11. kapitola TP
Ležel dlouho na stejném místě a to, i když se už všichni sbalili a odešli si po svých, přičemž bezvědomého pět set jedničku někdo odnesl taky. Jeho nechali svobodně a v klidu ležet. Nijak mu to nevadilo, hlavně že se nemusel hýbat a namáhat. Krom toho že byl k smrti unavený, tak ho bolelo celé tělo. Všechno se časem zahojí, ale chce to čas, který tady zatím nemá a pravděpodobně v dohledné době ani mít nebude.
V místnosti se pomalu stmívalo, jak se nejspíše někde vysoko nad ním posouvalo sluníčko po obloze. Vůbec se tady nevyznal, jaké je denní doba, popřípadě kolik je hodin. Čas mu tak nevadil, přece jenom je lepší nevědět, jak pomalu tu ten čas utíká, ale kdy je den a noc by nebylo špatné znát. Aspoň by se trochu orientoval, kolik dní tu už je.
Nejspíš by tu ležel i nadále, kdyby se neobjevili určití lidé.
„Harry, Harry,“volal na něj někdo z dálky. Bylo jich víc, ale všechny do jednoho poznal. Šlo o Dega, Siriuse a Holinse, kteří se ho pravděpodobně vydali hledat v okamžiku, kdy se dlouho neobjevoval v jídelně pro další jídlo, anebo když se doslechli o dnešním souboji. Bylo hezké, že si o něj dělají starost, ale nestál o to. Za své dětství u Dursleyových tolik náklonnosti nikdy nepoznal až u Hermiony, která se stala jeho nejlepší přítelkyní. A teď když je tady se jimi stali právě oni tři a to prakticky sami od sebe. Vždyť se skoro vůbec neznali a přesto se o něj strachovali. On se však ještě pořád učil přijímat objetí, doteky a další projevy náklonnosti, které se mu nedostávali. Bylo to pro něj složité, protože byl vychován v nenávisti a jeho mysl si až moc dobře pamatovala výchovné lekce strýce Vernona, které ho neustále provází ve snech a vzpomínkách.
„Harry,“opět volali a pak se po chvíli ozvalo: „Panebože!“ Zřejmě už ho zahlídli, jak bezvládně leží celý pochroumaný na zemi. Asi je tím vyděsil, avšak neměl sílu se jakkoli pohnout. Ani nechtěl, protože takto mu bylo opravdu dobře. Nic mu nechybělo.
„Co to jen s tebou udělali,“zaúpěl Dego, když ke mně všichni tři doběhli a dřepli si na zem. Ze svého pohledu jsem mohl vidět jen jejich ustarané tváře, které si mě důkladně prohlíželi, jak na tom jsem.
„To nic,“dostal Harry přes svůj třes a těžkého dýchání. „Budu v pořádku.“
„Kdyby ses viděl, mluvil bys jinak,“snažil se odlehčit situaci Sirius.
„To máš pravdu, Sirie,“přitakal Holins, ale na rozdíl od něj se zamračil.
„Musím si jen odpočinout,“nedal na jejich řeči a pomalu překonával třes, který měl všude po těle.
„Však si odpočineš.“ Souhlasil Dego. „Vezmeme tě do naší jeskyně.“
„Myslel jsem, že jsi v té jeskyni sám.“ Nakrčil Harry obočí a tázavě se na něho podíval.
„Neptal ses,“odpověděl okamžitě Dego a už mě chtěl vzít do náruče.
„Počkej,“zastavil ho Harry. „Jak jste vůbec věděli, že tu jsem?“
„No v první řadě jsi nedorazil na další jídlo. A pak když se do jídelny začali trousit ostatní vězni a mluvili o dokonalém souboji, který ještě neviděli… Došlo nám, že se nejspíše něco stalo a šli jsme sem.“ Pověděl mu všechno Holins.
„Obzvláště když do jídelny přišla ta mrcha Belatrix s tím svým pokřiveným úsměvem,“zabručel Sirius a opět mě celého projel pohledem.
„Vezmeme tě tedy k nám, odpočiň si. Nedělej si starosti.“ Ponoukal mě Dego a opět se mě chystal zvednout.
„To není dobrý nápad,“zastavil jsem ho.
„A to jako proč?“zeptal se a pozvedl obočí.
„Mám vykloubené rameno, musím si ho vrátit zpátky. Tím že mě jen tak zvedneš, mi moc nepomůžeš,“vysvětlil Harry. Začínal se cítit lépe, což bylo dobré znamení. Přece jenom to ležení na něco bylo.
„Jaj, co máme ale dělat?“zeptal se Sirius a podíval se po svých společnicích. „Já to totiž nevím.“
„Jen mi pomozte si sednout.“ Ujmul se iniciativy Harry, protože vykloubené rameno neměl poprvé. Už si uměl poradit s tímto problémem celkem snadno. Jen to nebylo moc příjemné, ale co se dá dělat. Většina zranění není příjemná, ale člověk si časem zvykne. Takže Dego za pomoci ostatních ho opatrně zvedli do sedu a záda mu zapřeli svýma rukama.
„Co dál?“vyptával se Sirius, když měl jako jediný volné ruce.
„Teď mi pevně chytni levou ruku a narovnej ji.“
„Ale to tě bude bolet,“namítl Sirius a nehnul se z místa.
„Věř mi, jinak to nejde.“ Ujistil jsem ho a počkal, než se k tomu odhodlá. Nakonec udělá, co jsem mu řekl. Je to bolestivé, ale přemůžu se a udržím si docela neutrální výraz v obličeji. To byla ta lehčí část.
„A teď?“zeptal se Holins za mými zády.
„Siriusi, ty mi dál drž takto tu ruku v této pozici a za žádnou cenu ji nepouštěj. Vy vzadu mi pevně chytněte záda a trup, abych se nemohl pohnout jiným směrem, než potřebuji.“ Hned jak jsem to řekl, tak to udělali. Poté jsem se jen pořádně nadechl a s bolestným výkřikem sebou trhl levou stranou horní poloviny těla. O správnosti navrácení ramenního kloubu zpět do jamky, kam patřila, mě ujistilo tiché lupnutí. Oddechl jsem si a pomalu si ruku přiložil na hruď, kde jsem si prsty chytil mezery mezi knoflíky košile, aby mu ruka držela ve stabilní poloze, kde bude muset nějaký čas zůstat, než bolest přejde.
„Sakra, to bylo děsivý.“okomentoval to Sirius a padnul na zadek, když už mu nemusel držet jeho vykloubenou ruku. Dego s Holinsem mě stále drželi, protože nevěděli, zda už mě můžou pustit.
„Nemá někdo z vás šátek?“napadne mě otázka, jejíž odpověď by mi mohla pomoci.
„Jeden mám, chceš ho na tu ruku, že?“odpověděl Holins a hned si z ruky šátek rozvázal a podal ho Harrymu.
„Díky,“poděkoval Harry a začal si připevňovat ruku do šátku, avšak měl problém si ho za krkem zavázat. Když si jeho problému všiml Sirius, tak se nahnul a udělal to za něj. „Ještě jednou děkuji.“
„O nic nejde, Harry. Co tě bolí dál?“ Hodil to okamžitě za hlavu Dego a projel mě opět pohledem.
„Všechno, ale to se časem zpraví.“ Usmál se mírně a postavil se na nohy, přičemž se musel zachytit někoho z nich, jak se mu u toho zamotala hlava.
„Pojď, vezmu tě,“rozhodl se Dego a už mě chtěl vzít, jenže zastavil jsem ho.
„Ne, to je dobrý. Dokážu jít po svých, jen se mi zatočila hlava.“řekl jsem a udělal jeden opatrný krok. Sice jsem měl slabé nohy, ale šlo to, nebylo to tak hrozné. Další odpočinek a bude to v pořádku.
„Dobře, ale dnes budeš u nás v jeskyni a to bez debat,“prohlásil Dego a Harry věděl, že nemá cenu odporovat. Jednu noc to snad přežije, jen se bál, že by mohl mluvit ze spaní, což nechtěl. Mohl by tak prozradit věci, které nikdo nesmí vědět.
„Jen jednu noc,“přitakám a pomalu se vydáme na cestu.
Komentáre
Prehľad komentárov
Takze najprv ti dakujem, ze tak skoro si pridala dalsiu kapitolku, mimochodom je genialna :D
Uplne suhlasim s babami a neviem sa dockat situacie, kedy na to pridu, ze kto vlastne Harry je... a potom este aj po tej veznici, teda ak bude dej pokracovat aj mimo nej :P
A ako mohol 12 rocny chalan vediet ako si ma napravit vyklbene rameno? Ked to nevedeli ani Sirius a ostatny?
Re: :D
(sam, 10. 7. 2013 9:53)Harry to věděl z toho důvodu, že už ho měl několikrát vykloubené díky Dudleymu. :-) v mé povídce beru Dursleyovi tak, že Harryho více týrali, než jen hladověním a občasnými pohlavky, jak je to v knížce :-)
Re: Re: :D
(Domeenika, 15. 7. 2013 16:31)No mne to vobec nevadi, ze sa to lisi od povodnej knihy... Ja som len rada, ze citam nieco noveho :D
..
(Sanny, 9. 7. 2013 20:52)ják už řekla míša tak když jsi to zmínila, tak určitě bude mumlat ze spaní.. jsem zvědavá co vyzradíš.. :D jinak pěkná kapča!
:)
(mišule, 9. 7. 2013 20:22)další pěkná kapitolka, předpokládám, že Harry bude tedy mluvit ze spaní a něco o sobě prozradí, což by konečně mohlo Siria trknout, i když pochybuji když už to tak prodlužuješ :D :D no jen tak dál těším se jak malé dítě :D
:D
(Domeenika, 9. 7. 2013 22:15)