Výkeci troch šialencov

Když konečně dorazili, byla minuta před začátkem hodiny. Právě měli mít tělesné cvičení, které se konalo na mýtině u severní brány. Přišli tam jako poslední, ale to vůbec nevadilo, hlavně že to stihli dřív než profesor.

Postavili se k ostatním, kteří se nervózně vrtěli na místě a začali chytat ztracený dech.

Harry se při vydechování rozhlížel po ostatních, byla tu celá škála lidí. Byla tu žena, která mohla mít kolem dvaceti pěti, ale také tu byl kluk, který vypadal, tak na deset. Ale rozdíl mezi věkem tu nebyl jedinou zvláštností, nejvíce překvapivé bylo to, jak lidé vypadali. Vypadalo to, jako by tu byli lidé z různých koutů země. Když se nad tím zamyslel, tak to nebylo až tak nemožné, přece jenom tahle škola byla na světě jenom jedna… tak proč si teda všichni rozumí?

Více už nad tím dumat nemohl, protože se s černým bliknutím, před nimi objevila žena, kolem třiceti let, nejspíše jejich učitelka.

„Zdravím Vás, jmenuji se Gertruda Šanton a budu vás mít z tělesného cvičení a některé z jízdy na koni a bojového umění. Tím některé rozumějte tak, že na různé předměty jste různě rozdělení. Vaše základní rozdělení je na tři skupinky, které si dnes určíme, ale v každém předmětu můžete být jinak rozděleni. Je to kvůli tomu, že mezi vámi jsou tací, kteří ještě neumějí tak dobře používat magii a abyste na konci tohoto roku byli všichni přibližně na stejné úrovni, budou ti méně zkušení jedinci potřebovat více pozornosti,“ po této dlouhé řeči se profesorka podívala, po každém ze žáků zvlášť.

„Takže nyní se přesuneme na hlavní úkol dnešní hodiny, pokaždé když přijdou nový žáci, tak má za úkol profesor Tělesného cvičení je informovat o tom, jak bude probíhat jejich studium, případně odpovídat na jejich otázky. Dnešní hodina bude spíše informativní, proto si udělejte pohodlí a posaďte se do trávy. Chtěla bych vás poprosit, abyste mě při mé řeči nevyrušovali a ptali se na své otázky, až vše dořeknu. Zbytečně bychom totiž ztráceli čas, protože si myslím, že na polovinu vašich otázek odpovím už ve svém proslovu,“ říkala to autoritativním, ale při tom mírným tónem, který naznačoval, že profesorka Šanton byla ten typ učitelky, který se k vám choval tak, jak vy k ní.

Harry i jeho noví tři přátelé se posadili, jako ostatně zbytek jejich spolužáků a vyčkávavě se podívali na profesorku.

„Na začátek bych vám měla říct organizaci sedmi let, co tu budete,“ tady se odmlčela, aby dala důraz na slovo “sedm“ a chvíli sledovala jejich reakce: úlek, překvapení, zblednutí a mnoho jiných… každý na tu zprávu reagoval jinak, „ano, budete tu celých sedm let, aniž byste viděli svou rodinu či přátele, což znamená, že lidi co tu vidíte se stanou vaší druhou rodinou. A to neříkám jen tak ze srandy, pokud máte bojovat bok po boku, musíte mít v toho člověka plnou důvěru a vědět, že vám bude krýt záda.

Pokud už teď víte, že nejste připravení, abyste vydrželi sedm let bez rodiny a nemáte kuráž na to bojovat, tak odejděte. Bude vám a vaší rodině vymazána paměť a už, s trochou štěstí, o nás nikdy neuslyšíte. Nepotřebujeme lovce, kteří do toho nejdou na plno a nejsou schopni, kvůli práci lovce obětovat svoje pohodlí, klidný život a v nejhorším scénáři i svůj život,“ tentokrát svou řeč zakončila tak vážným hlasem a chladnýma očima, že i ti nejodvážnější polkli strachy. Ale i bez toho většina přítomných zbledla, protože si uvědomili vážnost jejích slov. Tahle práce nebude žádná dětská hra, ani procházka růžovou zahradou, ale krutý svět bez tůžových brýlích, ve kterém můžou umřít každou vteřinu.

Harry si už když sem psal, uvědomoval, že bude muset bojovat a nijak mu to nevadilo, protože do teď prošel hodně krizovými situacemi, ale tohle bude jiné. Vždy když se dostal do nebezpečných situací, tak to byla náhoda a vždy mu i nějaká náhoda pomohla. Teď bude nebezpečí vyhledávat a ne vždy bude mít na své straně štěstěnu…

Ale už se rozhodl, že pro dobro jeho přátel i celého světa lidí a zvířat je schopen se obětovat. Podíval se po svých včerejších spolubojovnících a viděl, že Susan i Chris se rozhodli stejně jako on, viděl jim to na očích.

„Nyní pokud jste si tohle nechali všichni proležet v hlavě, tak se vás, ještě než skutečně začnu o školních věcech, ptám jestli tu opravdu chcete zůstat. Ti kdo chtějí, ať se postaví a zůstanou stát,“ koukala na ně, pokud to ještě šlo, s více ledovým pohledem než předtím.

Harry neváhal a pomalu si stoupnul, krátce po něm si stoupnul i Chris a po něm s pár sekundovou přestávkou i Susan.

Napadlo ho, že si ti dva taky něčím museli projít, protože měli v očích stejný výraz jak on: rozhodnutí bojovat za svou rodinu a přátele.

Když si tak rychle stoupli, tak tím překvapili ty, co ještě váhali. Postupně se k nim přidávalo víc a víc lidí, až jich z dvaceti osmi zůstalo jen pět, kteří nestáli. Mezi nimi byla i Angela, která byla celá bledá, třásla se a měla na krajíčku. Harry se na ní společně se Susan a Chrisem dívali. Nechtěl myslet na to, že ho zklamala nebo zradila, protože, když se na to koukáte z Angeliny strany, tak to byla pouze dvanáctiletá nebo třináctiletá holka, která, jak šlo vidět, ještě nikdy nebojovala.

Když profesorka viděla, že je nejspíše rozhodnuto, nadechla se, že řekne, ať si jdou ti, co sedí pro své věci. Avšak náhle ze sedu vystřelil malý kluk, co vypadal tak na deset. Byl celý bledý, ale v očích mu žhnula odhodlanost. Když to viděli ti, co seděli, tak se na něj koukli, jako na blázna, ale nejspíše to vehnalo kuráž do žil Angele, protože se také zvedla, sice jí teklo pár slz po tváři, ale už se tolik netřásla.

V tu chvíli se jak Harry, tak Susan s Chrisem usmáli a začali ji povzbuzovat a plácat po zádech.

Profesorka Šanton, se při pohledu na ty dva zvedlé mírně usmála a znovu se nadechla, že už to ukončí, když se zvedla další ze sedících a to dívka kolem osmnácti, která měla… modré vlasy? Harry se znovu podíval na její vlasy a opravdu špatně neviděl, byli modré! Ale neměla je předtím jiné? Tedy, ne že by ji předtím nějak studoval, ale modrých vlasů, by si všiml. A nebyl jediný, kterého ty vlasy překvapili, všichni na ně koukali, ale toho si ta dívka nevšímala a upřeně se koukala někam do dálky.

„Konec. Vy dvě, co sedíte, jděte zpátky k hradu. U brány na vás čekají dva lidé, kteří vám pomůžou s věcmi a také vám a vaší rodině vymaží paměť, přeji ať máte v životě štěstí,“ řekla neutrálním tónem a dvě dívky, co do teď seděly na zemi se zvedly a se skloněnou hlavou odešli.

„Vám, co jste zůstali, vzdávám hold, že máte tolik odvahy tu zůstat, ale nečekejte, že je tohle konec vyzařování. Pokud se shodne více učitelů, že na to nemáte, porušíte pravidla nebo neprojdete dalšími zkouškami. Budete vyloučeni ze školy a bude vám vymazána paměť.

Tak a teď jelikož jsme už ztratili čtvrt hodiny, tak se vrhnu k tomu, o čem jsem mluvila předtím. Těch sedm let je rozděleno na tři části, první tři roky se budete učit hlavně jak pracovat samostatně, další tři roky se budete učit, jak pracovat ve skupinkách a poslední rok, to bude práce v terénu, abyste mohli nasbírat zkušenosti. Dále se vám bude každý rok měnit rozvrh, budou ubývat předměty, které nejsou tak důležité a vyměňovat se hlavně předměty,podle toho na které se více hodíte, protože v průběhu let si každý najde svůj styl, který mu sedí. Takže se nakonec stane, že každý bude mít úplně jiný rozvrh ušitý mu na míru. Z tohoto důvodu se škola otvírá až jednou za sedm let od doby, co vyjdou další absolventi. Protože tu v těch šesti letech musí být spousta lidí, kteří vás učí. Po vašem šestém roku, se časová bariéra zruší a zase se spustí za dalších deset let. Také v této škole není známkování, jaké znáte v jiných škol. Buď předmět zvládnete, nebo ne. Pokud ho nezvládnete, budete ho mít další rok místo odpočinku v neděli, abyste se ho pořádně naučili.

A teď k tomu, co vás bude určitě hodně zajímat a to je volno. Nebudete mít volno, jako takové, že budete moct opustit bariéru, ale budete mít pár dní oddych. Protože i když tím ztratíte čas, který jste mohli využít učením, čas od času si tělo musí odpočinout častěji než jen v neděli. První volno bude v lednu, které bude značit pololetí a to tři dny a další bude v červenci, který bude značit konec roku a to týden. Potom bude jeden den na Vánoce a dva takzvané výměnné dny. Výměnné, protože se můžou každý rok lišit, studenti si tento den můžou sami zvolit, ale pouze 2x za rok. To je vše k volnu, myslím, že vaši osobní učitelé vám už řekli pravidla a to, že budete rozděleni stejně, jako při zkoušce, ale přidají se k vám ještě další lidi. Ale jelikož nám ubyla dvě jména, tak se to trochu ještě pozmění. Teď prosím utvořte skupiny, jaké jste měli při zkoušce v lese,“ profesorka domluvila svou velmi dlouhou řeč a čekala, až studenti učiní, to co po nich žádala.

Harry a spol. byli celou dobu blízko sebe, takže nikam nemuseli cestovat. A jen zaraženě koukali před sebe. Proč zaraženě? No… řekněme, že nikdo nečekal tak krátké prázdniny.

„Děkuji, že jste se rozdělili, teď vás tedy spojím, do těch tří skupin,“ a jak řekla, tak také udělala. Po chvilce stáli studenti na mýtině rozděleni do tří skupin, ve dvou případech po devíti a v jednom po osmi.

„Teď máme posledních patnáct minut z hodiny, je čas na položení vašich otázek.“

Ticho, které po tomhle prohlášení nastalo, by se dalo krájet. Najednou nikdo neměl chuť zeptat se na další otázky, které by je mohly tak akorát překvapit, nebo vyděsit. Až se nakonec přihlásil jeden odvážlivec. Byl to Japonec, který vypadal, tak na osmnáct.

„Ehm, teda… totiž zajímalo by mě, jak je možné, že si všichni rozumíme, když je očividné, že jsme každý z jiných zemí,“ řekl nervózním hlasem, kdo by taky nebyl, že.

„Ach, skvělá otázka, málem bych na to zapomněla. Kolem tohoto místa, je na jeden měsíc udělána další zvláštní bariéra, která nám dovoluje si všechny jazyky přebrat do našeho rodného jazyka. Ale jelikož dvě tolik různé bariéry u sebe nemůžou být moc dlouho, tak se budete muset všichni naučit jazyk lovců“ chvíli se odmlčela a pobaveně sledovala vyděšené výrazy, které teď už byli na naprosto všech tvářích, „ ale počítáme s tím, že je to za měsíc pro některé nemožné, proto jsme ani jazyky nezařadili do rozvrhu. Jen mezi volitelné. Každý by měl umět po tom měsíci namíchat jazykový lektvar, jehož recept kromě lovců nikdo nezná, protože je určen už od dávných dob přímo pro dorozumívání mezi lovci. Tento jazyk prý vymyslel samotný Merlin, který pak i objevil tento recept. Prý ho vymyslel, jako dík, za vykonané skutky, ale to jsem přeskočila někam jinam, tohle se budete učit v Historii.

Zpátky k jazykového lektvaru. Nedají se z něj naučit, žádné jiné jazyky, než tento. Takže, pokud chcete umět o nějaký jazyk navíc, musíte k tomu dojít vlastní silou a doporučuji, ať to tak uděláte, vždy je lepší umět více jazyků. Nějaké další otázky?“

Nikdo další se na další otázku neptal.

„Dobře, takže to je ode mě tedy pro dnešek vše. Máte nějakých deset minut do konce hodiny a deset minut přestávku. Pak budete mít dvě hodiny lektvarů, kde jste rozdělení do tří skupinek, jak jste teď. Takže už tam můžete jít a seznámit se,“ potom co dořekla poslední slovo, tak zmizela stejně, jako se objevila: s černým zábleskem.

Po jejím odchodu zůstalo ticho.

Harry se podíval na další čtyři lidi, co přibyli v jejich skupince. Vypadalo to, že se nikdo neměl k tomu, aby něco řekl. Povzdychl si. Zase to zůstalo na něm. Proto vytáhl mapu.

„Takže… půjdeme do té třídy? Podle mapy to odsud není daleko. Stačí, když se vrátíme zpátky k bráně a když půjdeme chodbou pořád rovně, zahneme doleva a sejdeme schody až na konec schodiště, tak bychom už měli vidět dveře.“

„Ok. Jdeme tam navigátore, ale prosím ušetři nás vyjmenování cesty, už z téhle malé trasy mě bolí hlava,“ řekl Chris s úsměvem na rtech, a když kolem něho procházel, jemně do něj šťouchl ramenem. Harry se zašklebil na jeho záda a taky se rozešel, aby ho dohonil. Za sebou uslyšel tichý chichot Susan a Angely. Zdálo se to jenom mu, nebo se ty holky pořád smějí? 

Když ostatní dvě skupinky viděli, že se jedna skupina už rozešla, tak se šourali za ní, když je tu GPS zdarma, tak proč toho nevyužít, že?

Do třídy dorazili za pět minut a to šli celkem pomalu, kdyby to srovnával s jejich během po dnešní snídani, tak to byla slimáčí rychlost. Třída to byla celkem pěkná. byl tu, i když to byl sklep, příjemně čerstvý vzduch a světlo. Stěny byly tvořeny černými cihlami, stejnou barvu měli stoly, které byly udělané ze zvláštního hladkého dřeva. Podlaha byla zase udělána z tmavě hnědého dřeva, stejně jako židle. Kolem celého obvodu zdí byli různě postavené skříně, ať už prosklené, nebo z téže tmavého dřeva jako byla podlaha.

Všichni si posedali na židle nebo opřeli o lavice a nejistě na sebe koukali. Harryho už tohle mírně iritovalo, to bude zase ten, co začne mluvit první? Nakonec se to vyřešilo, když si stoupl a začal mluvit jeden z jeho skupiny. Přesněji ze skupiny, která se přidala k nim čtyřem. Měl světlé, blond vlasy a oříškové oči.

„Nejlepší by bylo, kdybychom se představili, jelikož, jak nám říkala ta Šanton, tu nejspíše budeme spolu minimálně šest let. Tak by bylo dobré, kdybychom se trochu znali,“ odmlčel se a když viděl souhlas, pokračoval, „tak teda já začnu. Jmenuji se Sebastian Dezort, jsem z Francie, přesněji řečeno z Paříže. Je mi devatenáct a byl jsem přijat na tuhle školu, díky svému nadání na lektvary a schopností vycítit jakýkoli jed,“ když skončil, tak si zase sednul a očima pobízel, ať začne někdo další.

Jako další se zvedla Susan.

„Jmenuji se Susan Kreckerová a jsem z USA, přesněji z Louisvillu. Je mi dvanáct let a přijali mě díky mojí nepřirozeně silné magii.“

„Teď já. Jmenuji se Angela Stricknová a jsem z Biddefordu v USA. Je mi jedenáct let a mám nadání na hypnózu.“

 „Fajn! Teď mé úžasné já!“ vykřikl z druhé strany místnost ten malý kluk, který vypadal na deset a který mimochodem je teď v naší skupině, „Jmenuju se Benjamín Hronček a jsem ze Slovenska, z Žiliny. Klidně mi říkejte Bene. Mám nadání na dělání problémů, ale přijali mě sem nejspíše díky tomu, že umím bez hůlky zvednout věci do vzduchu,“ při mluvení měl v ruce v kapsách a pohupoval se na patách. Když se tak Harry koukal na tu jeho blonďatou čupřinu a hravé hnědé oči, uvědomil si, že si s ním nejspíše užije ještě spousty legrace.

Další, kdo začal mluvit, byl ten Japonec z dřívějška.

„Já se jmenuju Tamao Hajime jsem z Jokohamy v Japonsku. Mám rád Sushi, je mi dvacet a jsem animágus,“ jak to dořekl, tak se s úsměvem na rtech posadil. Harrymu připadal, jako pohodář, ale rozhodně to nebyl někdo, koho byste chtěly naštvat. Černé vlasy měl na krátko ostřižené a rozčepýřené na všechny strany. V černých očích mu zářila inteligence.

Jako další se zvedla dívka ze skupiny, co se přidala k naší čtverce. Ta dívka s modrými vlasy… počkat?! Teď byli fialové? Jak se však prudce zvedla, tak překlopila židli a ta spadla na zem. Omluvně se usmála a zvedla ji ze země.

„Ahojte. Jmenuju se Nymfadora Tonksová. Nesnáším své křestní jméno, takže mi říkejte Tonks. Jsem z Anglie a je mi osmnáct let. A jsem tu díky metamorfomagii,“ pomalu si sedla, aby židli znovu nepřeklopila.

Z Anglie? A sakra, tak to bude problém, ta mě bude určitě znát, no upřímně bych se divil, kdyby byla jediná, kdo tu zná moje jméno, Voldemort byl znám po celém světě a stejně tak jméno Potter. No co už… to je riziko příjmení, mohl bych jim zalhat a říct falešné, ale to by výrazně narušilo naši důvěru. Prostě se budu muset smířit, že na mě budou chvíli někteří koukat jako na zázrak.

Další se zvedl poslední člen jeho skupiny, kterého ještě neznal.

„Já se jmenuju Penelope Kedros. Je mi dvacet tři a jsem z Řecka. Mám ráda chladnou vodu. Ve snu občas vidím záblesky budoucnosti.“

A takhle to pokračovalo, až jsem zůstal jen já a Chris.

„Jmenuji se Chris. Christian Nordon. Jsem z Austrálie z takového zakrslého městečka blízko Sydney. Mám lepší smysly, větší sílu a rychlost než normální lidé,“ při poslední větě se Harry ušklíbl, tentokrát už nezapomněl dodat rychlost a sílu.

Ale vzápětí mu zmizel úšklebek z tváře, teď byla řada na něm. Byl poslední, co se nepředstavil a teď na něj hledělo dvacet pět očí. Zhluboka se nadechl.

Tak s chutí do toho.

„Já se jmenuju Harry Potter.“ nevšímal si překvapených pohledů a pokračoval dál, „Je mi čtrnáct let a jsem z Anglie. A nejspíše jsem tu kvůli tomu, že umím mluvit hadím jazykem,“ oddychl si, že to má za sebou a podíval se na hodinky, které si koupil s ostatními věcmi v Austrálii. Za minutu by měla začít hodina, to by se mohl vyhnout nepříjemným otázkám.

„T-To jako ten Harry Potter? Ten, co porazil Ty-víš-koho?“ zeptala se Tonks. Jo od ní tuhle otázku čekal. Tak fajn, tak se tomu nevyhnul.

„Dalo by se to tak říct, ale neporazil jsem ho. Bylo to jen štěstí a obětování mé matky, co ho porazilo,“ tohle ho vždy štvalo, proč vždycky přisuzují zásluhy jemu, i když on nic neudělal? Tonksovou tahle odpověď zarazila, ale pak se zeptala na otázku, která ji hned po té první nejvíce zajímala.

„Ale nemá ti být jedenáct? Chci tím říct Ty-víš-kdo padl před deseti lety. Ale teď si říkal, že ti je čtrnáct.“

„Ano v téhle chvíli by mi mělo být jedenáct, ale díky některým událostem jsem starší,“ naštěstí ho od dalších otázek zachránil příchod třech učitelů, kteří se postavili za stůl dominující přední části třídy.

„Zdravím vás, studenti této školy. Teď si každý z nás vezme jednu skupinu z váš všech. Já si vezmu skupinu, ve které je pan Nordon, profesor po mé levici skupinu, ve které je pan Tamao a kolega po mé pravici skupinu se slečnou Widir.“

Agnes Widir byla Irka, která dokázala nechat vybuchnout jakýkoli neživý objekt, na který se podívala.

Druzí dva učitelé si odvedli své žáky a naše skupina zůstala ve třídě. Bylo tam přesně osm lavic, takže si každý z nás sedl k jedné. Náš učitel měl hnědé, už trochu našedlé delší vlasy a modré propalující oči, které Harryho znervózňovali víc než kterýkoli pohled Snapea.

Jestli to bude stejný parchant, jako Snape, tak už si fakt hodím mašli.

„Nevím kdo je větší parchant, jestli já, nebo pan Snape, ale mašli si ještě neházejte, pane Pottere,“ promluvil klidným hlasem učitel lektvarů, „ostatně ještě jsem ani nezačal učit. Jmenuji se Igor Hnízdo. A jsem telepat,“ řekl a při tom se mírně pousmál při Harryho zděšeném výrazu.

A doprčic! Je jasné, že když se sem dostanou jen ti, co nějak vynikají, že i učitelé budou mít nějaké zvláštní schopnosti. Vypadá to, že jsem si právě znepřátelil dalšího učitele lektvarů. Počkat… jestli je telepat, to poslouchá i teď? Nemysli! Nemysli!

„Nebojte pane Pottere, není to tak, že poslouchám pořád myšlenky všech. To by mi z toho praskla hlava. Ale pokaždé si nemůžu nechat ujít si jeden den v roce přečíst v myslích lidí v mém okolí, kteří to nečekají. Je to výborné zpestření dne. A u prváků, kteří mně neznají je to nejlepší.“

Harry se mu opatrně podíval do očí a hledal náznak naštvanosti, avšak v profesorových očích nic nenašel. Pořád byl nervózní z jeho propalujícího výrazu, ale teď mohl s klidným svědomím říct, že tenhle učitel je spravedlivý a nebude ho nesnášet jen kvůli jménu.

Tato dvojhodinovka proběhla v pokojném duchu, profesor jim ukazoval různé lektvarové náčiní, většinu z nich Harry neznal. Potom jim říkal, co za lektvary budou dělat a Harry z toho znal maximálně dva, tři lektvary a ostatní taky nevypadali, že by je znali. Ale jedno mohl Harry říct hned – z této dvojhodinovky si toho odnesl víc, než ze všech hodin se Snapem.

Když odcházeli ze třídy, byli jeho spolužáci zamlklí a házeli po něm „nenápadně“ oči. Věděl, že se dříve nebo později nevyhne jejich výslechu, ale mohl to aspoň oddalovat.

Další měli Porozumění magie, učitel byl muž ve středním věku s kratšími černými vlasy, když povídal o učivu, které budou probírat, vypadalo to, jako by byl ve vlastním světě. Po této hodině se mezi nimi rozhořela konečně debata, a to o jejich magorskému učiteli Porozumění magie.

V Bojovém umění měli profesorku Šanton.

„Vítám vás v první hodině Bojového umění. V prvním ročníku se budete muset, alespoň na úroveň pokročilých, naučit pět bojových umění. V dalších letech si už budete moci vybrat jen dvě, které dovedete na mistrovskou úroveň. Těch pět bojových umění je: Capoeira, Karate, Muay Thai – neboli Thajský box, Sambo a Taekwondo. Tohle samozřejmě nejsou všechny bojové umění, které máte na výběr. Pokud vám některé z těchto pěti vůbec nepůjde, tak zkusíme jiné například Aikido nebo Judo. Abychom neztráceli čas, tak začneme hned dnes jedním z těchto stylů a to Capoeirou.

Capoeira je brazilské bojové umění. Připomíná svými pohyby spojení tance s akrobatickými prvky….“

Dnes to byla v Bojových umění teoretická hodina, takže se čas strašně vlekl.

Potom přišlo na řadu Vystupování ve společnosti. Už teď Harry věděl, že Vystupování ve společnosti, nebude mít nikdy rád, teď jenom doufat, že v dalších ročnících nebude. Po těchto dvou hodinách byl oběd a Harry skoro až vrněl blahem, když se po tom dlouhém dni konečně najedl. Stávat v pět není žádná sranda a navíc jedl naposledy před šestou, bylo jasné, že i takové vyžle, které je zvyklé na málo, má hlad.

Oběd do sebe všichni naházeli a už si to lebedili ve společenské místnosti, která byla ve věži, patřící prvnímu ročníku.

Další hodina začínala v jednu a to jen těm, kteří jsou nejmladší. Pro Harryho to znamenalo další hodinu volna. Ve společenské místnosti byli všichni jeho noví spolužáci a nezávisle se mezi sebou bavili o jejich bývalé škole, rodině, zálibách. Prostě o věcech, které jim pomohou se lépe poznat.

Harry sám se nezapojoval, jen poslouchal. Zvláštní, ale bylo, že mu vůbec nevadilo, že se nezapojuje… takhle nějak mu to vyhovovalo. Všichni kolem něj se vesele bavili a on je jen s úsměvem pozoroval. Kéž by to takhle zůstalo napořád. Ale on věděl, že jednou mír skončí a bude to dřív, než si kdokoli z nich může představit, ale pořád mají jistých sedm let klidu.. Proto si je bude muset užít, i přes tu dřinu, kterou nese zůstání na této škole.

Po odchodu mladších dětí se konverzace zastavila a Harry si začínal připadat nepohodlně. Proto, aby se řeč nestočila k němu, tak vstal a s tím, že je unavený, odešel do svého pokoje.

Na pokoji lehl na měkkou postel a z nočního stolku sebral knížku, kterou rozečetl ještě v hotelu v Austrálii. Byla to normální mudlovská detektivka jménem Pes baskervillský, i když nikdy žádné mudlovské natož detektivní knížky nečetl, tahle ho svým příběhem okouzlila.

Až někdy zase uvidí mudlovské knihkupectví, bude si muset koupit více knížek s příběhy o Sherlocku Holmesovi.

Po půl hodině někdo zaklepal na dveře.

„Ahoj Harry. Strašně se nudím, můžu dovnitř?“ podle hlasu poznal Chrise. Mírně se pousmál a odložil knížku.

„Jasně, klidně pojď.“

Chris, tedy vešel a rozhlédl se po Harryho pokoji.  

„No, když si popisoval svůj pokoj, tak jsem si ho opravdu takhle nepředstavoval,“ řekl a sedl si do měkkého červeného křesla, který byl v rohu vedle hned poličky s knihami. U křesla byl taky menší stolek z tmavě hnědého dřeva.

„A jak sis ho prosím tě představoval?,“ zeptal se Harry. Při otázce se zvedl z postele a rozhlédl se po pokoji. Celý pokoj byl laděn do červeno-hnědé barvy. Podlaha byla z nádherného fialovo-hnědého dřeva, které bylo příjemně vyhřáté. Takže když byl bos, tak mu podlaha krásně hřála nohy. Což byl vlastně i teď. Dále dveře do koupelny, poličky, skříně a další dva stoly byly ze stejného dřeva, jako byl stolek u křesla, které obýval Chris. Poslední věc, která stála za zmínku, byla dřevěná postel, která byla celkem vysoko nad zemí, takže pod ní vznikl další úložný prostor. Měla měkkou matraci a měla na sobě červené povlečení. To ladilo s menším kobercem, který byl kolem postele.

„No já nevím… když si vyprávěl, že je červeno-hnědý a skoro celý ze dřeva. Představil jsem si nějaký srub a ne tenhle luxusní pokoj. To i já se můžu se svým tmavě modrým pokojem zahrabat. I když… ne, můj pokoj je o něco lepší a je i větší,“ řekl a začal si prohlížet knížky, co měl byli  na poličce.

„No, abych pravdu řekl, tak větší bych nechtěl, už tenhle mi připadá dost velký.“ zakroutil hlavou, tenhle pokoj je o hodně větší než přístěnek, nebo pokoj, který mu věnovali Dursleyovi, když začal chodit do Bradavic, „Proč si vlastně přišel? Myslel jsem, že jste měli zajímavou debatu se Sebastienem na téma motorky.“

„Jo měli, ale pak tam Tonksová způsobila rozruch tím, že rozbila skleněnou vitrínu, ve které byli poháry a skleněné sklenice. Takže se všichni pustili do opravování. A jelikož tohle nesnáším, tak jsem zvolil taktický ústup,“ vyprávěl to s vážným výrazem, jako by to, že by tam zůstal, znamenalo jistou smrt.

„Jo, to bylo velmi moudré rozhodnutí,“ přikývl mu na souhlas Harry a už si představoval ten bugr, co se tam teď děje. Na chvíli u nich po tomhle nastalo ticho, které přerušil Chris.

„Harry, rozhodně na tebe nebudu tlačit, aby si mi teď a tady o sobě vyslepičil všechna tajemství. Jen chci, abys věděl, že pro mě nic neznamená, že si „ten Potter“ a že, když budeš chtít, tak se mě nebo vlastně komukoli odsud můžeš svěřit. Jak řekla profesorka Tělesného cvičení, teď jsme „druhá rodina“ a rodina by si měla pomáhat.“

Harry se na něj překvapeně podíval, čekal, že se stočí řeč k tomuhle, ale rozhodně nečekal, že se Chris zachová takhle. Hrozně ho to dojalo, opravdu, možná to tu nebude tak špatné.

„Díky. Moc to pro mě znamená. Po nějakém čase vám určitě řeknu všechna tajemství, ale teď se na to ještě necítím.“

„Jo, však v pohodě. Buď v klidu. Všichni tu mají tajemství, s kterým se jen tak nesvěří. Nooooo a co takhle přepnout na veselejší a zajímavější téma? Holky! Je tu slušný výběr holek, škoda jen, že jsou buď o moc mladší, nebo zase starší. Ale co takhle Tonksová? Sice je trochu nešikovná, ale to se dá vypilovat…“

„No vhledem k tomu, že je o tři roky starší než ty, tak bych si tolik nefandil. Ale celkem se mi líbí její vlasy… ty fialové myslím, ty modré co měla předtím, jí moc neseděly…“ zbytek času strávili tlachání o naprosto triviálních věcech, ale bylo to příjemně strávené volno.

Potom se pořád ještě v přátelském duchu vydali na hodinu Přežití v přírodě. Podle plánku měli jít k západní bráně a od ní až k lesu, který byl tak pět minut cesty od hradu. Když procházeli společenskou místností, tak kolem nich proběhl kluk se slzami na tváři, který se jmenoval Hugo. Bylo mu dvanáct let. Harry s Chrisem se na sebe nechápavě podívali, co se mu sakra stalo? Jelikož měl Základy magie stejně jako Susan a Angela, tak pokud chtějí zjistit, co se stalo, tak se musejí zeptat jejich dvou kamarádek.

Cestou k bráně se pak už nic jiného nestalo. Snad jen, že poprvé, co byli na tomto hradě, potkali už vystudovaného lovce. Byl to muž kolem čtyřiceti, kterému chyběla jedna ruka, a měl ošklivé jizvy na obličeji. Když kolem nich procházel, tak na ně kývl a beze slova je obešel.

Harry si až teď uvědomil, že tu moc lovců nepotkává, i když to nebylo ani tak zvláštní, protože prváci jsou většinou v severní části hradu a jak se dočetl v příručce, tak už vystudovaní lovci jsou většinou v jižní části.

Když vyšel Harry bránou ven, všiml si, že za ním už nejde Chris. Rychle se tedy otočil na patě a chtěl vběhnout zpátky do hradu, ale cestu mu zatarasil pan Clarckson, který se objevil odnikud.

„Běž do hodiny Harry. Chris je v pořádku, jen teď plní zkoušku, kterou si procházeli všichni absolventi této školy,“ řekl pokojným hlasem.

„Zkoušku? Jakou zkoušku?“ zeptal se Harry překvapeně, zdálo se mu to, nebo je dnes nějak často překvapený?

„Zkoušku, která prověří jeho schopnost zůstat klidný a taky jeho schopnost improvizování. Ty už sis touhle zkouškou prošel včera večer a mladší studenti před hodinou. Však si určitě potkal toho kluka, co zkoušku nezvládnul, když si vycházel ze společenské místnosti. Všichni jsou posláni na nějaké místo v hradě, chvilku se před nimi ukáže mapa hradu a potom musejí najít cestu na svou hodinu, pokud to nezvládnou do konce první hodiny. Automaticky neprošli a pokud začnou panikařit, tak také ne. Myslím, že vám to paní Šanton řekla, to že jste prošli první zkouškou, neznamená, že nebudou další. Teď by si měl jít do hodiny, nemyslíš? Ať nemeškáš,“ jak to dořekl, tak zmizel v černém záblesku, jak už to viděl u profesorky Šanton.

Nejspíš se to taky jednoho dne naučí, teda pokud tu vůbec vydrží. Myslel si, že už žádné nečekané zkoušky nebudou. Měl pěkné štěstí, že ho zkoušeli už včera, kdy si tu cestu mohl prohlédnout, vůbec ho nenapadlo, že to, že ho poslal na pokoj, byla zkouška.

Když dorazil, tak už tam čekali Ben, Susan a Angela. Ostatní nejspíš plnili tu zkoušku. Celkem ho překvapilo, že tu vidí i Benjamína, v tom klukovi asi vážně něco bude.

„Ahoj Harry! To jsi tak rychle splnil tu zkoušku?“ zeptala se udiveně Susan.

„Ne já ji zvládl prý už včera, když jsem se dokázal vrátit na pokoj. Aspoň tak mi to řekl Clarckson.“

„Páni! Se máš, mě celkem vyděsilo, když jsem byl u třídy a najednou jsem byl někde úplně jinde s chlápkem, který mi řekl, že plním zkoušku a ukazoval mi nějaký hadr, co prej měla být mapa…“ říkal své dojmy Benjamín.

„No… neřekla bych to tímhle stylem, ale souhlasím s Benem, bylo to celkem překvápko. Jeden kluk se prý úplně z toho zhroutil,“ reagovala na Angela a Susan jen přikyvovala.

„Abych řekl pravdu, tak jsem rád, že jsem to nemusel dnes absolvovat,“ řekl s úsměvem na rtech, pak mu však zmizel, „Clarckson říkal, že těchhle zkoušek bude víc, asi chtějí zjistit, kdo se na lovce hodí a kdo ne.“

„Brrrr… doufám, že ostatní nebudou další hledání cesty, už tak mě bolela hlava, ze všech těch uliček,“ vykřikl Benjamin a začal se houpat na patách. Ten si z toho nic nedělal. Harry zakroutil hlavou, taky by chtěl mít tolik elánu.

V jejich bavení je vyrušil příchod jejich učitele, který nebyl nikdo jiný, než Clarckson.

„Zdravím vás, myslím, že se představovat nemusím. Takže rovnou k věci. Jelikož vás je jen polovina, tak se teď nebudeme učit nic důležitého, jen základní informace o předmětu. Přežití v přírodě stejně jako Stopování v terénu, z kterého vás mimochodem budu mít taky, se bude konat hlavně venku. Jen minimálně budeme na hradě, protože kdybychom tam byli pořád, už by si předmět nemohl říkat Přežití v přírodě.

Ještě než se dostaneme k samotnému předmětu, tak odpovím na vaše nevyslovené otázky a to, jak se můžeme učit v přírodě, když jsme v téhle bariéře. Pravda je taková, že bariéra obklopuje celý ostrov, na kterém je tento hrad a tento ostrov je zvláštní. Už od pradávna se tu učí lovci svému řemeslu, proto je i tento ostrov k tomu zařízen, jsou tu všechny terény, které potřebujeme. Hory, lesy, bažiny, dlouhé travnaté pláně a dokonce je tu i poušť. Tenhle ostrov je opravdu veliký, takže pokud se stane, že zabloudíte, nepanikařte a vyšlete do vzduchu světlici. První tři roky, vám to ještě projde, ale až se ztratíte potom, tak už vás nebudeme hledat. Takže být vámi, dávám při těchto hodinách pozor. A teď tedy-. Aaa vidím, že přišel první opozdilec,“ zasekl se v půlce věty díky příchodu Penelopy, která se usmívala, že je zase venku.

Když došla, tak profesor znovu pokračoval v úvodu do předmětu a Harry začínal být nervózn. Co když Chris nepřijde?

Byla polovina hodiny, když došel Sebastian. Kecl si k nám na zem, kde jsme si při výkladu Clarcksona sedli.

Harry už se po očku díval, jestli se nevalí ten Chrisův pomalý zadek, ale nikde nikdo.

Začínal být už zoufalý, za pět minut byl konec hodiny a nikdo pořád nepřicházel. Těsně před koncem hodin uviděl osobu, kterou nemohl přiřadit k nikomu jinému než ke Chrisovi. Chris se k nim rychle přibližoval, aby to stihl do konce hodiny. Harry vyskočil na nohy radostí a na tváři se mu objevil úsměv.

Merline, až dojde tak ho snad vážně zabiju. Takhle mě děsit.

Když ostatní uviděli, že se Chris valí, tak také přestali poslouchat výklad a radostí si stoupli. Clarckson, který viděl, že ho nikdo neposlouchá. Zakroutil hlavou, přestal mluvit a společně s nimi čekal na příchod posledního z jejich skupiny.

„Člověče, já už fakt myslel, že nedojdeš,“ řekl Harry uřícenému Chrisovi.

„To *nádech* já *výdech*taky…“ řekl mezi nádech a výdechy… asi byl fakt z toho běhu hotový.

„No stihl jste to tak, tak. Ale blahopřeji ke splnění zkoušky. Teď si dejte pět minut přestávku.  Po ní budu pokračovat dál.“

Přestávka i hodina pak uběhly rychle a nastala hodina „Volitelných předmětů“. Na tuhle hodinu se Harry upřímně těšil, protože ho zajímalo, z jakých předmětů bude mít na výběr. Už teď věděl, že bude určitě chtít nějaký jazyk.

Když dorazili na místo konání hodiny, tak už tam byli další dvě skupinky. Když je Harry spočítal, tak u každé chyběl jeden člověk. Takže to znamenalo, že jediná skupina, která je beze ztrát, jsou oni.

Jakmile si i oni sedli na volné židle. Tak vešla žena kolem čtyřiceti.

„Milý studenti této školy. Jmenuji se Gabriela Riegere. Jsem tu, abych vám řekla volitelné předměty a taktéž upravila rozvrhy, které zaplním vámi vybranými předměty. Vezměte si papíry a zapište si volitelné předměty, které vám řeknu. Pak budete mít deset minut, na jejich vybrání, které následně napíšete na papír, který vám rozdám a který mi poté odevzdáte. Nebudu vám vysvětlovat další detaily, protože bychom se jen zdržovali. Řeknu vám je, až se dostaneme do bodu, kdy je budete potřebovat vědět. Volitelné předměty jsou: Logika a strategie, Jazyky, Přeměňování, Štíty a bariéry, Věštění, Latina, Orientace v terénu/navigace, Starodávné runy a Pozorování okolí. Od této chvíle máte deset minut na rozmyšlenou,“ po tomhle rychlém proslovu začala rozdávat nějaké papíry s tabulkou, a pak si sedla a něco si začala zapisovat.

Harry koukal na seznam volitelných předmětů a z hlavy se mu vše vypařilo… co si má sakra vybrat? Ano chtěl si vybrat jazyk, ale jaký? To nedají, žádný seznam jazyků?

Mysli… jaký jazyk by se ti mohl hodit kromě latiny, kterou rozhodně nechci a angličtiny, kterou umím? Hmm, která země je nejblíž Británie? Irsko? Irsky teda mluvit nechci, tak.. Francie! Super, tak francouzština.

Harry teda na ten papír s tabulkou napsal dvakrát francouzštinu… když už se to má naučit, tak mu k tomu nestačí hodina týdně.

Za těch deset minut probral ke každému předmětu pro a proti a na konec si k Francouzštině vybral dvakrát Orientaci v terénu/navigaci, Štíty a bariéry a Logiku a strategii. Když to odevzdával, doufal, že neudělal chybu.

„Teď mi všichni odevzdejte své rozvrhy a já vám tam vložím místo prázdných políček vaše vybrané předměty. Než se vrátím, buďte tu prosím ticho,“ s tím jsme jí odevzdali tabulky i rozvrhy a profesorka odešla se všemi papíry ze třídy.

Jakmile odešla, strhla se ve třídě mela, jak každý vyzvídal, co kdo má.

Susan si prý vybrala také dvakrát Francouzštinu, Runy, Latinu a dvakrát Ruštinu.

Chris dvakrát Pozorování okolí, Štíty a bariéry, Přeměňování a dvakrát Španělštinu. Prý se mu španělština vždy jako jazyk líbila.

Angela zase Věštění, dvakrát Latinu, Starodávné Runy a dvakrát Italštinu.

Tonks jako jediná si nevybrala další jazyk. Odůvodnila to tím, že jí stačí angličtina. Vybrala si dvakrát Pozorování okolí, Přeměňování, dvakrát Štíty a bariéry a Věštění.

A Benjamín si vybral dvakrát Angličtinu, Přeměňování, Orientace v terénu/navigace a dvakrát Štíty a bariéry.

Dalších dvou z jeho skupiny se nestihl zeptat, protože profesorka se už vrátila. Rozdala jim rozvrhy, a když viděla, že jim nemá cenu něco říkat, když studují rozvrhy. Tak se zvedla.

„Pro dnešek už končíme, ale zítra už jedete podle rozvrhu. Na vaší mapě se připsali místa vašich hodin, takže si to prostudujte. S některými se ještě uvidím na jazycích a těm, s kterými se už neuvidím, přeji hodně štěstí na této škole,“ po své řeči odešla.

„Víte, ale co mi nejde do hlavy? Jak se můžeme učit jazyky, když je zaplá ta bariéra,“ ozvala se najednou Susan.

„Asi budou mít nějakou speciální učebnu, či co. O tomhle se mi teď nechce přemýšlet, protože jdeme na večeři. Konečně! Už hladovím,“ odpověděla jí Angela a vyskočila s úsměvem na nohy.

Po večeři nás čekají samostatné hodiny… jsem zvědavý, co mě tam čeká…