Choď na obsah Choď na menu
 


58. kapitola TP

22. 9. 2014

 

Sotva však prošel bránou a dostal se ke schodišti, osud tomu nedal a znovu byl někým vyrušen.

„Pottere!“oslovil ho ten někdo a Harry věděl, že je zle. Nezbylo mu bohužel nic jiného, než se otočit a čelit svému profesorovi, který vypadal dost nezvykle. Jeho vlasy byly mírně rozevláté a na tváři měl uhnaný výraz. Nemluvě o vždy pečlivě upraveném klasickém oblečení, který tento daný profesor nosil. Momentálně ale jeho černé oblečení bylo na několika místech špinavé a potrhané.

Co ho však nejvíce zarazilo, byl výraz tohoto profesora a pocity, které z něho dokázal okrajově vycítit. V první řadě to byla úleva následovaná obavami a naštvaností. Ještě se mu nestalo, že by dokázal svého profesora takto přečíst, až dnes. Co ho však na tom dostalo nejvíc, byl fakt, že podle všeho si profesor ničeho nevšiml. Nebo to aspoň tak vypadalo. Opravdu nedokázal uvěřit tomu, že si Snape ani trochu nevšiml, že jeho bariéry nedrží tak, jak by měly. Na tom mu něco nesedělo. Co se stalo, že Severus Snape nedokázal udržet svou obvyklou masku na svém místě. Mohl jen doufat, že nešlo o něco, kde figurovala jeho osoba, protože to by mohl být problém.     

„Profesore Snape,“opětoval mladý lovec a snažil se tvářit nějak neutrálně a prostě jen normálně jakoby se nic nedělo a on nebyl tak dlouho pryč bez toho aniž by to někomu oznámil a podobně.

„Můžete mi laskavě říci, kde jste celou dobu byl?!“zeptal se profesor důrazně a třemi velkými kroky se dostal až těsně ke studentovi, který ho pozoroval.

„Tady?“odpověděl chlapec v otázce, přičemž uhnul pohledem. Tak tohle rozhodně neznělo sebejistě.

„Upřesněte to,“zavrčel profesor a zkoumal ho pohledem a nejenom jeho. Mapoval i vše kolem, jakoby očekával snad nějaké problémy, přestože na míle daleko nebylo ani živáčka. Měl neblahý pocit, že mu něco důležitého unikalo. Co to však bylo, netušil.

Dále Harry doslova mohl cítit ve vzduchu proudění magie, jak na něho profesor použil bezhůlkovou magii, díky které se snažil zjistit, zda je v pořádku. Profesorovo chování v něm ještě více vyvolávalo zmatení a nechápavost. Jasné bylo jen to, že tohle bude ještě velmi zajímavý den. Možná se přece jenom měl nechat přenést Fawkesem přímo do ředitelny.

„Byl jsem na pozemcích, pane.“pověděl tedy mladík, teď už jistěji, a konečně se podíval profesorovi do očí. Nebylo to vůbec jednoduché lhát Snapeovi, když ho tak probodával pohledem. Jedna věc je lhát jen tak, ale lhát někomu přímo do očí, to už chce dost sebeovládání a disciplíny, aby se to člověku vůbec podařilo. Navíc pokud chcete, aby dobrá lež byla opravdu taková, jak má být, musí se alespoň částečně opírat o pravdu, jinak správné lhaní nemá cenu. Jde vlastně jen o upravení skutečnosti, což není zase tak zlé jako lhaní. Prostě si některé věci trochu přikrášlíte či upravíte tak, aby to znělo lépe.

Nebo se to aspoň tvrdí, že to funguje. 

Harry v tom však neviděl žádný rozdíl. Jakoukoli podobu lhaní neměl rád. Bohužel v pozici, ve které se už delší dobou nachází, nemá moc na vybranou. Už jenom fakt, že to lhaní v jeho profesi lovce bude hrát dost důležitou a zásadní roli znamená, že by si na tohle stanovisko měl co nejrychleji zvyknout. Přestože je mu to proti srsti. Nic s tím však bohužel neudělá a čím dřív tuhle skutečnost přijme, tím lépe pro něj.

Tak to prostě je a on to bude muset překousnout.

 

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

 

Lektvarista se vydal do Zapovězeného lesa. Věřil, že právě tady by se mohl Harry ukrývat. Sice se to jevilo jako nejvíce nejnepravděpodobnější místo ze všech, ale když se tento mladík nezdržoval poblíž Chroptící říše nebo poblíž jezera a už vůbec ne uvnitř hradu, nezbývala prakticky žádná jiná možnost. Navíc nebylo veřejným tajemstvím, že mladík v minulosti les navštívil už několikrát. Proč by tam tedy neměl být i teď. Bylo to dokonalé místo, kde se mohl zašít a kde by ho rozhodně nikdo nehledal, takže po celou dobu bude mít od všech klid, což podle něho mladík po těch událostech nutně potřeboval.

V lese strávil Severus několik hodin a bez sebemenšího úspěchu. Ani jakákoli magická stopa po chlapci nebyla k nalezení, což znamenalo jediné – že se zde vůbec nenacházel – a to byla velmi znepokojivá zpráva, protože když se nenacházel tady, tak kde? Vše jakoby nasvědčovalo tomu, že se mladík v Bradavicích vůbec nenachází. Divné.

Jeho kroky ho nakonec zavedly k bráně na hranici pozemků, kde už z dálky cítil, že není něco v pořádku. Měl neblahé tušení. Zrychlil proto svoje tempo. Když se dostal až k bráně, tak kromě známek boje tam už nikoho neviděl. Bál se, co by to mohlo znamenat. Jenom v hlouby duše doufal, že nepřišel pozdě. 

Pozorně si celé místo a okolí prohlédl a celé ho zmapoval do všech detailů. Nic mu nesmělo uniknout. Jasně tu byla cítit magie smrtijedů, to čekal, pak tam byla však magie ještě někoho dalšího. Nedokázal ji s určitostí určit, ale dost mu připomínala magii hledaného mladíka a toho Tajemného přízraka. Kde ten by se tu však vzal?

Celkově mu ale na zbytku té magie něco nesedělo, pokud nepočítal černou magii od smrtijedů. Temný pán si opravdu pojistil vše. Přesně jak předpokládal, protože v takových chvílích byl černokněžník velmi předvídatelný. Nechtěl si nechat projít mezi prsty takovou šanci. Vždyť mu byl a možná i stále je Harry Potter na dosah ruky. Jenom doufal, že ta magie opravdu nebyla Harryho. To si potom nechtěl ani představovat scénáře, co se zde událo. Jakou měl totiž mladík šanci, jestliže byl vlákán do pasti a napadla ho skupina smrtijedů. V tomto případě doufal, že nehorázné štěstí opět stálo na mladíkově straně. Pak se tu také ale nabízela možnost, že místo očekávaného nepřítele v podobě Harryho, se zde nějak ukázal ten Tajemný přízrak. I když vůbec netušil, co by tu ten kouzelník dělal. Nevěřil na shodu náhodných událostí. Nebo, a to byla další z možností, si vše vysvětluje úplně špatně a stalo se zde něco zdaleka jiného. Jistotu ani v jedné z možností nemá. Na to tu bylo až moc neznámých, které nejdříve musel vyřešit.

Setrval proto kvůli tomu na tomto místě ještě několik dalších minut a to bez jediného pohnutí svalů na těle, než si dovolil otočit a zamířit spěšně do hradu, aby o tom spravil ředitele.

 

Cestou přes pozemky neustále přemýšlel nad tou divnou shodu magie, díky které nedokázal určit, o koho přesně na tom místě šlo. Jak se dá vysvětlit oná anomálie, kterou zaznamenal, neboť žádný kouzelník se nemohl podobat magií druhému kouzelníkovi. Tak to prostě bylo. Každý kouzelník měl svůj vlastní magický podpis, tak to prostě bylo. Každý kouzelník byl jedinečný jedinec a měl svoji jedinečnou strukturu magie. Ani sourozenci či dokonce dvojčata neměla podobnou magii, dokonce ani mezi rodinami se nemohlo stát, že by došlo k něčemu takovému. Nikdy v celé historii kouzelníků nebyl zaznamenán případ, že by tomu bylo jinak. Takže jediné, co by tuhle nevysvětlitelnou věc mohlo přece jen trochu vysvětlit, byla ta možnost, že se na tom místě nacházel, jak Harry tak ten Tajemný přízrak, i když tomu nic dalšího nenasvědčovalo. O to víc se mu zase nabízela odpověď v podobě dosti neuvěřitelné možnosti a to takové, že Harry je nějakým způsobem spojen s Tajemným přízrakem. Už dříve si všiml několika maličkostí, ale nikdy by ho nenapadlo spojovat si Harryho Pottera a toho Tajemného přízraka jako jednu a tatáž osobu. Byla by možné tohle vysvětlení?

S přibývajícími spekulacemi si začínal připadat jako blázen, neboť jedna byla neuvěřitelnější než druhá. Asi z celé té situace a veliké únavy, protože se mu spánek poslední dny vyhýbal, přestával mozek pracovat racionálně.

Jednoduše nevěděl a dost mu to vrtalo hlavou, což mu vůbec nepomáhalo. Bylo by vůbec možné, aby Harry byl ten přízrak? Stále se mu honilo hlavou. Ale... Pokud by se však nějakým záhadným způsobem ukázalo, že jeho domněnky a spekulace jsou pravdivé, nabízely se tu další otázky, jakou jsou: jak je tohle vůbec možné; za jakých okolností tedy utekl z Azkabanu; kde po celou tu dobu, co utekl z Azkabanu doopravdy byl a plno dalších.

Tohle spekulování musel utnout, neboť jak více se do toho ve své hlavě zamotával, tím více si připadal jako největší blázen. Doslova se cítil absurdně, když ho něco takového napadlo. Asi se na něm opravdu začínal podepisovat ten chybějící spánek nebo něco podobného. Jinak se to vysvětlit nedalo.

 

Zahloubán ve svých myšlenkách se zasekl na místě hned, jak si všiml něčí přítomnosti na schodech v hale. A ne jen ledajaké přítomnosti. Na schodech před ním pomalu stoupal schod po schodu Harry Pottere. Ten, kterého všichni hledali, si jen tak kráčel po schodech nahoru, jakoby se nic nedělo.

„Pottere!“oslovil mladíka, čímž ho donutil zastavit a otočit se. Ačkoli si profesor chránil svoji obvyklou masku, nedokázal úplně zakrýt své pocity v podobě úlevy a strachu. Na druhou stranu dostal znenadání zlost, kterou si neuměl vysvětlit.

Automaticky použil na mladíka diagnostická kouzla. Už v minulosti poznal, že dokáže tento chlapec o svém zdravotním stavu dost dobře lhát. Maskoval se a měl podezření, že i teď v tuhle chvíli to dělal zase, neboť díky svému pozorovacímu talentu, který roky pečlivě trénoval a zdokonaloval, si všiml několika nesrovnalostí a maličkostí, které nemohl jen tak přejít bez bližšího přezkoumání. Obával se, zda se mu tak nepotvrdí možnost, kdy se mladík nacházel za pozemky, kde si ho podali smrtijedi. Jestli se tak stalo, upřímně před mladíkem smekal, neboť čelit přesile dospělých kouzelníků – smrtijedů, chce dost kuráže a síly. A to že tu teď klidně stojí, nebere rozum.

Diagnostika mu sice prozradila, že není něco v pořádku, ale jinak nic bližšího. To nebylo dobré. Cokoli nenormálního u tohoto konkrétního chlapce znamenala hotovou katastrofu.

Mohlo by tohle potvrzovat fakt, že čelil smrtijedům? Popřípadě, co jeho stav ještě mohlo potvrzovat?

Profesorova hlava běžela na plné obrátky.

 

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

 

„Tohle tvrzení si nechte pro ředitele, Pottere.“pověděl profesor a pokýval chlapci hlavou, aby se hnuli z místa. Nebylo v tuhle chvíli dobré, aby se zde i nadále zdržovali. Už tak je někdo mohl vidět a to by způsobilo hodně škody. Temný pán měl oči a uši všude – v téhle době se nedalo nikomu zcela věřit. Rozhodně ještě k tomu všemu nepotřeboval, aby se k pánovi doneslo, že byl spatřen s Potterem sám na chodbě a on nic neudělal, přestože jeho primárním úkolem bylo předložit Harryho Voldemortovi.

Naštěstí se mladík nijak nebránil a poslušně šel jako první. I on si uvědomoval, že nemělo cenu se více zdržovat. Jednou do té ředitelny dojít musel.

Severus tak měl možnost nepozorovaně poslat všem vzkaz, že Pottera našel a míří si to společně do ředitelny. Velmi detailně si dokázal představit, jak se všem muselo ulevit, že je mladík nalezen a v pořádku. I když byla pravda, že byl nezraněn? Protože někde uvnitř sebe cítil, že je něco hodně špatně. Něco, co ho neustále nutilo vysílat provazce magie směrem k mladíkovi, aby o tom zjistil víc. To se však nedařilo, a proto než řekl heslo, kterým by se dostali do ředitelny, se ještě tiše mladíka zeptal. Něco ho totiž napadlo a chtěl si to jen ověřit. Plno věcí by to pak vysvětlovalo.

„Vím, že něco tajíte a přestože nemám právo na vás jakkoli naléhat, abyste mi to prozradil, chci od vás jen pravdivou odpověď v podobě přikývnutí jen na jedinou otázku. Měl jste další dostaveníčko s Pánem zla?“

 

Mladý lovec stál otočený zády k profesorovi, takže díky bohu neviděl jeho výraz ve tváři a jak celý ztuhl. Zpočátku se totiž bál, že ho lektvarista prokoukl a ví, kdo ve skutečnosti je. Jeho dřívější obavy se naplnily. Až moc dobře věděl, jak vnímavý tento profesor umí být. Proto si vcelku oddechl, když se ho zeptal jen na další dostaveníčko s Voldemortem, i když tušil, že to stejně nebylo vše, co měl jeho profesor na srdci. Jistě měl v záloze několik svých variant, kde celou dobu byl a co tak asi dělal. I tak se zeptal na tuhle jedinou věc a dál to nerozebíral. Dost mu to motalo hlavu.

Chvilku s odpovědí váhal, nakonec však pokýval hlavou, čímž profesorovi potvrdil to, co si myslel a na co se ho zeptal.

„Děkuji vám za odpověď.“promluvil opět tiše Severus a hned na to už hlasitěji použil heslo, aby se pohnuli dál.

 

V ředitelně samozřejmě už všichni byli a netrpělivě čekali na příchod mladíka a Severuse. Fawkes to zase ze svého místa s pobavením pozoroval a byl velice zvědav, co si maličký vymyslí. Na rozdíl od této skupinky kouzelníků až moc dobře věděl, co maličký dělá a kde celou tu dobu byl.

„Harry!“vykřikl jako první Remus, když dotyční konečně prošli dveřmi a objevili se v ředitelně. Na to se hned vrhl vpřed a silně mladíka chytil a objal. Sirius v podobě psa se k nim okamžitě přidal a mladíka na oplátku celého poslintal.  

„Oh Siriusi, no tak,“napomenul ho Harry s úsměvem a otřel si obličej rukávem.

 

Chvilku trvalo, než se ruch v ředitelně utišil a Harry byl nasměrován přímo před ředitele, kde už pro něj byla nachystaná židle.

Výslech tak mohl začít.

 

„Rád tě opět vidím, Harry.“promluvil ředitel a mladík na něm mohl vidět strhaný obličej, jak si o něho dělal celou tu dobu starosti. Chlapec pocítil vinu, ale na druhou stranu to nešlo udělat jinak.

„Já vás také, profesore,“přitakal mladý lovec a vyčkával. Stále ještě netušil, co jim řekne o svém zmizení.

„Hledali jsme tě, chlapče,“začal okrajově Brumbál. „Mohl by si nám říct, kde jsi tu celou dobu byl?“

Tázaný váhal, co jim měl pro Merlina na tohle odpovědět? Že se zdejchnul hlavně proto, aby se už nemusel potýkat každý večer s Voldemortem? Že mizí takto často, i když na kratší dobu skoro pořád, neboť je lovec? Že přestože je stále považován za dítě, jím dávno není? S touto poslední myšlenkou zabloudil pohledem k Fawkesovi, který jeho pohled opětoval. Měl dojem, jakoby fénix přesně věděl, na co myslí. Mírně tedy pokýval hlavou a obrátil se na ředitele, který trpělivě vyčkával, až se mladík vyjádří.

Netušil, co by jim řekl dřív, avšak něco si vymyslet musel.

„Jak už jsem řekl profesoru Snapeovi, celou dobu jsem se nacházel na pozemcích Bradavic.“odpověděl tedy a až moc dobře si uvědomoval, že tohle vysvětlení jim ani zdaleka stačit nebude. Někde však musel začít, že ano.

„Nechtěl bys to trochu rozvést, Harry?“pokynul mu ředitel a trpělivě zase vyčkával. Jeho klid byl v dané chvíli obdivuhodný.

„Nevyhnu se tomu, že?“otázal se mladý lovec. Zkusit to přece jen musel. Třeba, kdo ví, možná ani nic dalšího říkat nemusí, ale dosti o tom pochyboval.

„Kdyby to bylo jen na mě, věřil bych ti a tohle vysvětlení by mi stačilo. Bohužel nám všem na tobě hodně záleží a všechny zajímá, kde jsi byl. Moc si nás vyděsil, víš. Není pro tebe bezpečné, aby si byl pryč tak dlouho, aniž bys to někomu řekl.“postupně na něj naléhal Brumbál.

„Ehm... omlouvám se. Tohle jsem rozhodně neměl v plánu.“zkusil to tedy takto. „Poté, co jsem utekl, jsem narazil na prázdnou učebnu v pátém patře, kde jsem zůstal většinu času.“

„Jak je tedy možné, že tě Severus našel na pozemcích?“ptal se ředitel, když viděl, že to chlapec nechtěl dále rozvést.

„Na pozemky jsem se vytratil k večeru, pane.“touto odpovědí způsobil hotové pozdvižení. Začal o sobě pochybovat, zda je normální, když tohle řekl, ale už to nemohl vzít zpátky. A když už všem způsoboval takové šoky, bylo mu jasné, že ať už řekne cokoli, horší to snad už nebude - pokračoval tedy. „Následně jsem přečkal noc v Chroptící chýši.“

Pokud informace, že byl tak pozdě v noci na pozemkách školy, všechny bouřila, tak to, že byl v Chroptící chýši, byla totální pohroma.

„A dál, Harry,“pokynul mu se staženým hrdlem ředitel, když se hlasy trochu utišily.

„Ráno jsem si udělal procházku okolo jezera. No a když jsem se vracel do hradu, tak na schodech mě zastavil profesor Snape.“vymýšlel si a ukončil to. „A to je celé.“

 

Celý jeho příběh byl doslova ... prostě katastrofa. A i když se to zdálo být jako ta největší bizardnost světa, mělo to své kouzlo v podobě toho, že něco takového se mohlo udát jedině a jenom Harrymu. Všichni tomu tedy bez okolků uvěřili, i když nacházel se v místnosti jeden kouzelník, který tomuto příběhu nevěřil. Nenechal se slepě lapit do vymyšleného příběhu. Na to byl momentálně až moc skeptický.

Byl to právě Severus Snape, který v myšlenkách kroutil hlavou v nechápavosti, že něčemu takovému ostatní věří a vůbec je nic nezaráží. Jak jen mohli uvěřit takové báchorce, mu nechával rozum stát. Dokonce i ředitel se zdál být Harryho odpovědí, kde po celou dobu byl, spokojený. Prostě tomu nerozuměl.

Jak by taky mohl. Až moc jiných věcí nasvědčovalo tomu, že se mladík na pozemcích vůbec nenacházel. To teď byla momentálně jeho hlavní teorie o tom, kde po celou tu dobu mladík byl. Prostě se celou dobu nenacházel v jakékoli blízkosti hradu a dokonce ani pozemků. Nic jiného mu nedávalo větší smysl. Vše tomu jen nasvědčovalo a do sebe nádherně zapadalo. A když si k tomu vzal i Harryho odpověď na jeho otázku…

Jak se však zdálo, nikoho tato možnost ani nenapadla. Nebo spíš, nikdo si nechtěl připustit, že by Harry dokázal opustit bezpečí Bradavic. Byli v tomto mírně řečeno zabednění.

Nejvíc ho však v tuhle chvíli trápila jediná věc a to ta, že mladík během toho, co se nacházel mimo jejich dosah, byl opět lapen ve svém záchvatu, což vysvětlilo tu anomálii, kterou zjistil svými diagnostickými kouzly. Radši si ani nechtěl domýšlet, jak na tom ve skutečnosti Harry se svým zdravotním stavem je. Dokonce by se ani nedivil, kdyby samotný mladík onen fakt, že je na tom bídně, radši přehlížel a dělal, že se nic neděje. Nikdo se ho stejně neptal, zda je v pořádku a cítí se dobře. Takže proč by se měl sám ozývat. Takový ale Harry nebyl.

Znovu se uvnitř sebe vzpíral, jak je možné, že nikdo nevidí očividné. Jak jen mohli všechny důkazy přehlížet? Předpokládal, že za všechno mohla naivita všech v místnosti. Naivita a zaslepenost. Nic jiného.

Rozhodl se proto zakročit. Už nevydržel nic nedělat. Původně to měl v plánu vytáhnout až v soukromí, kdy by byl s ředitelem sám, ale za těchto podmínek nemohl. V duchu se Harrymu omlouval, že to musel udělat. Opravdu to chtěl řešit nejdřív s ředitelem. „Vysvětlete mi tedy, pane Pottere, jak je možné, že jsem váš magický podpis zachytil za ochrannými štíty Bradavic.“rozlehl se Severusův hlas celou místností. Sirius zakňučel a přikrčil se. Lektvarista však ještě neskončil. „A to na stejném místě, kde byli i známky boje a hlavně černé magie.“

Tak po tomto nastalo v místnosti mrtvolné ticho. Všichni byli zaskočeni a to tak, že nikdo nenacházel hlas.

„Harry,“dostal ze sebe těžce ředitel, který byl mrtvolně bledý. Trošku měl o Brumbála v tu chvíli strach. No a jediný, kdo mu v té bledosti mohl ještě konkurovat, byl právě Harry. „Mohl bys nám to nějak vysvětlit?“

V tu chvíli byl mladý lovec v koncích. Však on tušil, že profesor toho ví víc, než dává najevo a teď se to projevilo. Osobně byl mladík zvědavý, jak z toho teď vybruslí. Hlavně si ale nadával, že nepoužil zastírací kouzla na svoji magii – už jednou ho na to Anthony upozornil.

„Abych pravdu řekl, tak…“zamumlal chlapec a snažil se to natahovat, což nešlo dělat věčně. Něco ale říct stejně musel, takže rezignovaně sklopil hlavu. „Ano, byl jsem mimo pozemky Bradavic, kde jsem padl do pasti smrtijedů.“přiznal tedy.

No a tím, že tohle Harry přiznal, se strhlo hned několik věcí ráz naráz. Povětšinu toho povyku mladík jednoduše vypnul a soustředil se jen na opětování pohledu Fawkese, který chlapce upřímně litoval.

Nakonec byl přece jen přizván do toho rozruchu, kdy musel vysvětlit ještě několik věcí a hlavně se musel nechat vyšetřit madame Pomfreyovou, kterou ředitel přivolal do ředitelny. Nikdo mu totiž nevěřil, že z toho útoku vyšel bez sebemenšího zranění, takže aby to nebylo nikomu podezřelé, Harry stáhl některá maskovací kouzla, aby si ušetřil další vysvětlování a nepříjemnosti okolo toho.

Přesto byl z ředitelny propuštěn až k večeru. Zato však vyvázl bez trestu, čemuž se samozřejmě divil a nebyl jediný. Našel se totiž jeden určitý profesor, který nesouhlasil. Místo toho ale ředitel udělil Harrymu jen zdlouhavou domluvu, ke které se přidala i profesorka McGonagallová a nakonec i Remus. To se však dalo přežít. Popravdě řečeno to jedním uchem přijímal a druhým vypouštěl, protože myšlenkami byl někde jinde. Musel totiž neustále myslet na profesora Snapea. Začínal být až moc všímavý okolo všeho, co se okolo mladíka dělo a to rozhodně nebylo příjemné. Teď už opravdu bylo jen otázkou času, kdy na všechno přijde a jeho krytí bude zničeno.

Jasně počítal s tím, ale rozhodně si nemyslel, že to všechno rupne tak brzy. Možná se strachoval předčasně, ale to ukáže až čas.

 

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

 

Temný pán stál uprostřed místnosti a jednotlivě si prohlížel nastoupenou skupinku smrtijedů, kterým dal za úkol chytit Pottera. Většina z nich popravdě řečeno ležela na zemi, kde naříkali a svíjeli se bolestí. Přesto stále ještě někteří třesoucí se stáli na nohou a snažili se ukázat svému pánovi, že jsou silnější, než ostatní smrtijedi. Avšak i na ně došla řada a brzy zůstali na zemi ležet také.

Měli štěstí, že se Voldemort držel docela zpátky, protože s tím, jakou měl zlost, měl co dělat, aby všechny, co neuspěli při svém úkolu, na místě rovnou nezabil. I tak to nebyl pěkný pohled, ale to už obnášela práce na temné straně pod vedením Pána zla, který nestrpěl neúspěch. Brzo většina příslušníků z řad smrtijedů pochopila, že udělali životní chybu, když přijali znamení zla. Bohužel pro ně už nebyla cesty zpět.

 

„Co je tak těžkého dostat toho malého kluka a přivést mi ho sem.“pouštěl Voldemort hrůzu a přecházel sem a tam, aby je zase neměl chuť ještě více potrestat či je dokonce všechny zabít. „Měli jste ho v hrsti a i přesto vám unikl. Já se ptám, jak je to pro Merlina vůbec možné! Byl tam sám a vás bylo sedm. Tak jak je možné, že se z toho dostal!“

Na to jen několik smrtijedů koktalo jeden přes druhého, takže vlastně to ani nijak nevysvětlili a o to víc zase svého pána rozčílili, takže je hned poctil další mučící kletbou.

„A co ty, Severusi. Dokonce ani ty jsi neuspěl,“stočil svoji pozornost na pomalu se zvedající ho kouzelníka. „Tobě jsem dával největší šanci, že toho spratka dovlečeš sem!“

„Brumbál mě pověřil prohledat pozemky a les. A když jsem se dostal k místu, kde byly stopy po boji, stařík si nás zavolal s tím, že se ten spratek našel.“odpověděl mu Severus a snažil se tvářit sebejistě. Temný pán mu uvěřil, ale i tak si lektvaristu stále měřil svým pohledem, který nevěstil nic dobrého.

 

Trvalo dlouho, než Tom všechny smrtijedy dostatečně potrestal a nechal je konečně odejít, pokud na to měli sílu, neboť polovina z nich byla v bezvědomí, takže se o ně museli postarat ostatní.  

„Tupci!“rozlehlo se po místnosti, když osaměl. Jak bylo možné, že mu ten Potterovic kluk neustále unikal. V čem se lišil od ostatních, že ho nemohl dostat a vyřídit si to s ním jednou pro vždy. Co v tom vězelo.

A aby toho nebylo málo, Nagini si stále vedla svou, takže s ní nebyla řeč. Nechápal, co se to s ní stalo. Jen doufal, že se v dohledné době vzpamatuje.

Trpělivost opravdu nebyla Voldemortova doména a věděli to všichni až moc dobře. A kdo náhodou ne, brzy to poznal.

 

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

 

Další kázání dostal mladý lovec od Hermiony hned co se s ní a Nevillem potkal u večeře. Vůbec se nedržela zpátky, přestože měli posluchače a to nejenom z jejich kolejní fakulty. Nakonec se přece jen obměkčila a drtila ho v pevném objetí, jakoby se bála, že opět zmizí.

„Neboj, nikam nejdu,“ujišťoval ji a docílil jen toho, že se na něj zamračeně podívala.

„Běda, jestli uděláš znovu něco takového, Harry Jamesi Pottere.“varovala ho a otočila se na Nevilla. „Ty mu na to nic neřekneš, Neville?“

Oslovený jen pobaveně pokrčil rameny. „Myslím, že už jsi všechno řekla. Jsem rád, že si se vrátil mezi nás, Harry.“

„Já také,“smál se Harry a věděl, že je vše vyřešeno.

„Propříště nejdřív zajdi za námi, než že se ztratíš kdoví kde.“dodal ještě Neville a tím už opravdu bylo vše vyříkáno.

 

Po zbytek dne se Harry věnoval svým přátelům, přestože byl k smrti unavený a jeho zranění o sobě začínalo dávat vědět. Všechny ty lektvary, které vypil na univerzitě, přestávaly totiž účinkovat, takže byl čas vzít si další. Musel s tím však počkat do chvíle, než se Neville s Hermionou rozhodli jít spát. Nechtěl je totiž nechávat samotné. Dnešní večer rozhodně ne.

 

Rozhodně měl ty opravdu nejlepší přátele na světě.

Nemohl si přát lepší. Říkal si v duchu, když ležel v posteli a litoval, že jim musí tak lhát defakto o všem.

Lhaní v takových situacích ze srdce nesnášel. Co o to, že je chtěl ušetřit. A přestože jsou to ti nejlepší kamarádi - nikdy nepochopí, proč jednou bude muset odejít.

Odejít, vytratit se jako pára nad hrncem.

 

Toť byl jeho osud.

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Elon Musk was right: artifitial intelligence will make new WAR. The "XEvil" was released!

(LatonyaGuift, 26. 3. 2018 9:56)

This message is posted here using XRumer + XEvil 4.0

XEvil 4.0 is a revolutionary application that can bypass almost any anti-bot CAPTCHA's.
Captcha Bypass Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, BING, Hotmail, Yahoo,
Yandex, VKontakte, Captcha Com - and over 8400 other types!

You read this - it means it works! ;)
Details on the official website of XEvil, there is a free demo version.

Check YouTube video "XEvil ReCaptcha2"

:-)

(domeenika, 25. 9. 2014 22:09)

Teda, ze mu to uverili :-) az na Snapa.
Som zvedava kedy mu praskne kryt. Dufam ze to bude napinave :-)
Co dodat, kapca super, dufam ze dalsia bude coskoro :-) :-)

Re: :-)

(sam, 25. 9. 2014 23:40)

:) Myslím, že brzy by to možná mohlo všechno už prasknout, jen ještě musím přijít na vhodnou chvíli a bude to.
děkuji

..

(Powergirl, 22. 9. 2014 17:58)

Ooou ty si dokonala!! :D Krasná kapitolka ale uběhla tak zatraceně rychle ke konci... :´( :D Jinak jsem opravdu zvědava jak se bude dal vyvýjet Severusovo "pátrání za pravdou" :D tak snad se ho dočkame brzo! ;)) ale chapu že se začatkem roku se asi budeme muset obrnit trpělivostí, ale v případě že s přízrakem nesekneš tak si rada počkam :)) Jinak přeju pěkny škoni rok a at ti vsechno dobře vychazi :)))

Re: ..

(sam, 22. 9. 2014 18:40)

Děkuji :)

Po prvním dnu jsem se opravdu ujistila, že to nebude vůbec sranda. Hned po první přednášce jsem si říkala - svátá střední škola.
Ale slibuji, že mám v plánu Tajemného přízraka dokončit a to za každou cenu. Jen mi to bude asi trošičku trvat :D