Výkeci troch šialencov

Po tom, co si Harry vyslechl, se přemístil zpátky do Bradavic, avšak ne do chlapeckých ložnic, jak měl původně v plánu. Na to byl až moc vykolejený a nesvůj. Musel se nejdříve uklidnit. Objevil se proto místo toho na svém oblíbeném místě u jezera, kde měl krásný výhled na celý hrad a pozemky. Tam si sedl a zády se opřel o vrbu, která byla několik desítek možná i stovek let stará.

Byl tam jen on sám a příroda okolo něj, nebo si to aspoň myslel, kdyby zničehonic neucítil magii někoho dalšího.

„Neměl bys tu být,“pronesl Harry tiše a zaměřil svůj pohled na klidnou hladinu vody v jezeře. Tuhle magii totiž moc dobře znal.

„To asi ne, ale nemohl jsem tě nechat jen tak odejít, aniž bych se ujistil, že jsi opravdu v pořádku. Ať už jsi nám tam tvrdil něco jiného.“promluvil také tiše Anthony a přisedl si k Harrymu.

„Jak jsi ale věděl, že budu zrovna tady?“zeptal se Harry, který byl překvapený Anthonyho starostlivostí. Nikdy na něco takého zvyklý nebyl, když žil u svých příbuzných. A přestože žil s Anthonym už nějakou dobu, stále ho to vyvádělo z míry a nedokázal si na to zvyknout. „Normálně bych se totiž přemístil přímo do ložnice na svou postel.“

„Člověk by řekl, že jsem tě něčemu naučil.“ Pokrčil rameny lovec a přitom si hraně povzdychl. „Nechal jsem se řídit tvojí zbytkovou magií. A nebylo to nic složitého, když jsi ji zapomněl zastínit. Doslova rezonovala po celé ošetřovně. Dovedeš si tedy představit, jak lehké bylo tě vystopovat.“

„Omlouvám se,“řekl okamžitě Harry, neboť tímto malým opomenutím dost riskoval. Díky výcviku na lovce se jeho magie ještě rozrostla, takže ji musel udržovat na uzdě a tajit ji. Tím, že teď na tohle zapomněl, na sebe mohl upozornit. A to by nebylo dobré. „Už se to vícekrát nestane. To slibuji.“

„Nemusíš se omlouvat. Byl jsi dost nesoustředěný, takže je pochopitelné, že jsi opomněl takovou věc. Pro příště si ale dávej větší pozor.“mluvil tiše Anthony a položil svoji ruku na Harryho rameno. „Nemusel bych to být já, ale někdo jiný, kdo by se ti objevil za zády. Pamatuj na to. Nemluvě o tom, že lidé citlivější na magii by vycítili, jak mocný jsi, takže bys na sebe dost upozornil.“

„Nebude se to opakovat,“přitakal nekompromisně Harry, který se vzápětí nechal vtáhnout do krátkého objetí od Anthonyho, což byla další věc, které se mu nedostávalo.

„A teď popravdě, jak ti je?“zeptal se ho lovec. Kvůli tomuto se taky za Harrym vydal. Chtěl se ujistit, že jeho svěřenec je v pořádku.

Mladík si povzdechl. „Nic moc.“

„To je ale skromná odpověď,“pousmál se lovec. „Nepokusíš se to nějak upřesnit a rozvést? Pomůže to.“

Harry váhal. „Popravdě jsem dost v šoku. Nečekal jsem, že bude tak složité se těch útoků zbavit. Tedy rozhodně jsem nečekal, že to bude jednoduché nebo něco takového, ale tohle je dost… prostě je to až příliš, než aby to člověk jen tak přešel s klidnou tváří. Nemluvě o každém záchvatu, který jsem zatím měl. Ničí mě to a postupně poznamenává čím dál tím víc, což taky znamená, že nemůžeme dlouho čekat a provést náš plán co nejdříve.“ Mluvil. „Je ve mně temnota, Anthony. A této temnoty, kterou v sobě mám, se už nikdy nezbavím. Už nikdy nezmizí. Neustále bude ve mně. Cítím ji!“ Chrlil ze sebe mladík. „Nejsem čistý člověk. Voldemort mě poznamenal a nejenom on. Jak můžu být pro všechny takovým člověkem, jakého očekávají?! Na to jsem se až moc změnil. A nevím, zda k lepšímu.“

Lovec svého bývalého učně pozorně poslouchal a po celou dobu nespustil svůj zrak z jeho tváře, ze které mohl číst jak v knize. „Nejsi špatný a zlý člověk, Harry. Jen se ti staly věci, které se na tobě podepsaly. Nic víc. Pořád jsi to ty, i když si to nemyslíš. Stále si ten milující a obětavý člověk, který by pro své přátele a všechny, co pro tebe něco znamenají, obětoval svůj vlastní život, jen abys je ochránil. Neustále upřednostňuješ život druhých před tím svým. Ty nejsi zlý člověk a nikdy nebudeš. A pokud si dobře vzpomínám, tak podobný rozhovor jsme už vedli, akorát se jednalo o odlišnou situaci.“říkal lovec. „Nenech se zlomit tím, co se teď děje. Vím, že je to těžké, ale stále tu máš mě a plno dalších lidí, kteří ti chtějí pomoc a pomohou ti. Zvládneš se přes tohle dostat a pak se tomu budeme jen smát. Je to jasné, takže na nic jiného ani nemysli. Jsi dost silný, aby ses z tohoto dostal. Jen si musíš věřit.“

„Opravdu tomu věříš, že to zvládnu a zbavím se těch záchvatů?“optal se ho po chvíli Harry.

„Jsem si stoprocentně jistý, že to zvládneš. Ani v nejmenším o tom nepochybuji.“ujistil ho Anthony, který nedal na sobě vidět obavy. Nebude to jednoduché a on měl o mladíka obavy. Ty však na sobě nemohl nechat znát, protože by tím Harrymu rozhodně nepomohl.

„Děkuji,“sdělil Harry a opětoval lovci pohled.

„Není třeba děkovat.“pousmál se smutně Anthony. „Kdy se tedy budeš chtít do toho pustit? Je potřeba všechno připravit. Záleží jen na tobě, kdy do toho půjdeme. V žádném případě to nesmí být v době, kdy si nebudeš jistý sám sebou.“

Mladík se zamyslel. „Nevím, neměl jsem zatím moc času přemýšlet. Ale… možná bych využil den, kdy se budou vybírat zástupci škol na Turnaj tří kouzelníků. Má to být tento pátek.“

Anthony pokýval hlavou. „Skvělé načasování. Lepší ani nemůže být. Oznámím ostatním, že to provedeme tenhle pátek, pokud s tím tedy souhlasíš a cítíš se na to.“

„Nikdy jindy to udělat nemůžeme,“zakroutil hlavou Harry. „Tohle je dobrá příležitost, takže ji musím využít. Taky není dobré déle čekat. Čím déle to ještě potrvá, tím to bude horší.“

Lovec se opět smutně usmál. „Vyřídím vše potřebné. Do té doby se vyvaruj potížím.“

„Jako bys nevěděl, že ty potíže si mě vyhledávají samy a já s tím nemůžu nic dělat,“zasmál se Harry, který měl už lepší náladu. „Děkuji, že jsi za mnou přišel.“

„Udělal jsem to rád.“ Poklepal Anthony mladíka po rameni a vstal. „Takže uvidíme se v pátek.“řekl a přemístil se.

Mladík zůstal stále na svém místě. Chtěl si vychutnat nádherný východ slunce. Zvedl se až ve chvíli, kdy byl čas snídaně. Nechal tedy svoji magii, aby přeměnil své oblečení a vydal se přes pozemky do Velké síně.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Nagini se pomalu pohybovala pevností. Vůbec se jí nechtělo přibližovat ke svému pánovi, ale musela. Volal ji a jeho volání není nadarmo přehlížet. Obzvlášť, když má zlou náladu, kterou zachytila ve vzduchu jen, co se přiblížila k jeho soukromým komnatám. Taky zachytila pach krve a bolesti. To jistě Tom zase mučil své smrtijedy.

„Volal jsi, Tome?“zasyčela, když se dostala do místnosti, kde ho nalezla přecházejícího po místnosti. Její obavy se potvrdily. Zuřil, což nebylo dobré. Co se jen mohlo stát?

„Ano, volal, ale skoro před hodinou! Kde jsi byla celou dobu?!“zakřičel na ni a Tomova temná magie se rozvířila po místnosti.

„Co se stalo, že se chováš takhle?“zeptala se stále klidně Nagini. Držela se však od Toma dál.

„Neustále jsi někde pryč, když tě potřebuji!“řekl, ale nebyla to odpověď, kterou čekala.

„Tohle ale není hlavní důvod, proč jsi tak rozčilený,“odvážila se namítnout Nagini a naklonila svoji hlavu na bok.

Tom ji zpražil pohledem. „To rozhodně není! Většina plánů se mi hroutí a za všechno může jen řád a lovci, kteří se do toho začali montovat. Nemluvě o tom, že někdo zabil baziliška! Jistě v tom má prsty ten Tajemný přízrak jako ve všem ostatním, co se teď děje.“dostal ze sebe.

„Přesto to není důvod, aby si tak zuřil a vybíjel si svou zlost na všechny okolo.“postavila se mu Nagini a schytala dost nepěkné kouzlo, které ji odhodilo na protější zeď.

„Jak si dovoluješ se mnou takto mluvit! Tohle rozhodně je důvod k mé zlosti. Jsem Lord Voldemort a brzy všichni v kouzelnickém i mudlovském světě zakusí moji moc! Už brzy budu pánem světa a ti, co se mi postaví na odpor, budou litovat do poslední minuty, než je zabiju. Budou prosit o odpuštění a o smrt.“vyhrožoval Voldemort a magie opět zavířila. V celé pevnosti ji mohli cítit, jak se rozpíná. Byla to děsivá podívaná.

„Stále doufáš, že ovládneš svět, ale nebudeš to mít jednoduché. Vždy budou existovat lidé, kteří se ti postaví,“zasyčela Nagini a snažila se vyhýbat zaklínadlům, které na ni Tom začal posílat. Bohužel, když už byla skoro pryč z místnosti, ji přece jen jedna kletba zasáhla. Opět byla hozena místností a pak rovnou zavřena v malé kleci, kterou Tom v rychlosti vyčaroval.

„Zahráváš si, Nagini. Doufám, že pár dnů v kleci ti pomůže prozřít a uvědomíš si svoji chybu. Poslední dobou jsi jiná, nechápu, co se to s tebou děje. Nikdy jsi se takto nechovala,“zuřil Voldemort a nechal Nagini v kleci poslat do nejtemnější kobky pevnosti, aby si uvědomila svoji chybu.

„Jednou budeš litovat, Tome. Zaplatíš za všechno, co jsi udělal,“syčela Nagini, která byla stočená v malé kleci, někde hluboko v podzemí, kam ji Tom poslal.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Den se neskutečně táhl a Harry měl co dělat, aby se dokázal přetvařovat, že je všechno v pořádku.

Během dne měli studenti možnost vidět několik odvážlivců, kteří hodili své jméno na lístečku do Poháru. Mezi nimi byl i Viktor Krum, který byl největším kandidátem na šampiona za Kruval.

Harry to jen poklidně sledoval a přemýšlel, jak vhodí své jméno do Poháru, když Brumbál okolo celého poháru vyčaroval věkovou hranici a zabezpečil ho i dalšími kouzly, které se celý den snažil rozpoznat. A narovinu dalo mu to dost zabrat, aby je všechny určil.  

Nakonec se po půlnoci vykradl z ložnice, aby uskutečnil svůj plán. Použil dost silná kouzla a magii, aby mohl své jméno vhodit do Ohnivého poháru.  Teď už ho musel jen v pátek Pohár vybrat.

Zbytek noci opět nespal, aby se vyhnul Voldemortovi. Už tak ho bolela jizva, jakou měl zlost. Nechtěl to tedy pokoušet. Lepší být zase bez spánku, než čelit rozzuřenému psychopatovi. 

Další noc však spánku neunikl. To, co po dobu v moci Voldemorta zažíval, bylo neskutečné. Tolik bolesti a utrpení. Doslova se na něm vyřádil a nechal průchod vzteku, aby se činil. Přesně tomuto se chtěl včera vyhnout. Bohužel teď neunikl a musel tomu čelit.

Když se konečně dostal z toho pekla a byl pryč od Voldemortova mučení, nebyl schopný se jakkoli pohnout. Jediné, co mohl, bylo křičet. Někde vzadu ve své hlavě děkoval Merlinovi, že nezapomněl na protizvukovou bariéru, protože jinak by byl už celý hrad na nohou, co se to děje. nemluvě o tom, jak by přitom všechny vystrašil.

Jakmile jeho hlasivky vypověděly službu, mohl jen bezvládně ležet a snášet bolest, která jím rezonovala. Ale přece jen po nějaké době sebral dost síly na to, aby odstranil vše, co bylo od jeho krve a aby se dokázal přemístit. V jeho situaci to bylo dost riskantní, ale nic jiného mu nezbývalo. Pochyboval totiž, že by se ve svém stavu dokázal postavit na nohy, aby se dostal z ložnice a Nebelvírké koleje někam pryč. Na to byl až moc zraněný a na hraně vědomí.

Přemístění se mu moc nepovedlo, přesto objevil se nedaleko dveří, kde sídlil jeho profesor lektvarů a to byl jeho záměr. Z posledních sil vyslal magii, která narazila do dveří, aby na sebe upozornil. To snad profesora zburcuje.

Mezitím ležel na chladné zemi, kdy se pod ním tvořila kaluž krve, jak krvácel ze všech těch ran, které získal. Třásl se a těžce dýchal. Jeho vidění bylo rozmazané, ale dokázal se držet při vědomí. Alespoň prozatím. Byla jen otázka času, než jeho tělo vypne a nechá ho odejít do bezvědomí, kde nebude cítit žádnou bolest.

„Pottere,“uslyšel zděšený hlas nad sebou. Vůbec profesora neslyšel, že by otevřel dveře, i když to dával za vinu svému stavu a hučení, které se mu ozývalo v uších. 

„P-profesore,“zadrkotal zuby Harry a sledoval Snapeovu rozmazanou tvář. Ten už ho bral bez dalších řečí do náruče a nesl ho do svých soukromých komnat, kde ho položil na stejné místo jako posledně. S vědomím, že je v bezpečných rukou, nechal své tělo, aby úplně rezignovalo. Skoro byl v bezvědomí, kdyby se neozval jeho profesor, který se snažil získat jeho pozornost.

„Neusínejte! Slyšíte, Pottere. Teď nesmíte spát,“mluvil naléhavě Snape.

To Harryho opět nabudilo. Aspoň částečně. Jeho profesor asi chtěl nějaké vysvětlení. Ztěžka tedy ze sebe dostal: „Vol-voldemort, z-zuřil.“

„To mi došlo,“zabručel profesor. „Budu vás muset vzít na ošetřovnu. Jste na tom daleko hůř než minule.“ Už ho chtěl vzít zase do náruče, aby se s ním letaxoval, ale Harry posbíral svoji poslední sílu a vymrštil svoji ruku, která chytla profesora dřív, než stačil něco udělat.

„Prosím,“mluvil slabě mladík. „Ne-nemůžu na o-ošetřovnu.“

„Tady není o čem diskutovat, Pottere. Sotva se držíte při vědomí a vaše zranění je vážné.“mluvil profesor a snažil se během toho kouzlit, aby stabilizoval jeho zdravotní stav.

„S-slibuji, že budu v po-pořádku. Jen ž-žádnou ošetřovnu. Prosím,“chrčel Harry. „M-madam Pomfreyová mi ne-nedokáže pomoc j-jako vy, p-pane. Prosím.“

„Nesouhlasím,“trval na svém profesor. Harry však svoji ruku stále nepustil, přestože mu to činilo velké bolesti a úsilí.

„Já v-vás prosím, profesore,“zkusil to ještě jednou Harry. Jeho tělo už ale nemělo dost vůle a síly. Ruka mu ochabla, dech se ještě více ztížil. Také v ten okamžik ztratil vědomí.

Mladík nevěděl, že profesor se nechal přemluvit a opravdu ho na ošetřovnu neposlal, i když stále to nutkání měl. Rozhodl se ale dát chlapci šanci, takže kdyby se náhodou jeho stav jen o málo zhoršil, poslal by mladíka na ošetřovnu a nikdo by mu v tom nedokázal zabránit. Ať už ho Harry prosil sebevíc.

Odhodlanost, vytrvalost a tvrdohlavost mladíka, který se snažil do poslední chvíle udržet při vědomí, anebo když mu bránil, aby ho odvedl na ošetřovnu, byla zarážející. Kdokoli jiný by byl už dávno v bezvědomí či mrtví, ale Harry Potter ne. Bránil se a bojoval do posledních sil. Nevzdával se.

Nemohl se proto Temnému pánovy divit, že chtěl mít tohoto kluka po svém boku. S ním by byl opravdu neporazitelný, kdyby se mu ho podařilo zlomit a podrobit si jeho vůli. Takto měl Pán zla mocného soupeře.

Obdivoval mladíka, ale nikdy by si to nahlas nepřiznal. Proč taky. Přestože už ho přestal nenávidět a vidět v něm převtěleného Jamese Pottera, stále to byl jen kluk, který má toho ještě hodně před sebou. Nemluvě o tom, že ho ten chlapec jistě nemá v lásce a nenávidí ho, ale za to si mohl on sám, když se k němu od prvního dne ve škole, kdy do Bradavic nastoupil, choval jako největší parchant na světě.

I když, bylo tomu tak doopravdy? Opravdu ho ten mladík nenáviděl? Vše nasvědčovalo tomu, že ne. Možná si stále nedokázal připustit, že ten mladík reagoval jen podvědomě na jeho chování a osobně uvnitř sebe na něm ten kluk nic nevidí zlého. Dokazuje to taky fakt, jak spolu dokázali vycházet o prázdninách. Plus hodiny strávené v laboratoři tady v Bradavicích, kdy mladík za ním chodí i dobrovolně. A co teprve znamená a dokazuje, když za ním Harry přijde vždy, když má ty potíže díky Temnému pánovy.

Profesor takto uvažoval se kříženýma rukama na prsou, přičemž pozoroval mladíka, již ošetřeného, jak těžce oddechoval na jeho pohovce.

Přestože tedy vyhověl Harryho prosbám a neposlal ho na ošetřovnu za madame Pomfreyovou, vykouzlil okolo Harryho monitorující kouzlo a letaxoval se do ředitelny.

„Severusi, co tě ke mně přivádí v tuhle ranní hodinu?“otázal se ho Albus, který stál u okna a pozoroval bradavické pozemky. Ředitel snad nikdy nespí, nebo aspoň se to tak jevilo. Ať už za ním Severus přišel kdykoli, tak tento stařík byl vždy vzhůru. Dokonce pokaždé vypadal, jakoby ho snad i čekal.

„Jeden určitý student, Albusi,“odpověděl Severus.

Ředitel se starostlivě otočil. „Jaký student?“

„Harry Potter,“pronesl profesor jako by to nebylo jasné.

„Co se stalo?“zeptal se Brumbál, který se mračil.

„Opět měl další dostaveníčko s Pánem zla.“vypověděl zcela klidně lektvarista. „Nemluvě o tom, že měl dost na mále, Albusi.“

Tahle odpověď ředitele dost šokovala. „Kde je Harry teď? Vzal jsi ho na ošetřovnu?“

„Je u mě.“odpověděl Severus. „I přes svůj stav mě prosil, než upadl do bezvědomí, abych ho neposílal na ošetřovnu. Prozatím jsem se rozhodl Potterovi vyhovět jeho požadavku, pokud se jeho stav nezmění k horšímu samozřejmě.“

„Opět vypadal, jak minule ve věži?“ptal se dál ředitel.

„Ještě hůř, Albusi.“řekl Severus se zamračením, když si vybavil svůj pohled na Harryho. Lezl mu z toho mráz po zádech. „Takto to dál nejde, Albusi. Jestli se to bude opakovat, chlapec to nemusí příště přežít. Nitroobrana podle všeho nepomáhá. Musíme vymyslet něco jiného, nebo o chlapce přijdeme. Obávám se dalšího záchvatu, který může vlastně přijít kdykoli.“

Brumbál se zamyslel. „Nepodařilo se ti něco zjistit na posledním shromáždění? Neřekl Voldemort něco, co by vysvětlovalo ty útoky na Harryho? Cokoli, co by s tím souviselo?“

„Vlastně kvůli tomu jsem chtěl za tebou dneska přijít, ale sotva jsem se vrátil od Voldemorta, vyrušil mě pan Potter. Pán zla totiž zuřil díky nepodařeným útokům a neschopnosti smrtijedů, takže mu něco vyklouzlo. Mezi mučením a trestáním smrtijedů zmínil něco v tom smyslu, že k tomu všemu mu ještě Potterovic kluk stále vzdoruje a jeho plán nevychází tak, jak by měl. Víc ale neřekl.“

„Zajímavé,“pokýval hlavou ředitel, který se tomu snažil přijít na kloub. Protože jak to vypadalo, docházel jim v tomto čas.

„Mám ale i dobrou zprávu. Někdo zlikvidoval baziliška. Dává to za vinu Tajemnému přízrakovi. Osobně na něho vypsal velikou odměnu, takže se dělí společně s Harrym o první místo na jeho seznamu, koho chce Pán zla dostat. Kdyby byl klidný, nikdy by to před námi všemi neřekl.“oznámil také Severus.

Ředitel na profesora samozřejmě překvapeně koukal. „Aspoň o jeden problém méně. Takže Tajemný přízrak byl tady na hradě. Budu muset zvýšit ochranné štíty hradu. Sice tento neznámý kouzelník není nebezpečný, ale pokud se sem nepozorovaně dostal on, mohl by i někdo jiný, když na to přijde.“

„Budeš s tím chtít pomoc, Albusi?“nabídl pomocnou ruku Severus.

„Ne, zvládnu to. Jdi si odpočinout, Severusi. O tvoje vyučovací hodiny se postarám.“odmítl to s mírným úsměvem ředitel.

„Ale…“ Chtěl protestovat profesor.

„Žádné ale, Severusi. Měl jsi náročnou noc. Zasloužíš si odpočinek. Navíc podle toho jak na tom Harry je, mohu soudit, že dnes na vyučování bude chybět také. Dohlédni na něj, příteli.“pověděl Brumbál a Severus, ač nechtěl, poslechnul.  

Harry se probudil okolo oběda. Několik minut jen nehybně ležel a snažil se určit, jak na tom je. Poté mírně použil magii, aby se cítil lépe a zakryl nedostatky, aby ho profesor mohl pustit zpátky na kolej. Pak jen vyčkával na profesora, který se ukázal až pozdě odpoledne.

„Tak už jste vzhůru, Pottere.“uvítal ho profesor, který dokonale zakryl radost. Začínal se totiž už obávat, když byl tak dlouho mimo.

„Ano, pane.“odpověděl Harry a pozorně Snapea sledoval. Ten ho totiž bez dalších řečí začal kontrolovat a zjišťovat, jak na tom je. Když viděl výsledky po diagnostickém kouzle, i přes svoji přetvářku se mírně zamračil. „Děkuji, že jste mě tady nechal.“

Snape to jen přešel mávnutím rukou. „Bolí vás něco?“zeptal se nakonec profesor, který ještě stále koukal na ty výsledky. Asi nevěřil svým očím, že jeho stav je tak dobrý po tom včerejšku.

„Ani ne,“řekl proto Harry pomalu. „Je něco v nepořádku?“

„Ne, vše je v naprostém pořádku, pane Pottere.“odvěstil Severus a zvedl se. „Teď jen vypijete tento lektvar, poležíte si tu do večera, následně se tu navečeříte a teprve pak vás pustím na kolej.“

Harry se chtěl hádat, ale protože věděl, že by to nemělo cenu, jen pokýval hlavou na souhlas. Mohl být vůbec rád, že jeho profesor neprokoukl jeho maskovací kouzla okolo jeho zdravotního stavu.

A překvapivě to nebylo nakonec tak špatné, jak si myslel, že bude. Celé odpoledne, přestože musel ležet, si ve společnosti profesora náramně užil. Kdyby je někdo viděl, asi by se dost divili, jak tito dva můžou vůbec vycházet a trávit spolu čas.

Na koleji už na něj netrpělivě čekali jeho přátelé, kteří se ho neustále ptali, jak mu je. Uklidnil je až po hodině neustálého ujišťování a přesvědčování, že ano, než s tím přestali. A hned poté se omluvil, že si jde lehnout. Věděl totiž moc dobře, že i tak by se ho na jeho zdravotní stav zeptali ještě několikrát během večera jen tak mimo řečí a o to nestál. Takto je to do dalšího dne přejde. Alespoň částečně.

Spánek však vynechal, protože si nemohl dovolit být opět vyřízený, když ho čekal náročný den. Taky se chtěl vyhnout dalšímu výbuchu Voldemortova hněvu, protože ten minulý mu stačil. Chtěl se tomuto tedy vyvarovat. Místo spánku se však pustil do čtení knížek, které ho uklidňovali.

Dopolední vyučování bylo náročné, ale dalo se to vydržet. Odpoledne měli studenti volno, takže tento čas mladý hrdina využil k tomu, aby se vypařil na své oblíbené místo na pozemcích Bradavic, kde mohl v klidu meditovat, aby nabral chybějící síly, které bude potřebovat dnes večer.

Večer přišel rychle. Nejdřív se konala slavnostní večeře, která trvala zdánlivě dlouhou, jak byli všichni netrpěliví a zvědaví na vyhlášení šampionů v turnaji. Nakonec se přece jen dočkali toho okamžiku, kdy Brumbál vstal a přešel před stůl profesorů, kde stál pohár, který byl už před slavností večeří přemístěn. Rázem všichni v síni ztichli. Všichni profesoři a zejména Karkarov a madame Maxime, se tvářili dost napjatě a nedočkavě, jak tento večer dopadne. Jediný, kdo se usmíval, byl Ludo Pytloun, ale ten se usmíval skoro vždy, takže to nebylo nic nenormálního.

„A nyní je Pohár připraven učinit své rozhodnutí,“prohlásil Brumbál, kdy stál bokem od pohárů, aby na něj všichni dobře viděli. „Až přečtu jména šampionů, prosím je, aby se laskavě dostavili sem ke mně a prošli kolem učitelského stolu do vedlejší sousední místnosti,“ukázal na dveře za svými zády, „kde jim budou sděleny první pokyny pro první úkol a další pravidla okolo turnaje.“

Následně vytáhl svoji hůlku a široce se s ní rozmáchl. Rázem se světlo v místnosti ztlumilo. Až v tomto pološeru vynikl Ohnivý pohár, který zářil jasněji, kdy se modrobílé plamínky střídaly s rudými.

Všichni se jen nedočkavě dívali na pohár.

Pak náhle plameny prudce zčervenaly a začaly z nich sršet jiskry. V dalším okamžiku vyšlehl vzhůru ohnivý jazyk, ze kterého vyletěl do vzduchu ohořelý kousek pergamenu. Celá síň na to ohromeně hleděla a několik jedinců dokonce i vyjeklo.

Brumbál ten kousek pergamenu chytil, kdy si ho v natažené ruce prohlížel, aby ho byl schopen přečíst ve světle plamenů, který byl zase modrobílý protkaný s rudou.

„Šampionem za Kruval bude,“četl silným a jasným hlasem, „Viktor Krum!“

Ve Velké síni propukla doslova bouře potlesku a jásotu. Harry jen tiše tleskal a upíral svůj pohled na Viktora, jak vstává od svých spolužáků a shrbeně se šourá k Brumbálovi, kde to následně zahnul doprava, aby mohl projít okolo profesorů a zmizet ve dveřích sousední místnosti. Na Karkarově tváři byla vidět po celou tu dobu hrdost a pýcha.

Jakmile se zavřely dveře, řinčení utichalo. Všichni opět napjatě sledovali pohár, kterému plameny zase zčervenaly a vymrštily další kus ohořelého pergamenu.

„Šampionem za Krásnohůlky,“četl Brumbál, „je Fleur Delacourová!“

Harry svým pohledem vyhledal onu dívku, která se půvabně a ladně zvedla. Už od příjezdu, když Fleur viděl, ji podezříval z toho, že je to víla. A protože mu to nedalo, dal si tu práci a vyhledal si o ní několik informací, které mu potvrdily, že se až tak moc nemýlil. Byla to totiž poloviční víla. Díky tomu taky většina studentů na hradě z ní nemůže odtrhnout zrak. Taky se dozvěděl, že pochází z hodně vážené a starobylé rodiny, kterou znají v celé Francii. Nedivil se proto, když se dozvěděl i fakt, že s tímto její rodina zpočátku moc nesouhlasila. Nakonec se však s tím smířili a tady to je – Fleur byla vybrána do turnaje.  

Když i Fleur zmizela za dveřmi a síň utichla, všichni zase netrpělivě čekali. Harry napjatě seděl, protože teď se uvidí, zda jeho kouzlo fungovalo, protože jestli selhalo, zklamal a nesplnil svůj úkol.

Pohár opět změnil barvu a vymrštil do vzduchu další cár pergamenu se jménem. Brumbál ho pohotově chytil.

„Bradavickým šampionem,“oznamoval ředitel a mírně to natahoval, „se stává Cedric Diggory!“

Mladý lovec ztuhnul. Tak tohle nečekal, kde udělal chybu, že jeho kouzla nefungovala. Mírně pobledlý sledoval usmívajícího se Cedrica, jak za velké vřavy kráčí cestou k vedlejší místnosti. Tentokrát, přestože zmizel za dveřmi i Cedric, potlesk a výskání trval několik minut, než se Brumbál opět mohl chopit slova.

„Výborně!“řekl spokojeným hlasem, když ten rachot konečně ustal. „Takže teď máme všechny tři šampiony! Jsem si zcela jist, že se na vás na všechny mohu spolehnout, že své šampiony podpoříte, jak jen nejlépe umíte a…“

Vtom se ale stalo něco, co nikdo nečekal.

Oheň v Poháru totiž prudce zčervenal a to až do tmavě rudé. Létaly z něj divoce jiskry, až pak vyšlehl dlouhý plamen, který vyhodil další lísteček vysoko do vzduchu. Výš než tři předchozí.

Brumbál k němu natáhl ruku. Vypadalo to jako by to dělal jen bezděčně. Tři šampioni byli přece jen vybráni. Poté zachytil lísteček, který si podržel před sebou, kdy upřeně na něj koukal. Na to Brumbálovi na tváři ztuhl úsměv. Dost ho rozhodilo, co stálo na lístečku, zřejmě si asi myslel, že to bude jen holý papír a jen nějaká chyba a ne to, co tam stálo.

Zatímco se ředitel na lísteček dlouze díval, jakoby nevěřil tomu, co na něm viděl, celá síň na něho visela pohledem. Moc všechny zajímalo, co se to stalo, takže pochopitelně chtěli znát odpověď.

Brumbál si nejdříve odkašlal, než těžce přečetl: „Harry Potter!“

Oslovený mladík překvapeně trhl hlavou. Takže jeho kouzlo přece jen fungovalo, i když trochu jinak, než si představoval. Tohle bude ještě zábava, pomyslel si a stále seděl na svém místě, vědom si všech pohledů, které se ho sledovaly.

„Harry,“ozvala se tiše Hermiona, která seděla vedle něho. Byla z toho úplně v šoku. Stejně tak Neville, který zase naopak seděl po jeho druhé straně.

„Nepřihlásil jsem se,“zalhal a sledoval svoje přátele hraným ustrašeným pohledem.

Brumbál mladíka mezitím vyhledal pohledem. „Harry Potter,“zopakoval a pak ještě dodal několik slov. „Harry, buď tak laskav a pojď sem!“

„Běž,“popostrčila ho Hermiona.

Harry tedy váhavě vstal a vykročil uličkou mezi nebelvírským a mrzimorským stolem. Po celou dobu musel snášet ty pohledy spolu se šepotem, který se k tomu všemu přidal a který postupně nabýval na intenzitě. Trvalo dlouho, nebo si to aspoň myslel, než konečně stál před Brumbálem, který těkal pohledem z lístečku na něj a naopak. Až tady pocítil i pohledy všech profesorů, kteří se snažili zachovat si svoji tvář, i když popravdě moc se jim to nedařilo, pokud nepočítal Severuse Snapea, který si jako jediný z mála dokázal udržet svoji nic neříkající masku.

„Tak tedy… tudy těmi dveřmi, Harry,“vyzval ho Brumbál, který se už neusmíval.

Mladíkovi nezbylo nic jiného než pokračovat v cestě podél učitelského stolu. Oddechl si proto hned, jakmile se ocitl v menší místnosti, která byla vyzdobena obrazy a dalšími památnými věcmi. Naproti němu pak přívětivě plápolal oheň v krbu, který s celou výzdobou působil dokonale.  

Jakmile vstoupil, všechny tváře v obrazech se na něj otočily. Chvilku na něj koukali, než se někteří z nich rozhodli objevit v sousedním obrazu, kde svému sousedovi něco zašeptali. Vůbec se nijak nesnažili být nenápadní v tom šuškání, ale to už patřilo k bradavicím obrazům. Nad tím jen Harry zakroutil hlavou.

Viktor Krum, Fleur Delacourová a Cedric Diggory stáli u krbu. Díky záři plamenů na ně dopadal stín, takže na ně byl zvláštní pohled. Viktor byl nahrbený opírající se o krbovou římsu, kdy vypadal zamyšleně, u Fleur vynikala její vílí polovička a Cedric zase vypadal uvolněně a klidně.

Jako první se ohlédla Fleur, když se Harry pohnul a sešel těch několik schodů, které tam byly. Neváhala a zeptala se: „Cco je? Máme sse vrátit?“

Harryho tím mírně zaskočila. „Ne. Máme zůstat tady.“pokusil se vysvětlit a zůstal stát na místě, kam došel, přičemž měl menší odstup od všech soutěžících a vyčkával.

„Proč jsi teda tady?“zeptal se teď Viktor, který se mračil ještě víc. Asi si říkal, co jim může nějaký malý kluk chtít. Harry se jim totiž vůbec nemohl rovnat se svojí výškou, protože ho rapidně všichni převyšovali, dokonce i ta Fleur, která nebyla o moc menší než Cedric, který byl z nich nejvyšší.

Chtěl odpovědět, když v tom za sebou zaslechl kroky. Do místnosti vstoupil usmívající a zářící Ludo Pytloun a vzápětí za ním Remus Lupin, který se na rozdíl od Pytlouna tvářil dost ustaraně a vážně. V těchto chvílích litoval své přátele, kterým nemohl říci, co se přesně děje a podobně. Ničilo ho, když jim musel lhát a držet je v nevědomosti. Bylo to však pro ně pro všechny nejlepší.

„Stalo se něco nečekaného a výjimečného!“pronesl a táhl za paži Harryho k ostatním, který si doposud držel bokem. Mladík jen hodil pohled na Remuse, který je následoval.

„Dámo a pánové,“oslovil tři šampiony, „představuji vám, přestože se to bude zdát neuvěřitelné, čtvrtého šampiona Poháru tří kouzelníků! V celé historii kouzelníků se nikdy nic takového nestalo. Věřili byste tomu? Čtvrtý šampion v turnaji. To je báječné!“

„Další šampion?“nechápal Viktor, jehož obličej potemněl, jak se napřímil do své plné výšky. I tak byl menší než Cedric a Fleur.

Fleur se zase usmála. „To je nějaký vtip, monsieur Pytloun?!“

Jediný, kdo mlčel, byl Cedric, který tuhle situaci jen pozoroval a hodnotil.

„Nejde o vtip, slečno Delacourová,“zamítl to hned Pytloun, který zněl mírně zaraženě. „Ohnivý pohár právě vybral Harryho jako čtvrtého šampiona!“

„Musí jít o nějaký omyl, pane Pytloune,“promluvil se silným přízvukem Viktor, který si překřížil ruce na prsou. Kdo kdy taky slyšel o nějakém dalším šampionovi. Vždycky byli jen tři.

„Ano. Nemůše pršese ssoutěšit. Je pršíliš mladý.“ozvala se i Fleur.

„Je to neobvyklé a velmi překvapující, to uznávám, ale je to tak.“pokýval hlavou Pytloun, „Věková hranice byla zavedena až v letošním roce, kvůli bezpečnosti. Dříve nebylo nic neobvyklého, když Pohár vybral někoho v Harryho věku či dokonce ještě někoho mladšího, takže jestli Pohár Harryho vybral, nemyslím si, že by se z toho jen tak může vykroutit. Jak už jednou v pravidlech tvojí, šampionem je každý koho Pohár vybere, nedá se proti tomu nic udělat, takže i Harry musí předvést to nejlepší, co v sobě má. Nedá…“

Dveře za nimi se opět otevřely. Dovnitř se nahrnula skupina lidí. Profesor Brumbál v čele a v patách za ním pan Skrk, Igor Karkarov, madame Maxime, profesorka McGonagallová a profesor Snape.

Fleur se hned vydala ke své ředitelce. „Madame Maxime! Monsieur Pytloun ršíká, še ten mladíšek musí také soutěšit!“

Harryho tím vyvedla mírně z rovnováhy a klidu, jak on může být nějaký mladíček. I když spíše se nad tím v duchu pobavil. Co jiného mu taky zbylo. Aspoň od něj nikdo nebude nic očekávat a to se mu bude hodit.

„Můšete nám to konešně všechno vysvětlit, Brumbále?“zeptala se madame Maxime, která měla jednu svoji ruku položenou na Fleuřině rameni.  

„Také bych rád věděl, co to má znamenat, Brumbále!“přidal se i Karkarov, který si zase stoupl ke svému svěřenci. V jeho očích mohl Harry cítit chlad. Proto si ho pozorně prohlédl. Během chvilky z Karkarova ucítil temnou magii. To ho dost překvapilo. Tedy věděl, že se v Kruvalu vyučuje i černá magie, ale to nijak nevysvětlovalo, co z toho člověka vyzařovalo. Bude si muset na něj dávat pozor a také si o něm najít nějaké informace, aby věděl, co může od tohoto muže očekávat.

„Brradavice nemohou mít dva šampiony!“čertila se madame Maxime.

„Měl jsem dojem, že věková hranice měla zabránit přístup mladším zájemcům, Brumbále,“promluvil zase Karkarov, kterému pohrával na tváři menší úsměv, avšak jeho pohled byl ledový.

„Albus nenese žádnou vinu, že věková hranice nefungovala.“zastala se Minerva ředitele. Také se jí tato situace nelíbila.

„Děkuji ti, Minervo,“přerušil ji Brumbál a pohlédl na Harryho, který mu pohled opětoval. Snažil se totiž zjistit, co si o tom profesor všechno myslí. Moc se mu to ale nedařilo.

„Hodil jsi lístek se svým jménem do Poháru, Harry?“zeptal se ho klidným a tichým hlasem Brumbál. „Nebo si snad někoho požádal, aby to udělal za tebe? Odpověz nám prosím. Jde tu teď o závažnou věc, chlapče.“

„Ne, pane profesore. Nic takového jsem neudělal,“odpověděl Harry a celou dobu se díval řediteli do očí. Doufal, že jeho lež profesor neprokoukne. Už tak toho před ním tajil až dost.

„Lše!“vykřikla madame Maxime.

„Nemohl překročit věkovou hranici,“řekl ostře Severus Snape.

„Brrumbál tedy udělal chybu, kdyš tu hranici dělal.“navrhla madame Maxime, která se nehodlal vzdát. Cítila se podvedená.

„To není vyloučeno,“připustil zdvořile Brumbál.

„Albusi, moc dobře víte, že jste žádnou chybu neudělal!“opět se ozvala Minerva rozhořčeně. „A Harry by sám tu hranici překročit nemohl. Takže pokud Harry tvrdí, že to neudělal a ani nepřemluvil staršího studenta, aby se jeho lístek dostal do Poháru, jsem přesvědčená, že je to pravda a to by mělo všem stačit!“ Probodla přitom všechny, kteří pochybovali, ostrým pohledem.

„Proto je tu pan Skrk a pan Pytloun,“vložil se do toho Karkarov. „Vy tu jste jako nestranní porotci. Tahle situace jednoduše porušuje pravidla.“

Pan Skrk si prohodil pohled s panem Pytlounem. Nakonec promluvil pan Skrk. „Musíme se řídit pravidly, jež zřetelně stanovují, že studenti, jejichž jména Ohnivý pohár vybere, se musí zúčastnit turnaje. Není jiného zbytí.“

„A jak všichni víte, Barty zná tyto pravidla i pozpátku,“řekl Pytloun, kterému na tváři i nadále pohrával úsměv.

„Přesto trvám na znovuzvolení šampionů.“stál si na svém Karkarov, kterému se nedostalo zadostiučinění.  

„Takto to ale nechodí, Karkarove. Jednou už Pohár vybral jména, takže se vybraní studenti musí zúčastnit.“oponoval pan Skrk.

„Tím pádem se Kruval turnaje nezúčastní!“prohlásil pevně Karkarov, který to zkusil vzít po zlém.

„Jen plané výhružky, Karkarove,“ozval se ode dveří další hlas, který patřil nově příchozímu. Harry danou osobu okamžitě poznal, neboť mu o něm vyprávěl Anthony. Byl to Alastor Moody. Nejlepší bystrozor v celé Anglii. „Žádný ze šampionů nemůže odjet. Musí se zúčastnit turnajem, protože tak je to psáno v závazné smlouvě, která tvoří turnaj Tří kouzelníků. Myslím, že se nechcete proti takové smlouvě stavit. Navíc se to hodí, ne?“

„Hodí?! Asi vám nerozumím, Moody,“zavrčel Karkarov, kterému úsměvný úšklebek zmizel. Toho muže neměl zřejmě rád.

„Vy nerozumíte?“optal se klidně Moody a přistoupil blíž. „Jde o velice prostou věc, Karkarove. Někdo zřejmě vhodil Potterovo jméno do Poháru a jako vybraný se musí turnaje zúčastnit.“

„A prrávě to je podvod,“ozvala se zase madame Maxime, která také nechápala, kam tím dotyčný míří.

„Souhlasím,“přidal se hned Karkarov. „Tímto podávám stížnost…“

„Jediný, kdo má tady právo a důvod si stěžovat je Potter,“zabručel Moody, který nenechal Karkarova domluvit. „A zatím jsem neslyšel, že by na to řekl jediné slovo…“

„Proš by si měl stěšovat?!“divila se Fleur. „Má pršece šanci soutěšit!“

To už se ale zase ujal slova Moody. „Nebo to také může znamenat, že někdo chtěl, aby Pohár vybral Pottera, protože v turnaji také může lehce přijít o život! Nikdo by nepojal žádné podezření, kdyby zemřel v turnaji. Přece jen se to v minulosti dělo běžně. Díky tomu byl také tento turnaj na dlouhou dobu zrušen.“ Tímto v místnosti nastalo naprosté ticho. Bylo to až ohlušující. „Dotyčný, který to udělal, musel použít velmi silné matoucí kouzlo, aby to dokázal. Potter by toho nebyl schopný. Žádný ze studentů v celém hradě.“

„Ale Moody, příteli, co to povídáte?“divil se Pytloun, který byl mírně rozhozen z jeho slov, přesto se pokusil tuhle věc uzavřít. S takovými myšlenkami totiž nikam nedojdou. Už tak se tu zdrželi déle, než měli v plánu. „Nikdo z nás neví, jak k této situaci došlo. Každopádně se s tím musíme vyrovnat. Ohnivý pohár vybral čtyři šampiony a nikdo to už nezmění. Pohár rozhodl, takže vybraní studenti se musí turnaje zúčastnit. Klidně si i nadále můžete stěžovat, ale nepomůže to. Pravidla jsou daná a nejdou změnit.“ Chvilku nechal svá slova doznít, než se otočil na Bartyho Skrka. „A teď jdeme na to, co říkáte?“ Opět se usmál a pokynul svému kolegovi. „Barty.“

Ten vypadal, jakoby se vrátil ze svých dalekých myšlenek, kde bloudil celou dobu, co vstoupili do této místnosti. „Ale jistě,“promluvil pomalu. „Takže pokyny k prvnímu úkolu.“ Udělal znovu několik kroků vpřed a natočil se na všechny v místnosti. „Hlavním cílem prvního úkolu je vyzkoušet vaši odvahu. Půjde o statečnost tváří v tvář neznámému a to je velice důležité. Nikdy nevíte, čemu budete čelit. Takže první úkol se bude konat šestnáctého listopadu před porotou a ostatními studenty.“ Následně jim sdělil, ještě další pravidla, která potřebovali znát. „Šampioni mají přísně zakázáno požádat své profesory o jakoukoli pomoc, aby úkoly zvládli. Nesmějí ji ani přijmout. Pokud zjistíme, že se tak stalo, bude to mít nedozírné následky! V prvním úkolu budete čelit vyzbrojeni jen svojí hůlkou, ničím jiným. Další informace o druhém úkolu dostanete teprve, až ten první skončí. Dřív ne! A přestože bude příprava na turnaj velice náročná a vyžádá si mnoho vašeho času, budete muset absolvovat i závěrečné zkoušky na konci školního roku. Původně se myslelo, že budete těchto zkoušek zproštěni na tento rok, ale rada nakonec rozhodla jinak. Budete toho mít hodně, to nepopírám, ale chceme od vás vidět jen to nejlepší. O to tu také jde.Nakonec vyhraje jen ten nejlepší z vás!“

Když domluvil, otočil se na Brumbála. „To je myslím vše, co říkáš, Albusi?“

„Myslím, že tu bylo řečeno všechno,“souhlasil ředitel, i když se na něj díval lehce znepokojeně.

„Výborně. Už tedy budu muset jít. Máme toho na ministerstvu opravdu hodně na práci. Přeji vám mnoho zdaru a síly k plnění úkolů.“rozloučil se v rychlosti Barty a zmizel z místnosti jako pára nad hrncem.

„Budu se muset také omluvit, mám ještě dost starostí s přípravou okolo turnaje, takže pánové a dámo, přeji vám hodně štěstí v turnaji. Nepodceňujte žádný z úkolů.“rozloučil se i Pytloun. „Uvidíme se při prvním úkolu.“

Na to se rozloučili i madame Maxime s Fleur, kterou objala kolem ramen. Jen spěšně prohodily několik slov na rozloučení, než zmizely za dveřmi mluvíc mezi sebou něco velmi rychle ve francouzštině. V té rychlosti Harry pochytil jen něco o tom, že se to nějak vyřeší a bude všechno v pořádku.

Karkarov zase kývl hlavou na Kruma a oba bez žádného slova následovali ty dvě. Karkarov se stále tvářil nepřístupně a Harry jen doufal, že se jeho nálada zlepší, protože takto to vypadalo, že by nejmladšího účastníka sám nějak na místě zabil. Zdálo se, že tu má dalšího nepřítele. Jako by jich neměl už dost.     

V místnosti nastalo ticho. Všichni byli stále rozčarovaní.

„Cedriku, myslím, že byste měl jít na kutě. Je dost pozdě a spolužáci na vás jistě netrpělivě čekají na koleji, aby to s vámi pořádně oslavili.“promluvil nakonec Brumbál a když zachytil studentův pohled na svého mladšího spolubojovníka, dodal: „Harry půjde také, jen si s ním potřebujeme ještě promluvit.“

Cedrikovi tedy nezbylo nic jiného než poslechnout ředitele. Rozhodně Harrymu nezáviděl, že tu musí ještě zůstat.

„Zeptám se tě ještě jednou, Harry. Vhodil jsi své jméno do Ohnivého pohárů?“otočil se na něj přísně ředitel.

„Ne-nehodil, pane.“mírně jsem zakoktal a těkal pohledem z jednoho profesora na druhého.

„Věřím ti, ale tohle je vážné.“povzdychl si ředitel, který se cítil bezmocně. Opět nemohl nic dělat.

„Opravdu nejde nějak zařídit, abych se nemusel toho turnaje účastnit?“zkusil se Harry zeptat, protože by bylo divné, kdyby tento fakt vzal jen tak. Proto také roztržitě prohodil rukou. „Já jsem tohle nechtěl. Chci mít jen klid. To chci toho tolik?“

Profesoři ho lítostivě a starostlivě pozorovali. Nejvíce v klidu vypadal Snape, i když v jeho očích viděl něco jiného.

„Nestojím o další poprask díky své osobě. Nechci další věčnou slávu. Už tak stačí, že si stále někteří myslí, že jsem zločinec.“použil trochu zlosti a zoufalství. Za svůj herecký výkon by měl dostat nějakou cenu.

„Harry, chlapče. Je mi to líto,“mluvil tiše ředitel. „Nikdo nechtěl, aby se něco takového stalo. Bohužel nemůžu s tím nic udělat.“

Mladík nechal své oči, aby se mu zaleskly. „To nemění nic na situaci, ve které jsem se zase vyskytl. Jakou mám asi šanci proti ostatním šampionům. Jsem jen nezletilý kluk, který jen těžce doháněl zameškané učivo, abych nemusel opakovat ročník. Nemám tolik vědomostí.“ A na to bez dalších řečí vyběhl z místnosti.

 Harry doběhl až na astronomickou věž, kde si přivolal všechny potřebné věci, které potřeboval a přemístil se pryč. Jen doufal, že mu to zmizení následně projde, pokud se tedy všechno podaří a dopadne to dobře.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Harry!“křičel za utíkajícím mladíkem Remus a už se chtěl vydat za ním, kdyby ho ředitel nezastavil.

„Nechej ho teď být, Remusi. Potřebuje se s tím vyrovnat a to může, jen když bude sám.“promluvil Albus a počkal, než se vlkodlak uklidní. „Přesuneme se do ředitelny. Mluvit budeme až tam.“

Nikdo nic nenamítal a všichni se vydali za ředitelem.

„Takhle to dál nejde, Albusi. Nejdřív byl Harry uvězněn v Azkabanu a teď ho někdo přihlásil do turnaje? Nesmíš dovolit, aby soutěžil!“vzala si slovo jako první Minerva, když dorazili do ředitelny, kde mohli bez ostychů mluvit o všem, aniž by je slyšel někdo nepovolaný.

„A co navrhuješ, abych udělal, Minervo?“dal ji prostor vyjádřit svůj plán, protože on to nevěděl.

„Skoncujte s tím!“řekla jednoduše.

„Pravidla jsou jasná, drahá kolegyně. Přesně jak řekl Barty. Nemůžu nic udělat,“ředitel zněl bezradně. „Starobylá smlouva okolo Ohnivého poháru se nedá obejít.“

„Ale jděte k čertu s Bartym i s jeho pravidly. Odkdy se vůbec podřizujete ministerstvu? Tady jde především o Harryho a jeho bezpečí.“rozohnila se Minerva a zasloužila si překvapené pohledy skoro od všech v místnosti.

„Souhlasím s Minervou,“přitakal Remus, který uvnitř sebe stále zuřil.

„Myslím, že nikdo tedy nevěří, že jde o náhodu, Albusi. A přestože s tím nesouhlasím, Potter musí soutěžit, jestli chceme zjistit, kdo za tím vším stojí.“promluvil i Severus a zasloužil si dost ostré pohled jak od Minervy tak i od Remuse. „Navíc tím, že bude soutěžit, se vyhne porušení smlouvě, která váže Ohnivý pohár.“

Ředitel si povzdychl. „Tvůj názor, Alastore?“otočil se ještě na bystrozora, který se zatím nevyjádřil.

„Zastávám stejný názor jako Snape.“pokrčil rameny, co víc taky k tomu mohl říct. Nakonec byl tu z úplně jiného důvodu.

„Cože? Chcete z něj udělat lovnou zvěř? Návnadu?! Je to chlapec, Albusi.“mluvila ostře Minerva. „To nemůžete.“

Nakonec to ale bylo na řediteli, který tu měl poslední slovo. „Souhlasím se Severusem. Nemáme na vybranou.“ Už mu chtěl do řeči vstoupit Remus, ale ředitel ho posunkem ruky zadržel. „Bude to těžké, ale neříkám, že nic neuděláme. Máte za úkol na něj dohlížet a pomoci mu, kdykoli za vámi přijde pro pomoc. Vím, že na něj dohlížíte všichni už tak, ale teď to bude potřeba dvojnásob. Alastore, pokud by ti to nevadilo, mohl by si přes víkendy zůstávat tady na hradě?...“

Mluvili spolu ještě dlouho, ale nakonec se tento sněm rozpustil a v ředitelně zůstal jen ředitel a Alastor, který přišel do Bradavic, aby s Albusem něco projednal. Podařilo se mu totiž zjistit něco důležitého.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Myslíš, že se vrátí Harry brzy?“zeptal se Neville Hermiony, kdy už zbyli ve společenské místnosti mezi posledními, kteří tu stále ještě seděli. Bylo už dost pozdě, ale Harry stále nikde.

„Nevím, Neville. Trvá to už dlouho.“pokrčila rameny Hermiona. „Jestli se neukáže do hodiny, půjdu to ohlásit profesorce McGonagallové. Třeba bude tam nebo ještě u ředitele.“

„Nebo po tom všem, co se dneska stalo, prostě jen někam odešel, kde by byl sám.“navrhl Neville.

Hermiona se nad tím zamyslela. „To by bylo Harrymu podobné.“

„Možná by nebylo špatné počkat do zítra. Zbytečně bychom plašili a Harry přitom může být zalezlý někde v opuštěné třídě tady na hradě. Moc by ho nepotěšilo, kdyby ho začali nahánět profesoři a tak.“řekl Neville.

„Asi máš pravdu. Zbytečně moc panikařím.“souhlasila Hermiona. „Pokud se neukáže do snídaně, zajdeme za ředitelem nebo profesorkou McGonagallovou.“

Na to se Harryho přátelé rozdělili a šli si lehnout. Přesto nikdo z nich nemohl dlouho usnout. Hermiona se neustále převracela a Neville zase koukal na prázdnou kamarádovu postel.

Snad je Harry v pořádku, doufali oba dva a nebyli sami.