Výkeci troch šialencov

Mladík sotva stojící na nohou se zamlženým pohledem se díval do dálky, kde zrovna začalo vycházet slunce. Vůbec nedoufal, že ho ještě někdy spatří, ne po takovém rozhodujícím boji, který teprve teď před několika minutami ustal.   

Těžce si povzdechl a na pár chvil zavřel své oči. Když je opět otevřel, slunce bylo o několik centimetrů výš nad obzorem. Byla to taková nádhera.

Ani si neuvědomil, že se mu podlomili kolena a následně se nějak dostal do polosedu, přičemž se opíral o nedaleký balvan. Stále totiž pozoroval to slunce, kdy jeho paprsky začaly dopadat na jeho tvář. Bylo to jako andělské pohlazení.

Pocítil teplo paprsků.

V tu chvíli ho už nic nebolelo. Jeho tělo zapomnělo na únavu, vyčerpání a především na všechna zranění, která utržil.

Užíval si stále jenom ten pohled na rozjasňující se oblohu a slunce.

Nedokázal uvěřit tomu, že to dokázal a porazil ho. Dalo to tolik práce a teď bylo konečně po všem. Splnil svoji úlohu a kouzelný svět spolu s mudlovským byl v bezpečí. Nic víc si v tuhle chvíli přát nemohl.

Nevěděl, kolik uteklo času, od doby, kdy se jejich hůlky střetli a jejich kouzla se po čase nečekaně spojili. Čas pro něj neutíkal.

Jen matně mu bylo jasné, že jeho přátelé ho jistě hledají, přesto neměl dost sil se zvednout a vyjít jím vstříc. Však oni ho najdou. Nebyl od nich zase až tak daleko.

Pohledem se zase zaměřil jen a jen na slunce, kdy se mu před zamlženým zrakem začal promítat jeho život. Byl to krátký kousek života, který však prožil naplno a využil každou příležitost, která se mu kdy naskytla. Ničeho nelitoval.

Možná jen… kdysi měl sen, že jednou si najde milovanou manželku, se kterou si pak pořídí velikou rodinu a nikdy nepřipustí, aby jeho děti vyrostly bez milujících rodičů tak jako musel on. Nikdy by nedovolil, aby jeho rodině někdo ublížil. Moc dobře ale věděl, že této budoucnosti se nedočká. Na to bylo příliš pozdě.

Byl však klidný a vyrovnaný. Vždyť ho nic nebolelo a cítil jen teplo, které už delší dobu postrádal.

Znovu se trhaně nadechl a několikrát zamrkal, i tak nic neviděl.

Jeho život se chýlil ke konci.

Nakonec naposledy vydechl s úsměvem ve tváři.

„Dokázal jsem to.“zašeptal při tom.

A tak mladý hrdina zemřel se ctí.

Sotva, kdy naposledy tento mladík vydechl, se na kopci objevili jeho přátelé. Nemohli však už nic dělat. Jejich přítel a zachránce se odebral na onen svět, kde se znovu setkal se svými rodiči a kde nalezl svůj konečný klid, který tady neměl.

Další den uspořádali slavnostní pohřeb a uložili ho vedle jeho rodičů v Godrikově dole.

Celý svět nikdy nezapomněl na odvážného, milujícího chlapce, který pro všechny obětoval všechno i svůj vlastní život.

Jmenoval se Harry James Potter.