiž netvrdit, že jste mě nezaujal. Přejdu však rovnou k věci, pane Pottere.“prohlédl na něj ředitel a Harry měl pocit, že mu vidí až do duše. „Zjistil jsem si o vás hned několik informací, ale chci od vás osobně slyšet, kdo jste a proč jste se vrátil v čase.“

„Jak už jsem vám psal, pane řediteli, jmenuji se Harry James Pottere. Pocházím z Anglie a mými rodiči byli James a Lily Potterovi. Zabil je však temný černokněžník Lord Voldemort, když mi byl jeden rok a od té doby mám tuhle jizvu. A proč jsem se vrátil v čase? Odpověď je jednoduchá. Je mi předurčeno porazit Voldemorta a já si uvědomil, že s přístupem mého ředitele v Bradavicích nemám jedinou šanci. Potřebuji řádný výcvik.“vypověděl Harry ve zkrácené verzi.

„Jen proto jste se rozhodl přihlásit se na moji školu, pane Pottere?“podrobil ho ještě pevnějším pohledem než předtím. Vůbec to nebylo příjemné. Navíc z mile vypadajícího a vystupujícího pána hned na začátku bylo vše pryč. Teď tu před ním seděl velice uzavřený, pevný, přísný a strohý muž, který toho v životě musel zažít mnoho. Jasně z jeho postoje bylo cítit nebezpečí, což Harryho znejistilo.

„Nebyl to jediný důvod, pane řediteli. Já…“chvíli zaváhal. „Po smrti svých rodičů, jsem byl dán k jediným příbuzným, kteří mi v tu chvíli zbyli. Jsou to mudlové a nás tedy i můj svět nesnášení. V jejich péči nejsem nic jiného než jen obyčejný sluha či otrok. Až v jedenácti jsem se dozvěděl, že jsem kouzelník a mohl nastoupit do Bradavic, kde jsem se začal učit tajům magie. Svět kouzel mě uchvátil, jenže z pohledu kouzelného světa nejsem nic jiného než chlapec-který-zůstal-naživu. Vidí ve mně hrdinu, přičemž jsem nic neudělal. Pak jsem se časem dozvěděl několik věcí, které všechno co jsem do té chvíle poznal, obrátilo vzhůru nohama a já přestal několika lidem důvěřovat. Dozvěděl jsem se, že žiju jen v iluzi a nejsem v kouzelném světě nic jiného než pěšák, který je ovládán. Proto když jsem narazil na odkaz vaší školy, rozhodl jsem se všechno změnit a začít řídit svůj život sám za sebe. Už déle nechci být jen loutkou, která se nechává ovládat. Chci se o sebe umět postarat a něco dokázat. A pokud mi to bude i umožněno, dozvědět se něco víc o magii, která nemá hranice a konec.“

Ředitel mladíka před sebou stále pozoroval. Už dlouho neviděl tak silného jedince. Možná se přece jenom po tolika letech našel nástupce. Ale je ještě moc brzy na jakékoli závěry. Tento mladík stojí teprve na začátku a má před sebou dlouhou cestu, kterou bude muset urazit, aby se nakonec poznalo, že je to ten pravý. Pokud se však nakonec ukáže, že ano… zapíše se to do dějin lovců. Už se velmi těšil na to, až uvidí, jak si tento mladík povede.

 „A to je hlavní důvod, proč jsem vám napsal, pane řediteli.“ukončil to Harry a čelil jeho pohledu, který mu tolik připomínal profesora Snape, jenže tento pohled byl daleko horší.

„Takže jste použil obraceč času a kontaktoval moji školu.“promluvil tiše ředitel, přesto šlo o silný hlas, který se rozlehl po celé místnosti.

„Vím, že nejde o moc dobrý nápad, ale nic jiného mě nenapadlo. Doufám, že z toho nebudou potíže.“ošil se trochu Harry.

„Potíže nevzniknout, jestliže nepozměníte chod událostí, které se už jakoby staly. A pevně věřím, že se nic nepozmění, pokud zůstanete zde a budete se tady pilně a svědomitě učit, aby vaše snažení k něčemu bylo, pane Pottere.“řekl ředitel a Harryho tím překvapil. „Potřebuji však znát ještě jednu věc.“

„Jakou, pane.“zeptal se Harry, který byl velmi zvědavý, o co šlo.

„Jste ochotný pro dobro všech a pro dobrou věc obětovat úplně vše na čem vám nejvíce zaleží?“položil ředitel otázku, při které už hodně lidí zklamalo a neprošlo.

Harry se nad touto otázkou vůbec nepozastavil a pohotově odpověděl: „Obětoval bych i vlastní život, pokud bych tak dokázal ochránit své přátele a všechny, které mám rád. Vzdal bych se všeho, pokud by to bylo třeba, dokonce i své magie. Tak zní moje odpověď.“

Ředitel si Harryho opět prohlížel. Málokdo by odpověděl tak jako tento mladý chlapec. O to víc se mu potvrzovaly domněnky, že tento chlapec je ten správný.

„Děkuji za upřímnou odpověď, pane Pottere.“promluvil po chvíli ředitel. „A teď už můžete jít, nevidím totiž jediný problém, proč byste tu nemohl studovat, když jste splnil úvodní zkoušku. Vězte ale, že během prvního měsíce budete i nadále zkoušeni, abychom opravdu zjistili, že sem právoplatně patříte.“

„Budu se snažit, pane řediteli,“slíbil Harry, který si to vzal jako závazek.

„Ať se vám tedy daří,“rozloučil se s ním ředitel a on byl volný od nepříjemného pohledu.

Na chodbě na něj čekal Clarckson, který vypadal, že se po celou dobu, co byl u ředitele, nepohnul z místa.

„Vše vyřízeno?“optal se Harryho, když za sebou zavřel dveře.

„Ano, pane.“odpověděl Harry.

„Výborně. Můžete se proto vrátit na kolej. Snad jste si zapamatoval, jak jsme sem šli.“usmál se na něj Clarckson. „Přeji vám krásný zbytek večera.“

Prvně chtěl Harry něco namítnout, ale včas se zastavil. Clarckson je přece varoval, že se tu budou muset vyznat. Sice nečekal, že tak brzo bude potřebovat svoji dokonalou orientaci neznámého terénu, ale co se dá dělat.

„Děkuji, pane. Dobrou noc, pane,“rozloučil se ještě a obrátil se směrem k chodbě, kterou přišli, nebo si to aspoň myslel, protože celou cestu poslouchal Clarcksona a nedával pozor na cestu. Snad se ještě dneska na tu kolej dostane.

„Dobrou noc, pane Pottere, doufám, že trefíte,“uslyšel ještě za sebou, než odbočil do postranní chodby, kterou si matně pamatoval.

„Co si o něm myslíš, Clarcksone?“zeptal se William, když jeho přítel vešel do ředitelny hnedka po tom, co chlapce poslal zpátky na kolej samotného.

„Nevím, ještě je moc brzy, ale něco na něm je. Je jiný než všichni ostatní. Ale až čas ukáže, co z toho všeho bude,“promluvil zamyšleně Clarckson a usadil se do pohodlného křesla.

„Máš samozřejmě pravdu. Každopádně první měsíc budeme muset všechny zatím přijaté studenty podrobovat zkouškám a dalším nástrahám. Troufám si tvrdit, že jich ještě tak polovina vypadne. Teprve pak budou moci začít s opravdovým výcvikem.“sdělil William.

„Ano, bude to tak lepší. Stále jich je hodně a ne všichni se na tuhle školu hodí, přestože prošli zkouškou.“souhlasil Clarckson.

„Když máme tak všechno hezky vyřešené, nemyslíš si, že bylo kruté toho chlapce poslat do ložnic samotného? Je to sotva pár hodin, co tu je a ty ho necháš bloudit po hradě.“popíchl ho William, i když s jeho rozhodnutím souhlasil.

„Není to kruté, pokud dával pozor během cesty sem, anebo pokud si zachová chladnou hlavu a použije svůj rozum. Jestli nepropadne panice a nebude mít zatmění mysli, povede se mu najít správnou cestu.“pověděl Clarckson a zasmál se.

„Takže zkoušíš, jak na tom je. Chytré a zítra to vyzkoušíš i na zbytku.“konstatoval William, který se zvedl ze svého místa.

„Moc dobře víš, že to tak dělám pokaždé,“popíchl ho Clarckson. „Tebe však něco trápí, co je to?“

„Jen mi nejde do hlavy ten chlapec. Budeš mít proto ještě jeden úkol a to pozorně toho chlapce sledovat.“vysvětlil William a zastavil se u kulatého stolu, kde byla projekce celé školy. Šlo o velmi šikovnou věcičku.

„Udělám to, jen doufám, že tentokrát to je doopravdy on.“kývl na to Clarckson.

„Děkuji ti. A jak vidím, tak pan Potter, dorazil na kolej.“řekl William a mírně se usmál.

Překvapivě Harry našel cestu na kolej docela rychle a bez problémů až se sám divil. Byl však rád, protože bloudit po hradě se mu rozhodně nechtělo. Byl tak akorát zralý do postele.

Na koleji byl už klid a po nikom ani památky. Všichni zřejmě využili rady Clarcksona – nedivil se jim. Našel si proto své dveře do ložnice, které se nacházely až na druhém konci místnosti. Nedočkavě otevřel dveře a zůstal udiveně stát. Jeho pokoj vypadal přesně tak, jak si ho pokaždé představoval a který nemohl nikdy mít.

Pomalu vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře a ještě několik minut si užíval ten pohled a všechno si prohlížel. Pak přece jenom se vzpamatoval a přešel k nástěnce a pracovnímu stolu, kde na něj čekaly věci, jak jim o nich Clarckson říkal. Zběžně si je prošel, než se šel umýt, převléknout do pyžama a spát.

Zítra bude potřebovat všechnu sílu.

Ráno ho probudil budík, o kterém nevěděl, že si vůbec nařídil. Bylo pět hodin ráno. Rozespale se vydal do koupelny, aby se probudil. Oblékl se a do brašny si vzal všechny věci, které našel včera v pokoji. Teprve až potom vyšel do společné místnosti, kde už několik ospalých tváří bylo. Vydal se však ke svým spolubojovníkům ze včerejška.

„Dobré ráno,“pozdravil je Harry a přešel ke krbu, ze kterého ještě šlo teplo ze žhavých uhlíků.

„Dobré,“pozdravili ho na oplátku a usmáli se.

„Co říkáte na své pokoje?“zeptal se jich Chris, který byl pohodlně usazený v křesle a který vypadal, že se ještě probouzí.

Všichni souhlasili, že pokoje jsou úžasné a splňují jejich vlastní představy. Chvilku se ještě bavili, kdo jaký má přesně pokoj, než je Harry zastavil.

„Ehm, ne že bych chtěl přerušovat tento rozhovor, ale myslím, že bychom se měli dostat do jídelny na snídani, pokud ji budeme chtít stihnout, než začne vyučování.“ozval se a mírně pokrčil ramena.

„Dobrá připomínka, Harry. Na snídani bychom úplně zapomněli,“zasmála se Angela a zvedla se z gauče.

„To ano,“přidala se i Susan, „ale jak se do jídelny dostaneme? Abych pravdu řekla tak se v mapě školy moc nevyznám.“

„No s tím můžu pomoci,“promluvil Harry a vytáhl svoji mapu.

„Veď nás tedy, Harry,“pobídl ho Chris a celá parta se zvedla.

„Co po tobě vůbec Clarckson chtěl?“zeptala se Angela, která nebyla jediná, koho to zajímalo.

„Měl mě zavést k řediteli,“odpověděl Harry, který v ruce stále držel mapku.

„Proč?“zajímal se i Chris.

„Ředitel chtěl se mnou něco probrat. Šlo o moji bývalou školu a jistým událostem, které se staly,“řekl Harry váhavě.

„A je všechno v pořádku?“strachovala se Susan, která si za tu chvilku celou jejich skupinku velmi oblíbila. Nemohla být v lepší skupině.

„Teď už ano.“ujistil je. „Ředitelovi jsem všechno vysvětlil a bylo to.“

„Kdy ses vlastně vrátil zpátky na kolej?“ptala se Angela. „Vůbec jsem tě neslyšela.“

„No, bylo to docela pozdě k večeru, všichni jste asi už spali. Snažil jsem se být potichu, abych vás nevyrušil a popřípadě nevzbudil. I když zpočátku jsem pochyboval, že se na kolej vůbec dostanu.“pověděl a vzpomněl si na včerejšek, jak se musel dostat sám na jejich kolej.

„Jak to? Byl s tebou snad Clarckson.“nechápal to Chris.

„Ano to byl, ale zavedl mě jen k řediteli. Pak jsem se musel na kolej vrátit sám.“zasmál se Harry.

„To jako vážně?“nevěřili tomu.

„Jo, pamatujete si, co říkal včera Clarckson, neznalost hradu nás neomlouvá. Tak jsem si to včera vyzkoušel.“řekl a dál už nic nestihl, protože dorazili do prostorné jídelny, kde už sedělo docela dost studentů různého věku.

„Jé, super, našel si to.“pochválil ho Chris. „Odedneška budeš náš průvodce.“

Tomu se všichni zasmáli.

Společně si vybrali jeden stůl, kde když si sedli, se před nimi zaplnil lahodnou snídaní, ze které si mohli vybrat, co si dají.

„Díval jste se někdo na rozvrh? Co tomu říkáte?“zeptala se jich Susan, když dojedla.

„Bude to zajímavé, mám docela obavy, jak to všechno zvládnu,“vyjádřil se Chris, který si vzal další toast.

„Souhlasím s Chrisem,“přitakala Angela.

„Já se docela těším, ale nebude to nic jednoduché,“řekl Harry, který si pro změnu dolil čaj, který naráz vypil. „A být tebou Chrisi, tak si to jídlo beru sebou, protože za deset minut máme být až na druhé straně tohoto hradu.“

„Cože? A to si nás nemohl dřív upozornit?“promluvila Angela, kterou to překvapilo. Vlastně až teď si všimla, že většina lidí z jídelny už odešla a zbyli tu jen oni.

„Všichni jste snídali, ale pokud poběžíme, stihneme to.“prohlásil Harry a zasmál se jejich výrazům.

„Jo, bude to rozcvička?“souhlasila Susan, která se taky bavila.

„Tak na co tedy čekáme?“zvedl se Chris a v ruce držel nedojedený toast. „Jen nevím, kterým se vydat směrem.“

Harry se znovu zasmál a zvedl se také. „Už vás vedu.“

Takto společně s dobrou náladou se vydali na první hodinu.