Choď na obsah Choď na menu
 


56. kapitola TP

30. 7. 2014

 

Harry se objevil přímo na ošetřovně, kde už na něho všichni čekali. Tentokrát tu však nikomu nebylo do smíchu. Hold nebyla na to vhodná doba. Dnes rozhodně ne.
„Jsi připraven, lovče?“zeptal se ho velitel, který se tvářil velmi vážně. V této situaci to nešlo ani jinak. Momentálně je tu totiž v sázce Harryho život.   
„Ano, veliteli,“odpověděl Harry a odložil si několik svých věcí, které si s sebou vzal. Jako poslední si nechal svoji hůlku, kterou položil na noční stolek, který stál vedle připravené postele. Pak si ještě pomocí magie přeměnil oblečení, aby se cítil pohodlněji. Přece jen bude nějakou dobu ležet na už tak nepohodlném nemocničním lůžku.
„Nebudete se doufám všichni dívat, jak tady usínám?“zeptal se jich s úsměvem na tváři a snažil se tak trochu ulehčit atmosféru, která tu panovala. Nelíbilo se mu, že se všichni v místnosti tvářili tak vážně.
„Bohužel tu s tebou musí někdo zůstat,“pokrčil rameny Anthony, který dokázal na své tváři vytvořit alespoň menší úsměv, i když byl jediný v místnosti, komu se to podařilo. Ostatní se i nadále tvářili velice zamlkle. Nedivil se jim. Jemu samotnému do smíchu taky nebylo, ale snažil se to zbytku ulehčit. O to se pokusit mohl.
„Myslel jsem si to, ale zeptat jsem se musel. To víte, kdo taky rád usíná při delegaci lidí, kteří ho pozorují,“mluvil stále usmívajíc a lehl si na lůžko, aby to déle neprotahoval. „Takže kdo tu se mnou zůstává? Pokud jste se nerozhodli tu nakonec všichni zůstat.“
Všichni si prohodili pohledy a nakonec promluvil opět Anthony, přičemž si vykouzlil pohodlnou židli, na kterou se usadil. Mezitím se ostatní stáhli bokem a nechali jim soukromí. „Vypadá to, že tu zůstanu já.“pověděl a pokrčil přitom rameny.
„Dobrá,“pokýval hlavou mladík a snažil se pohodlně uložit. Moc mu to ale nešlo. Nerad usínal i při jednom člověku, který ho pozoroval, ale byl rád, že tu zůstal zrovna Anthony.
 
Následně bylo několik minut ticho, kdy přece jen Harry ještě tiše a váhavě promluvil. „Anthony?“
„Ano, Harry?“reagoval hned jeho mistr.
„Chci jen… kdyby to nevyšlo tak… Jen chci říct, že děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal a tak. Moc dobře víš, že si některé věci neměl v popisu práce, ale jsem ti vděčný za ty věci navíc.“říkal šeptem mladý lovec.
„Zbytečně mluvíš, Harry. Ale všechno jsem to dělal rád, jestli to potřebuješ slyšet.“odpověděl mu na to Anthony, který se naklonil ze svého místa a stiskl Harrymu mírně ruku.
„Děkuji,“zašeptal Harry a zavřel oči. „Ale přece jenom, kdyby se něco pokazilo… sepsal jsem závěť, takže pokud opravdu selžu, objeví se ti na tvém pracovním stole.“
Starší lovec si povzdechl. „O všechno se postarám, nedělej si starosti.“ A pak ještě tišeji dodal: „Ty to ale zvládneš. Věřím tomu. Děláš si jen zbytečně starosti.“
 
Asi po půlhodinovém spánku, kdy Harry už opravdu usnul, Anthony přivolal ostatní. Mladík zatím klidně oddechoval.
„A teď nezbývá nic jiného než čekat.“promluvil velitel a následoval Anthonyho příkladu, kdy si vykouzlil židli, aby si mohl sednout a čekat.
 
Nečekali dlouho a mladík se zprudka nadechl a mírně zanaříkal.
Bylo to tady.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Jakmile Harry usnul, začal se mu zdát krásný sen. Takový sen, který se mu ještě nikdy nezdál. Ve snu běžel po louce, kde s ním byli i jeho rodiče. James a Lily Potterovi utíkali za Harrym a po celou dobu se smáli a volali jeho jméno. Bohužel tento sen byl rozdrcen ve chvíli, kdy se objevil Voldemort, aby se mu vysmál a znovu ho začal mučit.
„Opět tě tu velmi rád vítám, Harry. Snažil ses mi vyhýbat, ale to se ti nepodaří dělat věčně. Jednou uznáš svoji porážku a rezignuješ. Uznáš moji moc a podrobíš se. Nikdo se nevyžívá v bolesti.“mluvil na něj Voldemort, který z této situace měl velikou radost. Při jeho smíchu se vám na zádech objevovala husí kůže. „Uznávám, že jsi mě dost překvapil. Nečekal jsem, že budeš tak odhodlaný se nevzdat. Kdo by to taky řekl do malého chlapce, že ano. Avšak nikdo není nezlomný. Každý se jednou zlomí a ani ty nebudeš výjimkou.“
„Mýlíš se, Tome. Nepodaří se ti mě dostat.“odvěstil Harry, který se snažil odolávat bolesti, kterou mu Pán zla způsoboval přes jizvu na čele, díky které byli tito dva mocní kouzelníci propojeni.
„Ale podaří, podrobíš se mi. Budeš mě prosit. A to jen proto, aby ses zbavil bolesti, kterou si svým vzdorem způsobuješ! Za všechno, co se ti tady děje, si můžeš prakticky jen ty sám. Na to pamatuj!“ Smál se ledovým smíchem. „Stačí jediné slovo a já skončím. Jen slovo a bude konec této komedie.“ Ponoukal ho. “Je to jen na tobě, Harry.“
„Nikdy!“vykřikl Harry.
„No jak chceš. Však brzy prozřeš.“radoval se Voldemort a opět chlapce – svého největšího rivala – podrobil dalšímu svému mučení.
Černokněžník se nedržel vůbec zpátky. Neznal míru, kterou by neměl překračovat. Přece jen tento mladík vydržel zatím všechno, co na něj doposud zkusil. Zkoušel to po dobrém, ale jeho trpělivost vzala za své. Však on ho bude prosit. Vzdá to. Prostě musí.
Přestože se Harry držel statečně, bylo pro něj velmi těžké Voldemortově černé magii vzdorovat a nevzdat se.
Musel vydržet, ale to se snadno řekne, než udělá v takové situaci, ve které se poslední dobou nacházel sotva usnul. Nemluvě o tom, že musel tomuto útoku vzdorovat, jak jen to šlo, aby mohl tyto vpády už nadobro ukončit. Už nebyla cesta zpátky. Teď už ne.
Bylo to jen hop nebo trop v tuhle chvíli.
Buď to dokáže, nebo selže, nic jiného na výběr nebylo. V tuhle chvíli už ne. Všechny možnosti vzaly za své, když se pustil do této nelehké hry s temnou magií, kterou na něj Voldemort použil. Zde nebyla třetí možnost, jak z toho vyklouznout, takže buď se to povede, nebo chlapec-který-přežil jednou provždy zemře.
Harry se ale nemínil jen tak lehce vzdát.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Mezitím, co mladý lovec sváděl bitvu o svůj život, po celém světě úplně zčernala obloha. Místy bylo mrtvolné ticho, které až zaráželo dech a úplně ohlušovalo, jinde bylo zase strašlivé krupobití a na dalších místech se naopak objevovaly hromy a blesky, jež křížily temné nebe a vytvářely tak zajímavou scenérii.
Ve vzduchu byla cítit pulzující magie a i mudlové cítili, že se děje něco neobvyklého a hrozného. Co jiného by také způsobilo takové počasí. Avšak ani mudlové a ani kouzelníci nevěděli, že příroda jen smutní za mladého lovce, který svádí těžký boj. Za chlapce, který má dobré srdce a povahu na rozdávání a který vždy bojoval pro druhé a na sebe nemyslel. Pro hrdinu, který si toho už tolik vytrpěl a přesto i nadále stojí na nohou a nevzdává se.
A je jen ve hvězdách, zda tento mladík svůj boj zvládne.
Nezbývalo nic jiného než čekat. Všechno teď záviselo jen na chlapci, jak to všechno dopadne, protože dnešek může ovlivnit celou budoucnost celého světa.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
„Jak je na tom?“ptal se Anthony aspoň už po desáté od doby, kdy Harryho dostaveníčko s Voldemortem začalo. Zpočátku totiž na mladíkovi bylo vidět, jak se snaží své utrpení snášet v tichosti, kdy nechal jen svoje tělo a mimiku vyjadřovat, jak velice trpí. To se ale po nějaké době změnilo. Nejdříve tiše vzlykal a naříkal, pak začal občas vykřikovat. Teď už ale křičel v jednom kuse několik minut. Brzy mu kvůli tomuto odejdou hlasivky, což se taky stalo. Opět se tedy mladík vrátil k naříkání a mumlání.
Nemluvě o všech ranách, které se postupně objevovali na jeho už tak zjizveném těle. Léčitelé měli co dělat, aby je stíhali ošetřovat a léčit. I tak některá vyléčit úplně nešla. Asi třetina z nich se bude muset hojit normální přirozenou cestou.
K chlapcově zdravotnímu stavu nepřispíval ani fakt, že ztrácel hodně krve a byl podroben několikanásobnému cruciatu plus dalším kletbám, které musel Harry přetrpět. Nic proti nim nepomáhalo.
Obzvlášť lidi v místnosti ničilo a rvalo uši zvuk lámajících kostí tohoto mladíka. Tato kletba přicházela nečekaně a lámala kosti všude po těle. Pokaždé to bylo jinde a léčitelé měli co dělat, aby zlomeniny rychle určili a vyléčili.
 
Anthonyho ubíjelo vidět svého bývalého svěřence v takovém stavu, nemohl však nic dělat a to bylo pro něj ještě horší.
„Jeho zdravotní funkce nejsou dobré. Nevím, kolik toho ještě vydrží. Musíme doufat, že to brzy skončí a my budeme moci přikročit k další fázi.“odpovídala léčitelka, která podrobně studovala Harryho zdravotní stav a všechno si z grafu pečlivě zapisovala.
Anthony si povzdechl. „Vydrž, chlapče. No tak.“mluvil si pro sebe a pokračoval v přecházení sem a tam po trase, kterou si v místnosti už vytyčil, když to mušení začalo. Tato činnost ho aspoň trochu uklidňovala, když už nic jiného.
 
Momentálně byli na ošetřovně jen on a ta léčitelka spolu s dalšíma dvěma lékouzelníky. Původně tu byli ještě další tři léčitelé, ale ti byli odvoláni do terénu, kde došlo k vážnějším zraněním, takže jich byla potřeba tam. Velitel zase musel odejít kvůli naléhavé situaci, ale slíbil, že přijde hned, jak se to vyřeší. Taky se tu na chvilku stavil ještě jeden lovec, který se s Harrym blíže seznámil během jeho výcviku. Chtěl tímto aspoň trochu podpořit svého přítele a skoro učně, neboť tento lovec se ucházel o Harryho také. Anthony byl však rychlejší.
Celkově byla po Harrym velká poptávka. To už se nestalo hodně dlouho, aby se o nováčka ucházelo tolik zkušených lovců, kteří ho chtěli zaučit. Ale vždy je něco poprvé.
Anthony se musel nad tou vzpomínkou pousmát. Bylo zábavné z povzdálí rohu místnosti sledovat, kolik lovců se u velitele sešlo, aby ho poprosili o možnost učit právě Harryho. Pro ostatní lovce však byla smůla v tom, že se o tohoto chlapce už od začátku zajímal on, takže předem bylo dané, kde Harry skončí, pokud vše absolvuje a zvládne, což se stalo.
Harry to zvládl tak, že velitele i jeho samotného hodně překvapily výsledky, které získal za tu krátkou dobu, kterou měl danou, aby se ukázalo, zda se na lovce hodí. Nebylo vhodnějšího kandidáta mezi lovce za celá staletí, jak je všechny předčil.
Anthony nemohl být pyšnější, když mu bylo umožněno s tímto chlapcem pracovat a pomoci mu s jeho zaučením stát se opravdovým lovem. Nemohl si přát lepšího studenta.
To opravdu nemohl.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Voldemort stále víc a víc používal černější magii, aby chlapce zlomil v jeho přesvědčení. Jedna kletba střídala druhou a pokaždé šlo o bolestivější a ničivější následky na mladíkově těle i duši.
Čas jakoby vůbec neubíhal a Harrymu to připadalo jako věčnost od doby, co usnul. Stále ještě dokázal vzdorovat, ale byl na konci svých sil. Moc dobře věděl, že už to dlouho nevydrží.
Ležel poraženě na studené kamenité zemi ve vlastní krvi, která byla všude okolo. Svým pohledem neustále sledoval svého nepřítele, který si celé tohle divadlo náramně užíval. Asi ještě nikdy nenarazil na takovou oběť, která by vydržela jeho hrání tak dlouho a stále mu dokázala vzdorovat.
„Tak co, Harry. Už jsi změnil svůj názor?“zeptal se ho posměšně a přiblížil se k chlapcovu tělu, které se třáslo bolestí a nejenom jí. „Jen konečně přiznej, že jsem tě dostal. Řekni oná slova a bude konec. Vyslov je a dám ti pokoj. Řekni to, Harry! Řekni je.“
Mladý lovec se však vzepjal a chopil se poslední své energie na to, aby se nadzvedl na rukách. Zvedl svoji hlavu a zadíval se přímo do rudých očí, které ho zkoumavě pozorovaly.
Chlapec se nebál. Proč se bát smrti, když je každého součástí. Všichni jednou musí dříve či později odejít z tohoto světa. Byl to koloběh života a on se ho nebál. Neměl důvod.
„Nikdy!“křikl Harry a vyslal silný úder své magie, kterou jen měl, proti Tomovi.
Temný pán tento atak nečekal, takže byl odhozen až na druhou stranu místnosti, kde se svezl podél zdi. Než se stačil z tohoto překvapení vzpamatovat, Harryho magie se opět vzedmula a znovu udeřila.
Voldemort neměl šanci jakkoli uhnout či se bránit…
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Začalo už pomalu svítat, když nastala v Harryho zdravotnímu stavu rapidní změna. Všechny upozorňující alarmy, které na Harryho ošetřovatelé vykouzlili, daly o sobě vědět hlasitými přerušovanými zvuky.
Anthony, který tou dobou seděl na židli, rychle vyskočil a nechal prostor lékouzelníkům, kteří teď okolo Harryho poletovali z jedné strany na druhou a snažili se ho stabilizovat.
„Co se to děje?“chtěl vědět. Nelíbilo se mu, když nevěděl, co se v Harryho zdravotním stavu stalo. „Můžete mi to někdo vysvětlit, prosím?“ Jediné, co dokázal vyvodit, bylo, že něco je hodně hodně špatně, jinak by se ty alarmy takto prudce nerozezvučely. Harry to přece doteď zvládal, tak proč se ty alarmy najednou takto zbláznily?
„Vydržte!“křikla na něj ošetřovatelka, která se soustředila na Harryho, kterému začaly selhávat orgány a hlavně srdce, které ten nápor už nemohlo vydržet. Něco se stalo a oni museli rychle jednat.
Anthony se však uklidnit nedokázal, takže nakonec ho musel jeden z lékouzelníků odvést na chodbu, aby tam počkal, než se jim mladíka podaří dát dohromady, pokud vůbec. Tato zpráva podlomila houževnatému lovci kolena, takže se svezl na zem, kde si dal tvář do dlaní. Nevěřil, že by to s Harrym mohlo dopadnout takto. Nevěřil, že by to nezvládl.
Byl to přece silný chlapec.
 
Takto zničeného ho nalezl velitel, který se konečně mohl vrátit zpátky na ošetřovnu, kde měl být oporou hlavně pro Anthonyho, přestože si to lovec nedokázal nahlas připustit a přiznat narovinu, že to tak doopravdy je, a hlavně být po ruce ošetřovatelům, aby jim v případě komplikací pomohl.
Úplně na chvilku ztuhl, když spatřil svého přítele tak zlomeného. Čekal na nejhorší, když se dokázal přimět k tomu, aby promluvil. „Anthony, příteli. Proč jsi tady na chodbě?“
Anthony, který velitele málem neslyšel, velmi pomalu zvedl hlavu. Následně se pokusil rychle nastavit nic neříkající pohled, který měl kompletně odporovat tomu, jak se tady před chvíli hroutil. Teprve pak odpověděl: „Nastaly problémy. Rozezvučely se alarmy a pak mě jeden z ošetřovatelů dovedl sem, abych jim tam prý nepřekážel.“
Velitel si mírně vydechl. Už se bál, že to Harry nezvládl, i když tato informace taky nebyla moc příznivá. „Půjdu tam a pomůžu jim, ty však musíš jít na vzduch a hlavně si také jít odpočinout.“
Lovec chtěl samozřejmě hned protestovat.
„Ne, Anthony. Potřebuješ si oddychnout, takže se na pár hodin někde ztrať. Pak se můžeš vrátit, ale až budeš v pohodě. Takto Harrymu nepomůžeš. Slibuji, že na všechno dohlédnu. A kdyby se něco změnilo, dám ti hned vědět.“
Anthony jen nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale i tak se otočil a vydal se chodbou pryč. Nemělo cenu protestovat, neboť Christopher měl pravdu. Stejně tu teď byl k ničemu a on se potřebuje v první řadě uklidnit a zase najít svůj vnitřní klid, který mu po dnešní dlouhé noci chyběl.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Christopher - velitel lovců, jakmile vstoupil na ošetřovnu a viděl, co se to děje, neváhal a hned se pustil do práce. Tohle bylo vážné, velice vážné. Přišel právě všas.
Trvalo jim dlouho, než se jim mladého lovce podařilo stabilizovat. Ale i přes jeho vážný zdravotní stav, mohli jednoznačně říci, že první bod problému byl vyřešen. Harrymu se podařilo odrazit Voldemortův útok, takže se mohli pustit do druhé části.
Opatrně Harryho napojili na přístroj, který měl posloužit ke krevní očistě. V praxi šlo o to, že mladíkovu krev postupně vedli do onoho přístroje, ve kterém byla nashromážděna Harryho vnitřní magie - magie ze samotného magického jádra kouzelníka - kterou mladý lovec uložil do přístroje ještě dneska brzy ráno, kdy v Bradavicích ještě všichni spali. Tato jeho magie měla za úkol krev vyčistit a provést tak tu krevní očistu. Kdyby totiž byla použita magie někoho jiného, mělo by to nedozírné následky. Není proto divu, že se krevní očista používá jen ve výjimečných případech, protože lidé, kteří dospějí k tomu bodu, že tento zákrok opravdu potřebují, většinou nedokážou svoji magii nashromáždit a uložit ji do přístroje. Pro kouzelníky je nesmírně těžké soustředit magii na určité místo a předat ji tam - obzvláště, když to musí být větší množství. Dokážou to jen ti nejlepší z nejlepších a i ti s tímto mohou mít problémy a dost riskovat.
Díky náročnosti tohoto rituálu jsou tedy z minulosti známy především případy, kdy se použila jiná magie než vnitřní, jak to striktně předepisují pravidla, či magie někoho jiného. Je jen málo případů, o kterých se vědělo, že vyšly tak, jak měly.
Jistě si dokážete představit, jak to muselo dopadnout, když je krev kouzelníka filtrována a čištěna cizí magií popřípadě úplně jiným druhem magie. Prostě to nebyl krásný pohled. Rozhodně nebyl.
Větší štěstí v tomto hazardu měli ti lidé, kteří k očistě použili magii příbuzného, ale i tak to měl dost na háku. Sice to už nemělo takové nedozírné následky, avšak... stále tu bylo ale. A to v magii je dost rozhodující. Člověk si nemůže zahrávat s magií, když jí nerozumí. Rozhodně by si s ní neměl začínat, pokud pak nechce za svoji blbost nést následky, což většina kouzelníku často přehlíží a to jen proto, aby dosáhli svého za každou cenu. Málo kdo si přizná, že je to nad jeho síly.
 
Krevní očista trvala už tři hodiny, když se Harry začal pozvolna probouzet. Vůbec se mu nechtělo opouštět bezbolestné bezvědomí, kde ho nic netrápilo, přesto probouzel se a nemohl s tím nic dělat. Tělu prostě neporučíš.
Přesto nechal své oči zavřené a jen poslouchal, co se to kolem něj děje. Tímto se také snažil překonat bolest, kterou cítil z každého zranění, které díky Voldemortovi utržil. Moc dobře věděl, že některá z nich se nedala vyléčit, takže to bude bolet ještě nějakou dobu, než se to časem uzdraví.  
Věčně však spánek předstírat nemohl. Navíc nechtěl dále znepokojovat lidi, kteří se o něj starali a byli tu celou dobu s ním. Proto si zhluboka povzdechl, čímž na sebe jistě ostatní upozornil a otevřel oči.
„Tak co, jak daleko jsme v druhé fázi?“zeptal se Harry chraplavě dřív než někdo stačil promluvit.
„Počítám, že to potrvá zhruba ještě hodinu, nebo dvě.“odpověděl mu jeden z ošetřovatelů, který stál po jeho levici.
„Každopádně jsme rádi, že jsi vzhůru,“přivítal ho velitel, který se už začínal obávat, zda se vůbec mladý lovec probudí, než přejdou ke třetí a zároveň k poslední fázi.
„Chtěl jsem vám udělat radost,“pousmál se Harry, kterému dalo dost zabrat, aby se dokázal takto přetvařovat. Ta bolest byla zničující. Nechtěl však přidělávat obavy lidem, kteří o něj měli starost.
„Ještě aby si nechtěl,“pověděl s pokřiveným úsměvem Anthony, který se odněkud tiše objevil.
„Mohl jsem čekat, že se tu objevíš tak brzy,“otočil se na příchozího lovce velitel. Obdařil ho však úsměvem.
„Znáš mě až moc dobře,“přitakal Anthony a stoupl si těsně k Harryho lůžku. „A jak jsi na tom ty, Harry?“
„Nádherně, už dlouho jsem se takto nevyspal,“řekl Harry ironicky přesto s úsměvem na tváři. Dnešní dostaveníčko předčilo všechny ostatní, ale na druhou stranu, pokud zvládne i poslední fázi, bude mít v tomto ohledu vyhráno. Konečně se snad už pořádně vyspí. A i když si to nechtěl přiznat, dost nutně klidný spánek potřebuje.
„To jsem viděl,“pokýval hlavou Anthony, který se rozhodl hrát jeho hru. „Jistě se ti něco pěkného zdálo.“
„Sen to byl opravdu nepřekonatelný,“souhlasil Harry zkráceně, protože už nebyl schopen se tvářit, že ho nic nebolí. Na chvilku uvolnil svoji tvář, která předstírala úsměv. Samozřejmě, že to nikomu neuniklo. Ono je těžké utajit něco před očima lovců a tady v místnosti byli všichni lovci. A tím všichni se rozumí i lékouzelníci, kteří se později jen více specializovali na léčení.
„Máš bolesti,“konstatovala ošetřovatelka, která ho celou dobu monitorovala. „Proč jsi nic neřekl?“
„To nic není,“plácl rychle mladý lovec a pokusil se na své tváři opět vykouzlit malý úsměv. „Nic co by se nedalo vydržet. Menší bolest nikoho nezabije.“
„Přesto ti na to něco dám. Tvoje tělo nepotřebuje další zátěž, než už dostává,“nedala se oklamat. Už byla zvyklá, že většina lovců nahlas nepřizná, že je něco bolí, proto je lepší to nikdy nerozebírat a hned jednat, takže hned si přivolala lektvar proti bolesti. „Tohle vypij.“
„Když myslíte,“řekl Harry, čímž vlastně souhlasil. Neměl důvod nesouhlasit. Vypil tedy nabízený lektvar. Poznal v něm díky chuti, že je nějak vylepšený, ale netušil čím. Avšak přestal se o to zajímat, protože během mžiku mohl konstatovat, že bolest se stahuje do pozadí. Sice ještě nějakou nepatrnou bolest cítil, ale dalo se to vydržet. Nedalo se to vůbec srovnat s mírou bolesti, kterou cítil od probuzení.
„No není to lepší?“zeptala se ho s úsměvem lékouzelnice.
Mladému lovci se však zavíraly oči, takže nemohl nijak odpovědět. Teď už věděl, čím ta chuť byla způsobena. Nejenom, že ho to mělo zbavit bolesti, ale i poslat do říši snů, aby se jeho tělo mohlo zotavovat rychleji.
 
„Co jste mu to dala?“optal se Anthony, který byl mírně zaskočen.
„Trochu vylepšený lektvar proti bolesti. Nebojte, nijak mu to neublíží. Naopak – dost mu to prospěje. Nikdy bych mu tento lektvar nedala, kdyby to nutně nepotřeboval. To mi věřte.“vysvětlovala jim lékouzelnice. „Celý jeho organismus byl poslední dobou vystaven velmi destruktivní zkoušce. A už vůbec mu nepomohl dnešek. Ještě teď se jeho tělo vzpamatovává z toho, že mu některé jeho orgány před několika hodinami doslova přestaly fungovat tak, jak mají. Nemluvě o tom, že až projde krevní očistou, která ho také zmáhá a nepřispívá jeho zničenému tělu, bude muset vypít doušek živé smrti. Nemusím snad připomínat, že v takové situaci to nemusí pro něj dopadnout vůbec dobře. Je skoro sedmdesáti procentní šance, že se z tohoto stavu už ani neprobudí. Je známo jen málo případů, kdy se dotyčným podařilo z doušku živé smrti probudit samotným, neboť vždy byla potřeba asistence někoho dalšího, aby daný stav zrušil. A už vůbec jsem neslyšela o nikom, kdo by se z tohoto stavu dokázal probudit po několika hodinách. Je to riziko, se kterým jste byli srozuměni, přesto buďte připraveni na všechny varianty.“ Domluvila. Pak si zaznamenala několik poznámek o Harryho zdravotním stavu, než odešla a nechala velitele s lovcem samotné u chlapcova lůžka.
 
„I přes ta rizika to nejde jinak,“zabručel si Anthony spíše pro sebe a sedl si na židli, kterou si předtím vyčaroval a jež tu na něj čekala, zatímco byl pryč.
„Harry to zvládne,“otočil se na něj velitel, který ho i tak slyšel. „Doteď zvládl projít všemi fázemi, takže si nemyslím, že by i tou poslední projít neměl. Ano, nebude to lehké, ale co doteď bylo.“
„Jasně, že to zvládne. Ale přesto mám malé pochybnosti.“zavrtěl hlavou Anthony. „Ty snad víš, co se s člověkem děje, když vypije doušek živé smrti, Christophere? Já teda ne.“
„Neznám fakta, příteli, ale ze spisů, které jsem četl, toho moc vyvozovat nejde. Hodně případů se různí a většinou jde o dost nesrozumitelné útržky z deníků, které někdo nashromáždil.“odpověděl popravdě velitel. „Můžeme jen doufat, že to Harry zvládne a zítra bude opět v rámci možností v pořádku.“
Anthony jen něco zamručel, než zase promluvil. „Jak to vůbec vypadá v Bradavicích? Jistě už na hradě zjistili, že jim tam chybí student. Obzvlášť když jde o čtvrtého soutěžícího v turnaji.“
„Ještě je brzy se ptát na takové otázky. Je víkend, takže počítám, že znepokojení přijde až kolem desáté/jedenácté hodiny dopoledne. Popřípadě s trochou štěstí to vydrží až do oběda, kdy teprve pak propukne z Harryho zmizení pozdvižení. Na nervy však všichni určitě budou k večeru a nechci vůbec hádat, jak budou reagovat další den.“pokrčil rameny velitel. „Rozhodně mi tento rozruch nedělá radost, ale jinak to nejde. V Bradavicích to ale přežijí, jen pak bude těžké vysvětlit oné mladíkovo zmizení. Věřím však, že si s tím Harry poradí a jistě vymyslí nějakou uvěřitelnou výmluvu, kde celou tu dobu byl. Dokonce si troufám tvrdit, že řekne tak dobrou báchorku, že z toho vyjde bez trestu.“
„Tomu bych i věřil,“zasmál se Anthony, který si ten moment snažil představit.
 
Za dvě hodiny už byla očista skoro u konce, takže když se Harry probudil, bylo po všem a nastal čas vypít doušek živé smrti.
„Na zdraví,“zavtipkoval Harry, který se cítil nepatrně lépe, dokonce ani nebyl naštvaný, že dostal upravený lektvar, který ho donutil spát. Symbolicky pozvedl kouřící šálek s ne moc přitažlivě vypadající kapalinou a pak ji bez dalšího přemýšlení vypil najednou.
„Hlavně se probuď,“pověděl Anthony, který se snažil udržet svoji masku tvrdého lovce, což se mu poslední hodiny moc nedařilo.
Harry jenom pokýval hlavou, že ano a následně už zase usínal.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Kolem půl čtvrté ráno ředitel Bradavic vzdal jakékoli pokusy o spánek. Bylo to kvůli tomu, že cítil obrovský neklid, který ho nenechal spát. Nevěděl, zda za to můžou události včerejšího večera, nebo něco zdaleka jiného, protože podobný pocit už jednou měl. Zamířil proto do své pracovny, kde se původně chtěl pustit do papírování, ale ani to se mu nedařilo. Brzy vzdal i to.
Nakonec skončil přecházením po ředitelně, kdy si vysloužil několik zmatených pohledů lidí z obrazů, které Brumbál svým příchodem probudil.
Z této činnosti byl však Brumbál také vyrušen. Tentokrát za to ale mohl příchod člověka, u kterého nebylo neobvyklé, když se u něj v ředitelně ukázal takovou hodinu.
„Severusi,“oslovil příchozího. „Doufám, že tu nejsi kvůli Harrymu?“
Severus Snape byl mírně zaskočen, když uviděl ředitele, jak stojí uprostřed místnosti. Očekával, že touhle dobou bude už dávno spát, i když mohl očekávat, že tu na něj narazí. Byl to přece jen Albus Brumbál.
„Tentokrát tu jsem z jiného důvodu,“řekl Severus a pokýval hlavou k oknu, „Něco se děje venku.“  
Ředitel tedy přešel k oknu a povíval se ven. Nechápal, že si toho nevšiml dřív.
„Je to podobné jako v předvečer, kdy Potter utekl z Azkabanu.“poznamenal lektvarista.
„Akorát tohle počasí je ještě horší,“dodal tiše Albus a otočil se na Severuse. „Děkuji za upozornění, Severusi. Nebo jsi chtěl ještě něco?“
„Jsem tu ještě kvůli jedné věci, Albusi.“odpověděl Severus.
„A tou je,“pobídl ho ředitel a usadil se za svůj sůl.
„Mluvil jsem s Lupinem.“uvedl na začátek profesor Snape. „Dost ho znepokojuje, že se Harry doposud neukázal v Nebelvírské koleji.“
Brumbál se zamračil. „Myslím, že nás to zatím nemusí znepokojovat vzhledem k tomu, co se stalo. Jistě se ráno ukáže.“
„Vás to nechává klidným?“nechápal profesor Snape, který sám pomohl Lupinovi mladíka hledat po celém hradě, avšak nenašli ho.
„Věř, že ani trochu, Severusi, ale na druhou stranu, musíme mu dát trochu prostor. Pokud se do zítra neobjeví, začneme ho hledat.“povzdechl si ředitel.
„Co když ale dostal další záchvat? V tomto případě by bylo nejlepší ho najít co nejdřív.“poznamenal Severus. Nerozuměl, jak v této chvíli může být ředitel tak bezstarostný.
„Musíme věřit, že se nic takového nestalo a Harry je v pořádku. Určitě ho uvidíme na snídani, Severusi.“mluvil klidně Brumbál.
„No jak myslíš, Albusi.“vzdal to Severus a spěšně se rozloučil. Měl totiž v plánu zajít hned za Lupinem a pustit se s ním do dalšího hledání. Nehodlal čekat do rána.
 
Albus se poté, co profesor Snape odešel, vrátil k oknu a pozoroval temnou oblohu.
Tohle se mu nelíbilo.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Hermiona zamlkle a sklesle seděla u nebelvírského stolu ve Velké síni. Před sebou měla talíř se snídaní, které se zatím ani nedotkla. Neustále těkala pohledem sem a tam a vyhlížela Harryho. Ten ale nepřicházel.
„No tak, Hermiono. Určitě přijde,“snažil se ji uklidnit Neville, kterému do jídla také moc nebylo, ale na rozdíl od své kamarádky už něco snědl.
„Večer se neukázal, ani teď ne. Začínám mít o něj strach.“řekla Hermiona a otočila se na svého kamaráda.
„Dej mu ještě čas. Jistě se ukáže,“pověděl Neville a snažil se své obavy nedávat tak najevo.
„Pokud se neobjeví do oběda, zajdu za ředitelem.“promluvila rozhodně Hemiona a opět se podívala k otevřeným dveřím, zda tam Harryho neuvidí.
„Možná by bylo lepší počkat, až bude po obědě, Hermiono.“navrhl Neville.
Dívka se zase otočila na Nevilla a smutně se usmála. „Jasně. Po obědě.“souhlasila.
 
Harry se neukázal ani do oběda. Proto jeho přátelé už dál neváhali a zašli za ředitelem hned, jak viděli, že už dojedl a chystá se odejít.
„Přejete si, slečno Grangerová, pane Longbottome?“zeptal se jich, když ho dvojice pozdravila.
Slova se ujala Hermiona. „Pane řediteli, jde o Harryho. Včera se neukázal na koleji, dokonce ani nespal ve své posteli. Mysleli jsme, že se včera zdržel s vámi, ale neobjevil se, ani teď. Máme o něj strach, pane. Tohle ještě nikdy neudělal.“
„Nebojte se,“usmál se na ně Brumbál. „Už o tom vím.“
„Ale... jestli se můžu zeptat,“odvážila se Hermiona zeptat. Snažila se totiž přijít na to, proč Harry tak najednou zmizel. „Co se včera stalo. Něco se muselo stát, když se neukázal. Musí Harry soutěžit? Kvůli tomu se teď někam zašil?“
Ředitel na svoji studentku zkoumavě pohlédl. „Ano včera se potvrdilo, že se Harry opravdu musí zúčastnit turnaje. Zkoušeli jsme tohle rozhodnutí zvrátit, ale pravidla mluví jasně. Harry bohužel nemá na vybranou a musí soutěžit.“
„Takže víte, kde Harry je?“vložil se do toho i Neville, který se momentálně mračil.
„Abych pravdu řekl, tak nevím. Nemějte však obavy, profesor Snape spolu s profesorem Lupinem už prohledávají školu. Brzy Harryho jistě najdou.“odpověděl ředitel a zajiskřily mu oči.
Hermiona s Nevillem se na sebe jen podívali a bez dalších otázek se vydali svého kamaráda hledat taky. Někde přece musí být.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Zatímco v Bradavicích byla po Harrym sháňka, mladý lovec bloudil temnotou, ve které se objevil poté, co vypil doušek živé smrti.
Neviděl nic jiného než černou neproniknutelnou tmu. Přesto se rozhodl nestát na místě. Chtěl najít z této tmy cestu ven, kterou by rozhodně nenašel, pokud by zůstal na místě a šílel z toho, že nic nevidí, jen tu hroznou černotu. Zvláštní také bylo, že necítil žádnou bolest ze zranění, který měl. Ne, že by si chtěl nějak stěžovat.
Tak tedy tápal ve tmě a i přes nepříjemný pocit šel pořád dál a nezastavoval se.
Musel najít cestu ven. Jinak to nešlo.
 
Nevěděl, jak dlouho šel, ale připadalo mu to jako věčnost. Nic se okolo něj nezměnilo. Stále byla stejně černá tma jako na začátku. Bylo to frustrující a nekonečné. Rozhodl se proto, že bude běžet. Možná se tak rychleji dostane z této tmy pryč.
Ale ani tohle nepomohlo a on stále viděl jen černotu. Připadal si jako by byl v začarovaném kruhu, ze kterého není cesta ven. Nesměl se však vzdávat. Stále tu byla naděje, pokud ji nepustí. A i když už byl vyčerpaný a lil z něho pot, stále běžel a nezastavoval.
Nesměl zastavit.
 
Jeho úsilí se mu nakonec vyplatilo. Nakonec přece jen uviděl malý záblesk světla. Zrychlil tedy a vydal se tím směrem, kde to světlo zahlédl.
Zpočátku si myslel, že se mu to jen zdálo, protože dlouho zase nic neviděl, i tak mířil daným směrem, ať už to znamenalo cokoli. Nechtěl jen tak zahodit za hlavu fakt, že viděl záblesk světla.
A dočkal se.
 
Záblesk světla se objevil znovu a po chvíli, jak se přibližoval, se světlo ucelilo a zvětšovalo se. To už zpomalil a chůzí šel stále vpřed. Prošel tím světlem, což mu připadalo, jakoby prošel přes nějaký závěs a objevil se v osvětlené místnosti.
Překvapeně zůstal stát a rozhlížel se okolo sebe. Nikoho v místnosti neviděl.
„Haló. Je tu někdo?“zavolal, ale jeho hlas zněl tiše.
Dlouho bylo ticho a Harry se už chystal zavolat znovu, když se odněkud objevil někdo, koho tu rozhodně nečekal. Byli to jeho rodiče.
Najednou se místnost změnila. Pokoj se proměnil na obyvák, odkud bylo vidět do kuchyně a na chodbu, kde bylo schodiště, odkud scházeli právě jeho rodiče. Vypadali přesně jako z fotografií, které dostal od Hagrida. Až teď si poprvé uvědomil, jak moc se podobal na svého tátu Jamese, dokud se nezměnil díky okolnostem, které nastaly. Nepočítaje tím, jak jeho máma Lily byla krásná čarodějka. Její pronikavě zelené oči měl Harry úplně stejné jako ona. Doteď ani nevěděl, že kromě matčiných očí podědil i její rysy v obličeji. Měl její nos, pusu, bradu a ještě další drobnosti, které z fotek neviděl.
 
„Mami... Tati...“zašeptal na své rodiče, ale ti jakoby ho neslyšeli.
Dál sestupovali ze schodů a mluvili mezi sebou. Poslouchal tedy, co říkají.
„Mami, tati,“zkusil teď hlasitěji, ale dvojice se nenechala rušit. Harry to nechápal a byl zmatený. Mlčky proto sledoval počínání svých rodičů. Třeba tím zjistí, o co tady jde.
„Je tak roztomilý, když spí,“řekla Lily a usmívala se.
„Já vím,“souhlasil James a vtáhl svoji ženu do náručí.
„Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak rychle roste. Ještě nedávno byl malý jako uzlíček a teď lítá po celém domě,“posteskla si Lily. „Bojím se, co bude dál, Jamesi.“
„Jistě bude všechno v pořádku. Nikdo nás tady nenajde. Brumbál se o to přeci postaral.“snažil se ji uklidnit.
„Jsme tu už dva roky, ale nikdy netrvá nic věčně. Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než nás tady najde?“nenechala to jen tak být.
„To netuším, Lily. Musíme věřit, že tu jsme v bezpečí.“pověděl tiše James.
„Chci tomu věřit, Jamesi, ale... asi se jen zbytečně bojím. Promiň.“promluvila Lily, kdy chtěla ještě něco dodat, ale následně to šlo ráz naráz.
Celá scéna se změnila.
Tentokrát další události poznával. Díky tomu si až teď uvědomil, že se ocitl ve dnu, kdy jeho rodiče byli zavražděni...
Bylo zničující vidět to takto na vlastní oči a takhle zblízka. Vidět, jak přímo před ním byl jeho táta zabit smrtící kletbou a následně v patře i jeho matka. Dívat se na sebe, jak i on byl zasažen touto kletbou, která ho na rozdíl od ostatních nezabila. Zato se mu vytvořila jizva na čele ve tvaru blesku.
Na vše koukal se slzami v očích, které nedokázal zastavit.
Když už si myslel, že je po všem, výjev se opět změnil. Tentokrát to bylo ale jiné. Následné scény se objevovali v rychlém sledu a on se z nich nemohl vytrhnout. Vše musel sledovat, ač nechtěl. Znovu si prožít bolestivé zážitky z doby, kdy žil u Dursleyových a kdy byl v Azkabanu.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
„Myslíš, že se mu něco může zdát?“zeptal se Anthony velitele, když už několik minut ležel mladý lovec bez hnutí na lůžku. Kdyby nebyl připojený na přístroje, které ukazovali jeho životní funkce, řekli byste, že je mrtví, neboť jeho tep byl pomalý a sotva se dal postřehnout.
„Netuším. Možná.“pokrčil rameny Christopher.
„Kdy přesně se musí probudit, aby to fungovalo?“zeptal se ještě jednou Anthony, přestože to probírali minulou noc.
„Aby to vyšlo je dán limit tří hodin, takže se musí probudit od půlnoci do tří. Tohle však už víš i to ostatní.“říkal velitel. Přesto dořekl i ten zbytek. „No a pokud se probudí později, můžeme celý proces jen opakovat zase od začátku. Avšak u této možnosti se snižuje procentuální šance na úspěch.“
Anthony jen zabručel a vypadal zadumaně.
„Nad čím přemýšlíš?“pozoroval ho Christopher. Takového svého dlouholetého přítele neznal. Vždy se tvářil vážně a všechno ostatní si nechal pro sebe někde v soukromí, kde nebyl nikomu na očích. Vysloužil si proto nálepku tvrdého lovce.
„Ale jen nad zbytečnostmi.“mávl nad tím rukou a opětoval pohled veliteli.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Harry byl vtažen do víru svých vzpomínek a nedařilo se mu z nich vyvlíknout. Věděl ale, že pokud se mu to nepodaří, tak s každou minutou ztrácí čas, který má na to, aby se probudil a dokončil celou tuhle věc.
Snažil se vzdorovat, ale tímto akorát zrychlil promítání zážitků, které na něj ještě více dorážely. Nejhorší asi bylo, když se jeho zážitky přesunuly na dostaveníčka s Voldym. Jakoby nestačilo, že měl těžkou noc už předtím. Takto zase musel trpět a na jeho těle, i když to byl sen, se začaly objevovat stejné rány jako na jeho druhém já, který čelil Voldemortovi.
Nevěděl, co je horší, jestli se dívat sám na sebe, jak ho Voldemort mučí, nebo to prožívat všechno znovu.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Blížila se pomalu půlnoc a Harry stále spal, i když dělo se něco divného. Sice i nadále mladý lovec ležel jak prkno, avšak něco bylo špatně. Harrymu se z několika míst na těle opět spustila krev, jak se mu objevily další nové rány.
„Co to...“zvedl se na nohy Anthony a odhrnul Harrymu peřinu bokem, aby měl lepší výhled. Nechápal to. Zůstal tam jen strnule stát, než ho velitel mírně odstrčil, aby se mohl postarat o Harryho.
„Bude v pořádku?“zeptal se Anthony, když byl velitel hotov. Do té doby totiž jen mlčel a díval se, jak mladíka ošetřuje. „Nemůže mít přece další záchvat. Toma se mu podařilo odrazit.“
„Nejde mi to do hlavy stejně tak jako tobě. Nevím, co se to děje. A je velmi nepravděpodobné, že by dostal další záchvat. Ne po tom všem, co se stalo.“mluvil zadumaně Christopher. „A jestli bude v pořádku? Nevím, Anthony. Opravdu nevím.“
 
Potom, co se Harrymu začaly objevovat rány, spustila se u něj i křeč v náznaku toho, že je pod vlivem mučící kletby.
Velitel povolal několik lékouzelníků, aby se jim Harryho podařilo udržet v relativním klidu a hlavně stabilizovaného, neboť jeho tělo se ještě stále vzpamatovávalo z minulého incidentu.
 
ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ
 
Vzdorovat Voldemortovi v tak krátkém čase znovu bylo těžké. Hodně těžké, ale Harry neviděl jiné východisko, jak se z tohoto dostat.
Čím více vzdoroval, tím rychleji se dostával přes tohle mučení a dostával se do dalších. Nakonec je přece jen všechny prošel a dostal se do nového provazce bolestných vzpomínek. Nikdy by nevěřil, že jich prožil tolik za tak krátký čas, co byl na světě. Většinu z těchto vzpomínek totiž zamkl někde hluboko v sobě, aby se ochránil, a proto bylo všechno o to bolestivější zase vše vidět a projít si tím.
Harryho to ubíjelo a srazilo na kolena. Už to nedokázal snášet.
„Už dost,“řekl tiše a bojoval sám se sebou.
„Dost!“vykřikl tentokrát a zvedl svoji hlavu. Oči se mu leskly slzami a celé jeho tělo se třáslo. Třas byl tentokrát způsoben jeho magií, která v Harrym po celém těle jen vířila a dávala o sobě vědět.
Harry věděl, že už ji dlouho neudrží, ani ji nechtěl bránit, jak to doteď dělal, takže ji nechal jednat.
Silná vlna magie se zvedla a rozlétla se do všech směrů s takovou silou, že vše okolo Harryho se začalo rozpadat na kousíčky.
Mladík to vše sledoval a snažil se udržet při vědomí, což nebylo vůbec jednoduché. Byl totiž vyčerpaný a na hranici zhroucení. Ale na druhou stranu se obdivně díval všude kolem a nevěřil, že tohle všechno jeho magie dokázala.
Ten pohled mu vyvolal na tváři úsměv.
„A je to,“zašeptal těžce a definitivně se poddal další temnotě, které už nedokázal vzdorovat. Jen doufal, že až se zase probudí, nebude v tomto šíleném kolotoči bolestných a zlých vzpomínek.
 
 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

XEvil 4.0 can break 99% types of captchas

(MashaFrace, 13. 12. 2017 13:23)

This message is posted here using XRumer + XEvil 4.0

XEvil 4.0 is a revolutionary application that can bypass any anti-botnet captcha.
Captcha Solution Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, BING, Hotmail, Yahoo,
Yandex, VKontakte, Captcha Com - and over 8.4 million other types!

You read this - it means it works! ;)
Details on the official website of XEvil.Net, there is a free demo version.

Check YouTube video "XEvil ReCaptcha2"

:-)

(powergirl, 2. 8. 2014 23:47)

WOW!! Ja chci pokracovaniiii!! Prosiiiiiiím!!!! :))) je to uzasna kapitola ale tak strasne useknuta!! Uz ted se nemuzu dockat poktracovani a toho jak to nakone s Harrym dopadne a jestli bude mit nejake nasledky nebo bude vse jak driv... no snad se to dozvime co nejdriv :D jinak aspon moc dekuju za venovani a taky za to ze kdyz uz sem tu kapitolku das tak je opravdu za co dekovat :))

Re: :-)

(sam, 3. 8. 2014 22:37)

Děkuji, :)
pokusím se na další kapitolce zapracovat a dát ji sem co nejdříve, ale jak říkám, i když jsou prázdniny jsem v jednom kole, takže vše píšu až po večerech, kdy je v baráku konečně klid a ticho a nikdo po mně nic nechce a podobně.

:-)

(Domeenika, 1. 8. 2014 22:45)

Uzasny zaver :-)
Dakujem za venovaniee :-) :-) :-)
Dufam, ze to Harry zvladol, a som zvedava na tu jeho historku ze kde bol :-)
Das rovnake ulohy ako boli v HP 4?? :-)

Re: :-)

(sam, 3. 8. 2014 22:34)

:) taky jsem zvědavá, co si Harry vymyslí :D
A jestli budou stejné úkoly? ... zatím ještě nevím, i když na jednu stranu mám velkou chuť vymyslet něco nového. Ještě uvidím. Zatím si nechávám všechny možnosti :D

:-)

(Vendolana, 30. 7. 2014 10:29)

Povedená kapitolka jako vždycky. Doufám že další bude brzo.
Nevíš kdy bude další kapitola k povídce Černý fénix???

Re: :-)

(sam, 31. 7. 2014 16:33)

Děkuji,
pokusím se brzy přidat další, ale opravdu už nic neslibuji, když vidím, co se kolem mě děje :) doma je to doslova blázinec, tak asi tak...
Jinak k tvé otázce: opravdu nevím. Snažíme se nějak domluvit a dát to dohromady. Snad bude brzy.