Výkeci troch šialencov

Následně se vše zase vrátilo do zajetých kolejí. Jediná taková větší změna byla v tom, že se blížil první famfrpálový zápas, takže začal být okolo toho velký povyk, který však mladík s přehledem přehlížel a věnoval se své práci. Měl daleko jiných starostí a povinností jinde, než rozebírat famfrpál stále dokola a to i v případě, že měli nastoupit proti Zmijozelu a že měl tuhle hru velmi rád. Neboť jen ve chvilkách, kdy létal, se cítil uvolněný, sám sebou a hlavně volný. Nic ho v těch chvílích netrápilo, alespoň většinou.

V první řadě byla pro něj momentálně práce, kterou byl zahlcen díky svému poslání lovce. Však bude mít zábavy dost v den zápasu. Ten si dosyta užije.

Horší však bylo vysvětlit svůj postoj přátelům, kteří se na něj pokaždé mračili, když odmítl připojit se k rozmlouvání o tom, jaké mají šance, o taktice a tak podobně. No... jedině Hermiona a Neville byli chápaví, zato dvojčata se nedala jen tak snadno odmítnout. Však to prostě jsou dvojčata a to doslova hovoří o všem.

„Kámo, nemůžeš nám stále utíkat.“promluvil Fred, když ho s Georgem opět zastavili po sobotním tréninku.

„Neutíkám, jen mi přijde zbytečné to řešit stále dokola. Jste v tomto pomalu horší jak Oliver Wood a to je už co říct,“odpověděl jim mladý lovec, který se jim snažil jako obvykle vytratit, což se mu dnes bohužel nepodařilo dostatečně rychle.

„Tak to byla rána pod pás, kamaráde,“okomentoval to George.

Harry se samozřejmě ušklíbl. „Můžete si za to jedině sami, pánové.“

„Ale no ták...“protáhl Fred.

„Jde o Zmijozel, člověče,“dodal George.

„To se nesmí jen tak přehlížet a házet přes hlavu.“přidal ještě Fred.

Lovec nad tím jen protočil oči a pokrčil rameny: „Hoši, moc to hrotíte. A teď už opravdu musím jít. Čeká na mě Snape a jistě tušíte, co se stane, pokud bych přišel pozdě. A to nikdo z nás nechce, že ano.“

Tak tohle na dvojčata hned zabralo. „Pro Merlina, Harry.“zhrozil se George hraně.

„Co jsi zase provedl.“dokončil Fred.

„Musím vás zklamat, ale výjimečně nic,“oznámil a zasmál se. „Jde čistě o zájem o lektvary.“

„Jsi blázen, mladíku,“napřímil se George a zkřížil ruce na prsou.

„Hotový šílenec,“souhlasil Fred.

„Já vím.“zasmál se Harry, „Zatím se mějte.“

„Ty taky. Ale i tak počítej s tím, že příště se nám tak rychle nevyvlíkneš.“řekli oba, čímž se Harry opět zasmál a opravdu byl propuštěn.

Popravdě ale do sklepení Harry nezamířil. Nic domluveného s profesorem Snapeam neměl. Chtěl se jen vyhnout zdlouhavému rozhovoru s dvojčaty a to se mu povedlo.

Místo toho se vydal do sedmého patra, kde se usídlil do Komnaty nejvyšší potřeby, odkud se přemístil na univerzitu lovců.

Práce a povinnosti ho volaly.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

V temné místnosti, ve které byla slyšet jenom kapající voda ze stropu a sem tam nějaký výkřik a naříkání, se pomalými kroky pohyboval Voldemort, jenž mířil k té nejtemnější kobce, která se v celém sklepení jen nacházela.

„Už jsi přišla k rozumu, Nagini?!“rozlehl se po celé místnosti a chodbách mrazivý Voldemortův hlas, při kterém tuhle krev v žilách. A to doslova.

„Co podle tebe znamená rozum, Tome!“zasyčela slabě Nagini, která byla promrzlá a hladová. „Moc dobře víš, že jsem s tebou nikdy nesouhlasila a přesto jsem neodešla, protože jsem doufala, že se stále můžeš změnit. Věřila jsem, že opět můžeš být takový, jakým jsi byl dříve.“

„Nepokoušej mě, Nagini!“odvěstil Tom, který toho měl akorát dost. Tenhle odpor nesnesl.

„Dělej si, co chceš, Tome.“pověděla Nagini tiše. Skoro až lítostivě. Nelíbilo se jí, jak se její společník změnil. „Tobě už není pomoci. Temná magie tě pohltila. Doslova si jí upsal svoji duši a srdce. Tohle nejde vrátit zpět! Zašel jsi moc daleko. Až moc daleko.“

Voldemort po tomto naklonil hlavu na stranu a přivřel oči. Musel se hodně ovládat. „Varoval jsem tě, Nagini! Varoval!!!“ Rezonoval jeho hlas celým sklepením a hned na to prudce švihl svoji hůlkou.

Nagini vyletěla z kobky a zastavila se až o jednu stěnu v místnosti, po které se následně svezla na zem přímo k nohám Pán zla, který své oči bez kousky citu ještě víc přivřel. 

Poté na ni vyslal všechen svůj vztek v podobě mocného crucia.

Neměl sebemenší slitování - nikdy ho neměl, když mu někdo odporoval a stál v cestě.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Na univerzitě se nejdříve zastavil u velitele, který ho již očekával.

„Harry, těší mě, že si se tu objevil tak brzy.“přivítal ho Christopher a zanechal papírování, kterého měl až nad hlavu.

„Přišel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, veliteli,“pousmál se Harry a pohledem zabloudil k hromadě složek, které ležely různě po stole. „Snad neruším.“

„V žádném případě.“zavrtěl hlavou Christopher. „Jen jsem si krátil chvilku papírováním. Teď však k tomu, proč jsem tě potřeboval vidět a hlavně s tebou mluvit.“

„Doufám, že jsem neudělal něco špatně,“obával se mladý lovec dřív, než mu dal velitel možnost vzít si slovo.

Velitel se však místo napomenutí jen pousmál. „O nic takového nejde. Tvoje práce je prvotřídní a není na ní, co vytknout,“ujistil ho a v zápětí zvážněl, což mladíkovi klidu moc nedodalo, protože ať už se mu velitel chystal říci cokoli, nic příjemného to nebude.

„Jde o Alastora Moodyho, Harry. Podařilo se mu zkontaktovat nás.“vyřkl Christopher, čímž způsobil, že mladík strnul.

„Alastor Moody?“zeptal se Harry. Měl pocit, jakoby špatně slyšel.

„Ano, ten Alastor Moody.“potvrdil velitel. „Pokoušel se mě zkontaktovat už nějakou dobu, ale až teď se mu to skutečně podařilo. Opravdu vytrvalý člověk - to se musí nechat. Škoda, že neměl úplně všechny předpoklady stát se lovcem. Moc mu nechybělo a opravdu by se jím stal.“

„O co přesně Moodymu jde?“zajímal se Harry a obočí se mu stáhlo v zamračení. Zhruba tušil, proč se je snažil kontaktovat a najít, rozhodně však nečekal, že by se to komukoli z řádu mohlo podařit. „Nebo bych se měl spíše zeptat, co má Brumbál plánu a chce tímto setkáním dosáhnout? Jistě je hlavní iniciátor této situace. Moody by sám od sebe lovce nekontaktoval.“

„Myslím, že to víš stejně dobře jako já, když jsi vyrukoval s Albusem Brumbálem.“promluvil Christopher, který byl potěšen, že Harry dokázal mžiku určit, kdo za tím vším stojí. „Každopádně Moody žádal o schůzku se mnou.“

„Sám nebo s doprovodem?“ptal se mladík, i když upřímně nevěřil, že by se Brumbál nesnažil využít situace. Na to byl až moc zvědavý a v daném případě jako nedočkavé dítě, které nedokáže dospat, jak se těší, co to asi dostal za dárečky pod stromečkem.

„Sám, i když v závěru dopisu byla menší zmínka, zda by přece jen nemohl přijít i s dalšími členy řádu,“odpověděl velitel.

Mladý lovec zakroutil hlavou. „Rozhodně nemůžu tvrdit, že by mě to až tak překvapilo. Brumbál o nás chce zjistit prakticky všechno, co jen je možné vypátrat. Celkem ho zasáhlo, že o lovcích doposud nic netušil a přitom Alastor usiloval o to, aby k nám patřil. Takže poznání, že je to poprvé, co neví úplně vše, člověka jeho povahy dost překvapí a dostane. Dovolím si i tvrdit, že by byl štěstím bez sebe, kdyby si dal svolení a připustil několik členů řádu k výcviku. Určitě se tě na to nějak zeptá. Tím jsi sem stoprocentně jistý.“

Velitele Harryho postoj náramně pobavil. Sice podobnou reakci očekával, ale i tak se nedokázal ubránit lehkému úsměvu na své tváři. „A přestože jsem si vědom všech rizik, dovolil jsem Moodymu, aby s sebou vzal doprovod.“pověděl a pozorně sledoval mladíkovu reakci. „A to je také ten hlavní důvod, proč jsem tě zavolal.“

„Poslouchám,“pokýval hlavou Harry, který bojoval s nutkáním se posadit. Dalo mu to velikou práci.

„Chtěl jsem tě jen varovat, aby ses měl několik dní na pozoru, když budeš tady na univerzitě. Něco mi totiž říká, že tohle setkání nezůstane jen u jednoho. Nechci však předbíhat událostem. Třeba bude všechno úplně jinak, než si myslím. Přesto je lepší počítat se vším.“sdělil Christopher.

„Nebylo by tedy lepší, kdybych se tady vůbec neukazoval? Alespoň do doby, než to vyřešíš?“namítl Harry a mračil se. Tohle se mu vůbec nelíbilo, ať už velitel zamýšlel cokoli. Už tak měl pocit, že Severus Snape je jen kousek od pravdy a to nepočítal i další vnímavější jedince, kteří jistě něco málo tušili, nebo aspoň vnitřně vnímali, že něco není tak, jak by mělo být. Zatím však pro to nikdo nic pořádného nepodnikl, což mu dávalo výhodu a hned několik. Ale tím, že se řád bude pohybovat tady na univerzitě, mu moc nepomůže. Jeho utajení mohlo být ohroženo a to nepočítal tvrdou práci, kterou má dosud za sebou. Všechno by to vyšlo v niveč, pokud se prokoukne, kdo je a co dělá.

Velitel však zakroutil hlavou. „Původně jsem to měl v plánu, abychom se vyhnuli zbytečným problémům. Bohužel je až příliš moc lovců zaneprázdněno tak, že si nemůžu dovolit, aby si vypadl ze svých úkolů. A to nepočítám ty lovce, kteří jsou zranění a momentálně leží na ošetřovně a o které jsme v posledních týdnů přišli. Potřebuji tě teď tady, aby si pomáhal s výcvikem a mimo jiné i splnil mise, které tu mám pro tebe nachystané. A navíc ještě máš práci v Bradavicích. Vím, že je toho teď na tebe moc, ale nejde to jinak.“

„Pomůžu, jakkoli to bude možné.“pověděl Harry rozhodně. Až moc dobře si uvědomoval, že jejich počty rapidně řídnou. Chápal tedy, proč velitel nemůže jednat jinak v tomto případě, přestože tu bylo riziko prozrazení. „Přinejhorším bych ve škole mohl použít dvojníka, abych byl plně k dispozici, veliteli.“

„S tím by právě mohl být problém, Harry. Už jednou jsme na to s Anthonym mysleli, ale až moc kouzelníků v Bradavicích by dokázala vycítit z magie, že to ve skutečnosti nejsi ty. Prokoukli by to a to nemůžeme riskovat. Ne, když se ti tak daří doposud všechno tajit, což je úctihodný výkon.“zamítl to velitel. „Budu tě tu potřebovat vždy k večeru, k ránu a někdy přes odpoledne. Přesný rozpis, kdy tě budu potřebovat, aby si tady byl, ti pošlu ještě během dnešního večera spolu s misí, kterou musíš stihnout během víkendu.“

„Rozumím.“pokýval hlavou mladík. „Pokud je to všechno, veliteli. Stavím se ještě v tělocvičně a v knihovně.“

„Je to vše, Harry. Můžeš jít.“propustil ho Christopher, který se opět pustil do nekonečného papírování.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Alastore, potřeboval jsi něco?“zeptal se ho Albus, když dotyčný najednou vtrhl do ředitelny a rázoval si to přímo k němu, přičemž v ruce svíral kus složeného pergamenu.

„Podařilo se to, Albusi,“dostal ze sebe Moody a zastavil se až před ředitelem, který vůbec netušil, o co se jedná.

„Asi tě tak úplně nechápu, Alastore.“pověděl Brumbál a zkoumavě se podíval po tom pergamenu, který Moody stále pevně svíral v ruce.

„Zkontaktoval jsem se s velitelem lovců, Albusi. To se podařilo.“vysvětlil Alastor a předal pergamen řediteli, který si ho pečlivě přečetl. „Už jsem přestával doufat, že by moje pokusy o zkontaktování někdy vůbec vyšly... A najednou u Merlina mi přišla odpověď.“

„Výborná práce, Alastore,“promluvil Brumbál hned, jak dočetl krátkou zprávu od velitele lovců. „Dost mě překvapuje, že nám bylo dovoleno, aby si měl s sebou doprovod.“

„Také jsem nečekal takový přístup. Většinou si lovci svá tajemství a všechno okolo sebe přísně chrání. V žádném případě by tedy takto neriskovali. Nejde mi to do hlavy.“přitakal Moody.

„Musíme tedy věřit, že tohle vstřícné gesto je pro nás dobré znamení.“pověděl Albus, kterému zajiskřily oči. „Ještě dnes večer svolám schůzi vnitřního kruhu řádu.“

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Až kolem půlnoci se Harry přemístil zpět do Bradavic. Původně neměl v plánu se takto dlouho zdržet, ale kromě svých věcí, které si potřeboval vyhledat v knihovně, se zapomněl s několika lovci v tělocvičně, kde si dali pěkně do těla. Ještě teď cítil všechny naražené části těla. A počítal, že druhý den to bude ještě horší. Přesto si ten menší trénink náramně užil.

No a aby toho nebylo málo, zasekl se taky u pročítání rozvrhu a složky s misí od velitele. Snažil se totiž vymyslet, jak to všechno skloubí dohromady a vyřeší svoji absenci v Bradavicích, neboť s tím, jak často měl být pryč, nebylo pochyb, že si toho někdo všimne, ať už se bude snažit sebevíc. Chtěl to alespoň eliminovat, když už to jinak nešlo.

Rozhodně má co dělat.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Svolal jsem vás narychlo, za což se omlouvám, ale Alastorovi se podařilo spojit s lovci.“oznámil Albus bez většího zdržování, avšak jeho sdělení vyvolalo v místnosti hotový povyk. Trvalo nějakou dobu, než se zase všichni utišili a věnovali svoji pozornost opět řediteli.

„Setkání s velitelem lovců je už pozítří. Je tedy nutné se rozhodnout, kdo další doprovodí Alastora na tu schůzku.“pověděl dál.

„Ty tvrdíš, že jejich velitel dovolil, aby Alastor přišel i s někým?“zeptal se nevěřícně Severus. „Dost tím riskuje, tak proč?“

„Ano, to tvrdím. A nemyslím si, že by tím jakkoli riskoval. Jestli každý lovec dokáže to, co se říká a jak nám popsal Alastor, měli bychom se bát spíš my.“potvrdil ředitel svá slova a nechal kolovat dopis, aby si ho každý přečetl.

„Kdo tedy na to setkání půjde?“ozval se tentokrát Arthur.

„Hlavní slovo bych v tomto přenechal Alastorovi. Zná lovce z nás všech nejlépe a jistou dobu u nich byl.“odpověděl Albus a pokynul Moodymu, aby mu předal slovo.

„Tedy... myslím, že je skoro žádané, aby si u toho byl ty Albusi. Velitel lovců tě tam bude jistě očekávat, když mi dovolil na setkání doprovod.“začal pomalu a zamyšleně Alastor. „Následně bych na to setkání přizval i Severuse s Minervou a možná i Billa s Charleim a Remusem. Ale v tomto případě se obávám, že nás bude na tom setkání až moc. Tři - čtyři je maximum.“

„Nemyslím si, že je dobrý nápad, abych šel.“ozval se hned Severus, který by sice za to setkání dal cokoli, ale na druhou stranu měl znamení zla a přestože je už roky zvědem ve Voldemortových řadách, o čemž věděl jen řád, tak stále byl v kouzelnickém světě známý pro svoji loajalitu k Temnému pánovi, i když se o tom na veřejnosti samozřejmě nemluvilo. Nechtěl ale tímto proti sobě a hlavně řádu poštvat lovce, když už se s nimi Alastor spojil. Jejich pomoc nutně potřebovali - to věděli všichni v této místnosti. Řád nezvládá reagovat na všechny útoky smrtijedů. Je jich strašně málo a to hrálo proti nim.

„Naopak, Severusi.“promluvil opět Alastor, který ho probodával pohledem. Všichni věděli, že se nemají moc rádi, ale po čase se naučili respektovat, takže jejich vztah byl momentálně čistě neutrální, což byla veliká změna od nenávisti a pohrdání. I tak byli někteří členové překvapení, když Moody Severuse navrhl. „Lovci ví skoro o všem, co se kde šustne, takže moc dobře ví, na čí straně stojíš. Pokud se obáváš tohoto.“

„Pokud je to opravdu tak, půjdu rád,“souhlasil po chvíli Severus. Takovou nabídku přece nemůže odmítnout.

„Minervo, co ty?“otočil se na ní ředitel.

„Musím vaši nabídku odmítnout, pánové. Někdo se musí postarat o chod školy, když budeš pryč, Albusi.“odpověděla profesorka rozhodně. Studenti byli pro nic vždy přednější, než všechno ostatní.

„Takže Bille, Charlie, Remusi, je to na vás. Rozhodněte se, kdo půjde.“řekl Moody a dal jim prostor. Tohle si musí rozhodnout sami mezi sebou.

Tři oslovení se na sebe podívali a každý z nich přemýšlel, co by měl říct. Ani jeden z nich nechtěl se o to jedno místo přít.

Nakonec jako první narušil ticho Remus. „Myslím, že bych také měl zůstat v Bradavicích.“

Volba tedy zůstala už jen mezi Billem a Charliem.

„Kdo z vás tedy půjde, hoši,“zeptal se Moody, který pomalu a netrpělivě poklepával nohou o zem.

Bratři se na sebe naposledy podívali, než s konečnou platností promluvil Bill. „Půjdu já.“

„Tak to bychom měli. Jsem rád, že jsme to vyřešili tak rychle.“ujal se zase slova ředitel s tím svým zářivým úsměvem. „Proto prosím, aby všichni počítali s tím, že hned jak se vrátíme, svolám další schůzku řádu.“

Následně se ještě Brumbál domluvil, kde a v kolik se sejdou, aby se přenášedlem, které jim mělo přijít v den schůzky, dostali k veliteli lovců. Pak už porada Fénixova řádu mohla skončit.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Brzy nad ránem se už tiše Nebelvírkou kolejí plížil jeden student, aby se nepozorovaně dostal z ložnic chlapců. To se mu podařilo vcelku snadno. Následně se pod neviditelným pláštěm dostal až do KNP, odkud se mohl nikým nerušen přemístit na univerzitu, kde měl pomoci s ranní rozcvičkou začínajících členů, kteří měli před sebou jen zahřívací kolo, zda se na lovecké povolání vůbec hodí.  Měli za sebou teprve první týden a už pět lidí z deseti odpadlo. Zůstali tři pánové a dvě dámy. Avšak to nebylo nic neobvyklého, hold to tak prostě bylo. Lepší rozhodně bylo odpadnout už teď během těch zahřívajících týdnů, než pak kousek před koncem, kdy jste byli blízko ke svému cíli a máte být povýšeni na učně a navíc se dostanete pod vedení zkušeného lovce, který se pro vás stává mistrem. To je teprve období, kdy se dostanete ke skutečnému výcviku pro lovce. Tam teprve poznáte, k čemu jste se to rozhodli a zasvětili. Naučíte se stát se opravdovým lovcem se vším všudy. A i tak mnoho lovců nedokončí ani tento závěrečný výcvik a s konečnou platností opět vypadávají, což je v této fázi výcviku velká škoda. Bohužel tak to chodilo. Pár učňů si až po drilu, který projdou a dostanou se tak do další fáze studia, kde vidí skutečnou práci lovců v zácviku, si uvědomí, že se na lovce doopravdy nehodí.

Jde o to, že první fáze výcviku je hlavně o výdrži a překonání sebe sama, nováčci proto vypadnou jen díky svému slabému tělu, nebo díky nám, kteří je máme na zácvik. Ve druhé fázi vypadávají ve velké většině jen díky sobě, když si uvědomí, že tahle práce opravdu není pro ně. Jen v deseti procentech jejich výcvik ukončí buď jejich mistr, nebo velitel, jestliže zklamou a neukážou v sobě vše, co umí a dokážou. A to je taky důvod, proč je jich tak málo.

Tak to ale je a nikdo s tím nic neudělá, protože ten, kdo se má stát lovcem, musí být opravdu jen ten nejlepší z nejlepších. Protože jen ti nejlepší, si dokážou poradit s nástrahami okolo práce lovců.

Sotva se objevil ve vstupní hale, už tam na něj nastoupení a v pozoru čekali nováčci ve cvičebním úboru.

„Dobré ráno všem, sice je pěkné, že tu stojíte v pozoru, ale doufám, že už jste se rozcvičili. Pokud ne, jak soudím z vašich pohledů, udělejte to neprodleně teď hned. Máte na to pět minut. Rozcvičit se snad umíte, ne?“uvítal tuhle skupinku Harry, který si mezitím, co začali s protahováním svých svalů, přeměnil své oblečení na sportovní, takže na šortky a tílko.

„Výborně,“promluvil, když uběhlo pět minut, „A teď za mnou, dáme si terénní běh v našem nádherném magickém lese, takže se nikde neloudejte, abyste se tady neztratili a zbytečně se nevystavovali nebezpečí, které v tomto lese číhá na každém rohu. Pokud se však budete držet pěkně za mnou, nic vám nehrozí, jasné?!“

„Ano, pane,“potvrdili všichni hromadně, že to chápou a mohli vyrazit.

Nejdřív se Harry držel mírného tempa, dokud nedorazili k lesu, který se nacházel zhruba půl kilometru od hlavní brány, pokud jste se vydali tou nejkratší cestou. V lese však přidal na tempu, ale i tak byl nestále ve střehu, kdyby ho náhodou někdo nestíhat. Nechtěl a nikomu nepřál, aby se tu ztratil sám. Jak to ale vypadalo, nikdo s jeho tempem neměl problém, takže ještě přidal a zamířil si to ještě hlouběji do lesa, než původně plánoval. Měl v plánu jim trochu zdelšit trasu, když si vedli tak dobře, takže ze zamýšleného sedmikilometrového běhu to zvedl na dvanácti kilometrový. Však ono jim to neuškodí, když si vzpomněl, jak dostával do těla on na jejich místě, stále byl k nim mírný.

Zhruba po deseti kilometrech se na méně trénovaných jedinců začalo ukazovat, že je toho na ně moc. Na chvilku tedy zvolnil, aby posbírali své síly a našli svůj dech. Takto se zároveň dostali přes nepříjemný úsek, takže jejich zpomalení nebylo na škodu. Poté zase zrychlil a držel tohle tempo až na konec lesa, odtamtud své tempo zvýšil na maximální rychlost, kterou jen dokázal vyvinout, takže zcela jasně a s přehledem utekl svým svěřencům. Však ho doběhnou.

Počkal na ně u vstupní brány, kde se zatím v klidu vydýchal. Nakonec i nováčci doběhli zcela zničeni, ale dalo se s tím počítat. Hold na takový běh v terénu a s takovým tempem zatím nebyli zvyklí, ale k tomu se dostanou časem, jestliže vydrží.

„Ták, máte pět minut na vydechnutí a protože jste tuhle část stihli tak rychle dáme si ještě menší posilování.“oznámil, když byli všichni a během toho, co se vydýchávali, jim vysvětloval, co je čeká dál, aby se hned po vypršení odpočinku mohli pustit do práce.

Tentokrát jim jen předvedl, jak každý cvik má vypadat, neboť během samotného cvičení každého kontroloval, jestli to dělají správně, aby je popřípadě mohl opravit a oni se tak vyvarovali dalším chybám v budoucnu.

Takto je nechal cvičit až do půl sedmé. Poté je konečně propustil, aby se stihli připravit na další výcvik u dalších lovců.

On sám se nejdříve šel osprchovat, než se přemístil do KNP, odkud se ve školní uniformě a spolu s věcmi, které si přivolal, vypravil na snídani, jakoby se vůbec nic nestalo a jako by vůbec nebyl mimo Bradavice.      

Prostě ho čeká další nudný den ve škole.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Přesně jak bylo domluveno, se naše skupinka kouzelníků sešla v ředitelně, kde čekala na přenášedlo, které jim mělo přijít. A taky že přišlo. Doručil jim ho magicky vytvořený orel, který zmizel v okamžiku, kdy si přenášedlo Alastor převzal. Pak už stačilo vyčkat pět minut, než se přenášedlo aktivovalo a naše skupinka čarodějů zmizela z ředitelny.

Objevili se přímo v ředitelně, kde na ně velitel lovců čekal za svým velikým stolem, který výjimečně nebyl plný složek a papírů. Ty totiž velitel odklidil na bezpečné místo, aby se k nim později mohl vrátit.

„Vítejte, pánové, na univerzitě lovců.“uvítal je Christopher. „Abych se představil, jsem Christopher Suliven Brooks a jsem velitelem všech lovců.“

„Christopher,“vydechl Alastor trhaně, aniž by stačil, kdokoli ze skupinky promluvit a jakkoli zdvořile velitele pozdravit. Vmžiku totiž Moody muže před sebou poznal, když se mu pozorněji podíval do obličeje. Nečekal, že ho ještě někdy uvidí.   

„Rád tě zase vidím, Ale. Už je to dávno.“usmál se na něj velitel, který Moodyho před několika lety měl tu čest potkat, když už on sám měl první fázi výcviku za sebou a pomalu dokončoval druhou fázi. Tehdy se neustále vyskytoval na univerzitě, přestože byl pod dozorem svého mistra. Často totiž měl za úkol pomáhat při první fázi výcviku, kde právě potkal v jedné skupině Alastora. V té době byl ještě mladý, i když nebyl mladší než Harry. To ne, ale šestnáct také nebylo moc.

„Málem bych tě nepoznal,“přiznal se Alastor a stále nechtěl nevěřit svým očím.

„Člověk se za tu dobu prostě změní, Ale. Nejsme tu však kvůli opětovnému setkání.“pověděl Christopher a opět svůj pohled věnoval celé skupince. „Tak koho sis to vzal za doprovod, Ale.“

„Omlouvám se, hned svůj doprovod představím, i když je mi jasné, že tyto lidi stejně znáš,“pověděl Alastor s úsměvem na tváři. Poslední připomínku si nemohl odpustit. „Dovol tedy, abych ti i tak představil ředitele Bradavic a velitele Fénixova řádu Albuse Brumbála, dále profesora Bradavic a mistra lektvarů Severuse Snapea a člena řádu Billa Weasleyho.“

„Výborně, teď však k věci kvůli které jste tady,“pokynul jim Christopher, přičemž se objevila čtyři pohodlná křesla. On sám se posadil za svůj stůl a bedlivě si každého zkoumavě prolétl pohledem. 

„Nejdřív bych vám chtěl poděkovat, že jste naši schůzku umožnil, pane Brooksi. Hodně to pro nás znamená.“pověděl Brumbál.

„To nic nebylo, pane Brumbále. Teď už ale k věci. Mám toho nad hlavu a čas neúprosně běží.“poznamenal velitel. Chtěl mít tuhle schůzku, co nejrychleji za sebou. „Co přesně od této schůzky očekáváte?“

„Chtěli bychom se dozvědět, co přesně to znamená být lovcem. Alastor nám sice něco málo naznačil, ale váže ho mlčenlivost k vám. Také nám jde o spolupráci s vámi, neboť vaše pomoc v boji by se nám velmi hodila. Voldemort každým dnem sílí a Fénixův řád nestíhá odvracet všechny útoky, které se konají, čím dál tím častěji. Nedokážeme pokrýt celé území Anglie. Nestačíme na to sami a mít vás za spojence by nám opravdu pomohlo. V této době je důležitá sebemenší výpomoc.“odpověděl hbitě Albus, který nespouštěl svůj pohled z velitele lovců. Pokoušel se tohoto mladého muže před sebou jakkoliv odhadnout, ale nedařilo se mu to, což se mu často nestává.

„Takže vlastně očekáváte, že se staneme partnery, jestli to správně chápu?“ujišťoval se Christopher. Všechny tyto požadavky do puntíku očekával. Sice bylo obdivuhodné, co tento řád udělal za první války s Voldemortem a znovu dělá, ale nebyli to žádní vycvičení bojovníci. Je vlastně zázrak, že se řád ještě stále drží a dokáže vzdorovat útokům Toma Rojvola Raddlea. „Že vás podpoříme a zlepšíme tak situaci, ve které se teď momentálně nacházíte. Je to tak?“

„Ano, přesně tohle chceme,“souhlasil Brumbál a v očích se mu objevily veselé jiskřičky.

„Tak to vás bohužel musím zklamat.“oznámil pomalu a velice potichu Christopher. I tak ho všichni velmi dobře slyšeli. „Neříkám, že nepomůžeme a sem tam nepřiložíme ruku k dílu. Přece jen je to naše práce vzdorovat zlu. Každopádně to už nějakou dobu děláme a zasahujeme do dění smrtijedů a Voldemorta, i když o to nevíte, ale musíte si uvědomit a hlavně pochopit, že my nemáme na starosti jen Anglii. Naše práce sahá mnohem dál, než si kdokoli z vás dokáže představit. My nepracujeme jen v kouzelnickém světě. Naše práce zasahuje i do dění mudlů, hodně lovců plní úkoly v obyčejném lidském světě. Jsme rozprostřeni po celém světě, přičemž se staráme o všechno, co jen vás napadne. Od malých prkotin až po závažné problémy, díky kterým se každý den, každou hodinu a každou minutu dostávají životy každého z lovců na hranici možného přežití. Neustále se pohybujeme na hraně svého života. Smrtka je naše blízká kamarádka, jak jí často utíkáme, však si nás stejně jednou najde a odvede. S tím nic neuděláme - hold to patří k naší práci a životu samotnému. Naše práce je nebezpečná a neúprosná. Tady neexistuje to či ono. Všechno souvisí se vším, a jestliže opomenete jen malou drobnost, je s vámi konec. A právě díky tomuto se lovcem nemůže stát jen tak někdo. Potřebujeme jen ty nejlepší, protože na tom následně závisí jejich život a životy druhých, kterým máme pomáhat. Nemůžeme si dovolit chyby - v našem prostředí na ně není místo a nejsou v žádném případě tolerovány, protože nikdy není cesty zpátky, kdy si následně všechny následky ponesete s sebou.“ Na chvilku se odmlčel, aby dal svým slovům důraz. A nechal svoji návštěvu v nejistotě. „Sice bych rád svolil k tomu, aby se z nás stali partneři, ale není to v mé moci. Je nás strašně málo a já si nemůžu dovolit vybrat si několik lovců a nechat vám je k dispozici, kdykoli to bude nutné.“ Zase se odmlčel. „Jediné, co vám můžu slíbit je výpomoc, kterou děláme už tak. Neříkám, že se lovci objeví u každého napadení či útoku, ale lepší něco než nic.“ Následně si tiše povzdechl a pokračoval. „A pokud se jedná o bližší informace o nás... mohl bych možná pověřit jednoho lovce... Anthonyho, aby vám něco málo vysvětlil a popřípadě...“ Protáhl to velitel, který si tuhle situaci užíval. „By vás mohl po univerzitě trochu provést a nechat vás nakouknout do některých výcvikových hodin. Předem však nic neslibuji, neboť Anthony patří k těm nejlepším lovcům, které tu jen mám, takže je věčně zaneprázdněn. To snad chápete, ne? Navíc všechno vám stejně nemůžeme prozradit, ani ukázat.“

„Myslel jsem si to, ale i tak jsem se musel zeptat. V tom zase musíte chápat vy nás, pane Brooksi. Děkuji za vaši upřímnost a že jste si i přes všechnu vaši práci udělal čas a dovolil nám, se s vámi setkat.“pokýval hlavou Brumbál. „A budeme velmi rádi, pokud se nám dostane možnosti, se o vás dozvědět něco víc a vidět také, jak probíhá váš výcvik.“

„Je mi líto, že v tomto momentu nemohu pro vás udělat víc,“pronesl Christopher a periferním pohledem se podíval, kolik je hodin.

„S tím se nedá nic dělat,“pokrčil rameny Brumbál a na tváři měl ten svůj obvyklý optimistický úsměv, čímž si vysloužil významný pohled, kterým ho velitel lovců hned poctil, když se snažil zjistit pravý význam tohoto úsměvu a postoje.

„A teď pokud mě omluvíte, musím se již věnovat své práci.“ukončil následně jejich debatu Christopher a vstal. „Ještě dnes si promluvím s Anthonym a domluvím se s ním, kdy bude mít čas vás tu provést a obeznámit vás s některými danostmi lovců. Informovat vás budu samozřejmě hned, jak budu vědět, kdy a v kolik můžete očekávat mého posla s přenášedlem.“

„Opět děkujeme, pane Brooksi.“postavil se Brumbál také a pokývl hlavou. „Jen jestli se můžu ještě zeptat...“

„Ptejte se,“pobídl ho Christopher, který tohle všechno už chtěl urychlit a několika tahy svými prsty vyčaroval stejný předmět, který této skupince posloužil jako přenášedlo sem.

 „V jakém počtu se sem můžeme dostavit?“ptal se tedy Albus, který jistě plánoval něco velkolepého.

Odpověď si velitel lovců vůbec nemusel rozmýšlet. Do jisté míry ji očekával. Jak jinak, některé věci byly až moc průhledné. „Jak uznáte za vhodné, ale ocenil bych na druhou stranu, kdyby vás nebyla celá armáda. Chápete, co tím myslím.“ A s tím jim hodil vytvořené přenášedlo, které se okamžitě aktivovalo.

„Tak tohle bude ještě zábava...“usmál se pro sebe Christopher a pustil se do papírování.