Výkeci troch šialencov

Ve Velké síni bylo, jako každý rok rušno. Mohli za to studenti, kteří se chtěli svým spolužákům pochlubit, za své úžasné prázdniny.

„Otec dostal od šéfa, za dobře vykonanou práci, zájezd do Francie a -“

U nebelvírského stolu přesněji u pátých ročníků právě vyprávěl Dean Thomas, když se uprostřed věty zastavil a vyjeveně koukal směrem ke dveřím do Velké síně. Po jeho vzoru se tam otočila polovina stolu, protože druhá polovina už byla otočená.

Harry Potter nemohl uvěřit svým očím. Ve dveřích stál jeho kmotr, Sirius Black a usmíval se na celou síň, která na něj byla otočená. Někteří na něj koukaly vyděšeně, někteří s úctou a někteří s odporem. Bývalý hledaný vězeň se znovu rozešel a šel k učitelskému stolu. Když k němu došel, tak povstal Albus Brumbál.

„Milý studenti, představuji vám nového učitele obrany proti černé magii, pana Siriuse Blacka!“ řekl radostným hlasem. Síní se začal ozývat menší potlesk. Byl by jistě větší, ale většina se z toho, že je bude kdysi vězeň Azkabanu učit, ještě nevzpamatovala. Nový profesor se mezitím posadil na poslední prázdné místo u stolu a k jeho smůle seděl vedle Severuse Snapea.

Zatímco si Sirius sedal, Harry zvedal bradu ze země, kam mu po ředitelově proslovu spadla. Ani při zvedání nepřestal rentgenovat pohledem, svého kmotra, který se na něj jen vesele šklebil.

„Vy jste věděli, že Sirius bude učit obranu proti černé magii?“ otočil se s otázkou na své dva přátele. Ti jen zakroutili hlavami.

„Je dobře, že nás učí obranu někdo, kdo s ní má zkušenosti. Myslím, že Sirius bude dobrý učitel,“ ozvala se Hermiona.

„Já to nepopírám, jen mě to překvapilo,“ začal se náš nebelvírský hrdina bránit.

„To všechny, kamaráde,“ přitakal Ron a dál se ládoval kuřecími křidélky. Harry se na své přátele usmál a jedl dál svou porci. Když všichni dojedli, samozřejmě kromě Rona, začali prefekti přivolávat prvňáčky. Proto se zvedli Harry s Hermionou, kteří pak odtrhli i Rona od jídla. Potom vyrazili do nebelvírské společenské místnosti. Zastavili se před obrazem Buclaté dámy.

„Hele jaké je vůbec heslo?“ zeptal se Harry. Ron jen pokrčil rameny a Hermiona s povzdechem přešla k obrazu.

„Tempus mutatio,“ obraz se odklopil a oni vešli do místnosti.

„Sejdeme se tu za půl hoďky, jo?“ otočil se Harry na Rona s Hermionou. Ti jen přitakali a kluci se s Hermionou rozešli.

Za půl hodiny…

„Co budeme dělat Harry?“ otočili se Ron a Hermiona na našeho hrdinu.

„Proč s tím jdete za mnou, Hermiona je tady ta inteligentní.“

„Protože to byl tvůj nápad se sejít.“

„Chjo. Nepůjdem za Siriusem? Chtěl bych od něho vysvětlení, proč mi neřekl o tom, že bude učit v Bradavicích,“ když jeho dva přátelé přitakali. Tak se zvedli a vydali se do kabinetu profesora obrany proti černé magii. Na který, když tam dorazili, zaklepali.

„Aaa Harry, Hermiono, Rone čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se formálně Sirius, když otevřel, ale jasně šel vidět jeho škleb, když otázku vyslovoval.

„No, neměli jsme, co dělat, a tak jsme šli za tebou pokecat,“ řekl Ron.

„Tak to je skvělé, pojďte dál,“ uvolnil cestu Sirius a šel si sednout, a když Hermiona zavřela dveře, tak je pro jistotu zabezpečil proti odposlouchání, na překvapené pohledy jen pokrčil rameny a pokynul jim, aby se posadili do zbývajících křesel.

„Takže, začnete,“ řekl pak, jakmile se usadili.

„ Kdy ses rozhodl, že budeš učit? A jak to, že jsi nám to neřekl?“ optal se jako první Harry.

„No rozhodl, není to správné slovo. Týden před koncem prázdnin za mnou přišel Brumbál s tím, že jim chybí profesor a přemlouval mě tak dlouho, že už mě to přestalo bavit a souhlasil jsem, a když už jsem souhlasil, tak jsem si nemohl nechat ujít vaše výrazy, až byste mě uviděli. Takže jsem vám to neřekl, chtěl jsem vás překvapit.“

„To se ti povedlo,“ zasmál Ron.

„Jak budeš učit? Teoreticky nebo prakticky?“ zeptala se Hermiona.

„Nejspíš budeme brát hlavně praxi a teorii vám dám za úkol.“

Hermiona měla plno dalších otázek ohledně učení, takže se tam zdrželi dlouho, až je nakonec musel Sirius vypakovávat s tím, že nemůžou mít hned první den trest, když Pobertům to trvalo dva dny.

Ve společenské místnosti se nezdržovali, protože nechtěli první den zaspat, teda hlavně Hermiona nechtěla.

Harry si ještě na pokoji s ostatníma kluky z pátého ročníku vyprávěl vtipné historky, než zalehl.

Když se Harry probudil, měl divný pocit. Jako by se dnes mělo stát něco, co se mu určitě nebude líbit. S tímto pocitem se posadil na postel a hodil po Ronovy polštář, ten jen něco zamručel a spal dál.

Harry ho teda zatím nechal spát a začal se oblékat. Rozvrh dostanou až na snídani, takže si pro učebnice bude muset pak zajít. Když se dooblékl porozhlédl se po svých spolubydlících a dostal šílený nápad a věděl jistě, že ho pak zabijí.

Potichu přeměnil barvu oblečení jeho přátel, co měli na sobě, na zářivě růžové, vlasy obarvil na fosforově zelené a nehty jim prodloužil a nabarvil na křiklavě rudou. Pak na ně pustil proud ledové vody, takže se hned probudily a naštvaně hledali zdroj té vody a našli ho ve vychlámaném Harrym. Proto se na něj bez rozmyslu rozeběhli, ale náš šprýmař to čekal, proto se rozeběhl po schodech dolů, kde určitě už bude polovina studentů. Za sebou uslyšel hlasité nadávání. Proto ještě zrychlil a doslova proletěl celou společenskou místnost, kde se za ním všichni otáčeli, až ke dveřím a otočil se. Na ten pohled nezapomene a věděl jistě, že jeho přátelé také ne. Proto raději rychle zmizel na snídani.

Po cestě se nemohl přestat smát a začal přemýšlet nad dalším fórkem, ale tentokrát na Snapea. Přece jenom má pobertův plánek, neviditelný plášť a jednoho pobertu v učitelském sboru na své straně. Byl by hřích to nevyužít a pošpinit tak dobré jméno jeho otce!

S myšlenkami na další vtípky se zaobíral do té doby, než usedl ke stolu. Kde na něj Hermiona vrhla překvapený pohled.

„Jak to, že jsi tady tak brzo a proč se tak šklebíš?“

„Ty jsi asi neviděla tu přehlídku, že?“ odpověděl jí a zakousl se do toustu s marmeládou.

„Přehlídku? Jakou?“

„Nooo trochu jsem upravil moje spolubydlící a pak je zbudil, samozřejmě mě pronásledovali do společenky a ta už byla z poloviny plná, škoda že jsi je neviděla: růžové oblečení, zelené vlasy a rudé nehty,“ odpověděl Harry s velikým úsměvem.

„Bože a člověk by řekl, že v patnácti tě to přejde. Víš, ale že ti připraví velmi bolestivou smrt?“ řekla káravě Hermiona, ale šlo na ní vidět, že se musí přemáhat.

„S tím se počítá.“

„To je fajn. Taky jsi tak zvědavý, jaký budeme mít rozvrh? Já strašně!“

„Já spíše doufám, že budeme mít hodně obrany a málo lektvarů.“

„Harry! Víš přece, že na bystrozora musíš mít i lektvary.“

„Jojo vím, ale stejnak se od Snapea nic nenaučím a lektvary samy o sobě mi jdou, jen kdyby mi profesor furt nedýchal za krk!“ začal se dotčeně bránit nebelvířan.

„Hmm… myslím, že tvá smrt se blíží,“ řekla jen tak mimochodem jeho spolusedící a zakousla se do toustu.

Harry se podíval ke dveřím do síně, kde byli naprosto rozzuřený Seamus, Ron a Dean a za nimi Neville, který taky vypadal naštvaně, ale těm třem se nevyrovnal. Když se na ně tak koukal, tak si všiml, že už na sobě nemají jeho doplňky, škoda no… pro příště bude muset vymyslet něco dlouhodobého.

Tato skupinka se rozešla přímo k Harrymu, který se snažil schovat za Hermionu. Tahle scénka samozřejmě neunikla nikomu ze síně, takže kromě nebelvírských a některých informovaných z jiných kolejí, nikdo nechápal, o co jde.

„Pottere já tě zabiju! Ne já tě rozčtvrtím a upeču na rožni!“ začal řvát Ron rudý až za ušima.

„Snad to nebude tolik horké, ne? Co si takhle pokecat nad šálkem čaje?“ začal ho uklidňovat Harry a přitom se snažil, co nejméně vylézat z živého štítu, který představovala Hermiona.

„Tak a už toho mám dost, co sis nadrobil, to si taky sníš. Mě do svých puberťáckých chvil netahej!“ vybuchl náš živý štít a odsunul se dál od Harryho, který tentokrát vlezl pod stůl.

„Nebude tak horké? Jak si to představuješ? Okamžitě vylez z pod toho stolu, jinak za sebe neručím!“ rozčiloval se Ron.

„Nevylezu!“ křikl Harry z pod stolu.

„Vylezeš!“

„Ne!“

„Fajn! Tak já si pro tebe dojdu!“ ztratil Ron nervy a po čtyřech vlezl pod stůl za našim nebelvírským „hrdinou“, který začal zběsilý tempem (slimáčím tempem, jelikož se špatně leze po čtyřech v hábitu) zdrhat.

Vždy, když ho měl Ron na dosah, mu Harry nějak zdrhl Ale náš „hrdina“ nemůže mít štěstí pořád, že? Těsně před koncem stolu Harry zakopl o nějakou nohu a plácl sebou na podlahu, toho využil Ron, který ho chňapl za nohu a začal si ho přitahovat, aby mu to pěkně vytmavil. Ovšem Harry se jen tak nedal, začal se, kdo ví jak kroutit a snažil se mu vytrhnout a zmizet pryč.

Mezitím, co tihle dva sváděli urputný boj, se polovina studentů válela po stolech, druhá polovina byli studenti a profesoři, co dokázali udržet chladnou tvář, mezi kterýma samozřejmě nemohla chybět McGonagallová, no a pak tu byl Snape, který se tvářil jako bůh pomsty, protože mu skupina nebelvírských, zvlášť Potter, zkazili chvilku klidu, na druhou stranu byl nadšen z představy, že by Potterovi mohl Weasley provést něco trvalého.

„Nebraň se! Musíš zaplatit za tu nehoráznost! NE! Zkus se mi vytrhnout! Zkus…!“ začal pokřikovat Ron, když se Harrymu konečně naskytla možnost vytrhnout se mu. Harry toho samozřejmě využil a začal znovu ustupovat a konečně vylezl z pod stolu. Kde na něj čekala... přísně vypadající profesorka McGonagallová, která chtěla zabránit vážnému ublížení na zdraví jednoho z jejích studentů.

„Pane Pottere, zde máte rozvrh hodin.“

„Děkuji, profesorko,“ poděkoval Harry a rychle běžel k otevřeným dveřím, aby se co nejrychleji dostal z dosahu jeho kamaráda. Stejně se už najedl.

Ron už také vylezl a chtěl se za Harrym rozeběhnout. Něco nebo spíš někdo mu v tom však zabránil.

„Pane Weasley, neměl byste se raději najíst a vzít si rozvrh, než honit pana Pottera?“

„Jistě paní profesorko,“ řekl Ron celý červený, protože si všiml, že jeho výstup zaregistrovala celá síň. Šel si tedy sednout vedle Hermiony, všiml si také, že jeho spolubydlící už také v klidu jí.

Harry zatím vletěl do svého pokoje, kde si sedl na postel a kouknul na rozvrh. Když to udělal  v duchu zaklel.

„No super dnes mám dvojhodinovku lektvarů a hned jako první, to je fakt super, pak mám dvě hodiny Siriuse a potom po obědě přeměňování a bylinkářství, to už se dá zvládnout.“ skončil svou samomluvu. Všechny učebnice si naházel do brašny a rychle běžel k obrazu buclaté dámy, aby nemusel nikoho potkat. Proletěl vchodem jako blesk a šel do sklepení.

Dorazil tam jako první, což se mu nikdy nestalo. No vše je jednou poprvé, ne?

Po pár minutách se k němu připojila Hermiona a začala mu nadávat za to, že se za ní schovával. Harry to poslouchal stylem jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Za dalších pár minut se tam objevil už téměř uklidněný Ron, který vysílal jeho směrem pohledy typu: Jen počkej, až budeme sami!

Přesně se začátkem hodiny ke dveřím doplachtil Snape a otevřel je. Harry a Neville si sedli do poslední lavice a Hermiona s Ronem o lavici dopředu. Sedli si tak, protože Ron odmítal sedět u jednoho stolu s Harrym.

Ještě než se připravili, začal Snape mluvit: „Vítám vás na vaší první hodině lektvarů v tomto školním roce, jsem rád, že s některými to je poslední rok, co s nimi trávím,“ koukl na Nevilla, „nebudeme se zdržovat zbytečnými řečmi. Dnes uděláte lektvar zapomnění. Najdete ho na stránce pět,“ dořekl svůj proslov a sedl si za katedru a začal připravovat test pro šesté ročníky. Samozřejmě nezapomněl na nebelvírské žáky hodit pohled typu: „Nestrpím zde žádné vyrušování, ani výbuchy.“

Harry si jen povzdechl a nalistoval si daný lektvar. Hermiona měla pravdu na bystrozora potřebuje lektvary, proto se musí tento rok snažit. Ten lektvar nevypadal nijak těžce, teplota se výjimečně nemusela měnit, ale přísady se musí přidávat v určeném časovém intervalu a bude muset dodržet správný směr míchání.

Po přečtení postupu se vydal ke skřínce s přísadami, vzal si vše potřebné a sedl si za lavici. Vše si dal do spirály, aby na nic nezapomněl a dal se do přípravy.

Po půl hodině začal Snape chodit po třídě, samozřejmě nebelvírské dusil a zmijozelské chválil. Jak jinak. Pak se dostal k Harryho lavici. Chtěl Pottera podusit hned první den, ale když se kouknul do kotlíku, neměl co říct. Chvíli se nevěřícně díval do kotlíku a pak řekl jen „Pokračujte“ a vydal se k Nevillovi. Pořád silně otřesen. Náladu mu spravil Nevillův kotlík.

„Co si myslíte, že děláte Longbottome? Máte dělat lektvar zapomnění ne nějaký blivajz!“ začal mluvit ledovým hlasem. Neville to nečekal a lekl se tak, že drcl do kotlíku, z kterého vyletěla nazelenalá tekutina, přímo do Harryho kotlíku. Kde se smíchala s Harryho lektvarem.

Všichni sledovali Harryho kotlík, ze kterého se valil mechově zelený dým. Kotlík začal zběsile bublat, až nakonec vybouchl a vylil se na Harryho, který překvapeně stál s otevřenou pusou. Což se mu vymstilo, protože vypil pár kapek lektvaru. Vše zahalil kouř, který se vytvořil z odpařování té neznámé tekutiny.