Výkeci troch šialencov

„Vypadáš jako by ses náramně bavil, příteli.“poznamenal onen fakt Anthony, jakmile nakoukl do místnosti a viděl velitele sedícího za stolem, který si přitom s úsměvem procházel nekončící dokumentaci. Ještě ho neviděl, že by se při této určité činnosti nějak výrazně bavil. Proč taky, když ty papíry obsahovaly prakticky stále to samé dokola. Dělat se však musely. V tomto nebylo jiné zbytí.

„Musím přiznat, že ano. Měl jsem tu na návštěvě Alastora s doprovodem.“poznamená a cosi dopsal ke složce, kterou následně odložil bokem, aby si v zápětí mohl vzít další. Rozhodně neztrácel čas.

„Tak to se už nedivím, proč se tak usmíváš při papírování. Na malou chvíli jsem měl o tebe už starost, jestli ti z dokumentace nepřeskočilo. I když nebylo by to nemožné s takovým množstvím, co tu máš.“zasmál se Anthony a sedl si na své oblíbené křesílko v blízkosti krbu a okna.

„Mohu tě uklidnit a ujistit, že jsem zcela v pořádku, protože i když je to rozhodně na hlavu, jak jsi sám podotkl, tahle práce se udělat musí, ať chci nebo ne. Patří to k mému postu velitele a dokumentace je velice důležitá. A to ty moc dobře víš. Nějaký čas si ji také dělal, než jsi od toho dal ruce pryč. A ač se mi tohle protiví, nesmí tohle zanedbávat, jinak by v tom byl posléze strašlivý zmatek a nám by poté chyběly veškeré informace. Navíc časem si na ty nekonečné papíry zvykneš. Tedy skoro zvykneš,“poznamenal Christopher, stále se dívajíc do papírů.

„Děkuji za uklidnění,“zabrumlal si pod vousy Anthony a vyčkával, dokud mu nebude velitel věnovat svoji plnou pozornost. To se stalo hned, jakmile opět něco napsal do dokumentu a on ho pak mohl odložit. Další si tentokrát do rukou ale nevzal a místo toho se přesunul k Anthonymu, aby mu věnoval trochu svého času.

„Jsem rád, že jsi mě dnes poctil návštěvou, Anthony a já tě tak nemusel po všech čertech shánět. Ušetřil jsi mi můj drahocenný čas, který náležitě využiji k dalšímu papírování,“promluvil a posunkem mu nabízel něco k pití, což lovec ocenil. Oba si dali, jak už u nich bylo zvykem, bylinkový čaj.

„Co je tak důležitého, že jsi pro mě chtěl poslat? Nestalo se doufám nic katastrofálního, i když u téhle práce člověk nikdy neví,“zeptal se lovec a pomalými pohyby lžičky si míchal svůj horký čaj, do kterého si přidal několik lžiček cukru.

„Nic hrozného, ale souvisí to s dnešní návštěvou.“uvedl na úvod Christopher. „Chtěl jsem se tě zeptat, zda by si byl ochotný, je tady trochu provést a něco málo jim o nás říct. Žádné podrobnosti samozřejmě nebo něco takového. Stačí jen takové všeobecné info, které nás neohrozí, když to budou vědět. To samé platí o prostorách na univerzitě. Každopádně pochopím, pokud se toho nebudeš chtít ujmout. Své práce máš dost a tady tohle by ti rozhodně moc nepomohlo.“

„No... dalo se do jisté míry čekat, že jim navrhneš něco podobného, ale i tak jsem si říkal, že snad k tomu nedojde. Člověk si nemůže být v této době ničím jistý. A to se nesnažím být skeptický.“mluvil Anthony zamračeně a s odpovědí si dal náležitě na čas. „Nuže dobrá, ujmu se jich. Předpokládám, že je mám dokonce i zapojit do některých praktických hodin, jen tak na ukázku, aby si uvědomili, jak na tom doopravdy jsou. Trochu uvědomění by jim neuškodilo, jestli se chtějí udržet při životě.“ Jeho domněnky mu Christopher potvrdil kývnutím hlavou, a proto ještě dodal: „A jistě je mám zavést i do vyučovacích lekcí, ve kterých se momentálně nachází Harry. Je to tak?“

„Je, příteli.“souhlasil velitel. „Tvoje dedukce je až nesmírně trefná.“

„Přesto si nemyslím, že je to dobrý nápad, Chrisi. Nechápu, co tím sleduješ. Už tak to má Harry v Bradavicích těžké. Je jen otázkou času, kdy jeho krytí praskne. Nepomáhá tomu ani fakt, že se teď na univerzitě vyskytuje skoro po celý den, přičemž by měl být ve škole a hrát si na toho starého dobrého nevědomého studentíka, který sebou nechává vláčet ze strany na stranu a plní tak svoji roli šachové figurky, kterou pro všechny je. Chápu, že je nás málo a hodně lovců se zotavuje a ty potřebuješ všechny lovce k dispozici a tady, jak jen to jde, ale Harry na tohle doplatí. Doufám, že jsi ho aspoň varoval, co máš v plánu udělat, aby počítal s případným střetem lidí, kteří ho znají, tak aby se mohl nějak zamaskovat. Dokonce by ani nebylo nejlepší, kdyby vystupoval jako Tajemný přízrak. Je tu až moc podobných znaků, kterých by si někdo mohl všimnout a poskládat si je dohromady. Tohle je hodně vysoká hra. Stačí menší nepozornost a je všechna tvrdá práce ta tam. Doufám, že na to pamatuješ, veliteli.“

„Až moc dobře si uvědomuji rizika, příteli. Bohužel není jiného zbytí. Avšak od příštího týdne by to mělo být lepší a Harry by tak měl mít volnější program, pokud se do té doby nic nemění. A jsem si velmi dobře vědom, že mladíkova pozice ve škole je nejistá. Už teď se ke mně dostávají informace, že vzniká okolo Harryho působení v Bradavicích mírné pozdvižení. Stále však věřím, že mladíkovo krytí vydrží a to až do konce školního roku, neboť přestože je všem přímo na očích tak to nutně neznamená nevýhodu. Na to také musíš pamatovat.“pronesl hlubokým hlasem Christopher. „Harryho jsem varoval ještě předtím, než se vůbec konala ta schůzka, chtěl jsem znát jeho názor, ale neměj obavy, mám v plánu ho pokaždé informovat, kdy přesně se tu budou jeho přátelé vyskytovat a zda ho navštívíte při lekcích s nováčky.“

„Dobrá, tedy... kolik těch návštěv plánuješ a kdy?“zeptal se lovec, neboť potřeboval vše do posledního detailu naplánovat.

„Zhruba pět, jednalo by se pokaždé o nějaké odpoledne či večer.“odpověděl velitel. „Stále s tebou můžu počítat?“

„Jak už jsem řekl, ujmu se jich, když už jsi tohle vymyslel a dovolil. Někdo ti musí stát po boku při tvých hazardních hrách. Kdy je mám očekávat?“

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

A tak se stalo, že hned druhý den od setkání s velitelem lovců přišel Brumbálovi krátký vzkaz, aby v pátek odpoledne kolem páté hodiny očekávali jeho posla s přenášedlem, které je dopraví na univerzitu.

Díky této zprávě se opět konala porada řádu, na které se domluvili, kdo všechno tam půjde a jak budou v následujících dnech postupovat. Nemohli si dovolit udělat jakoukoli chybu, když se lovci uvolili a oni tak budou mít možnost nahlédnout aspoň trochu do jejich práce a tajů okolo nich. 

Na závěr, když vyřešili všechny organizační věci k pátku, se přesunuly na Voldemortovy plány o útocích, neboť brzy se měl jeden z útoků konat. Museli být tedy ostražití za každou cenu. Tím se také jejich pozornost otočila k samotnému Tajemnému přízraku, o kterém se jim stále nepodařilo zjistit nic nového, což se snad změní, jak budou na půdě lovců. Alespoň v to doufali. No a dokonce se dostali i k tématu, ve kterém figurovala Harryho osoba. Několika členům, kteří se vyskytují na hradě, totiž neušlo, že se něco děje a mladík se chová dosti podivně. A to nebylo dobré, ani trošku.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Jak se náš mladý lovec - Harry Potter - pohyboval neustále mezi Bradavicemi a univerzitou lovců, málem pro svoji práci zapomněl, že o víkendu měl hrát famfrpál, na který ho dokonce upozornila Hermiona a to už bylo co říct, neboť ona sama famfrpál z duše nenáviděla. Také to rozhodně nebylo poprvé, co ho na něco musela upozornit, takže začal na sebe trochu upozorňovat a to nebylo dobré. Přesně tomuhle se snažil vyhnout, ale ať se snažil jakkoli, tak se svým rozvrhem, co všechno musel za jeden den stihnout... prostě to všechno nestíhal, alespoň ne tak, jak by on sám chtěl. Vždyť to by sotva zvládli dva lidé dohromady natož jeden. A aby toho nebylo málo, začaly mu docházet výmluvy, kam neustále mizí a co se to s ním vlastně děje. V každém případě nevěděl, kam má skočit dřív.

Díky tomu byl po necelém týdnu, kdy dostal od velitele lovců za úkol docházet na univerzitu, zavolán do ředitelny, kde na něj nečekala hotová delegace lidí. Trochu ho to vyděsilo, což rozhodně na sobě nedal znát, ani v nejmenším. Musel hrát svoji roli, jak jen to šlo, i když mu to momentálně moc nevycházelo podle všeho, jak byl poslední dobou pořád zaneprázdněn. Na druhou stranu mohl čekat, že dříve či později bude povolán k řediteli na kobereček. Byl ale až moc velký optimista, jak se zdá.

„Potřeboval jste něco, profesore?“zeptal se hned, jak vstoupil do místnosti a při pohledu na tu hromadu lidí ještě dodal. „Nic jsem snad neprovedl, když je vás tu tolik, nebo ano? Přísahám, že v ničem nemám prsty. Na to jsem až moc zaměstnaný studováním.“

„Nic takového, Harry, nebo nám snad něco tajíš?“podíval se na něj zkoumavě ředitel, který měl v očích podivný lesk. Nedokázal ho však rozluštit. Co to zase plánuješ, Brumbále.

„O ničem nevím, profesore. Ale jistě byste o tom věděl, kdyby tomu bylo jinak. Nic vám přece neunikne. Víte o všem, co se na škole kde šustne.“odpověděl Harry pohotově a znovu si projel pohledem všechny v místnosti. Byli tu ředitel, profesorka McGonagallová, profesor Snape, Remus s Čmuchalem, Hermiona s Nevillem a dvojčaty. Do jisté míry chápal své vyučující, ale proč tu byli jeho přátelé?

„Neřekl bych, že bych měl o všem přehled, Harry. Jsem ale polichocen, jestliže si to myslíš. I mě sem tam něco unikne. Oči a uši nemám všude, jak se zdá. Ale teď se prosím posaď.“pokynul mu s přátelským úsměvem na tváři Brumbál a ukázal mu na připravené křeslo. Takto bude kromě ředitele jediný, kdo v místnosti bude sedět, protože zbytek zástupu stál různě po pokoji. Rozhodně se mu tahle situace přestávala líbit. Něco se muselo stát a souviselo to s jeho osobou, protože jinak by tu nebyli jeho přátelé. Nebo si to aspoň takto vysvětloval. Kdyby totiž šlo o Voldemorta či podobnou věc, nebyli by tu. Možná by brat tuhle možnost, než aby se tohle dostaveníčko otočilo na jeho osobu, takže přestože jich je tu tolik, bylo to zlé. Hodně zlé. Všichni ale mlčeli a vyčkávali, dokud si nesedl, jak mu bylo řečeno.

„Proč jste mě tedy zavolal, profesore? Nějaké potíže? Co se stalo? Nebo to snad souvisí s Voldemortem? Plánuje zase něco, pane?“ptal se tedy jako první a záměrně se dotknul i své jizvy, když se nikdo k ničemu neměl. Přičemž u Voldemortova jména sebou skoro všichni trhli. Výjimku tvořili ředitel s profesorem Snapem. Mladík se zase na oplátku nervózně rozhlížel všude okolo. Neměl z toho dobrý pocit, takže to dával jasně a všem najevo, i když na druhou stranu, dříve by se tak asi choval normálně, nebo ne? Ty časy byly ale dávno pryč. Připadalo mu to jako věčnost, kdy v Bradavicích bezstarostně studoval první ročník a kousek druhého. Tak dávno.

„Nic se nestalo, chlapče. A o Voldemorta rozhodně nejde v tomto případě.“snažil se ho ukonejšit ředitel, ale moc mu to nešlo. Zřejmě než se doberou k hlavnímu bodu, proč si ho sem zavolali na kobereček, bude nějakou dobu trvat. Jako vždycky.

„To jsem rád, profesore.“pověděl a snažil se mírně uvolnit, aby nevypadal tak upjatě. „Takže jaký je důvod, proč jsme se tu takto všichni sešli, když se nic nestalo a o Voldemorta zjevně nejde také?“

„Zavolal jsem si tě, protože nám všem děláš veliké starosti, Harry.“řekl po chvilce Brumbál a sledoval ho svým pozorným zrakem. Harry se díky tomu mírně orosil. Tak že by přece jen na to šli přímo a on se mýlil? Tak to bude ještě zajímavé. I ředitel tedy stále umí překvapovat. No dobrá, když si chce hrát, má to mít.

„Starosti, pane?“dělal nechápavého mladík a zamračil se.

„Přesně tak, Harry. Bojíme se o tebe.“souhlasil ředitel.

„Ale proč?“zahrál udivení. Jeho mizení opravdu nebylo tak neprůstřelné, jak si myslel. Vždyť to ani nešlo. Ale do jisté míry očekával, že něco takového přijde, i když si rozhodně nemyslel, že kvůli tomu se bude dít takový rozruch. Nechápal to. Dřív před Azkabanem by tohle nikdo neřešil, to se toho tolik změnilo, že vyšilují kvůli takové hlouposti? „Jsem v pořádku, profesore. Opravdu.“

„To je právě to, Harry. Nejsi v pořádku, jak nám tu tvrdíš“mluvil na něj klidně a chlácholivě ředitel. Chtěl snad tímto chováním něco získat? U mě se mu to však ani trochu nepovede. Ne v tuhle chvíli po tom všem. Už nejsem figurka na šachovnici, profesore. Měl byste si to konečně uvědomit.

„Cítím se zdravě, profesore.“divil se student. „Nemusíte si dělat starosti. Stále nechápu, kam tím míříte.“

„Ale musím, chlapče, když se mi tady po sobě nezávisle sešli lidé, kteří se o tebe bojí a myslí si, že není něco v pořádku. I já sám jsem si všiml, že poslední dobou nejsi ve své kůži.“mluvil ředitel a Harry zatím vymýšlel, jak se z tohoto dostane. No tak Harry, mysli přece.

„Asi vám tak úplně nerozumím, pane.“zkusil to takto.

„Straníte se svých přátel. Často vynecháváte jídlo. A to nemluvím o tom, že se jste neustále někde pryč.“vyjmenoval mu všechny postřehy profesor Snape. „A přestože by mě to mělo těšit, vynecháváte své tréninky ve famfrpálu. A to je u vaší osoby dosti neobvyklé, pane Pottere.“

„Co nám k tomu řekneš, chlapče.“pobídl ho následně ředitel.

Harry, však mlčel. Chtěl dát svému slovu důraz, ale nejdřív si potřeboval promyslet, jak a co přesně řekne. Nemohl si dovolit plácnout hloupost. Určitě ne v této situaci. „Je milé vědět, že si všichni o mně děláte starost a hlídáte mě prakticky na každém kroku, jsem však naprosto v pořádku a za tím si stojím.“

„Přesto Harry, něco se děje. Nesnaž se to zamluvit.“namítla odhodlaně Hermiona, která se do toho vložila také. Měl takový neblahý dojem, že jako první za ředitelem přišla právě ona. Ach, Hermiono. Měl jsem dojem, že tohle jsme si už vyjasnili. Nemusíš mít o mně strach. Teď už ne. Jednou to ale pochopíš, ale to už tu nebudu. Promiň mi to. „Chceme jen vědět, co. Nic víc.“

„Mio,“povzdechl si a otočil se na ní. Jak bych ti to měl ještě víc vysvětlit? „Co by se mělo dít. Jen sem tam potřebuji být sám. To je všechno.“

„Ty se nás ale straníš, Harry. Chápu, že někdy chceš být jen sám, každý to jednou za čas potřebuje, ale ty mizíš stále častěji.“nesouhlasil Neville a mladíka opět udivilo, jak se za tu dobu, co tu nebyl změnil. Měl z toho radost. Jednou to všem ukážeš, Neville a oni už proti tobě nebudou moci říct ani jedno křivé slovo.

Mladík váhal, co by na to měl odpovědět. Jak jim to všem nějak rozumně vysvětlit, aby ho nechali být. Avšak tím, že mlčel, si na jeho reakci mohl udělat každý závěr podle vlastního uvážení. Nemohl jim to vyčítat.

„Kámo,“oslovil ho i Fred.

„Je nám jasné,“pokračoval George.

„Že dokážeme být všichni dost otravní,“navázal Fred.

„A lézt člověku pěkně na nervy,“doplnil George.

„Ale nemusíš, kvůli tomu...“mluvil Fred.

„Mizet na celý den,“pronesl George a mračil se.

„A dělat,“dodal Fred.

„Jakoby se nic nedělo.“dokončil George a nastalo další mlčení, dokud nebylo přerušeno právě osobou, kvůli které se tu všichni dneska sešli.

„Neměl jsem v plánu vyhýbat se vám a je mi líto, že to tak vypadá, ale opravdu jsem chtěl být jen sám. Co je na tom špatného.“ujal se slova zase Harry, protože se tento rozhovor vůbec nedostával na tu správnou stranu, kam by potřeboval. „Navíc ten čas využívám ke zdokonalování si svých vědomostí a dovedností. Nedělám žádné hlouposti.“

„Například, Harry.“chtěl vědět Remus.

„Například si hodně čtu, když to chcete vědět.“snažil se stále mluvit klidně. Potřeboval však tento rozhovor ukončit co nejdřív, neboť za chvilku by měl být úplně někde jinde a někteří členové řádu také, pokud zprávy od velitele dobře pochopil, v čemž si byl jistý, že je pochopil správně a on oprávněně vymýšlel, jak by se měl zamaskovat, když bude na univerzitě vést lekce nováčků. Nevypadlo to však, že by ředitel pospíchal. „Podle záznamů z knihovny se dozvíte, že mám docela dost vypůjčených knížek. Taky si dělám úkoly a cvičím si kouzla. Hodně jsem toho zameškal a stále mám pocit, že mi unikají nějaké věci z učiva, takže si je postupně doplňuji. Chci si také udržet své známky, které momentálně mám, což se mi bez tvrdé práce nepovede. A myslím, Mio, že mi v tomto musíš rozumět ze všech nejlíp.“

„Učení ale není všechno, Harry. Musíš si taky někdy odpočinout a učení dát bokem. Měl by si svůj život žít a ne ho strávit u knih.“promluvila tichým hlasem Hermiona, jak byla kamarádovou odpovědí zaskočená. Nebyla v tom sama.

„Udivuje mě, že to říkáš zrovna ty, Mio.“pověděl mladý lovec naoko mírně ublíženě. „Je mi jasné, že tohle není všechno, ale momentálně tohle studování potřebuji. Jediné, co vám v tuhle chvíli můžu slíbit je, že se své učení pokusím omezit, ale prosím o pochopení a strpení. Chci snad toho tolik?“

„Samozřejmě, že ne, Harry. Musíš nám ale slíbit, že budeš pravidelně docházet na jídlo a pokusíš se nemizet tak často.“sdělil se smutným úsměvem Brumbál. Asi také nedosáhl svého, kam se původně touto schůzkou chtěl dostat. „Neuzavírej se světu, chlapče. Chápu, že je na tvých bedrech naložené až moc povinností na tvůj věk, ale to není důvod, aby ses sem tam nepobavil. Všichni jsme tu pro tebe, takže pokud bys s čímkoli potřeboval pomoci, nebo si s někým jenom chtěl promluvit, budeme tu pro tebe. Na to nezapomínej. Nemusíš být na všechno sám.“

„Rozumím, profesore. A teď pokud byste mě mohli omluvit, musím si ještě udělat domácí úkoly a zopakovat si postupy k lektvarům, které budou zítra v písemném testu od profesora Snapea.“řeknu, přičemž se postavím a než stačí kdokoli něco namítnout a jakkoliv mě zastavit utíkám z ředitelny pryč.

Zaběhl jsem do první prázdné a nepoužívané učebny, kde jsem si přeměnil oblečení na sportovní uniformu a na hlavu si uvázal šátek. Dál jsem si mírně pozměnil rysy ve tváři, a dokonce si i změnil barvu svých očí na tmavě modré. Když jsem se následně podíval do zrcadla, sice jsem se stále poznával, ale na druhou stranu jsem si připadal i cizí zároveň a to bylo dobře. Teprve až po těchto malých změnách jsem se přemístil na univerzitu, kde na mě, jak už bylo zvykem, čekala skupinka nováčků.

„Dobré odpoledne, dnes toho budeme mít na programu hodně, takže se pustíme okamžitě do práce, protože dokud všechno dnes nedoděláte, nepustím vás. Je to všem jasné?“pustím se hned do řeči a měřím si je přísným pohledem, přičemž čekám na jejich reakci.

„Ano, pane!“odpoví mi sborově.

A tak ještě ke svým předchozím slovům o něco vlídněji dodávám: „Nechci vás nijak komandovat a ničit, to rozhodně nemám v plánu a určitě se v tom ani trochu nevyžívám, jak by se některým mohlo zdát. Nikdo z nás, co vás máme na starosti, tohle nechce, ale na druhou stranu si uvědomte, že brzy podstoupíte ten nejdrsnější dril, který tu na vás máme nachystaný, abychom zjistili a ujistili se, že sem opravdu patříte a máte na to stát se skutečnými lovci. Tělem i duší, avšak mnohdy ani tohle všechno nestačí, abyste se zařadili mezi nás. Prostě to ve vás musí být. A právě tuhle skutečnost se ve vás snažíme odhalit. Snažte se tedy.“

Poté jsem je už poslal na okruh, kde museli co nejrychleji zaběhnout několikakilometrový úsek, který jsem jim pro začátek zadal. Nešlo jen o to, aby ten daný úsek uběhli, jak nejrychleji to jen jde. To ne, neboť by to bylo moc lehké - primitivní. Ale hlavně na něm měli odolat a zvládnout čelit různým nástrahám, které jsem jim tam nastražil. A že jich nebylo málo. Chtěl jsem zjistit všechno v nich je.

Počítal jsem s tím, že ti nejlepší by to mohli zvládnout do hodiny. Dobrá, když bych přimhouřil oko, nebo dokonce i obě, tak do hodiny a půl. Pak se tu ale jistě objeví tací, kteří prostě a jednoduše vypadnout. Tak to tu chodí, pokaždé někdo odpadne, když se přitvrdí. Buď sami zjistí, že na tohle nemají, nebo nedokážou projít přes mé pasti, což bude podle mě dneska pro ně stěžejní, neboť při těch překážkách jsem se ani náhodou nedržel zpátky, dokonce jsem si i říkal, zda jsem se nenechal trochu unést a nepřehnal to. No uvidíme, jak si s tím poradí, i když na druhou stranu proč taky jednat s nováčky v rukavičkách. Byla by to veliká chyba, která by následně šla těžce napravit. Každopádně by se to obrátilo nejen proti mně, ale hlavně proti nim - nováčkům.

Pak tu také bylo zajímavé sledovat, jak někteří lidé pracují pod tlakem a v krajních situacích, kdy už většinou konáte věci podvědomě a zcela instinktivně. To jak dokáže lidské tělo a mysl pracovat, jen aby dotyčný přežil. Z toho všeho, jak reagovali se dalo odhadnout, co v nich je a jak se jim tady povede. Bylo fascinující tohle vidět a hlavně být u toho.

Později toho dne, kdy skupinka nováčků zvládla více méně Harryho první část dnešního plánu, při kterém odpadli tři členové a prošla si i druhou částí, což naopak byla fyzická průprava, kterou zakončili tentokrát už jen z čistě tréninkových důvodů šestikilometrovým během v terénu. Poté se přesunuli z pozemků univerzity do obrovské haly, kde se trénoval šerm a lukostřelba. 

A právě tady je vyrušil příchod početné skupinky, kterou vedl jeho mistr Anthony.

Bylo to tady. Teď se uvidí, zda je jeho zamaskování dostačující.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Čekal jsem na naše hosty v hlavní síni, kde teď nikdo nebyl. Abych popravdě řekl, byl jsem zvědavý, kolik se jich tu objeví, dokonce jsem se kvůli tomu vsadil s velitelem, který se tímto opravdu bavil. Nic mi na to ale vtipného nepřipadalo. Začínal jsem mít mírné obavy, že to papírování se na Christopherovi přece jen podepisovalo.

Jakmile se tedy očekávaná skupinka objevila, mírně jsem se pousmál - vyhrál jsem totiž sázku. Tak se pevně drž veliteli, neboť výhra je má.

„Vítejte,“promluvím po chvilkovém mlčení, čímž si i získám jejich plnou pozornost. „Velitel Brooks, mě pověřil, abych se tu o vás náležitě postaral. Jmenuji se Anthony Alexej a pevně věřím, že to tady nějak zvládneme. Přesto ještě předtím než vám o nás cokoli řeknu a než vás tady trochu provedu, tak vás prosím, abyste se mě drželi a neoddělovali se od celé skupiny. Poznám to a rozhodně z toho vyvodím důsledky pro vás pro všechny a bude mi jedno, z jakého důvodu jste tak učinili.“

„Můžu slíbit za nás za všechny, že se vás budeme držet, pane Alexeji,“slíbil Brumbál, který následně celý svůj doprovod představil.

„To jsem rád,“povím a věnuji jim mírný úsměv. „A pro příště bude stačit, když mne oslovíte jako jen Anthony či lovče. Přece jen se zde nevidíme naposledy. Ale teď už pojďte, ať taky dneska něco vidíte. A abych nezapomněl, kdybyste se chtěli na něco zeptat, neváhejte a ptejte se bez váhání. Pokusím se vám odpovědět na všechno, jak jen to bude možné. Každá otázka je dobrá, ať už zní jakkoli bláznivě.“

S tím jsem je vedl dlouhou chodbou, abych jim ukázal několik místností na výuku některých hodin, rozsáhlé studovny a naši druhou knihovnu, která byla na rozdíl od té hlavní zhruba poloviční, ne-li jen čtvrteční. I tak se hojně využívala a stále tu bylo plno. Zároveň jsem se pustil do stručného vyprávění naší historie, aby nám cesta rychleji utíkala. Čas nám tedy plynule ubíhal.

Nakonec jsem si pro ně nechal výukovou halu, kde by se teď měl nacházet Harry s nováčky, pokud tedy na poslední chvíli nezměnil svůj dnešní plán výcviku. Nemohl také popřít, že byl velice zvědavý, jakou taktiku maskování se rozhodl jeho svěřenec použít, ale to teď bylo vedlejší. Jeho úkolem je postarat se o tuhle návštěvu a hlavně dávat pozor, aby něco nevyvedli.  

 ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Anthony,“pozdravím svého mistra a než se otočím na příchozí, vydávám rozkazy nováčkům, kteří vypadli ze svého rytmu a koncentrace, takže se úplně nechali rozptýlit, což se mi ani trochu nelíbilo. „Nenechte se vůbec rušit a dál pracujte. I nadále se střídejte na jednotlivých stanovištích a snažte se. Běda, jak někoho z vás uvidím, že do toho nedává všechno. Nemluvě už o tom, jestli se necháte znovu takto rozptýlit!“

„Ano, pane!“dostane se mi sborového ujištění, přičemž se můžu plně věnovat návštěvě.

„Co vás sem přivádí?“zeptám se, přestože jsem důvody velice dobře znal. Ale na druhou stranu tak využívám chvilky, kdy si členy řádu mohu pořádně prohlédnout. Vypadali dost zaraženě, takže jsem jen mohl odhadovat, co přesně za tím bylo. Anthony na ně zřejmě velice zapůsobil, nedalo se to vysvětlit jinak.

„Předem se omlouvám za vyrušení, přišlo mi ale užitečné ukázat mému doprovodu, co musí nováčci podstupovat a jak si vedou.“odpověděl Anthony a podal si se mnou ruku.

„V pořádku,“kývnu hlavou. „Jak sami vidíte, místnost je upravena k potřebám pro šerm a lukostřelbu, i když původně tato místnost sloužila ke kouzelnickým soubojům, které se tu dodnes sem tam pořádají, pokud nejde o něco formálnějšího a důležitého. Nováčky, které tu za mnou vidíte, brzy dokončí první fázi výcviku. Asi vás překvapuje, proč je jich tak málo, ale ujišťuji vás, že na začátku jich bylo dvacet, ale to jen tak pro vaši představu. Tak to u nás ale chodí. Chtěl bys k tomu ještě něco dodat, Anthony?“

„V tuto chvíli ne, ale myslím si, že by možná nebylo špatné, kdyby si tady s tebou a nebo popřípadě s některým nováčkem má návštěva poměřila své síly v šermu, pokud tedy nenamítáte,“navrhl Anthony, který prozatím celou dobu mlčel a nechal mluvení na svém bývalém svěřenci. Otočil se přitom také na členy řádu, kde se někteří z nich tvářili trochu nejistě. Do jisté míry se jim nemohl divit, kdo by se taky chtěl dobrovolně postavit lovci, přestože šlo jen o zpestření jejich exkurze. Vnitřně se však svým návrhem náramně bavil a nebylo pochyb, že Harry také. Viděl mu to na očích.   

„Výborný nápad, ale je to zcela na vás,“okomentoval to klidným hlasem Harry a taktéž se podíval na návštěvu. Těšil se, že si s někým z nich změří své síly. Jistě neodmítnout tuhle nabídku, na to se mohl klidně vsadit, o co chtěl. Navíc moc dobře věděl, že se mezi členy řádu vyskytují zběhlí šermíři a to minimálně hned dva - Severus Snape a ač se to zdálo překvapivé tak mezi ně patřil i Remus Lupin. A oba tu dnes byli. „Předem ale říkám, že se postavíte mně osobně a nebudu vás ani trochu šetřit.“

Nechal jsem jim proto s Anthonym trochu času, aby se poradili a rozhodli, kdo si to se mnou rozdá.

„Tohle jsi plánoval od začátku, když si je sem vedl?“zeptám se tiše, když jsem si ke svému mistrovi postavil.

„Ne, vůbec to nebyl můj záměr. Moc dobře víš, že na nějaké to plánování nejsem. Prostě mě to napadlo. Jen ať vidí, v čem by se měli zlepšit,“odpověděl mi Anthony, avšak jeho koutky úst ho prozradily, když mu mírně zacukaly nahoru.

„Je mi to jasné, Anthony.“okomentuji to s úsměvem. „Koho myslíš, že za sebe vyberou?“

„Když vezmu v potaz, kolik z nich se vůbec někdy ve svém životě věnovali šermu a kteří se mu ještě dodnes věnují... Tak mám zhruba tři kandidáty, ale i tak si myslím, že nakonec vyberou toho svého špeha.“pověděl zamyšleně lovec.

„Myslel jsem si to. Dospěl jsem ke stejnému názoru. Severus Snape bude těžký oříšek.“souhlasím.

„Přesto nemá sebemenší šanci, aby tě porazil, pokud tedy nebudeš váš souboj sabotovat. A to jsem si jist, že nebudeš, nebo se mýlím?“neodpustil si poznamenat Anthony.

„Ale no tak, Anthony. S tím bych si nedělal vůbec žádné starosti, nemám v plánu se držet stranou.“ujistím ho a odstoupím bokem, neboť se už dohodli.

„Výborně, tak pojďte za mnou, pane Snape. Musíte si vybrat zbraň.“promluvím nahlas a vedu ho ke stěně, kde byly vystaveny všechny druhy zbraní, stačilo si jen vybrat.

Profesor si všechny kousky projel zkoumavým a hodnotícím pohledem. Některé z nich dokonce vzal i do rukou a vyzkoušel je několika zkušenými švihy. Nakonec si ale vybral japonskou katanu. Harry ho tedy následoval a ujal se stejné zbraně.

„Počítám, že pravidla znáte,“zeptám se ho, když míříme do středu bojiště.

„Znám a vy?“ujistil mě a otázku mi oplatil.

„Jistě, pokud mi tedy dovolíte menší změnu posledního bodu, nechceme přeci boj na život a na smrt, že ano.“povím a užívám si tuhle chvíli.

„Jen do toho,“pokynul mi.

„Vyhrává ten, komu se jako prvnímu podaří přiložit hrot meče ke krku. To je vše, pane Snape. Souhlasíte s touto malou změnou?“sdělím.

„Beru na vědomí,“souhlasil a oba se stavíme do správného postoje, abychom mohli začít.

Zpočátku se navzájem měříme jen pohledem a snažíme se určit a předpovědět, jak se budeme pohybovat a útočit. Brzy však tato fáze skončila a my se do sebe pustili s vervou. Ani jeden z nás se nedržel zpátky, ani nebylo třeba, protože kdyby se tak stalo, byl by to konec.

Navzájem jsme si vyměňovali výpady v různém sledu a rychlosti, komba a další formace, které nás jen napadli, jen abychom se navzájem porazili, takže se ani jeden z nás nevyhnul menším zraněním. Už to k tomuhle patřilo. Byl jen zázrak a obyčejná náhoda, že se zatím nijak vážně nezranili. Ale i přes tohle všechno byla vidět menší převaha na straně mladého lovce.

Při jednom dalším střetu Harry rychle od protivníka odskočil a neskutečně mrštným výpadem dokázal odhodit protivníkovi katanu z dosahu, takže už bez dalších potíží se zastavil ostřím meče na nechráněném krku svého profesora. Ukončil tak jejich menší souboj.

„Musím přiznat, pane Snape, že vaše pověst bývalého mitra v šermu nelhala. Byl jste mi rovnocenným protivníkem. Jen co je pravda,“promluvím, když se mi zklidní dech a pomalu povolím své držení těla, přičemž odkláním i meč stranou.

„Také jste nebyl špatný,“okomentoval to mírně zadýchaný Severus a narovnal se. „I když ke konci jste si se mnou spíše jen tak hrál.“

Při poslední větě jsem se kapánek usmál. Přiznávám, že do určité míry to byla pravda. Uznale proto jen pokývám hlavou a otáčím se na překvapené nováčky, kteří se samozřejmě nechali tímto soubojem opět rozptýlit, přestože jsem je na to upozorňoval. „Varoval jsem vás, abyste se nenechali opět rozptýlit, ale jak vidím, ani jeden z vás tohle nedodržel. Za trest si všichni dáte celý okruh. A když říkám celý, myslím tím opravdu celý. Věřte mi, že si to pohlídám. Teprve potom můžete jít do svých pokojů a odpočinout si, tedy až na poslední tři jedince, kteří si cvičně projdou kompletní sestavu bojových technik. A že jich není málo, takže pokud tu nechcete ztvrdnout do pozdních hodin, kdy byste se raději pořádně místo toho mohli vyspat, abyste byli čilí na zítřejší dril, tak jediné, co vám doporučuji je, abyste se snažili a běželi jak o život. A teď už jděte, ať to máte už za sebou!“ 

„Nezdá se vám, že jste na ně až moc tvrdý a přísný?“ozvala se Tonksnová, když nováčci klusem odběhli.

„Ani trochu, slečno Tonksnová.“odpovím ji vzápětí a odložím zbraně na jejich místo. „Musí se naučit koncentrovat a vnímat nejenom svoji činnost, kterou právě dělají, ale i dění okolo. Dělat dvě věci zaráz bude při lovecké práci jejich denní chleba. Mnohdy toho musíme stíhat daleko víc, pokud chceme přežít. Zastávám proto názor, naučit se to a hlavně pochopit to teď při výcviku, než na to přijít v tu nejnevhodnější chvíli. A mohu vás ujistit, že dříve byl zácvik nováčků daleko horší.“ Odmlčím se a vědoucně si prohodíme s Anthonym pohledy. „Ještě jednou děkuji za mistrovský souboj, pane Snape. Teď mě však omluvte, musím si pohlídat ty nezbedníky venku.“ S tímto odběhnu také.

„Vy s ním souhlasíte?“otočila se Tonksnová na Anthonyho. Tak lehce se vzdát nechtěla, protože takové zacházení se jí ani trochu nelíbilo.

„Ano,“prohlásil pevně lovec. „Dříve bylo opravdu obtížnější projít přes počáteční dril lovců. Tady tohle je opravdu minimum z toho, i když vám se to jeví jinak. Na druhou stranu - ano, souhlasím, že je to do jisté míry mnohdy kruté, ale jak už dnes bylo několikrát řečeno, tohle k lovcům hold patří.“

„Ale jestli jsou vaše požadavky tak náročné, kolik jich z celé skupiny výcvik vůbec zvládne?“zeptal se zamyšleně Charlie.

„Zhruba tak tři jedinci,“odpoví Anthony a dovolil si ho mírně popíchnout. „Měl byste snad zájem, pane Weasley?“

„Upřímně řečeno si moc nevěřím, že bych vydržel až do konce. Netvrdím, že by mě vaše práce nezajímala, ale mnohem radši jsem mezi draky,“pověděl zaskočeně Charlie. „I u nich si člověk musí dávat pozor a užije si i dávku adrenalinu.“

„No jak myslíte, ale pokud byste někdy změnil názor...“zasmál se lovec, přičemž záměrně nechal větu nedokončenou a zadíval se hodinky. „Nečekal jsem, že stihneme toho tolik, ale tím lépe pro vás samozřejmě. Je však už pozdě, takže zbytek bych nechal zase na příště.“

„Ale jistě.“souhlasil Brumbál, který vypadal zamyšleně. „Moc vám děkujeme, Anthony.“

„Maličkost,“pokrčil lovec rameny a podal jim připravené přenášedlo. „Za okamžik se aktivuje, tak se nachystejte, abyste zde nezůstali. Bylo mi potěšením vás poznat.“

A sotva to dořekl, skupinka kouzelníků zmizela.

„Tak to by bylo,“zabroukal si pro sebe a vydal se k veliteli.     

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Aby mladému lovci utekl čas rychleji, zatímco venku čekal na nováčky, kteří ještě stále byli různě po okruhu, začal si pomalu a důkladně protahovat své ztuhlé tělo z šermu. Jenže i to protahování nemohl prodlužovat do nekonečna, takže to nakonec nevydržel a pustil se do menšího cvičení také.

Nedočkal se však ani prvního odběhnutého člověka, když mu přišla spěšná zpráva, že se vyskytl problém se skupinkou upírů a on měl teď za úkol ty potíže vyřešit. Tiše si proto povzdechl. Rychle tedy vytvořil vzkaz pro velitele, kde ho ujistil, že se o to postará a dále ho požádal o dozor pro nováčky, kteří byli stále na dráze.

S takovou si přivolal plnou výzbroj a přemístil se na určené místo, kde ty problémy měly vznikly.

Objevil se na okraji Tajemného lesa, kde se mají v té nejtemnější části ve středu lesa, sejít dva rozličné klany upírů. První klan, který požádal o tuhle schůzku, se před několika měsíci spojil s Voldemortem a už mají za sebou pěknou řádku nepokojů a čistek. Zatímco ten druhý klan, z hlediska postavení byl daleko významnější, byl doposud neutrální. Nestojí ani na jedné straně a pro jistotu se drží úplně stranou od všeho dění tedy až do dnešního večera, kdy je kontaktoval ten první klan. Už z těchto mál informací bylo jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře, ani trochu.

Jeho úkolem je, aby se postaral o to, aby ten druhý klan nepřistoupil pod možným nátlakem k dohodě, kterou by se zavázali temné straně jako ten první klan, protože kdyby se tak stalo, nezůstalo by to jen u tohoto jednoho případu, neboť tento druhý klan patří k těm nejstarším upírům zde. A jako takové postavení mají u většiny upírů respekt, takže pokud budou souhlasit s podmínkami a přijmou místo vedle Voldemorta tak se k nim přidají s velkou pravděpodobností i zbylí upíři, což rozhodně nikdo nechce.

Spěchal tedy, ale i tak dorazil na místo až ve chvíli, kdy už tam oba klany dávno byly a hlavní členové klanu mezi sebou už rozmlouvali. To nebylo dobré.

Donutil se přesto, aby ještě na okamžik vyčkal, než zasáhne. Momentálně zde bylo nutné mít dobré načasování, jinak bude všechno ztraceno. Počkal si na ten správný moment a teprve pak vystoupil ze stínů, ve kterých byl ukrytý, přičemž se celé sešlosti prozradil.

„Kouzelník,“vykřiklo několik upírů a už se na něj chtěli vrhnout, kdyby je nezastavila hlavní upírka z druhého klanu.

„Jen klid,“promluvila a otočila se čelem ke mně. Její pohled mě doslova zmrazil na místě. Co to kruci... nechápal jsem, ale pak mi to došlo, paralyzovala mě. A já pitomec se nechal. První pravidlo při střetu s upírem zní - nedívej se mu za každou cenu přímo do očí. To jsem však bohužel udělal. Šokovalo mě tedy, co nadále řekla, neboť jsem počítal s tím, že díky této chybě, které jsem se dopustil, bude už dávno po mně, což bych si asi zasloužil, za takovou školáckou chybu. Nebo alespoň normálně by tomu tak bylo. Nebo jsem si to alespoň myslel. „Ten kouzelníček je tu sám, nemáme se čeho bát. Navíc nás už nějakou dobu pozoruje. Udivuje mě, že jste si toho nevšimli, přátelé. Avšak tohle momentálně nemíním řešit. Teď mi ale pověz, co tě sem přivádí, dítě.“

„Patřím k lovcům,“povím tedy, nač chodit kolem horké kaše, když můj život závisel jen na tom, co řeknu. „K našemu veliteli se donesla zpráva o konání této schůzky. Byl značně znepokojen, že by mohlo dojít k tomu, že byste vy, paní, přijala místo v řadách Temného pána, jak už to udělal jeden váš klan.“

„Lovec, dítě?“divila se. „Jak se jmenuješ?“

„Harry James Potter, paní.“odpovím. Nemělo smysl lhát, poznala by to.

„Jsi samé překvapení, dítě.“věnovala mu zkoumavý pohled spolu s úsměvem. „Řekni mi tedy, proč bych neměla přijmout dohodu s klanem a stát pospolu s Temným pánem? Jistě k tomu musíš mít pádný důvod. Tak mluv.“

„Není v mé moci za vás rozhodnout, paní, ale vidím hned několik důvodů, proč nesouhlasit.“povím rozvážně. „Asi ten nejdůležitější je, že když se k němu přidáte, ztratíte vlastní možnost rozhodování a výběru. Jiným se to může jevit, že to nic není, ale zkuste si jednat proti své vůli, když vám to Voldemort nařídí. Jakmile se s ním dohodnete, nebudete mít na výběr. Buď to uděláte, nebo vás na místě zabije. Popřípadě vás jen ztrestá.  Doteď ten výběr máte. Zatím ještě nejste loutky, které musí jednat tak, jak je jim řečeno. Nejste zatím figurkou na šachovnici. Ještě máte možnost se rozhodnout, jak a co sami uděláte.“ Na okamžik pohlédnu na opačný klan, kde setrvám svým pohledem, přičemž tiše řeknu. „Netvrďte mi, že z vlastní vůle nabízíte své rodině, aby mu sloužila. Neříkejte, že vy sami si přejete, aby se k němu přidali. Jistě jste za tu krátkou dobu prokoukli, jaký on ve skutečnosti je.“ Pak už ale opět silným hlasem dodám. „Je mi jasné, že se bojíte a stojíte v nejistotě, avšak pokud přijmete spolupráci s Voldemortem, neulehčíte si to, ani trochu. Vím, jak je těžké vzdorovat mu s tím, co dokáže a co dělá. Vím, jak dokáže být krutý a neústupný. Ale stále máte šanci, takže vás prosím nezahoďte ji a zvažte ještě jednou, zda mu opravdu chcete sloužit. Zda vám to za to stojí.“

Po mých slovech nastane ticho, které vzápětí naruší šum, jež postupně sílil, jak se upíři radili mezi sebou. Udělal jsem vše, co jsem mohl. Teď už to bylo jen a jen na nich, jak se rozhodnou.

Když se šum vytrácel, věděl jsem, že je rozhodnuto.

„Padlo rozhodnutí,“prohlásí hlasitě ta žena a hrdě stojí ve středu všech upírů zde. „Přestože jsem si vědoma všech rizik a nebezpečí, kterému svůj lid vystavím, rozhodla jsem se po domluvě se všemi zástupci zde, nabídku Temného pána... nepřijmout. I nadále zůstaneme nestranní jako doposud. Tímto končím tuhle schůzku.“

Oddychl jsem si, avšak stále jsem se nemohl hnout, ani když jsem se snažil silou vůle proti tomu bránit. Maximálně jsem tak dokázal pohnout prsty, ale to bylo vše.

„A co s tebou dítě,“otočila se na mě a přistoupila blíž. „Bez pozvání si vnikl na naši schůzku, narušil si ji a snažil se ovlivnit naše rozhodnutí. Nemohu tě propustit bez trestu, když si se nechal sám chytit.“

„Uznávám, že jsem pitomec, když jsem se nechal zlákat vaším pohledem, paní. Věřte mi, že příště si dám větší pozor, kam se to jen koukám.“řeknu. „A přestože bych se vám měl za mé vyrušení nejspíše omluvit, neudělám tak, protože svého rozhodnutí nelituji. Jsem rád, že jste jeho nabídku nepřijala a i nadále zůstala loajální svému klanu. Hodně to pro mě znamená. Takže přijmu jakýkoli trest, který mi jen udělíte.“

Během mého mluvení se upírka dostala až těsně ke mně. Nebál jsem se, věřil jsem totiž tomu, že mi neublíží. Ani nevím, jak jsem k takovému pocitu přišel. „Tak nevím, zda jsi tak statečný nebo jen bláhový, dítě.“ Zamyslela se. „Nuže dobrá. Ať je to jakkoli za trest se o sobotní noci vypravíš do mého panství. A bude už jen na tobě, jak mé sídlo najdeš a zda se dostaneš přes všechna má bezpečnostní opatření. Budu tě očekávat, dítě, v sobotu přesně s úderem půlnoci. Pokud uspěješ, dostane se ti odměny, ale na druhou stranu, jestli selžeš, čeká tě jistá smrt.“

„Budu tam, paní, i kdybych se tam měl doplazit.“ujistím ji.

„To se ještě uvidí, dítě,“zašeptala mu přímo do ucha a zmizela. Tím pominula i jeho paralýza a on se svalil na zem. Její hlas mu přitom zněl stále v uších a věděl, že ještě nějakou dobu bude.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Doufám, že dodržíš svůj slib, příteli, neboť jsem vyhrál naši sázku, což se dalo předpokládat, že ano.“pustil se lovec do Christophera už ve dveřích. Ten, jak už bylo tradičně zvykem, zvedl svůj pohled od papírování.

„Á, čekal jsem, že se tu ukážeš, Anthony.“sdělil klidně velitel a poposedl si. „Své slovo dodržím, vlastně jsem už vyřídil formality. Čekal jsem jen, než mi potvrdíš svoji výhru.“

„Takže jsi od začátku věděl, že to takto dopadne? Pak tedy nechápu, proč si se sázel.“nezněl ani trochu překvapeně lovec. Mohl to čekat, když na tuhle sázku přistupoval. Už jak se Chris choval, když tohle navrhoval, ale co už, aspoň tímto získal pro Harryho více volna. A o to tu šlo.

„Nic jsem nevěděl, jen tušil. Oba jsme přece chtěli, aby měl Harry více času, nebo ne?“sdělil velitel a oči mu zazářily. „Navíc jsem dneska těsně předtím, než dorazili naši hosté, dostal od  Harryho zprávu. Psal mi, že ho kvůli častému mizení ve škole, předvolali do ředitelny.“  

„O to větší důvod zredukovat jeho výskyt tady na univerzitě.“řekl lovec. „Předpokládám, že jsi mu už tuhle výbornou novinu poslal.“

„Zatím ještě ne.“odpověděl velitel. „Čekal jsem na tebe a k tomu jsem před pár okamžiky poslal Harryho na misi.“

„Mise? Jakou misi, o co přesně jde. Vždyť teď v tuhle dobu má na starosti nováčky, které za trest poslal na celý okruh. Doufám, že na ně někdo dává pozor.“ Div nevyskočil Anthony z křesla. Nelíbilo se mu, že jeho svěřenec byl takto zaměstnán.

„Nemusíš mít strach, náležitý dohled jsem jim zařídil.“informoval ho velitel. „A pokud jde o tu misi, dostala se mi do rukou informace, že má dojít ke střetu s dvěma klany upírů.“

Lovec nevěřil svým uším. „Upíři? Dva klany upírů? A ty jsi ho tam poslal samotného, Christophere?“

„Ano, samotného, Anthony. Uvědomuji si riziko, jež hrozí, ale Harry to zvládne. Jinak bych ho tam neposílal. Ke skutečnému střetu by nemělo dojít, takže žádné větší nebezpečí nehrozí. Poslal jsem ho tam, aby na tu schůzku jen dohlédl.“uklidňoval ho velitel.

„Pro Merlina Chrisi, děláš si ze mě srandu?“nedokázal se uklidnit. „Riziko je přiblížit se i k jednomu upírovi natož hned ke dvěma klanům. Co když se něco zvrtne, protože pokud ano, je tam sám.“

„Uklidni se. Všechno bude v pořádku, ale aby si neřekl, že to beru tak lehkovážně, jak se ti teď asi zdá, umístil jsem na jeho osobu pojistku, která se aktivovala v okamžiku, když si přečetl můj vzkaz s určenou misí, takže kdyby se přece jenom něco stalo, budeme to vědět a já hned za ním vyšlu posily.“prozradil velitel, který se náramně bavil lovcovým chováním. „Nějak měkneš, příteli. Kdykoli předtím by tě taková zpráva vůbec nerozhodila. Prostě bys to přijal jak to je a věřil bys především mému úsudku.“

Anthony si jen odfrkl. „Máš ze mě srandu a zjevně se bavíš na můj účet - nechtěl bys mi proto náhodou prozradit, čím jsem si to zasloužil?“

„Nic jsi neudělal, Anthony. Pouze jsem tě chtěl trochu potrápit. Snad by ses na svého velitele nezlobil.“pousmál se Christopher.

„To se ti teda povedlo,“zabručel lovec. „Jaký máš tedy plán okolo Harryho rozvrhu zde?“

„Snížím jeho vyučovací hodiny na polovinu. Mise se budu snažit také zredukovat, ale v tomto bodě nic neslibuji. Stále je nás málo.“odpověděl velitel.

„Dobrá, aspoň něco, protože s takovou by brzy jeho identita v Bradavicích padla. Sám to moc dobře víš. Nemluvě o tom, že se blíží první úkol v turnaji,“souhlasil lovec a zvedl se k odchodu. „Dej mi pak vědět, zda je v pořádku.“zavolal ode dveří a na odpověď nečekal.