18. kapitola TP
Harry se po dlouhém spánku probudil, avšak bolest v kotníku nebyla o nic menší než předtím. Proto zaúpěl. Navíc mu kručelo v žaludku, jaký měl hlad, a jeho rty mu popraskaly žízní.
Znovu se dal do pohybu. Zdálo se mu však, že to šlo pomaleji než včera. I tak vydržel několik hodin, kdy se dostal do trochu širší a vyšší chodby. Tam vyčerpaně usnul.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Postupovali temnou chodbičkou, která se postupně snižovala a oni se museli přikrčit. Takto ušli několik metrů, než narazili na toho, koho hledali.
„Harry?!“ Zavolali všichni zároveň a tím ho probudili. Harry zmateně zvedl hlavu a rozhlédl se za hlukem, který ho vzbudil. Byl lehce dezorientován.
„Hoši, co tu děláte?“zeptal se jich Harry, když se dostatečně probudil a posadil se. Zády se přitom opřel stěny.
„Hledali jsme tě. Nevracel ses a tak Siriuse napadlo, jestli nebudeš tady. Kdyby tě náhodou vysadili v kobce, kam házejí nové vězně, aby si ukrátili čas.“odpověděl Dego a přiblížili se k němu.
„Jo, hodili mě do ní,“připustil jsem a zkřivil obličej bolestí, jak jsem se pohl.
„Jde to vidět,“neodpustil si Sirius, „Jsi samá odřenina.“
„Hmm.“zabručel Harry a odvrátil pohled na svou nohu, která byla v háji.
„Proč tě vlastně odvedli?“zajímal se Holins a nebyl jediný.
„Navštívil mě ředitel Bradavic Albus Brumbál a profesor lektvarů Severus Snape. Chtěli mě ujistit o tom, že hledají důkazy pro moji nevinu.“odpověděl Harry a usmál se. „Věří mi, že jsem nevinný a to je dobře. Bál jsem se, že by i ředitel mohl pochybovat. Navíc není jediný. Je více lidí, kteří mi stále důvěřují.“
„To je dobře, Harry. Znamená to, že není vše ztraceno.“řekl Dego, přičemž oba vedle něj přikývli. Radovali se s ním, protože Harry je opravdu zlaté dítě, které sem nepatřilo. Zaslouží si rozhodně víc než tohle vězení.
„Nepůjdeme už?“přišel s touto otázkou Holins, „Brzy tu bude ještě větší tma a neuvidíme na cestu.“
„Pokud tu nechceme zůstat, tak bychom měli vyrazit,“souhlasil Sirius a podíval se na Dega, který jen pokyvoval hlavou.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Našli mě. Dego, Sirius a Holins mě našli.
Nejdřív mě vyděsili, protože mě probudili svým voláním, ale jakmile jsem poznal jejich obrysy, uvolnil jsem se a byl v pohodě.
Noha stále bolela, ale na tom přece nesejde. Když jsme však měli odcházet, byl to pro mě problém. Zvedl jsem se, ale v kolenu jsem nechal nohu pokrčenou do zadu, abych se nedotýkal podlaží. Ze začátku si nevšimli, že poskakuji po jedné noze, protože šli přede mnou a neviděli tak na mě. První, komu došlo, že není něco v pořádku, byl překvapivě Sirius, který se znenadání otočil a zastavil se.
„Co to máš s nohou?“otázal se, když spatřil, jak jsem se jednou rukou opíral o stěnu a skákal o zdravé noze. Tato otázka zastavila i ty dva vepředu, kteří se pochopitelně okamžitě otočili svůj pohled.
„Po tom letu jsem špatně dopadl na nohu.“pověděl jsem a mírně pokrčil rameny. „Myslím, že jsem si zlomil kotník.“
„A sakra.“uniklo Siriusovi z úst.
„Ty máš ale štěstí.“dodal Holins a drkl do Dega, který stál zachmuřený na místě. „No tak Dego, vnímej.“
„Zlomený kotník,“promluvil nakonec Dego a střelil pohledem na moji zraněnou nohu.
„Omluvám se. Vím, že to bude problém, ale jakmile budu mít dostatečné množství magie, snad bych si to mohl vyléčit. Jenže s tou magií to pár dní potrvá.“prozradil svůj plán Harry a doufal, že by to mohlo vyjít. Přece jenom to nikdy nedělal, i když možná v dětství si tak možná urychloval hojení získaných ran od trestů a bitek. V té době však o magii nevěděl. Za zkoušku však nic nedá, jen bude muset ještě několik dní počkat.
„Myslíš, že si tu zlomeninu dokážeš vyléčit?“chtěl se ujistit Sirius, že slyšel dobře.
„Můžu to zkusit. Pokud to nevyjde, bude dost času vymyslet něco jiného. Zatím si to budu muset nějak zpevnit v dlaze, aby se mi ten kotník nehýbal. Mohlo by se pak stát, že by to špatně srostlo a to by nebylo dobré.“sdělil chlapec a několikrát poskočil dopředu.
„Ponesu tě. Musí tě to bolet, když takto skáčeš.“zareagoval v mžiku Sirius, který se na to nemohl dívat, jak jsem se pohyboval a bez dalších řečí mě opatrně vzal do náruče. V poslední době se nechávám nosit docela často, napadlo Harryho, který tohle nikdy dříve nezažil.
„Děkuji,“sdělil jsem tiše a obemknul rukou Siriusův krk.
„Není za co,“přešel to a místo toho se na mě usmál. Konečně tedy mohli pokračovat v cestě. První šel Dego, pak Holins a nakonec on se Siriusem. „Jak je na tom vůbec tvoje rameno. Všiml jsem si, že už ho nemáš v šátku.“
„V podstatě dobře. Není to sice ještě ono, ale můžu pohybovat rukou a to je hlavní. Chybí mi jen síla, díky vykloubení a bolesti, ale zlepší se to.“
„Aspoň něco se ti uzdravuje, protože s tou nohou to bude na dlouho, pokud si to sám neuzdravíš, až budeš mít dost magie.“ Mluvil Sirius a sledoval cestu.
„Doufám, že to půjde,“přál jsem si a položil si hlavu na Siriusovo rameno. „Nevadí, že se tak opírám?“
„Ne.“ Zasmál se svým smíchem. „ Udělej si pohodlí.“
„Jsem rád, že jsem narazil na tebe, Dega a Holinse.“oznámil jsem. Byla to pravda, protože oni mi ulehčovali zdejší pobyt. Kdybych tu neměl nikoho, bylo by to daleko horší. Byl jsem si tím naprosto jistý.
„My jsme rádi také. Oživil jsi to tu,“zasmál se a po chvíli mu pohled v očích zesmutněl.
„Řekl jsem něco špatně, Siriusi? Proč jsi najednou smutný?“zarazil jsem se a pozorně ho sledoval.
„Víš, připomínáš mi mého kmotřence, kterého jsem už roky neviděl. Naposledy jako mimino. Měl stejně tak tmavé vlasy a zelené oči. Byl by teď zhruba ve tvém věku. Kdyby byl jen trochu jako ty, byl bych na něj pyšný.“prozradil Sirius a smutně se usmál. „A pokud podědil něco ze svých rodičů, bylo by to štěstí. Zajímalo by mě, zda je více po tátovi nebo mamce popřípadě po obou stejně.“
„Určitě se to jednou dozvíš. Možná se jednou potkáte, co ty víš.“snažil jsem se ho rozveselit.
„Možná, ale není to moc pravděpodobné. Ne když jsem tady.“řekl nahlas onen fakt, který se nadal nijak změnit.
„Musíš věřit, že ano. Já se také nevzdávám. Jednou budu očištěn z křivého obvinění – věřím tomu. Ředitel a profesor mi dodali naději. Ještě není nic ztraceno.“pověděl jsem s rozhodným hlasem, na kterém bylo jasné, že se nemíním jen tak vzdát.
„Snad se to jednou všechno podaří,“zašeptal, až to nebylo skoro slyšet a po zbytek cesty jsme mlčeli. Každý z nás byl prohlouben ve svých myšlenkách.
Komentáre
Prehľad komentárov
moc děkuji za věnování, hodně mě potěšilo :D. Konečně jsem se vrátila a to bez mojí nebo úhony dětí :D tak se můžu směle vrhnout na komentování. takže :D díl se ti zase povedl, dokonce nemám žádnou kritiku :D možná je to z euforie a možná jsi se už tak zlepšila :D líbí se mi vznikající pouto mezi Harrym a třemi vězni. Nemůžu se dočkat až se nějakou náhodou Sirius dozví, že měl ve svých podezřeních pravdu a t+ším se na jeho reakci :D úplně si představuji jak bude nejdříve naštvaný, že zde Harryho zavřeli a poté vděčný, že ho poznal, jak bude chtít Belatrix ublížit, za to co mu udělala a tak dále :D No nic tak se měj, piš dál a ať ty díly jenom přibývají ;)
...
(mišule, 20. 7. 2013 20:54)