Výkeci troch šialencov

Přestože se mladý lovec pohyboval mezi vědomím a temnotou, měl pocit jako by se neustále pohyboval a to ho jen utvrzovalo v tom, že se stále nachází v oném podivném stavu, ve kterém se mu objevují ty vzpomínky. 

Tento stav nepřestával a Harry se začínal obávat, že už ani nepřestane a navždy uvízne v této smyčce. To u něj způsobilo mírný panický záchvat, kdy zrychlené dýchání u něj ten pocit pohybu jen zhoršil.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Mezitím Anthony s Christopherem bezmocně stáli vedle Harryho lůžka, odkud mladého lovce pozorně pozorovali. Před několika minutami u něj přestaly záchvaty i další krvácení z ran, ale i tak byl jeho stav i nadále dost vážný a hodiny ukazovaly už něco přes půl druhé ráno.

„Nezbývá moc času,“poznamenal Anthony, který si pročísl vlasy rukou.

„Jen mu věř, příteli. On to zvládne. Ještě má dostatek času,“uklidňoval ho velitel a dlouze se na něho podíval. Pod tímto pohledem se lovec trochu uvolnil. Co jiného mu také zbývalo, že ano.

„Už aby to bylo za námi,“povzdychl si a poraženě si sedl zpátky na židli.

Christopher na to nic neřekl. Místo toho znovu zkontroloval Harryho životní funkce a teprve pak si sedl také.

Minuty ubíhaly a stále žádný náznak toho, že by se měl mladý lovec probudit.

Nervozita stoupala, jakmile se hodiny blížily k druhé hodině a pak když se z poslední hodiny odpočítávaly drahocenné minuty... vteřiny.

Čas neúprosně běžel a Harry se stále neprobouzel.

Žádný z dospělých už nedoufal v úspěch, když ručičky hodinek ukazovaly za deset tři. Ale přece jen se něco stalo...

Hold poslední minuty bylo neradno podceňovat.

Harryho dýchání se změnilo. Nejdřív nepatrně, potom se ale dech změnil na přerývaný - doslova až panický, což by se vůbec nemělo dít, když se nacházel ve stavu hlubokého spánku.

Velitel neváhal a hned se pustil do kouzlení, nic však nepomáhalo. Tahle situace se nevyvíjela vůbec dobře.

„Christophere,“oslovil po chvíli lovec svého přítele. „Co to...?“ Nechal otázku nevyřčenou.

„Něco se změnilo.“zašeptal oslovený a naklonil se k Harrymu blíž. „Něco je jinak. Cítíš to?“ Podíval se na lovce, který pod jeho pohledem obešel lůžko a stoupl si z druhé strany. Pak Anthony zavřel oči a soustředil se na magii kolem.

Rozhodně se něco změnilo, ale co?

„Co to ale znamená?“zeptal se Anthony velitele, čímž dokončil předchozí otázku a podíval se do chlapcovy bledé tváře, která byla zalitá potem a námahou, jak těžkopádně dýchal.

„Netuším,“zakroutil hlavou Christopher a sledoval mladíka také. Něco musel přehlédnout. Opět použil magii, tentokrát hlouběji a snažil se na to přijít.

Čas však stále utíkal.

Měli jen pět minut, než časový interval vyprší.

Velitel stáhl svoji magii a narovnal se. Zamyšleně se poškrábal na tváři a pak vytřeštil oči.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Už si nadobro myslel, že ztratí rozum, když tu náhle uslyšel naléhavý hlas, který ho volal.

Zpočátku tomu nepřikládal vážnost, neboť v posledních okamžicích slyšel dost hlasů a žádný nebyl dobrý. Rozhodně ne takový, který by ho z tohoto hrozného místa dostal do bezpečí či mu jen jakkoli pomohl. Nechtěl znovu naletět a ocitnout se v tváří v tvář další bolesti.

Na to opravdu už neměl sílu.

Hlas se však stával naléhavější a silnější. To už přece muselo něco znamenat, snažil se přesvědčovat sám sebe. Přesto stále váhal.

Teprve když z toho volání dokázal poznat své jméno, znejistil. Měl pocit, že by tomu hlasu měl věřit, ale jakou má záruku, že to není další past?

Nebyl by to však Harry kdyby nakonec nedal na důvěru a nesnažil se dostat k tomu hlasu. Postupně se takto dostával blíž a blíž z temnoty a kolotoče, který ho celou dobu věznil.

Nerozuměl tomu, i tak se nezastavoval a upnul se jen na to volání, doufajíc, že tentokrát se dostane ven a ne do dalších hrůz.

Pak jakoby něčím prošel a on začal postupně rozumět tomu, co ten hlas na něj volal. A nebyl to jen jeden hlas, jak si původně myslel. To ho mírně zabrzdilo, protože se zase začal obávat nějaké lsti a podrazu ze strany lektvaru Doušku živé smrti. Ale přece jen postupoval dál.

Jeho čelo se přitom zkrabatilo přemýšlením a zmatením, jak se snažil ty hlasy rozpoznat. Byly mu totiž velmi povědomé, avšak jeho mysl pracovala velmi pomalu. Byl až moc vyčerpaný.

Nakonec se rozhodl zkusit něco jiného, když jeho hlava nechtěla spolupracovat. Jednoduše řečeno se zaměřil na to, aby otevřel oči, neboť pochyboval, že by dokázal momentálně v tuhle chvíli promluvit, aby se na něco zeptal a podobně. Jeho víčka však vážila snad tunu, když to zkoušel, takže ani tohle nebylo tak jednoduché, jak si myslel.

Díky bezmoci se dostal znovu do stavu paniky.

Nelíbilo se mu to.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Christopher s Anthonym střídavě na Harryho volali jménem a snažili se ho k sobě přivolat. Jestliže se momentálně nachází ve stavu, kdy je snad mohl slyšet, jak si velitel myslel, což byl také důvod, proč teď na Harryho mluvili, mělo by mu tohle pomoci najít cestu ven a snad by se měl i probudit.

Velitel si myslel, že ten panický záchvat, způsobuje fakt, že Harry nemůže najít cestu zpět. Mohli proto jen doufat, že se mu to podaří.

Co jiného jim také zbývalo.

Trvalo to neskutečně dlouho, ale to že jsou úspěšní, poznali okamžitě, jakmile se Harryho dech zklidnil. Následně se však mladíkovi na tváři objevil dost napjatý výraz se zamračením, což opět přivedlo mladého lovce k panickému dýchání.

Nevěděli, co by to mohlo znamenat tentokrát a čas skoro vypršel. Udělali proto snad někde chybu?

Měli už jen poslední minutu a pak bude po všem.

Poslední vteřiny...

  ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Konečně se mu to podařilo.

Dokázal otevřít své oči, ale jen na velmi kratičkou chvilku, protože pak se mu zase zavřely. Ale i tohle málo stačilo k tomu, aby se nad ním ty mužské hlasy znovu nerozezvučely a to bylo příjemné.

Pokusil se tedy otevřít oči ještě jednou, ale chtělo to hodně sil, které neměl, i tak silou vůle je opět otevřel, avšak jen na půl a k tomu se mu zavřely víčka ještě rychleji než předtím. Moc toho proto zase neviděl.

Další pokusy nezkoušel, neboť se silami byl definitivně u konce. Už to, že musel dýchat, mu způsobovalo veliké bolesti a těžkosti. Dýchat však musel - tohle se nedalo jen tak vypnout, pokud chtěl žít.

A to on rozhodně chtěl. Neměl v plánu zatím umírat, když tu má stále ještě co na práci, kterou hodlal rozhodně dokončit.

„Harry,“oslovil ho tiše jeden z hlasů, při kterém se hned cítil v bezpečí. Kdyby tak jen věděl a dokázal si vzpomenout, komu ten hlas patří. Jeho vyčerpání mu to ale znemožňovalo. Díky tomu byl dost frustrovaný.

„Jen klid, dítě,“uklidňoval ho ten hlas a pročísl mu jemně vlasy. „Vše bude v pořádku. Jen klid.“

Přesto nedokázal zabránit několika slzám, aby mu nestekly po tváři, jak se cítil bezmocný. Takové to chvíle nenáviděl.

„To nic,“mluvil na něj dál ten hlas a konejšil ho. „Ničím se teď netrap a odpočívej. Všechno dobře dopadlo. Slyšíš Harry, zvládl jsi to. Dokázal jsi tím vším projít, takže na nic už nemysli a šetři síly.“

Moc z toho, co hlas říkal, nechápal, ale uklidnil ho natolik, že během toho povídání usnul. A spánek je dobrý – Merlin ví, že ho mladík nutně potřeboval. Obzvlášť když se jednalo o bezesný spánek, který mu nemohl nijak ublížit.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Otevřel oči.

Sice jen na malou chvilku, ale zvládl to. Dokázal se probudit z vlivu Doušku živé smrti a zakončit tak úspěšně poslední podmínku k tomu, aby se zbavil dostaveníček s Voldemortem.

Cesta to nebyla vůbec jednoduchá, ale vyplatilo se a on už se teď nemusel obávat následujících nocí, kdy spánek pro něj byla hotová muka.

Avšak vybralo si to vysokou daň. Harry byl zcela vyčerpán. Nemluvě o jeho celkovém zdravotním stavu, který byl doslova kritický. Zabere několik dní až týdnů, než bude zase v dobré kondici. A co snad bylo ještě vážnější, byl rapidní pokles mladíkovy magie. Jaký to však bude mít následky, zjistí, až když se mladý lovec probudí. Jen Harry dokázal určit, jak je to s jeho magií vážné a jak dlouho potrvá, než se doplní. Mladík totiž patřil k těm málo šťastlivcům, která se magie rychleji doplňuje. A že jich v kouzelnickém světě byla pramálo. Naposledy se vědělo o Godriku Nebelvírovi a to už je řádka let.

„Anthony?“promluvil na něj velitel. „Posloucháš mě?“    

„Promiň, co jsi říkal?“omluvil se lovec a věnoval svoji pozornost veliteli, který přestal s kouzlením okolo mladíka.

„Jenom jsem se tě ptal, zda jsi v pohodě.“zopakoval velitel.

„Proč bych neměl být?“divil se lovec. On tady přece nesváděl boj o život. Jediné na čem momentálně záleželo, byl Harry a jeho zdravotní stav. Nechápal v čem by tedy neměl být v tuhle chvíli v pořádku.

„Tváříš se dost... prostě jsem tě takto ještě nikdy neviděl,“připustil Christopher. Sice byl velitelem lovců, ale stále byl o dost mladší než Anthony. Alespoň u lovců se takový věkový rozdíl bral jako velký, neboť v běžném životě kouzelníků, kteří žijí déle než mudlové, by to bylo zanedbatelné číslo. Teprve až by ten rozdíl přesáhl dejme tomu dvaceti let - bylo by to něco zdaleka jiného. Pět let je však pro ně bezvýznamných. Zato u lovců to znamenalo něco zcela jiného, neboť brzo umírali a prakticky denně riskovali svůj život. Hold nebezpečné povolání, které může provozovat pouze jedinečný kouzelník.

Christopher si vždy tohoto lovce vážil a klidně by kvůli němu přišel o svůj život. Jen díky němu je teď tam, kde je. Bez něj... asi by tu teď jisto jistě nestál a neměl na sobě starosti okolo velitelství a podobně. Má tuhle práci rád a snaží se ji dělat, jak nejlépe dokáže a to prakticky jen díky němu.

Anthony se smutně usmál a vyčerpaně se svalil na židli. „O nic nejde. Jen jsem nečekal, že bude na tom takto.“ Povzdechl si a pokrčil rameny. „Víš, dost mi přirostl k srdci. Beru ho jako vlastního syna, i když ve skutečnosti není. Nečekal jsem, že by se něco takového mohlo stát, když jsem ho bral k sobě do učení. Přiznávám, že už tehdy na začátku, když jsem ho viděl poprvé, tak na něm něco bylo, co jsem nedokázal popsat. Jakoby na sobě měl kouzlo, které každého donutí se o něj bát a strachovat. Avšak učil jsem už předtím několik nadějných lovců, takže jsem to nebral tak vážně. Musím, ale uznat, že ze všech mých učňů byl nejlepší právě on. Vždyť je to taky první student, který u mě prošel a to je co říct.“ Zakroutil hlavou s náznakem letmého úsměvu. „Přestože moc dobře vím, jak je naše práce nebezpečná, je pro mě těžké ho takto vidět. A to nepočítám fakt, že má před sebou ještě Voldemorta.“ Ušklíbl se. „Je to tak absurdní. Dítě je předurčené zničit největšího černokněžníka všech dob. Nejde mi do hlavy, jak se na takovou bizardní věc může kouzelnický svět spoléhat. Úplně přehlíží, co se kvůli tomu Harrymu děje. O co všechno přišel a přichází. Celý svět může být jen rád, že chlapec-který-přežil je takový, jaký je.“

„Bojíš se o něho,“konstatoval velitel, když Anthony domluvil a upřímně se na něho usmál. „To je pochopitelné. Hold ti přirostl k srdci, na tom není nic zlého. Většina lovců se cítí dost osaměle, nebudeme si nic nalhávat, ale naše práce je jednoduše samotářská a s tím nic nenaděláme. Máme jedině sami sebe a své kolegy. Občas to bývá těžké, ale tak už to je. Vybrali jsme si to a oddali se této práci. I když je pravdou, že Harry byl své práci oddaný ještě dřív, než se vůbec k lovcům dostal. Jeho oddanost k ochraně ostatních je až zarážející, když se vezme, jaké měl dětství a co se to okolo něj děje.“ Přešel k lovci a stoupl si vedle něho. „Jsem rád, příteli, že máš někoho, kdo tě dokáže rozesmát a kdo tě má rád. Potřeboval jsi někoho jako je Harry. A on zase tebe. Dlouho si byl sám a stával se z tebe hotový morous. Opravdu!“

„Morous?! Já že jsem byl morous?“upřel na něj Anthony své oči. „Jen jsem se choval profesionálně. To je všechno. Morous, kde si k tomu pro Merlina přišel.“

„Až moc si byl oddaný lovecké práci, takže ano tak trochu si morous byl, takže jsem rád, že už nejsi. A tím nechci nijak znehodnocovat tvoji práci. Tvé profesionality si velice vážím.“zasmál se Christopher a následně zvážněl. „Teď však z jiné strany. Aby ses ale uklidnil, Harry nedostane několik dní žádné úkoly. Už tak toho má v Bradavicích víc než dost. Následně mu nechám pár misí ve dvojici s tebou, než bude zase pracovat jako samostatná jednotka. Souhlasíš?“

„Výborný nápad, nechápu, jak tě mohlo napadnout, že bych mohl pochybovat o tvém rozhodnutí. Jako bych to snad někdy dělal.“pousmál se lovec a pohledem opět zabloudil k mladíkovi.

„U tebe člověk nikdy neví, Anthony. Často dáváš svůj názor najevo a já si ho pokaždé velice cením.“zasmál se otevřeně velitel. „A teď už půjdu. Čeká mě ještě plno práce. Však to znáš. Papíry se kupí a člověk má pak co dělat, aby je uhlídal.“

„A Harry?“otázal se lovec, který tu rozhodně chtěl ještě zůstat. Neměl v plánu se vzdalovat, než se dotyčný probudí. Navíc všechny mise měl splněné a Christopher byl tak vstřícný, že mu prozatím další nedával.

„Lékouzelníci se o něho postarají. Víc už udělat nemůžu.“odpověděl velitel. „Z nejhoršího je teď venku. A to je dobře.“

„Spíš jsem myslel, jak to uděláme s jeho návratem do Bradavic.“dodal Anthony, který měl jisté obavy v tomto bodě. „Chápu, že kvůli práci tu nemůžeš být. Ostatní lovci tě potřebují také.“

„Zatím bych počkal, než se Harry sám probudí. Momentálně potřebuje spánek a nebylo by dobré ho z něj budit. Myslím si ale, že se vzbudí okolo oběda. A kdyby náhodou ne, lékouzelníci mi dají vědět a já přijdu.“ Už se chystal odejít, když se najednou ještě otočil. „A abych nezapomněl, mám pro tebe několik úkolů, takže se ke mně dnes večer stav. Mám dojem, že nutně potřebuješ zaměstnat, aby ses nenudil.“

Anthony se samozřejmě zasměje a zakroutí hlavou. Jakoby tu měl čas se nudit v téhle situaci.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

A zatímco Anthony opět seděl u Harryho lůžka, na jiném místě daleko temnějším se ze země zvedal rozčilený černokněžník.

„P-pane jste v pořádku?“odvážila se zeptat Belatrix a jako jediná se přiblížila k Voldemortovi. Ostatní se drželi na svých místech a ani nedutali. Nikdo nechtěl riskovat, pokud nepočítali Belu, která byla šílená už sama o sobě.

Temný pán se na ni samozřejmě hned osopil a dal ji ochutnat svůj hněv. Avšak díky vysílení nebyl jeho cruciatus tak účinný a nevydržel tak dlouhou jako obvykle. Nikdo si však nedovolil cokoli říci. Kdo by taky chtěl pocítit na vlastní kůži pánovu zlost a sílu, když je na tom takhle. Přestože ta síla dneska více méně chyběla do jisté míry. I tak budil ve všech strach.

Severus na to jen s kamennou maskou hleděl, uvnitř sebe však úpěnlivě přemýšlel, co se to teď stalo. Dalo mu dost práce, aby nenechal své pocity vyjít najevo.

Pán zla si je asi před hodinou celý už tak rozzuřený zavolal k sobě. Přesněji jen ty nejvěrnější, takže vnitřní kruh smrtijedů. Kromě toho že po celou dobu vypouštěl svoji hrůzu, jim barvitě líčil svoje plány. Nikdy si nemyslel, že udržet svoji roli bude tak těžké jako dnes. Takového Temného pána ještě nezažil ani za první války. Něco ho muselo hodně namíchnout. Nic jiného v tom být nemohlo. A když se najednou Pán zla zhroutil jako domeček z karet, vypukla hotová vřava. O co tu tedy šlo?

Sice ten výpadek trval jen nepatrný okamžik, než se Voldemort dal dohromady a zase se zvedl na nohy, ale v ovzduší bylo cítit veliké napětí. Taky se po tomto incidentu choval ještě vražedněji, než předtím. Kdo tedy za tímhle vším stál?

„Zbytek probereme později,“zavrčel na všechny Voldemort, jež se odvracel od vřískající Belatrix, která stále ležela na zemi. Nikdo se zbytečně nezdržoval a co nejrychleji odcházel ke dveřím. Jasnější výzvu k odchodu rozhodně nedostanou, takže nikdo nechtěl tuhle šanci promeškat. Jen Merlin ví, co by se stalo, kdyby se nějak ostýchali a zdržovali svůj odchod. „Severusi,“promluvil najednou ještě Temný pán a zastavil tak jednoho svého následovníka. „Ty tu ještě počkej!“

Severus se s velkým sebezapřením otočil a vrátil na své místo. Nechtělo se mu tady zůstávat, když má jeho pán takovou náladu. Hlavně když tu musel stát sám, když už se Belatrix konečně podařilo zvednout a zmizet také.  

„Pane?“pronesl Severus tiše, neboť se bál, že kdyby promluvil více nahlas, odnesl by si to. Neměl v plánu Temého pána více popudit.

„Řekni, jak to vypadá v Bradavicích.“zeptal se Voldemort, čímž úplně přešel fakt, že na něj Severus promluvil, a zasedl na trůn, kde se opřel.

„Nic zásadního, pane,“začal opatrně. „Jen je menší rozruch okolo turnaje. Pohár totiž vybral Pottera jako zástupce za Bradavice. Nikdo nechápe, jak se to mohlo stát.“

„Zajímavé, velice zajímavé.“řekl Voldemort. „Jak na to reagoval stařík a Potterovic kluk, Severusi?“

„Brumbála to zaskočilo, avšak nemůže s tím nic dělat. Chlapec se musí turnaje zúčastnit. Po prohlášení, že je skutečně soutěžící, Potter utekl a momentálně po něm všichni profesoři pátrají. Ředitel jeho zmizení samozřejmě tutlá.“prozradil, neboť neměl důvod tohle tajit, stejně by se to Temný pán dříve nebo později dozvěděl, takže proč si způsobovat problémy. Zase ho jen zkoušel, tím si byl stoprocentně jistý. Poslední dobou to dělal často.

„Nemohou ho najít,“řekl si Voldemort spíše pro sebe a triumfálně se ušklíbl. Pak se narovnal a jeho zlost mírně polevila. Tak že by přece jenom? Ale jak je možné, že před chvílí cítil, jak se jeho temný rituál zlomil. Nemohl na to snad přijít. Nebylo možné, že by to ten kluk dokázal. Tak co to…?

„Pane?“zeptal se opatrně Severus, přestože opět riskoval trest, když si dovolil zase promluvit. Chtěl však něco zjistit. Co přesně znamenal a způsobil ten dnešní výpadek tohoto černokněžníka? Něco za tím muselo být. A když teď má evidentně Temný pán radost z toho, že Harry zmizel… Potřeboval vědět, co to znamená. Nevěřil na náhody, ale přece jen u Voldemorta jeden nikdy neví. Nebylo možné, že by toho chlapce měl. Ne, rozhodně ho neměl. Pán zla by si rozhodně nenechal pro sebe takovou zprávu. Ne, pokud šlo o Harryho Pottera. „Jste v pořádku, pane?“    

„Je mi výtečně, Severusi. Výtečně. Dej mi okamžitě vědět, až Pottera najdete.“řekl Voldemort klidným hlasem a Severuse tím mírně zaskočil. Odkdy umí Pán zla měnit tak rychle svoji náladu? Obzvláště, když byl rozzuřený k nepříčetnosti. „Počítám, že jsi byl tím starcem pověřen, aby si toho kluka našel také, když má v tobě takovou důvěru.“

„Ano, pane, byl.“odkýval to oslovený. Začal se obávat, kam tahle otázka bude směřovat, když odpověděl kladně. Určitě se mu to nebude líbit.

„Pokud se ti tedy podaří najít Potterovic kluka dříve, než ostatní pověření profesoři na hradě, přivedeš mi ho sem. Rozumíš?“plánoval Voldemort. „Tohle je skvělá šance, jak toho kluka dostat. Nepokaz to. Doufám, že si uvědomuješ, co tohle znamená. Není tu prostor na neúspěch! Snad si to uvědomuješ a budeš se snažit mě nezklamat, Severusi.“

„Rozumím, pane. Jak si přejete, pane,“uklonil se a pro jistotu se pohledem díval někam jinam. Měl čekat, že něco podobného Voldemorta napadne.

„Jestli se ti to podaří, dostane se ti veliké cti, Severusi.“povídal černokněžník dál, ale bylo poznat, že se více upíná na své myšlenky a plány v hlavě, než na něj. „Pokud ale selžeš, nepřej si mě!“

„Budu se snažit, pane,“podlézal mu Severus, jak to jeho role vyžadovala. Jak jen tohle nenáviděl. V duchu si oddechl, až když byl konečně propuštěn a on mohl opustit tohle děsivé místo protkané černou magií.

Obával se však příští návštěvy. Moc dobře věděl, že nebylo možné, aby sem Harryho dopravil. Ne když k této straně vůbec nepatří a není ke svému pánovi ani trochu loajální. Mohl jen doufat, že po trestu, který ho jednoznačně čeká, přežije a odejde po svých v rámci možností.

A tahle návštěva na něj nebude čekat dlouho.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Probouzel se, přestože by jeho tělo i nadále spánek nutně potřebovalo. I tak unikal z bezpečného světa beze snů. Nikdy nespal dlouho, pokud se mu zrovna poštěstilo mít bezesný a klidný spánek. Prostě mu to nebylo dopřáno. Jeho tělo ten blahodárný spánek neuměl využít.

„Měl by si ještě spát,“promluvil na něj někdo a mladíkovi dalo chvilku zabrat, než v hlase poznal svého mistra.

„Nikdy jsem neuměl dlouhou spát,“vyloudil mladík na své tváři úsměv a otevřel konečně oči. „Kolik je hodin?“

„Bude půl desáté,“odpověděl hned Anthony a ztlumil světla v místnosti, aby mladý lovec zase přivykl světlu.

„Děkuji,“zašeptá Harry, neboť to světlo bylo pro jeho oči až moc ostré a to mu vůbec nepomáhalo v tom, aby se cítil lépe, když už tak byl strašně vyčerpaný a vyprahlý. „Je tu někde voda?“

„Tady,“pomohl mu Anthony napít se. „Lepší?“

„Rozhodně,“souhlasil chlapec a zavrtěl se na lůžku. „Takže je to za námi?“

Velitel se nahlas zasmál. „Především jsi to všechno zvládl ty. A ano, dokázal jsi to.“

„Tak to jsem rád.“pousmál se unaveně mladík a vzápětí se zeptal: „Nevíš náhodou, jak to vůbec vypadá v Bradavicích? Musím se tam, co nejrychleji vrátit.“

„Hledají tě, ale Brumbál to zatím drží v tajnosti. A s návratem nespěchej,“mluvil Anthony. „Jestli se na hradě objevíš o pár hodin dříve či později, momentálně vůbec nehraje žádnou roli. Důležité je, že jsi při vědomí a zvládl jsi to.“

„I tak tam budu muset,“nedal se jen tak Harry uklidnit. „Nejlepší by bylo vrátit se ještě před obědem, popřípadě v době oběda, kdy studenti budou na jídle a chodby tak budou prázdné. Úplně bude stačit ten povyk, které moje zmizení způsobilo.“

„Stále máš proto čas odpočívat, takže zase tak pospíchat nemusíš.“brzdil ho Anthony. „Navíc jsem dal také vědět lékouzelníkům, kteří by se tu měli ukázat každou chvíli.“

„Myslíš to vážně?“promluvil Harry, div se neposadil, což by opravdu udělal, kdyby na to měl nějakou sílu a všechno ho tak nebolelo. „Lékouzelníky? To není potřeba, cítím se naprosto zdráv. Doopravdy.“

„Jasně,“pousmál se lovec. Až moc dobře věděl, jak to na ošetřovně nemá rád. „Jde to na tobě vidět. Opravdu. Skoro bych nevěřil, že jsi se během několika minulých hodinám nacházel opakovaně v ohrožení života.“

Nad tím se mladý lovec samozřejmě pozastavil. „Dobře, tak úplně fit nejsem, ale kdy jsem byl,“ustoupil od svého mladík a zavrtěl se. Ležel už moc dlouho a na to nebyl vůbec zvyklý, i když na druhou stranu, byl na tom tak bídně, že pokoušet se o něco jiného, neměl odvahu.

„Vidíš, proto jsem dal vědět lékouzelníkům.“poškádlil ho Anthony a pak zvážněl. „Byl jsi na tom dost špatně a stále jsi. Vidím ti na očích, jak moc tě to bolí, přestože to neřekneš nahlas a nechceš to přiznat. Přede mnou to ale nezamaskuješ.“

Na to neměl Harry co říci. Vyvrátit lovcova slova nemohl, protože byla to prostě a jednoduše pravda, která se nedala obelhat. Když vás zkrátka člověk dobře znal a záleželo mu na vás, nedal se jen tak oklamat, ač jste se sebevíc snažili a přetvařovali sebevíc.

Do téhle situace přišli lékouzelníci, kteří Haryho podrobili velkému množství testů a na základě výsledků pak dostal na vypití spoustu lektvarů a upozornění, co v následujících dnech může a nemůže dělat a tak podobně. Mladík se nad radami a doporučeními v duchu smál, protože všichni moc dobře v této místnosti všichni věděli, že se tím nemohl řídit. Ne, když se vrací v tomto stavu do Bradavic, kde má svůj úkol a poslání. Jediné, co tedy mohl slíbit, bylo, že se o to dodržování věcí alespoň pokusí.

Trvalo dlouho, než lékouzelníci odešli, takže když se tak stalo, byl nejvyšší čas, aby mladý lovec vyrazil na cestu.

„Nechceš pomoc? Aspoň s přemístěním,“nabídl Anthony, když pozoroval svého učně, jak si pomalu sedá a pomocí magie si mění své oblečení na něco vhodnějšího. Mírně si oddechl, když ho viděl kouzlit. Znamenalo to, že to není tak špatné, jak se zprvu zdálo.

„Zvládnu to, Anthony. Musím,“odpověděl tiše Harry a přivolal si svoji hůlku, kterou měl doteď položenou na stolku hned vedle nemocniční postele.

„No jak myslíš, ale kdyby opravdu něco... dej vědět, ano?“odvětil lovec. „Ne vždy na všechno musíš být sám. To si pamatuj. Také by si měl brát ohled na rapidní pokles své magie. Nemáš ji teď na rozdávání - to si pamatuj!“

„Budu na to myslet,“slíbil s úsměvem mladík a přemístil se.

Přece jen nebylo to poprvé, co jeho magie byla tak nízko.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Albusi, musíme ho co nejrychleji najít,“mluvil profesor Snape, který se po shromáždění hned vydal do ředitelny, kde už na něj čekali i někteří členové řádu, které si ředitel nechal zavolat. „Temný pán si nenechá ujít takovou příležitost, kdy chlapce může tak snadno získat.“

„Tak proč jsi mu to říkal, Severusi?“nevydržel se nezeptat Remus, který jen reagoval na Čmuchalovo vrčení. Sirius v psí podobě div nevyletěl z kůže, jak se dozvěděl, co všechno tomu černokněžníkovi řekl.

„Neměl jsem na vybranou.“zavrčel na ně oslovený. „Zkouší moji loajálnost pokaždé, co si nás zavolá. Nemohl jsem mu o této informaci lhát. Obzvlášť když stále nevíme, kde se Pottere v tuhle chvíli nachází. Je jen otázka času, kdy se tahle informace rozletí po celém hradě mezi studenty. Pokud se tak už dávno nestalo, neboť by mě ani trochu nepřekvapilo, kdyby už o tom dávno všichni věděli.“

„Na tohle není čas,“zastavil jakékoli další protesty ředitel. „Pokud Voldemort vydal rozkazy svým smrtijedům, aby Harryho našli dříve než my, musíme si pospíšit. Teď tu půjde o čas.“

Poté Albus Brumbál změnil taktiku hledání a rozdal příkazy, kde má každý hledat. Dokonce do Bradavic zavolal i zbytek řádu, aby měli větší šanci k naleznutí mladíka. O to těžší pak bylo to všechno utajit před studenty, že se něco děje. Opravdu je jen otázka času, kdy tahle informace obletí celou školu. Minimálně to už někteří věděli, když byli všímaví.

„Kde jen můžeš být, Harry, kam si se ztratil. Moc dobře vím, že jsem tě zase zklamal, když se toho turnaje musíš zúčastnit.“povzdechl si starý profesor a pohlédl na pozemky školy. Pak se otočil na svého věrného přítele fénixe, který mu přistál na rameni. „Zkus ho najít, příteli. Pokud někdo má šanci, tak jsi to ty.“

Na to fénix zazpíval krátkou melodii a zmizel.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Harry se svalil na zem poté, co se objevil na okraji lesa. Přesněji na tom okraji lesa, kde končily bradavické štíty. Nacházel se tedy v nebezpečné zóně. Harry si však to nebezpečí neuvědomoval, alespoň ne úplně - zatím totiž nevěděl, že je za pozemkami. Navíc neočekával útok, který se na něj chystal.

Tím že se objevil mimo pozemky Bradavic, spustil se alarm smrtijedů, kteří ho nastražili okolo celých hranic. Nemohli si dovolit neúspěch, když je Pán zla pověřil tak důležitým úkolem. Každý z nich si chtěl u Temného pána polepšit. Komu by se to nehodilo samozřejmě.

Bylo to tedy jen tak tak, když na něj skupinka smrtijedů zaútočila hromadně. Zareagoval na poslední chvíli díky tvrdému výcviku a dost vytříbeným smyslům, čemuž vděčí výcviku, ve kterém se mu Anthony tak věnoval a bazíroval na něj. Stihnul se tedy ubránit. Avšak následná vlna byla už horší. Mladý lovec neměl dostatek sil vracet útočná kouzla, takže jediné co mohl dělat, bylo bránit se a uhýbat. Jeho priorita teď byla dostat se na pozemky Bradavic, aby se aktivovaly štíty a on se dostal do bezpečí. Jiná šance tu pro něj asi momentálně nebyla.

Avšak Voldemortovi následovníci ho obklíčili a on se neměl, kam hnout. Situace se zdála být bezvýsledná až na... když tak přemýšlel, byla tu ještě jedna možnost, která mu v tu chvíli zbývala, nebo si to aspoň myslel. Nevěděl ale, jestli sesbírá dost síly na to, aby svůj plán uskutečnil. Už tak se podvědomě přemístil právě za pozemky Bradavic, aby nemusel čelit štítům školy a přemístění tak bylo daleko jednodušší, což podcenil a měl si na to dát pozor. A jak teď vidí, jeho plán se mu vůbec nevyplatil. Pro příště se nesmí nechat při přemisťování zlákat podvědomím. Možná opravdu nebyl tak špatný nápad, kdyby si nechal pomoc od Anthonyho, který mu nabízel pomocnou ruku v přemístění. Na to ale už bylo pozdě. Hold mohl si za tohle sám, co se dá dělat.

Uvrhl proto na smrtijedy černou clonu kouře a naslepo se přemístil.

Dopad byl tvrdý. Všechno se s ním točilo a on nevěděl, kde přesně se to objevil. Další útok však nepřicházel, takže v tomto bodě se snad to další přemístění tentokrát podařilo. Dost tímto krokem riskoval, když nepřemýšlel nad tím, kam se to vlastně chtěl dostat. Zase opakoval svoji chybu. Byl nepoučitelný. 

Zůstal ležet na zádech a zhluboka dýchal, dokud se s ním nepřestalo všechno točit a pohled se mu nezaostřil. Teprve pak poznal, že se přemístil na své oblíbené místo. To ho rozesmálo, což taky bylo to jediné, co v tu chvíli dokázal, neboť tu malou zásobu síly, kterou měl na návrat do Bradavic, definitivně vyčerpal.

Nebyl by to však správný lovec, kdyby tam jen tak zůstal ležet a o nic by se nepokusil, přestože ho vše bolelo a obyčejné věci si vyžadovaly dvakrát tolik síly, než obvykle.

Zapřel se proto rukama a ztěžka se zvedl aspoň do sedu, kdy ho stálo velké úsilí, aby se vůbec v tom sedu udržel. Moc ho proto nepřekvapilo, když mu po chvilce povolily ruce a on zase skončil na zádech.

Takhle by to tedy nešlo.

Hlasitě vydechl a zavřel oči. Následně se nenásilně dostával ke svému magickému nitru a po troškách čerpal sílu z okolí. Nevěděl, jak dlouho mu to trvalo, ale když své oči zase otevřel, cítil se zdaleka lépe, než očekával. Měl tohle udělat už na univerzitě, bohužel ho to nenapadlo dřív. Ale na druhou stranu se zdráhal používat energii z okolí, když věděl, že ji odčerpává zase jiným - rostlinám, zvířatům, dalším lidem, kouzelníkům. Když už tedy tohle musel použit tak jen v nejvyšší nouzi, navíc si vždy dával pozor, aby si energie nevzal moc, aby ostatním neublížil. Vzal si proto opravdu jen trošku energie, aby se odtud konečně dostal.

Tentokrát s načerpanou energií se už dokázal zvednout bez sebemenších potíží, než však udělal jediný krok, byl někým vyrušen. Rychle tedy použil maskovací kouzlo a otočil se. Nikdo za ním však nestál, přesto ho zašustění ve větvích vrby donutilo svůj pohled zvednout.

„To jsi ty, Fawkesi,“ulevilo se Harrymu a na fénixe se vřele usmál. Jeho tady viděl moc rád. „Dlouho jsme se neviděli, příteli.“

Fawkes naklonil svoji hlavu na bok a promluvil přímo v mladíkově hlavě. „Dostal jsem za úkol tě vyhledat. Svým zmizením jsi způsobil dost rozruchu. Hlavně Albus Brumbál má o tebe strach.“

Harryho tím dokonale překvapil a šokoval. „Jak je možné, že tě slyším?“

„Vždy jsi to uměl, ale až teď jsi začal naslouchat. Trvalo ti to, maličký.“odpověděl Fawkes.

„Takže Albus Brumbál ti také rozumí?“zajímalo mladého lovce, přičemž se nad oslovením ještě víc usmál.

„Pokoušel se, ale jeho magie toho nedosahuje. Ano, zdá se to podivné, když je to tak mocný kouzelník, ale nemá všechny správné předpoklady k tomu, aby dosáhl toho rozumět magickým tvorům.“odpověděl Fawkes. „Přesto ale, už za takovou dobu, co jsem se k Albusovi přidal, dokáže vycítit, co si zhruba myslím, pokud ho tedy nechám. Není na škodu mít občas nějaké tajemství. Není-liž pravda, maličký?“

„Jak jinak,“zasmál se Harry, který jeho narážku velice dobře pochopil. Mohl tušit, že Fawkesovi nic neunikne „Takže co teď, když jsi mě našel?“

Na to fénix sletěl dolů a přistál mladíkovi na ramenu. Harry toho okamžiku využil a začal ho jemně hladit. „Co by, přenesu tě rovnou do ředitelny.“pověděl fénix naprosto vážně, přestože si to jemné hlazení od mladíka užíval.

Samozřejmě to dotyčného zarazilo. „Doufám, že tohle byl jen vtip, příteli.“dostal ze sebe, protože nechat se přenést do ředitelny by znamenalo jediné - hodně vyptávání a dost možná velká domluva a podobně. Nemluvě o trestu, který ho jistě čeká. Jasně počítal s tím, ale neočekával, že by se objevil v ředitelně. To se tam rovnou mohl přemístit sám.

„Myslel jsem to naprosto vážně.“ohradil se fénix a opatrně si protáhl křídla.

„Proto tě prosím, aby si to nedělal,“promluvil mladý lovec. „Bylo by to v tomto momentu dost nevhodné. Jsem rád, že jsi mě našel právě ty, Fawkesi, ale zvládnu tam dojít sám. To ti slibuji.“

Fawkes na mladíka pronikavě hleděl. Chtěl se jen ujistit v tom, že svého slibu dostojí. „Věřím ti, maličký. Počkám tě tedy nahoře. Ne, aby ses někde zdržel. Našel bych si tě!“

Harry se tomu samozřejmě zasmál. „Děkuji za tvoji důvěru. Pospíším si.“

Fénix opět zatrylkoval, zamával křídly a vznesl se do vzduchu, odkud si to zamířil k věžím, kde sídlila ředitelna.

Mladý lovec kouzelného tvora několik minut pozoroval, než se donutil udělat několik kroků vpřed a jít tak vstříc problémům, které způsobil svým zmizením. Neměl však na vybranou, ale to už nikdo nemusí vědět.