Výkeci troch šialencov

Na Astronomické věži, přesněji na jedné římse, seděl mladý muž. Bylo to už dlouho, co tu takto seděl naposledy.

Nic nedělal, jen seděl a pozoroval východ slunce, což také nedělal celou věčnost. Vlastně naposledy před třemi lety, kdy se sem přišel uklidnit před posledním úkolem, který měl pak to velké šílenství ukončit. Bohužel se tak nestalo…

Mírně si povzdechl a svým pohledem projel celé pozemky Bradavic. Nic se za tu dobu tady nezměnilo, pokud nepočítal s velkým upomínkovým pomníkem, jenž se nacházel pod stínem vrby blízko u jezera. To místo kdysi patřilo k jeho oblíbeným. Vlastně i teď je, kdyby tu mohl i nadále být, což nemohl.

Opět si povzdechl a znovu se zadíval na sílící slunce, už byl skoro čas.

Zvedl se tedy a chvilku stál na římse, nechajíc do sebe narážet poryv větru.  Nebál se, že by mohl spadnout.

Poté se pomalými kroky vydal po schodech dolů a následně chodbami ze školy ven na pozemky a k jezeru, kde stál ten pomník.

Zdržel se na věži až moc dlouho, což si uvědomil hned, jak ucítil vzdálenou bolest vycházející z jeho jizvy na čele. Chtěl se však rozloučit a ještě naposledy spatřil svůj jediný domov, jímž se mu Bradavice v jedenácti letech staly a hlavně východ slunce na Astronomické věži, který ho dokázal vždycky uklidnit.

Bolest se každým krokem zvětšovala, ale snažil se ji nevnímat. Brzy už žádnou bolest cítit nebude.

Vnímal jen tuto chvíli.

Když stanul u toho pomníku, přejel ho pohledem a jednou rukou se ho letmo dotkl. Smutně se usmál a ještě jednou prolétl, svým teď už dokonalým zrakem bez brýlí, pozemky s Hagridovou boudou a nakonec si nechal samotný hrad, který se v ranním slunci pěkně vyjímal. Jistě se obyvatelé hradu pomalu probouzejí a chystají se na společnou snídani v síni.

Jeho úsměv se změnil na radostný a jeho oči se rozzářily.

Udělal správné rozhodnutí.

S touto myšlenkou poodstoupil od pomníku a ještě jednou se ohlédl.

Mírně ho překvapilo, když uviděl několik přibližujících se lidí právě jeho směrem, ale mohl to tušit. Přesto už mu nezbýval žádný čas.

S pocitem radosti a lehkosti se usmíval na ty postavy. Byl rád, že je mohl vidět.

Pak se ale otočil a nastavil svoji tvář slunečním paprskům.

Bolest ustoupila.

Skupinka lidí, které Harry viděl, byli jeho přátelé, kteří se přišli podívat k pomníku, aby uctili jeho památku. Přece jen byl to již třetí rok, kdy Harryho viděli naposledy a kdy všem prokázal službu. Podařilo se mu totiž i přes několika hodinovém mučení, porazit Voldemorta. Bohužel on sám přitom na svá zranění po několika nekonečných minutách podlehl a zemřel.

Zaskočila je však postava, která tam už byla, a kterou i přes tu dálku poznali. Poznali by ji kdykoli a kdekoli.

„Harry,“šeptla velice tiše Hermiona a po tváři ji steklo několik slz.

Byli však moc daleko. Takto mohli vidět jen jeho úsměv, jenž mu pohrával na tváři a zářící smaragdové oči.

A než stihli cokoli udělat, jejich přítel se k nim otočil zády, nastavil svoji tvář slunci a postupně zmizel. Přesto, i když byli smutní, měli zároveň i radost, že mohli svého přítele spatřit ještě jednou.

Šťastného a v pořádku.