46. kapitola TP
Procházel temným lesem, kde měl za úkol zkontrolovat jedno vlkodlačí doupě. Původně šlo o lehký úkol, který se bohužel vymkl kontrole, neboť při cestě zpátky z kontroly doupat, kdy bylo všechno v pořádku, se na něho vrhla skupinka upírů, které tam rozhodně nečekal, protože tam neměli co dělat. Ubránil se jim však a dokonce i zahnal. Šlo to překvapivě až moc snadno, ale během mžiku pochopil proč. Hlukem totiž na sebe upozornil vlkodlaky z nedalekého doupěte, kde ještě před chvílí byl a kde panoval klid. Teď ale byla smečka rozzuřená a připravena k útoku bránit své území. Byl totiž narušitel jejich klidu.
Harry se jim nedivil, ale to neznamenalo, že se nechá touto smečkou porazit.
Postavil se do bojového postoje a přemýšlel nad strategií a svými šancemi. Vlkodlaci místo toho na nic nečekali a obklíčili ho, aby společně mohli zaútočit a zlikvidovat svého nepřítele, který je vyrušil a narušil jejich teritorium.
Mladý lovec proto déle neotálel, vytáhl jednou rukou několik lektvarů, které si vzal s sebou a rozhodil je okolo sebe. Ty se rozbily a několik z nich vytvořily hustou mlhu, další ochladily prostředí okolo a v neposlední řadě to některé vlkodlaky trefilo a zranilo.
A v tu dobu se strhla bitka. Vlkodlaky to sice zpomalilo, ale ne dost, Harry byl však připravený. Pravačkou posílal přes hůlku kouzla a levačkou se oháněl mečem, který vytahoval málokdy – dnes se ale hodil a byl rád, že ho měl u sebe.
Netrvalo to dlouho a Harry dostal převahu. Stále však neměl vyhráno.
Mlha se už rozcházela a lovec tak mohl spatřit chystající se útok pěti vlkodlaků zároveň. Harry byl však v nevýhodné pozici a neměl se jak efektivně bránit. Noha mu totiž uvízla ve štěrbině mezi dvěma kameny, když doskočil na to místo, aby se vyhnul jednomu útoku. Měl dokonce i ten dojem, že si s nohou něco udělal. Moc to ale nevnímal, neboť musel dávat pozor, co se děje.
Stalo se však něco, co ho zachránilo. Odněkud se objevilo několik paprsků kouzel, které srazilo k zemi tři vlkodlaky a sám Harry dodělal zbylé dva mečem.
Bylo po boji.
Mladý lovec se narovnal, přičemž těžkopádně vyprostil svoji uvízlou nohu a podíval se po pomoci, která mu přišla vhod.
„Musíš být rychlejší,“přišlo od pomocníka, který se přesunul k němu. Až moc dobře znal toho, kdo se tu objevil.
„Anthony,“zvolal Harry a pokusil se došlápnout na poraněnou nohu. Moc to nešlo a tím se mu potvrdil onen fakt, že si s tou nohou něco opravdu udělal. „Děkuji za pomoc. Přišla vhod a ve správnou dobu.“
„Byl jsem tu delší dobu, Harry. Vedl sis dobře, jen jich bylo moc. Jsem na tebe pyšný.“oznámil Anthony. „Jsi zraněný? Co tvoje noha?“
„Pár oděrek a naraženin – nic vážného, tedy až na tu nohu. Zlomená ale myslím nebude.“odpověděl Harry a na jeden kámen si sedl, aby si lépe svoji nohu prohlédl.
„Podívám se ti na to,“nabídl starší lovec a přidřepl. Pozorně prohlédl nohu a po chvíli vytáhl svoji hůlku a pronesl několik léčivých kouzel. Během mžiku Harryho přestala bolet noha.
„Je to lepší?“zeptal se Anthony a stoupl si.
„Ano,“zasmál se Harry, „jako nová. Děkuji.“
„Maličkost, příště buď opatrnější.“pousmál se i starší lovec a pobídl svého bývalého učně, aby se společně prošli, když už měl tu nohu zase v pořádku.
„Jak si věděl, že tu budu?“zajímal se Harry, přestože odpověď tušil, i tak se ještě zeptal: „Delší dobu? Vůbec jsem si tě nevšiml.“
„Mluvil jsem s velitelem a taky jsem tě chtěl vidět.“odpověděl. „A není ostuda, že sis mě nevšiml. Byl si v zápalu boje.“
„Ostuda to je, protože kdyby si to nebyl ty, bylo by to špatné. Ještě se musím hodně učit.“nesouhlasil Harry. „Chtěl si mě vidět?“
„Je na tom snad něco divného?“pozvedl starší lovec obočí a ještě dodal. „A učit se musím i já, Harry. Každým úkolem se učíme, na to nezapomínej.“
„Ne, jen jsem nečekal, že…“zavrtěl mladík nad tím hlavou. „Jsem rád, že tu jsi. Dlouho jsme se neviděli.“
„Taky jsem rád, že tě vidím,“zasmál se Anthony a vzal Harryho kolem ramen. „Takže povídej, jak se máš?“
„Není to lehké. Musím pořád lhát nebo překrucovat pravdu. Nelíbí se mi to, ale jinak to nejde. Uleví se mi, až to skončí, i když už neuvidím své přátele.“pověděl Harry a povzdechl si.
„Bohužel k tvému úkolu už to patří. Ty to ale vydržíš. A moc dobře víš, že kontakt s přáteli nemusíš ze dne na den ukončit. I lovec může zůstat v kontaktu se svými blízkými, jen si musí dávat pozor, co jim říká.“řekl lovec a pozorně svého svěřence sledoval.
„Já vím, že ne, ale nechci je vystavovat nebezpečí. Navíc bych zase musel vynechávat určité věci, stále by to nebylo ono. Jakmile svůj úkol dodělám, odejdu. Už jsem se rozhodl, Anthony.“prohlásil rozhodně Harry.
„Dej si ještě čas na definitivní rozhodnutí. Nechat si to pořádně projít hlavou, abys toho jednou nelitoval. Nikdo se zlobit nebude, když se rozhodneš jinak, než jak se čeká. Udělalo to už hodně lovců a nikdo jim hlavu neutrhl.“sdělil Anthony a rozhlédl se, jestli jsou v bezpečí. Hold zvyk.
„A kolik z těch lovců pak svého rozhodnutí nelitovalo?“popíchl ho Harry a upřel zrak na svého mistra.
„Málo z nich, ale to nic neznamená. Záleží jen na nás, jak si to uspořádáme, ať už se rozhodneme jakkoli. A i lovci, kteří se rozhodli obráceně, toho někdy litovali. Není to jednosměrné.“řekl lovec a chvilku šli mlčky.
„Chybí mi naše rozhovory.“posteskl si Harry a také se rozhlédl. „Chybí mi ten čas, kdy si mě učil. Čas strávený v lese. Volnost.“
„Také mi chybí tvá přítomnost, Harry, ale tak už to chodí. Však brzy budeš zase mezi námi v plném kole.“pousmál se lovec a stiskl mu rameno. „A teď už běž, je pozdě a ty musíš být někde jinde. A se zprávou si hlavu nedělej, napíšu ji za tebe.“
„Ale to nejde. Byl to můj úkol a nemůžu svou práci zahlcovat jiné. Jistě toho musíš mít víc než dost. A já to zvládnu.“nesouhlasil Harry.
„Ano, byl to tvůj úkol, ale všechno jsem viděl, takže to napíšu a ty běž. Jistě toho nemáš málo na práci ani ty tam.“stál si na svém Anthony.
„Děkuji, mistře. Vynahradím vám to. Snad se brzy opět potkáme.“ustoupil Harry, jenž promluvil s úctou. Navíc až moc dobře věděl, že to nemá cenu dál řešit. Anthony se rozhodl a s tím nehne.
„Určitě ano, když ne v boji, tak na poradě.“přitakal lovec. „Dávej na sebe pozor, můj učni.“
Mladý lovec se přemístil do svého pokoje na ústředí, kde si šel ještě na tu malou chvíli lehnout, než ho měla čekat další práce. Tentokrát školní. Jak jen se na ni těšil.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
„Tak co, zastihl si ho?“zeptal se mužský hlas, který seděl za velikým stolem a procházel si listiny, které měl plný stůl.
„Zastihl jsem ho zrovna, když mířil k doupěti vlkodlaků. Všechno bylo v pořádku, jen se při jeho zpáteční cestě objevila skupinka upírů, která tam rozhodně neměla co dělat. Zvládl je, ale bohužel tím hlukem přivolal i vlkodlaky, takže si to jistě dokážeš představit.“vyprávěl tomu muži Anthony, který seděl v pohodlném křesle a popíjel svůj oblíbený bylinkový čaj.
„Je v pořádku?“otázal se ten muž a probodl Anthonyho pohledem.
„Až na pár bolístek a skoro zlomeného kotníku,“pronesl Anthony a chvíli napínal svého velitele. „Je samozřejmě v pořádku. Kotník jsem mu vyléčil a o zbytek se bez problémů postará Harry sám.“
„To jsem rád, že se mu nic vážného nestalo,“zamračil se velitel lovců Christopher Suliven Brooks. „Jak si vede?“
„Nudí ho si hrát na poslušného studentíka. Bohužel mu nic jiného nezbývá. Podle všeho jeho historce uvěřili, takže ho Brumbál nepodezírá, ale mám takový dojem, že jedna osoba je až moc všímavá. A to bude do budoucna problém.“pověděl Anthony a napil se čaje.
„Řekni, pokud se mýlím, jestli tou osobou není náhodou Severus Alexandr Snape.“nadhodil Chris a mírně tím Anthonyho překvapil.
„Mělo mi dojít, že něco takového budeš vědět, Chrisi.“řekl a opřel se. „Tušil jsi to už od začátku, nemám pravdu?“
„Měl jsem jen takové menší domněnky, které se bohužel potvrdili. Můžeme jen doufat, že Harry bude hrát svoji hru tak dokonale, že nic nepozná i přes ten svůj pozorovací talent. Ne nadarmo je to nejlepší špeh ve Voldemortových řadách, který pracuje pro Brumbála.“nevyvrátil to velitel, který odložil listiny bokem.
„Jestli jsi něco takového tušil, měl jsi to Harrymu říct, než se vydal do Bradavic,“řekl Anthony, kterému se moc nelíbilo, že mu to uniklo a zjistil to až teď.
„Nebylo potřeba. Harry něco takového tušil určitě také, a pokud ne, tak mu to určitě brzy dojde z chování svého profesora teď. Harry dostal úkol, Anthony a tohle už k tomu patří. Jestli je to ten pravý chlapec – musí všechny nástrahy zvládnout.“pokrčil rameny velitel a vytáhl jednu složku, která byla položena na hromadě papírů, které už měl přečtené. „Tady je Harryho poslední zpráva z toho útoku na famfrpálovém mistrovství. Jistě tě to bude zajímat. Vedl si výtečně. Každým dnem a úkolem se víc a víc ukazuje, že je to on. Harry je ten pravý, Anthony. Věřím tomu, a proto o to víc musíme nechat na Harrym, jak si povede.“
Lovec si nejdříve převzal složku, než sdělil: „Jsem na tom stejně. Občas je ale těžké nic nedělat…“
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Harryho velmi brzy ráno, jak Severus mladíka varoval, čekalo náročné míchání složitého lektvaru, který si pro něj speciálně vymyslel, ale zvládl to, i když trvalo mu to déle, než obvyklé lektvary, které už dělal. Dával to však za vinu hlavně nevyspání a složitému lektvaru. Nic si z toho však nedělal, neboť lektvar se mu nakonec povedl a vyspí se někdy v dalších dnech. Teď bylo až moc věcí v chodu.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
„Profesore Lupine,“pozdravila Remuse Hermiona, když přišla na snídani.
„Hermiono,“věnoval ji úsměv. „Doufám, že si se dobře vyspala po tom včerejšku.“
„Ale ano, byla jsem dost unavená,“odpověděla a vzala si toast. „Chtěla bych vám ještě jednou poděkovat, že jsem mohla na to mistrovství s vámi. Bylo velmi zajímavé vidět famfrpál z jiné strany. Opravdu to bylo něco. Už začínám chápat, proč Harryho létání tak baví.“
„Mě neděkuj,“opět se usmál, „To Harry tě pozval, já jsem dělal jen doprovod. A jsem rád, že sis to užila a viděla věci z jiného pohledu, jak si už řekla.“
Chvilku bylo ticho, kdy Hermiona snídala a Remus si četl v novinách, než se Remus odvážil zeptat na věc, které ho včera zarazila.
„Včera jsem si nemohl nevšimnout, že se Harry moc nebavil s ostatními. Nechápu to, slyšel jsem totiž, že se se všemi Harry kamarádil, tedy až na Cedrika, protože ho znal jen od vidění ze školy.“
„No, je to složité.“začala Hermiona pomalu odpovídat. „Víte, v prvním ročníku Harry kamarádil s Ronem, byl to jeho nejlepší kamarád, jenže ten ho odvrhl hned, jak se začalo říkat, že je Zmijozelovým dědicem a k tomu pak Harryho ještě zavřeli za napadení. Celkově Ron vždycky Harrymu záviděl. Harry to však neviděl, protože byl rád za přátelství, které měl. To že ho Ron odvrhl, bylo pro Harryho dost těžké, ale nakonec se s tím smířil. Přece jen měl ještě další kamarády, kteří mu věřili a stáli při něm i přes to obvinění. A pokud jde o dvojčata – baví se s nimi a přátelí se dál. Nikdy mu nic neudělali a jen mu pomáhali. To že se s nimi při turnaji moc nebavil, je myslím, tak trochu Ronova chyba, protože se držel nablízku a taky i má. Celé odpoledne jsme byli spolu a on neměl možnost být s nimi. Večer jsem si je zase zabrala já a Harry se nakonec bavil s Cedrikem. Myslím, že kdyby chtěl tak by se do našeho rozhovoru zapojil, ale tím, že byl tak dlouho v Azkabanu se dost změnil. Stále je to náš Harry, ale není tou stejnou osobou, jakou byl, než ho poslali tam do té hrůzy.“
„Myslím, že to sedí. Děkuji ti za upřímnou odpověď.“poděkoval Remus. „Trochu mi dělá Harry starosti. Snad to bude ve škole všechno zvládat. Bude to jiné.“
„Mě také, pane profesore. Ale na druhou stranu Harry je silný. Zvládne to.“pověděla Hermiona. „Můžu se jít podívat do knihovny? Harry mi o ní psal v dopisech.“
„Jen běž. Jen si dávej pozor na nějaké knížky. Ne všechny jsou bezpečné.“řekl Remus a znovu se zadíval do novin.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Po obědě se Harry rozloučil s Hermionou, která už musela zpátky domů, kde na ni rodiče budou čekat, takže se uvidí až ve vlaku, kdy pojedou do školy. Trochu ho to mrzelo, ale opravdu už nebylo moc času, kdy jindy by se mohli vidět.
Odpoledne si pak dal menší souboj s profesorem, kdy se musel krotit, i když profesor nebyl vůbec lehký soupeř. I tak se krotil, aby nevzniklo podezření, což neměl v plánu. Proto schytal dost nepěkných kouzel a kleteb. No a jedno z nich ho odhodilo takovou silou proti zdi, že viděl hvězdičky a zůstal bezvládně ležet na zemi, kde se snažil popadnout svůj vyražený dech. Vůbec něco takového nečekal.
„Jste v pořádku, Pottere? Neměl jsem v plánu, použít takovou sílu.“omlouval se hned profesor a pomáhal mu zpátky na nohy.
„V pohodě, nic to nebylo. Jen jsem si vyrazil dech, to je všechno,“odpověděl Harry, který se konečně nadechl. „Překvapil jste mě.“
„Když myslíte, ale pro dnešek končíme. Nikdy se nemá nic přehánět.“rozhodl Severus a následně ho pochválil, což se nestávalo. „Ale vedl jste si dobře. Dost dobře. Je z vás výborný duelant.“
„Ještě mám co dohánět, pane.“pokrčil nad tím rameny Harry a odešel z pokoje jako první. Měl totiž v plánu si dočíst jednu knížku, kterou měl rozečtenou už dva dny, avšak dřív se k ní opravdu nedostal. Hodlal to tedy zněmit, protože už teď si brousil zuby na další knížku.
Harry dále pilně studoval, popravdě ostatní si mysleli, že studuje, ale on si četl jen knížky pro zábavu, které ho něčím zaujaly a které mu k něčemu budou. Přesto díky maskovacímu kouzlu, nikdo nepoznal, že čte něco jiného. Věrohodně hrál hodného studentíka, ale nikdo už netušil, že v noci mizí pryč a spí jen výjimečně. Hrál svoji roli dokonale.
Mizel proto, protože Voldemort se pěkně činil, jak se všechno snažil dohnat, když byl tak dlouho mimo hru. A to stále nebyl při plné síle, i tak se kouzelný svět začal zase strachovat a bát. Hlavně ti, co už první válku s Voldemortem zažili, až moc dobře věděli, co jeho návrat znamená.
Fénixův řád se snažil tyto útoky odvracet, ale nemohl být vždy všude, kde se útočilo. Bylo jich moc málo a smrtijedů přibývalo. Proto se lovci rozdělovali po dvou či po jednom a snažili se všechno pokrýt, kde to řád a případní bystrozorové nestíhali. Sice to mělo účinek k lepšímu, ale na druhou stranu lovci za tuto službu pokládali svůj život. A nutno říci, že jich nebylo o nic více, než členů Fénixova řádu.
Do konce prázdnin přišli už o tři členy a počítalo se s ještě větší ztrátou, jak útoky přibývaly a sílily. Ale to už byl hold život lovců. Nepočítaje, kolik lovců bylo každý den vážně zraněno.
Harry vyčerpaně padl na postel, kde zůstal několik minut bez hnutí ležet. Vrátil se totiž právě z útoku na jednu mudlovskou vesničku, kdy se snažil zabránit a zpomalit postup smrtijedů, kterých bylo opravdu hodně. Mezi nimi byl i jeho profesor Severus Snape, který zřejmě neměl možnost se z útoku vymluvit a poslat Řádu zprávu, takto byl Harry na tento útok sám, což mělo značné nevýhody. I tak se mu podařilo smrtijedy zdržet natolik dlouho, aby se mudlové stihly zachránit. Proto není divu, že se teď nemůže ani hnout, jak byl vyčerpaný a zraněný. A to původně měl být ve dvojici s dalším lovcem. Bohužel se plán na poslední chvíli změnil, jak už bylo poslední dobou zvykem.
Musel se však dát dohromady, neboť hrozilo, že ho v tomto stavu někdo najde a to by nebylo dobré. Asi by to těžko vysvětlil. Těžkopádně se zvedl, přivolal si několik lektvarů, které vypil a zbytek sil použil na částečné vyléčení všech zranění a vyčištění postele, kde zanechal stopy krve. Poté, co se ještě převlékl do čistého, si znovu lehl a během mžiku usnul.
Přišlo mu to jako by sotva zavřel oči, když už na něj Remus zdola volal, že je oběd. Takto dlouho ještě nikdy nespal, vždy byl před snídaní vzhůru, ať už šel spát v jakoukoli hodinu, a teď už bylo dávno poledne. Avšak ještě by pár hodin spánku potřeboval, přece jenom spal zhruba jen pět hodin a to je opravdu málo. Jako bonus ho ještě stále bolelo celé tělo a jeho rány doslova hořely. Vůbec mu nebylo dobře, ale i tak se zvedl, oblékl si pohodlné oblečení, kdy se snažil zakrýt svoje dobyté tělo a také aby nebyl v pyžamu. Teprve pak sešel útrpně dolů po schodech, kdy ho bolel každý sebemenší pohyb.
V kuchyni byl Remus s Tonksnovou, se kterou už několik dní chodil, Čmuchal a Snape, který upíjel černou hustou kávu. Přesto vypadal vcelku dobře, i když se účastnil toho včerejšího útoku a jistojistě se musel vrátit o něco později než on. Přičítal to tedy k lektvaru a kávě, že je tak čilý a v dobré kondici. Nebo byl už za ten čas zvyklý, pokud vůbec si jde na něco takového zvyknout.
„Dobré poledne,“pozdravil Harry tiše a hned si nalil čaj, který ho dá snad do kupy.
„To je dost, že jsi tady, ospalče,“uvítal ho Remus, který ho projel zkoumavým pohledem, i když nebyl sám. Další pohled mu uštědřil Severus.
„Postrádal jsem vás na dnešní ranní hodině v laboratoři.“obdařil ho Snape svým pevným hlasem a nespouštěl z Harryho své pronikavé temné oči. V Harrym poskočilo, neboť na toto úplně zapomněl.
„Omlouvám se, zapomněl jsem si natočit budík. Šel jsem spát později, než jsem měl původně v plánu. Chtěl jsem totiž dokončit poslední kapitolu k dějinám, abych to měl už za sebou. Tento předmět mě totiž vůbec nepřitahuje.“řekl Harry, který se podíval po polévce, která ho na jednu stranu velice lákala, ale nevzal si, protože měl žaludek jako na vodě, takže místo toho zůstal u horkého čaje, který mu dělal jen a jen dobře. Sice by mu teplá polévka mohla udělat dobře, ale neměl na to sílu, však si jí bude moci vzít později. A když už tak přemýšlel, možná by nebyla špatná ani horká sprcha, kdy by se mu uvolnilo celé tělo. Z myšlenek ho ale vytrhl profesor Snape.
„Budík? Nikdy si budík nenatáčíte.“okomentoval to Severus a dál se přímo zeptal. „Zase jste nemohl spát?“ Čímž zcela jistě všechny v místnosti překvapil, tady až na Harryho. Svoji nespavost moc dlouho ukrývat nedokázal, co bude příště.
„Spal jsem dobře.“namítl Harry chatrně, který si dolil čaj, aby si ho mohl vzít s sebou nahoru. Najednou se totiž necítil vůbec dobře a jeho maska, kterou měl částečně nasazenou, se začala hroutit. Udělalo se mu hůř. „Myslím, že půjdu. Ten čaj je výborný, Remusi. Najím se však později, nemám ještě hlad. Navíc se musím podívat na něco do školy. Stále je toho hodně a už není moc času.“ Chtěl už i odejít, ale to by nemohl mít Snape tak výborný pozorující talent.
„Počkejte, Pottere.“zatarasil mu cestu a položil mu jednu ruku na čelo. Nechápal to, ale co mohl dělat, když jeho reflexi byly utlumené a tělo jen hořelo. „Máte horečku.“
Harry ho moc nevnímal, ale stále se ještě držel na nohách. Aspoň v něčem ho jeho tělo poslouchalo.
„Remusi, pomoz mi. Musíme ho dostat zpátky do postele. Tonksnová, vezmi ten čaj.“rozdělil úkoly Severus, který Harryho spolu s Remusem podepřeli.
„Dokážu jít sám. Opravdu, jen si potřebuji na chvilku lehnout a budu v pohodě.“namítl slabě Harry, který se nechal skoro nést, jak se mu podlamovaly nohy. „A musím se učit.“
„Jen nemluvte hlouposti, Pottere. Máte horečku a sípete. Snažte se být v klidu. Za chvilku budete zase v teple v posteli a budete moc spát. Potřebujete si odpočinout.“řekl Snape, který si druhou rukou přivolal nějaké lektvary, aby je pak Harrymu mohl hned dát. Na to už Harry nic neřekl a nechal se uložit do stále vyhřáté postele, kterou před chvilkou opustil. Následně vypil několik lektvarů, které mu podstrčil Snape a pak vytouženě usnul.
„Severusi, co s ním je?“strachoval se Remus, který stál bokem spolu s Tonksnovou, aby nepřekáželi. Severus měl v tomto větší zkušenosti než oni. Čmuchal na rozdíl od nich vyskočil Harrymu na postel a lehl si mu smutně k jeho nohám, kde se stočil do klubíčka.
„Nevím přesně. Možná se jen nachladil.“sdělil Severus, který znovu položil ruku na Harryho rozpálené čelo. „Dal jsem mu lektvar proti horečce a taky něco na posílení. Mělo by mu to pomoc. Pokud ne, zavoláme Poppy a ta si jistě poradí. Zatím bych ho nechal spát. Uložím na něj monitorovací kouzlo, které mi dá vědět hned, jak se probudí. A ty Blacku, zvedni se a nech chlapce spát.“
„Kde se však mohl nachladit?“divila se Tonksnová, když scházeli schody, aby se vrátili zpět do kuchyně, aby Harryho nerušili. „Po celou dobu co je tady, byl venku jen jednou na tom mistrovství a to už jsou skoro tři týdny.“
„Nachladit se můžeš kdekoli, Tonksnová. A myslím, že u Pottera to není nic neočekávaného, když je po fyzické a psychické stránce dennodenně vyčerpáván tím, jak se učí, aby dohnal zameškané učivo. Dalo se s tím počítat.“oznámil Severus, který si na rozdíl od spolužijících zde moc dobře všímal Harryho stav. Často vypadal unaveně a ztrhaně, takže počítal s tím, že za to může učení a nespavost, kterou mladík trpí. Lektvar však od něj nechtěl, i když mu to sám nabízel. Pak tu byla však ještě jedna věc, které tak úplně nerozuměl a to byla ta, že si na Harryho paži všiml ošklivé podlitiny. Sice se o ni postaral, ale neustále přemítal o tom, jak k tomu mladík mohl přijít. Nemohl se přece jen tak o něco praštit a při soubojích si dával pozor, aby mladíka moc nezranil. Kde se tedy tak zranil?
Doufal proto, že odpočinek a dlouhý spánek Harrymu pomůže. Přece jenom ho pozítří ráno, den před odjezdem do školy, čekají písemné a praktické zkoušky, zda může postoupit do čtvrtého ročníku. A on věřil, že to zvládne. Neviděl zatím žádného studenta, který by se učil tak poctivě a který by tak dřel od rána do noci. Zpočátku se divil, ale teď mohl být jen pyšný a rvát si hlavu, že si toho nevšiml dřív, protože kdyby ano, už dávno by mohl být s úrovní lektvarů někde jinde a nejenom v nich.
Komentáre
Prehľad komentárov
Dobry dil i delka se hodne zlepsila oproti uvodnim kapitolam a je to radost cist.Doufam ze neztratite elan a napady k tomuto skvelemu pribehu jen tak dal
:-)
(Domeenika, 25. 11. 2013 23:00)
Dakujem za venovanie :-)
Super kapitolka... Chudak Harry.. Som zvedava kedy to Severusovi dojde. A o com to hovorili lovci? Ze Harry je ten chlapec??
Uz sa velmo tesim na pokracovanie :-)
,.,.,
(Kuma, 8. 12. 2013 9:20)