52. kapitola TP
25. 2. 2014
Harry se ani pořádně nedostal na ošetřovnu, když ho něco zastavilo. Zprvu nechápal, o co jde, než mu to došlo. Okolí Bradavic bylo napadeno, přesněji Prasinky byly napadeny.
Jeho obranné zabezpečení se aktivovalo a dávalo mu vědět, kde je problém.
Neváhal a dal se do práce. Za okamžik byl oblečen v loveckém oblečení. Než se přemístil, poslal ještě svého patrona se zprávou. Nemohl se přece jen tak vypařit a nikomu nedat o tom vědět, i když nepochyboval, že velitel o tom útoku bude vědět také a to díky té mapě, která mu visela na stěně. Tohle bylo přednější než vyšetření, kterému se měl podrobit, nemohl tam nechat ty lidi bez ochrany.
To nemohl dopustit.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Anthony se spěšně pozdravil s Christopherem, velitelem lovců, který i v tuto noční hodinu byl stále oblečen do uniformy. Popravdě neviděl svého přítele oblečeného v něčem jiném než v uniformě lovců pěkně dlouhou dobu. Možná naposledy kdysi v době, kdy jeho přítel tady studoval, ale to už je nějaký ten pátek.
„Co tě ke mně přivádí, Anthony?“zeptal se klidně Christopher, kterého vůbec nepřekvapovalo, že byl v tuto večerní dobu vyrušen.
„Vyskytl se problém. Voldemortovi se podařilo nějak prorazit Harryho obranu mysli a nejen to. Snaží se ho tím mučit a zlomit, aby se mu vzdal. Poslal jsem ho proto rovnou na ošetřovnu, aby se na něco přišlo. Nelíbí se mi to. Něco za tím bude a nám to uniká. Jistě za tím stojí ten plán, o němž Voldemort mluvil.“pověděl mu Anthony a prohlédl si novou hromadu papírů, která se kupila na stole. To papírování opravdu nikdy neskončí. Tohle svému příteli nezáviděl. Taky to byl hlavní důvod, proč se nikdy nechtěl stát velitelem. Papíry se srdce nesnášel.
„Dobrá tedy, jdeme na ošetřovnu. Mohl bych jim tam s něčím pomoci, aby se to urychlilo. Je teď nezbytně nutné přijít na to co možná nejrychleji, co přesně to Voldemort udělal, než se stane něco dalšího. Tentokrát by to mohlo být horší a my si za žádnou cenu nemůžeme dovolit Harryho ztratit, přestože by se jen tak lehce nedal.“zněl vážně velitel, který vstal a přešel k Anthonymu. „Přemístím nás. Bude to nejrychlejší.“
Než se však stihl velitele dotknout, aby se přemístili, objevil se v místnosti Harryho patron, jenž hlásal nebezpečí a zároveň se také ozval alarm, který oznamoval útok smrtijedů.
„Ale ne,“povzdechl si Anthony, když slyšel ten vzkaz a když se podíval na mapu, kde se ten útok vlastně odehrává.
„Myslím, že na ošetřovnu už jít nemusíme. Harry bude jistě někde úplně jinde než by měl v tuhle chvíli být, což dokazuje i jeho patron.“oznámil potichu velitel a švihl hůlkou.
„To by mu bylo podobné,“pousmál se Anthony. „Jistě vystavil okolo Bradavic a jeho pozemků nějaké magické symboly, aby měl přehled o všem, co se tam děje.“
„Volal jste, pane?“objevil se znenadání vedle Anthonyho další lovec.
„Půjdeš s lovcem Anthonym do Prasinek, které leží nedaleko Bradavic. Před chvilkou se tam přemístili smrtijedi.“objasnil velitel. „Lovec Anthony je velitel akce. Podá mi také pak i hlášení. Teď běžte.“
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Mladík se objevil se uprostřed chaosu. Všude bylo plno křiku, ohně, smrtijedů a hlavně byl tu i samotný Voldemort. To se často nevídalo.
Harry se hned pustil do boje, kdy zároveň uhasínal ty ohně, pomáhal vystrašeným, bezmocným lidem a ještě odrážel kletby, které na něj letěly. Rozhodně to nebylo jednoduché, hlavně když si vezme i ten fakt, že byl stále slabí po tom útoku od Voldemorta. Nemínil se však zdát.
Přišlo mu to jako věčnost, když se zničehonic objevil Anthony a po něm ještě další lovec. Děkoval všem svatým za tuto pomoc. Trochu s ní vlastně počítal, když posílal vzkaz veliteli. S Anthonym si tedy jenom pokývali hlavou, než se zase plně věnovali boji. Teď nebyl čas se nechat čímkoli rozptylovat.
Harry, který teď měl více prostoru, posílal magií zachráněné lidi přímo do Bradavic. Šlo o dálkové přemisťování, které stálo hodně sil. Díky magii také cítil, že hrad je už z většiny vzhůru, takže se brzy jistě objeví další posily.
Věnoval se tedy hlavně útoku, obraně a přemisťování lidí. Netrvalo to ale dlouho a našel si k němu cestu samotný velitel tohoto útoku – Voldemort.
Pro něho to byl nevyrovnaný zápas, protože Voldemort se až doteď držel povětšinu času stranou, takže měl dost síly. Harry byl zato oslaben. Mohl jen doufat, že bude při něm stát štěstí a dostane se z dnešního boje v pořádku, nebo aspoň v relativním pořádku.
Nemohl se na nic jiného soustředit než na boj se svým sokem, který měl nad Harrym převahu a to dost velkou. Mladík to však nevzdával a držel se spíše v odrážení kleteb a jen sem tam výjimečně vysílal útočná kouzla. Byli po několik minut v patové situaci, kdy se o zbytek útoku starat Anthony spolu s dalším lovcem, než jim na pomoc přišli lidé z řádu společně s Brumbálem.
V dobu Voldemort pochopil, že dnes jeho útok opět nebude mít úspěch a nemá šanci ho vyhrát.
„Já se vrátím a příště tě dostanu, Tajemný přízraku. Už nevyvázneš,“promluvil Voldemort a ještě než se přemístil a oznámil tak i všem smrtijedům, aby se stáli, poslal na něj Harry ještě jedno poslední kouzlo, které se minulo účinkem, když ho Voldemort zneškodnil. Aspoň se o to pokusil.
Anthony spolu s lovcem se také pomalu rozhodli vybrat pryč, ale předtím ještě poupravili Prasinky, aby nevypadali jako po bombardování. Brzy proto vypadaly jako nové a vůbec nebylo poznat, že se tu před několika minutami odehrál boj, pokud člověk nepočítal pohled na několik zadržených smrtijedů.
Harry také vyklidil pole působnosti, než se na něj mohl sesypat celý řád.
Nejdříve se přemístil do komnaty nejvyšší potřeby, kde se rychle umyl a převlékl se zpět do nemocničního pyžama. Poslal ještě vzkaz Anthonymu, než se tiše a neviděn vrátil konečně na ošetřovnu, kde byl hotový povyk. Nikdo si ale naštěstí nevšiml, že byl pryč. A to bylo velmi dobře.
Usnul úplně vyčerpán. Tento boj mu vůbec nepřispěl k jeho rekonvalescenci, kterou sotva započal.
Nepočítal však s tím, že ho bude čekat další dostaveníčko s Voldemortem. Tentokrát to bylo horší. Černokněžník měl velkou zlost, kterou si vybil právě na něm. Proč taky ne, když měl tu možnost.
Přesto se probudil hned po tomto v pádu, kdy už svítalo a bylo jen otázkou času, kdy se někdo ukáže, aby ho zkontroloval. Znovu ležel ve své vlastní krvi. Jeho tělo bylo opět pokryto ránami a jizva mu nechtěla přestat krvácet. Celý byl opět bolavý a zničený. Jak tohle všechno bude pokračovat? Míní ho takto navštěvovat každý den? Mohl jen doufat, že na něco přijdou na univerzitě, tedy až bude čas se podrobit celkovému vyšetření.
Do jisté míry dokázal všechno zakrýt, tedy bezhůlkovou magií si vyčistil matraci a vyměnil prostěradlo společně s pyžamem. Jizvy schoval pod maskovacím kouzlem a rozhodl se jim věnovat až později, popravdě hned jako ho odtud propustí. Jediné, co nedokázal zamaskovat, byla jeho jizva, která stále krvácela. Sice si vyměnil obvaz, ale cítil, že jeho krev prosakuje ven.
Nechal to tedy být a znovu si pohodlně uložil svoji bolavou hlavu na polštář. Jen doufal, že mu madame Pomfreyová nezabrání odejít z ošetřovny.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
Voldemort byl ve svých soukromých komnatách spolu s Nagini. Seděl v křesle a popíjel ze sklenice vína. Právě před chvilkou dal svému sokovi opět pocítit svoji moc. Dal do všeho ještě více ze svých síl a zlosti, kterou cítil z neúspěšného napadení Prasinek. Nemluvě o Tajemném přízrakovi, který odolal jeho přímému útoku. Někde si ji potřeboval vybít, pokud nechtěl znovu zmrzačit své poskoky.
„Stejně by si to zasloužili,“zamručel si pro sebe a Nagini při tom zvědavě zvedla hlavu.
„Zase jsi plný zlosti, Tome.“zasyčela Nagini, která si nemohla nevšimnout znovu napjaté situace v místnosti. To nebylo dobré.
„Mám kolem sebe jen plno tupců, Nagini.“zuřil už naplno Voldemort a odhodil svoji poloprázdnou sklenici, která se roztříštila na protější zdi, kde víno zanechalo po sobě stékající obrazec.
„Před chvilkou jsi byl ale už klidný,“dovolila si říct a přesunula se více ke krbu, kde bylo více tepla. Ten chlad ji ubíjel. „Co tě tedy rozzuřilo?“
„Měl jsem je potrestat, ale místo toho jsem se poslal co nejrychleji pryč. Svůj vztek jsem použil na mučení toho spratka Pottera, který si z toho dělal jen srandu. Budu muset vymyslet něco efektivnějšího.“řekl Voldemort a prudce máchnutou rukou, nechal magii uklidit ten nepořádek, jež před chvílí natropil. „Žádný z mých plánů nefunguje tak, jak by měl. Kde dělám chybu!“
„Chlapec je silný.“okomentovala to jen Nagini a až moc dobře si uvědomovala, že tím proti sobě jen poštve Toma.
„Já vím, že je silný.“vybouchl, přesně jak předpokládala. „Chceš mě snad rozzuřit ještě víc?! Už jako malé dítě mě připravil o mé tělo.“
„Neměla jsem v plánu tě rozzlobit. A není pravda, že by ti nic nevycházelo.“snažila se manipulovat Nagini, která se stále držela u krbu.
„Uznávám, že plán s baziliškem zatím vychází dobře, ale to je tak jediné, co tak jde. Brzy by se měl protloukat školou.“začal se pomalu uklidňovat, ale vzápětí se zase rozohnil. „Jen nechápu, jak je možné, že se tam tak rychle dostal ten přízrak a následně i lovci, i když ty asi přivolal ten takzvaný Tajemný přízrak, který se teď poslední dobou ukazuje nestále a všude možně, kde to jen jde.“
„Co bylo vůbec v té složce od Severuse? Dal jsi mu za úkol, aby o něm něco zjistil, ne?“snažila se ho zase uklidnit.
„Pořád to samé. Většinu informací jsem už věděl, ale přece jenom tam něco málo nového bylo. A to by mohlo být užitečné v dalším hledání, do kterého se zase pustím. Použiji na to své zdroje z temnot.“odpověděl tajemně a začal se sám pro sebe usmívat. Tohle nebylo dobré.
„Neměl by sis s temnotou zahrávat, Tome. Je nebezpečná i pro tebe. Vymkne se ti to z rukou.“pokoušela se ho varovat, ale Tom to nebral na vědomí. Ale to už dělal delší dobu.
„Jednou na to doplatíš.“řekla si pro sebe a odebrala se na průzkum hradu, aby nemusela být v jedné místnosti s Tomem.
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
„Jsi tu brzy,“divil se Brumbál, když se Severus objevil v ředitelně. Samozřejmě si oddychl. Většinou se v těchto případech Severus objevil až k ránu.
„Temný pán nás propustil sotva jsme se stáhli a vrátili se na jeho panství. Ani se na nás nepodíval,“vysvětlil Severus a sedl si. „Ne že by mi to nevyhovovalo. Kdyby to neudělal, všichni bychom si to odskákali. Bylo na něm vidět, jak se musel ovládat.“
„Pak je dobře, že se stalo to, co se stalo,“pousmál se unavený ředitel, jenž byl ještě v pomačkaném a špinavém oblečení. Neměl čas se převléci.
„Cítím potřebu se omluvit, že jsem nestihl poslat zprávu o útoku. Nikdo z nás to nečekal. Voldemort jen svolal většinu smrtijedů, kdy hned oznámil, že se přemístíme do Prasinek a provedeme útok.“řekl Severus, který byl z toho velmi špatný.
„Nemáš se za co omlouvat, příteli. Nemohl si tušit, že se Voldemort rozhodne pro něco takového.“tišil ho Albus, který si z kapsy vyndal citrónový bonbón. „Nabízet ti asi nemusím.“
„Nemusíš.“zavrtěl hlavou Severus. „O to víc mě překvapilo, že se tam chvilku po nás objevil lovec, přesněji Tajemný přízrak. Jsem tomu velmi rád, neboť by jinak bylo hodně mrtvých. Takto myslím nepřišel o život nikdo.“pověděl Severus, který si ještě jednou oddychl.
„Ano, ano. Tajemný přízrak a dva další lovci. Velmi překvapivé a zajímavé, nemyslíš?“znovu se pousmál, „Už několik dnů se lovce snažím kontaktovat, avšak nedaří se mi to. Drží se až moc v tajnosti.“
„Možná by nebylo od věci tohle přenechat Alastorovi. Tomu by se to snad mohlo podařit, když už je jednou kontaktoval.“navrhl Severus.
„Výtečný nápad.“zaradoval se Brumbál. „Hned zítra mu dám vědět. Snad bude mít větší úspěch než já. Tebe však stále něco trápí, Severusi. Co je to?“
„Mám jen divný pocit, Albusi. To je všechno. Jistě o nic nejde.“pokrčil rameny profesor lektvarů a opětoval řediteli pohled.
„Pocity a instinkty by se neměly podceňovat, Severusi. Měj se na pozoru.“varoval ho Albus a pak se ještě zeptal: „Říkal Voldemort něco na tu složku?“
„Ne, jen si ji převzal a to bylo vše. Nevím, zda si ji stihl projít, než jsme se přemístili do Prasinek.“odpověděl. „Nijak se nevyjádřil.“
„Doufám, že mu to bude stačit. Opravdu nebylo jednoduché dát něco dohromady o neznámém čaroději, který neustále mizí.“zakončil to ředitel s úsměvem a konečně propustil svého profesora, aby si stihl aspoň na chvilku odpočinout, než se bude muset objevit na vyučování.
Severus si nejdříve dopřál dlouhou horkou sprchu, která mu pomohla uvolnit bolavé a ztuhlé svaly. Pak ještě než ulehl do své velké prázdné postele, si sedl na chvilku do křesla u krbu. Pořád nemohl ze své hlavy dostat ten křik lidí a dětí obyvatel Prasinek, na které nic netušící zaútočili. Jaké štěstí, že se tam objevila pomoc a nikomu se nic vážného nestalo. Vyčítal by si, kdyby dnešek dopadl jinak.
Nakonec se musel donutit, aby se vůbec zvedl a odebral se do ložnice, kde ho i tak za dvě hodiny probudil nastavený budík. Nastavil si ho totiž o hodinu dřív, než bylo u něj zvykem. Avšak lepší dvě hodinky spánku, než nespat vůbec. Měl v plánu se podívat na Harryho. Chtěl ho jít zkontrolovat a taky se ujistit, jak se jeho magie navrací, aby dobře rozvrhl jejich hodiny nitroobrany. Stále se mu ten nápad nelíbil. Právě proto si nastavil ten zatracený budík dříve, musel také stihnout další věci, které ho dnes čekaly. Odpočinout si může později, jak si vždycky říkal.
Nachystal se a tiše se vypravil chodbou směrem na ošetřovnu. Na ošetřovně si počínal ještě tišeji, protože kromě Harryho tu bylo ještě několik dalších lidí, kvůli tomu útoku v Prasinkách. Nebylo těžké najít chlapcovo lůžko, protože jako jediné bylo oddělené plentou ze všech stran, což u ostatních nebylo.
Když obešel plenty, rozhodně nečekal to, co uviděl. Tedy na první pohled vypadalo všechno v pořádku, až na malý detail. Velký detail opravil se v duchu. Chlapci zase krvácela jizva, takže obvazy byly prosáklé krví a polštář na několika místech také.
Rychle z chlapce odhodil i peřinu, protože se bál, že se předcházející noc opakovala. Naštěstí však nikde jinde zraněný nebyl. Aspoň tedy nic neviděl. I tak mu vyhrnul košili, aby se přesvědčil. Nic, pokud nepočítal starší zranění a jizvy, které tento mladík už měl. Bylo to překvapivé, ale na druhou stranu dobré znamení. Tímto však chlapce probudil, takže se nechal nachytat, jak se svému studentovi dívá na odhalenou hruď a jednou rukou mu drží vyhrnutou košili.
„Profesore?“vypravil ze sebe překvapeným a unaveným hlasem Harry, který na svého profesora udiveně koukal.
„Pane Pottere,“pozdravil ho Severus, který chlapci narovnal pyžamo a pak ho opět přikryl, jakoby se nic nestalo. A otočil jeho směr myšlenek na něco jiného. „Přišel jsem vás jenom zkontrolovat. Vaše jizva zase krvácí. Bolí vás hlava nebo snad i něco jiného? Jak jste spal.“
„Jizva,“zněl už chlapec probuzeně a sáhl si jednou rukou na čelo, kde mohl cítit zaschnutou krev na obvazu a na jedné straně tváře. „Nic mě nebolí,“zamračil se. „Možná trochu jizva, ale to není nic významného. Spíš jde o takové brnění. Nevím, jak jinak to vysvětlit. A usnul jsem hned, jak odešla madame Pomfreyová, když mě naposledy kontrolovala. Nic se mi nezdálo, nebo aspoň myslím, že ne. Nevím.“
„Dobrá,“prohlížel si ho profesor a ještě se zeptal: „Celkově se cítíte jak?“
„Hmm…“přemýšlel nad tím chlapec a pomalu se i posadil a opřel se zády o rám lůžka. „Cítím se stále unavený, ale rozhodně lépe než včera, pane.“
„To je dobře. Přesto budu muset zavolat madame Pomfreyovou, aby se vám podívala na tu vaši jizvu.“pověděl Severus a se zájmem sledoval několik rozeznatelných grimas v Harryho obličeji.
„Nemůže to zůstat jen mezi námi, pane?“odvážil se tiše zeptat. „Opravdu se už cítím lépe. A jestli se madame Pomfreyová dozví, že mi zase krvácela jizva, tak si mě tady nechá, přestože mě chtěla dneska ráno už propustit, pokud by se tedy nevyskytl nějaký problém. Prosím, pane.“
Severus váhal. Na jednu stranu chápal, proč tu chlapec nechce zůstávat déle, než musí, ale na stranu druhou jde o jeho zdraví. Nakonec se ale rozhodl, „Nic madame Pomfreyové nepovím.“
„Moc vám děkuji, pane.“děkoval mu Harry a v očích se mu objevila radost. Opravdu to tu nenáviděl.
„To však neznamená, že vám to jen tak projde. Pokud se vám něco dnes stane, půjde to na mé triko.“zahraně se zamračil.
„Nic se mi nestane, slibuji, pane profesore.“slíbil mu chlapec.
„Jen aby. Teď se vám podívám na tu jizvu a uvidíme, jak to vypadá.“rozhodl pevně Severus a opatrně odstranil obvaz na čele. Chlapec seděl pevně a klidně vyčkával. Poté nechal zmizet krev. Harryho jizva byla zarudlá a ještě sem tam trochu krvácela. „Pořád vám trochu krvácí. Nelíbí se mi to.“
„Bude to v pořádku, pane.“snažil se ho ujistit Harry, který se obával, že by si to profesor mohl rozmyslet.
„Začínám pochybovat, zda jsem se rozhodl správně, pane Pottere.“řekl nahlas Harryho obavy. „Zkusím vám to natřít jednou mastí, možná by to mohlo pomoci. Jestli vám to ale bude i dál krvácet, nezbude mi nic jiného než madame Pomfreyovou informovat.“
Harry jen kývl hlavou a nechal profesora, aby si tu danou mast přivolal ze svého sklepení. Příjemně to chladilo, když mu ji profesor roztíral okolo rány a pak přímo na ni.
„Vypadá to, že to pomohlo,“promluvil po chvíli profesor a znovu mu obvázal čelo. „Obvaz však bude nezbytný. A bude to tak i myslím nejlepší. Stále vaše jizva vypadá zaníceně.“
„Ještě jednou vám děkuji, pane.“řekl tiše mladík, který se teď díval na své ruce, které mačkali peřinu.
„To nic nebylo. Však jsme se dohodli.“zamručel tiše profesor a narovnal se do své výšky. „Myslím tedy, že se uvidíme na vyučování, pane Pottere. Pokud vás naše milá ošetřovatelka pustí.“
A při odchodu ještě poznamenal. „A mimochodem, Harry. Neviděli jsme se tu.“
Řekl mi Harry, znělo Harryho myslí a plně ho to zaměstnalo. Nejdřív si myslel, že špatně slyšel, ale nebylo tomu tak. Severus Snape ho i ve škole oslovil Harry. To ho rozesmálo. Smál se však potichu, neboť si moc dobře uvědomoval, že ne ošetřovně už není sám. Taky nechtěl zbytečně brzy upozorňovat ošetřovatelku, které stejně většinou nic neuteče. A to se mu potvrdilo.
Brzy ho přišla zkontrolovat madame Pomfreyová, když si všimla, že její pacient je už vzhůru. Však on říkal, že jí nic neunikne.
„Pane Pottera,“pozdravila ho a kontrolovala jeho funkce.
„Madame Pomfreyová i vám dobré ráno,“opětoval ji Harry, který doufal, že ho opravdu pustí.
Když ho nakonec celého zkontrolovala, kdy nevynechala vůbec nic, povzdechla si a složila si ruce na prsou. „Slíbila jsem vám, že vás propustím, když bude všechno v relativním pořádku.“řekla úvodem, „Pořád nejste zcela v pořádku a vaše jizva je i nadále zanícená a stále trochu krvácí.“ Harry si v tu chvíli myslel, že tu zůstane i dnes. Jinak by takto nezačínala s proslovem, nebo je tu ještě šance? „Když ale uvážím, že se cítíte lépe… Pouštím vás, ale kdyby se vám udělalo špatně nebo se cítil i sebe míň zle, okamžitě sem přijdete a rozhodně se mi tu ukážete. Je vám to jasné?“
„Naprosto, madame Pomfreyová,“usmíval se Harry, který div neposkakoval po posteli radostí.
„Nějaké oblečení máte ve skříňce. Přinesli vám ho vaši přátelé. Umyjte se a můžete jít na snídani. Obvaz na hlavě si nechejte aspoň do doby, než se vám vaše jizva trochu nezklidní, pokud byste potřeboval vyměnit obvazy, přijďte.“opustila mě s těmito slovy a Harry neváhal ani vteřinu.
Na snídani se dostal docela brzo. Díky tomu stihl překvapit své kamarády ve společenské místnosti na koleji, kam si šel pro své věci na vyučování.
„Harry, kdy tě madame Pomfreyová propustila?“ptala se Hermiona, která byla ráda, že je její kamarád v pořádku.
„Hned ráno,“odpověděl radostně Harry.
„Pěkně jsi nás vystrašil,“řekl Neville, který z toho večera měl ještě noční můru. „Vůbec si nevypadal dobře.“
„Moc se omlouvám, Neville. A ještě jednou děkuji, že jsi došel pro pomoc,“řekl Harry a nechal své přátele jít na snídani. „Naštěstí to nic nebylo a jak vidíš, jsem v pořádku, jinak by mě Pomfreyová nepustila a to moc dobře víte.“
Nachystán s taškou naplněnou učením, ho zastavili na schodech dvojčata Weasleyovi.
„Harry,“promluvil Fred.
„Kde se tu jen bereš,“promluvil George.
„Zničehonic jsi zmizel,“mluvil zase Fred.
„A my se pak dozvěděli,“mluvil George.
„Že jsi na ošetřovně.“převzal to Fred.
„Jsme rádi,“zase navázal George.
„Že už jsi v pořádku.“zakončil to Fred. Spolu se tomu samozřejmě zasmáli.
„Děkuji, hoši, za vaši starost.“mohl promluvit Harry, až se dostatečně zasmál spolu s dvojčaty. „Opravdu se už cítím dobře. O víkendu mě čekejte na tréninku.“
„Nějak rychle,“žasl Fred.
„Ses dozvěděl o famfpálu,“přidal se George.
„A to jsi tu jen,“navázal se smíchem Fred.
„Pár minut,“dokončil větu George.
„Měl by si, člověče,“řekl Fred.
„Trochu zvolnit.“ A tentokrát to zakončil George.
„Budu v pořádku. Jen jsem chtěl být v obraze a nechtěl jsem o nic přijít.“zasmál se Harry. „No, chlapci, budu muset jít, nebo přijdu pozdě na hodinu. Mějte se.“
„Jasně, Harry,“loučil se i Fred.
„Uvidíme se později.“navazoval George.
„A žádné blbosti,“přidal Fred.
„Nechceme, abys byl,“dodal George.
„Zase na ošetřovně.“zakončil to Fred.
Opravdu sehranější dvojku byste na světě nenašli.
A tak s novým úsměvem na tváři se vydal na svoji první hodinu. Dnes možná nebude všechno zlé. Poslední dny byly totiž dost kruté. Zasloužil by si trochu normality.
Celý den bylo všechno v pořádku. Tedy cítil na sobě několik ustaraných pohledů, které ho sledovaly, ale dělal, že si ničeho nevšímá. Nemělo cenu je ujišťovat, že je v naprostém pořádku.
Poslední dvojhodinovku měli lektvary, na kterých si vedl ze všech nejlépe, jak už to bylo od prázdnin, kdy hrál, že změnil svůj přístup k tomuto předmětu. Profesor na hodině mu také věnoval zvýšenou pozornost a neustále se chlapci díval na obvaz, jestli neuvidí náznak toho, že jeho jizva zase krvácí nebo se zhoršuje.
I tak přestože Harry nepoznal na sobě jakoukoli změnu, si ho profesor Snape nechal po hodině v učebně.
„Udělal jsem nějakou chybu, při míchání lektvarů, pane profesore?“zeptal se mladík, který nevěděl, co by měl říct.
„Žádnou chybu jste neudělal, což moc dobře víte. Jen vám zase prosakuje krev přes obvaz a také jsem s vámi chtěl mluvit o tom, že odkládám dnešní hodinu lektvarů.“promluvil profesor, který během toho přešel k mladíkovi a začal mu měnit obvaz.
„Stalo se něco, když nemám dneska přijít, pane?“zajímal se Harry a byl velmi zvědaví, co mu na to profesor odpoví.
„Nic se nestalo, jen se chci ujistit, že budete dneska v bezpečí své koleje a budete odpočívat. O nic nepřijdete. Navíc vy potřebujete odpočívat, když jste nechtěl zůstat na ošetřovně, takže nemáte v tomto na výběr. Bude to tak navíc lepší i kvůli vaší jizvě. Proto si vezmete tento lektvar hned, jak se po večeři objevíte na koleji. A nechci slyšet žádné námitky.“sdělil mu profesor a z jedné kapsy mu podal lektvar na spaní beze snů.
Harry věděl, že nemá cenu odporovat, hlavně pokud nechtěl, aby se jím profesor Snape zabýval víc, než jak už to dělá teď. Převzal si tedy lektvar a schoval si ho do brašny. „Udělám přesně to, co chcete, pane. Slibuji.“
„To jsem rád a teď už běžte, pane Pottere.“ Ulevilo se zřejmě profesorovi, který se s mladíkem nemusel přít. Původně nečekal, že by to mohlo jít tak snadno.
Harry si to zamířil do knihovny, aby si mohl udělat všechny dnešní úkoly a na něco se ještě podívat. Chodby byly nečekaně prázdné, a tak nebylo divu, že ho překvapilo, když uslyšel ten hlas.
„Zabiju… rozsápu… jen pojď, ať tě dostanu. Takový hlad… Zabiju tě!“
Opakovalo se to stále dokola a jakoby se ten hlas posunoval. Harrymu nenapadlo nic jiného, než se za tím hlasem vydat. Nechápal to, ale uvnitř sebe cítil, že něco je špatně. Jeho instinkt ho varoval. Měl se proto na pozoru. Nechtěl nic podcenit. Slyšet hlasy a obzvlášť s takovým obsahem, nebylo vůbec bezpečné a normální.
Tím, že ten hlas následoval, se dostal až do druhého patra. Přesněji ho ten hlas zavedl na dívčí záchody, které se moc často nepoužívaly, pokud tedy nebylo jiného zbytí.
Jak poslouchal ten hlas, nevšiml si, že se za ním někdo objevil a položil mu ruku na rameno. Dost se polekal, ale když se za tím někým otáčel, nasadil skoro klidnou tvář jako by se nic nedělo.
„Hermiono,“vydechl a oddechl si.
„Jsi v pořádku, Harry? Volala jsem na tebe, ale ty jako by si mě neslyšel.“řekla starostlivě Hermiona, který se mračila.
Jak dlouho byl mimo? Nezdálo se mu, že by se až tak odpoutal od reality.
„Já… hmm… neslyšela si tady něco nebo spíš někoho?“zeptal se, i když se začínal bát, že zná odpověď, která se mu nebude líbit.
„Nikdo tu není, Harry. Jediné, co si tak mohl slyšet, bylo moje volání.“mračila se ještě víc. „Opravdu se cítíš dobře? Nevypadáš tak.“
„Jo… omlouvám se. Asi se mi něco zdálo. Jsem ještě trochu unavený.“usmál se na ni Harry a snažil se ji uklidnit. Nepotřeboval, aby ho sledovala i Hermiona. Tím tedy bylo jasné, co to slyšel za hlas. Šlo o hadí jazyk a jediné, co mu připadalo rozumné a možné, tak to, že se jednalo o baziliška. To ho málem porazilo. Bazilišek nemohl být tady znovu, nebo ano?
Už to, že se mu podařilo zjistit, že za jeho problémy stál právě bazilišek, ho dost zaskočilo. Ještě štěstí, že se nikomu nic vážného nestalo, pokud nepočítal toho napadeného studenta, který zkameněl. Brzy ho ale dali do pořádku s menší pomocí mandragory. To už tu ale nebyl, protože místo toho, aby chodil normálně na vyučování, ho zavřeli do Azkabanu.
„To nic. Pojď, půjdeme na kolej. Možná by nebylo špatné, kdyby sis šel lehnout, než bude večeře. Trocha odpočinku tě nezabije,“řekla Hermiona a chytila ho za ruku.
„Musím ještě udělat úkoly, Mio. Mířil jsem do knihovny.“ A když viděl, že se to jeho kamarádce moc nelíbí, dodal: „Slibuji, že hned po večeři si půjdu lehnout. Mám dokonce i lektvar na spaní. Dobře?“
To už ji přesvědčilo. „Tak tedy knihovna. Původně jsem tam taky mířila, než jsem tě uviděla.“
Harry se jen slabě usmál. Tu záhadu s baziliškem bude muset co nejrychleji vyřešit, nebo by se mohlo něco stát. Nehodlal jít znovu do Azkabanu za to, že se tu ten tvor zase potlouká. To nepotřeboval.
V knihovně si s Hermionou každý nejdříve udělal úkoly a teprve pak se každý vydal něco hledat ke čtení. Harry se mírně vzdálil a snažil se najít nějaké informace o hradu a baziliškovi. Nějak to souvisí s Bradavicemi a její minulostí, i minule to tak bylo. Jen si teď přesně nevybavoval, co mu o tom říkala Hermiona a ptát se jí na to znovu rozhodně neměl v plánu. Vyvolalo by to moc otázek a pozornosti. Hlavně si potřeboval vyhledat, kdy by tu Tajemnou komnatu, kde se tento tvor má údajně ukrývat, nachází. Jinak se o bazilišcích se učil. Měl by ho proto zvládnout porazit.
Však on si už nějak poradí. Kdyby ne, musel by se vrátit na univerzitu pro lovce.
Zvládl už horší věci, než je tato.
:D
(Domeenika, 23. 3. 2014 16:48)