Výkeci troch šialencov

Poté co mladý lovec zůstal v lese dočista sám a dozněl mu konečně v uších onen melodický hlas upírky, se i on vydal na cestu z lesa ven, aby se následně přemístil přímo na univerzitu k velitelovi lovců. Chtěl mu podat zprávu sám osobně, neboť tohle se nedalo jen tak napsat do obyčejného záznamu mise, i když to bude muset později udělat tak či tak. Už kvůli formálnosti. Každá mise se musela zaznamenat. Tak to prostě a jednoduše bylo.

„Veliteli,“pozdravil Harry okamžitě po přemístění a postavil se do pozoru.

„Harry, nečekal jsem, že se tu ještě dneska ukážeš. Doufám, že se nevyskytly nějaké potíže.“nedokázal velitel skrýt své obavy a překvapení.

„Selhal jsem, veliteli.“přiznal se hned narovinu mladý lovec a mírně sklonil pohled k zemi. Nedokázal totiž opětovat oční kontakt svému veliteli, jak se za svoji chybu styděl. Tohle se prostě nemělo stát. „Dopustil jsem se začátečnické chyby, avšak to mě ani trochu neomlouvá. Jako lovec jsem rozhodně neměl takto chybovat. Zklamal jsem.“

Velitel se na mladíka pozorně zadíval. Co se to u všemocného Merlina v tom lese stalo, že se takto Harry chová. Nikdy ho zatím nic nevyvedlo z míry, až ho to samotného překvapovalo. Žádný lovec není z kamene. I oni byli jen lidé. Další věc, která ho zarážela, byla mladíkova bledost. Že by byl zraněn? Mělo právě jeho zranění co dočinění s tím, jak se choval a co mu tady před chvíli řekl? Jen doufal, že nedošlo k boji.

„V první řadě chci vědět, zda jsi v pořádku a jestli nejsi jakkoli zraněn,“promluvil pevným hlasem velitel, neboť se o jeho zdravotní stav obával. Myslel totiž na nejhorší. „Až poté mi v klidu a postupně vysvětlíš, co se stalo.“

Zaražený Harry svůj pohled zase odlepil od země a zadíval se mírně nechápavě na velitele. „Nic se mi nestalo, veliteli. Nejsem zraněný.“

Christopher chvíli uvažoval, zda to má mladíkovi věřit, neboť jeho postoj a bělostná tvář mluvila o něčem jiném. Nemluvě o podivném chování. Seslal proto silné diagnostické kouzlo, aby se ujistil, zda mladý lovec říkal pravdu. Kouzlo ale nic závratného neprokázalo, proto pokynul Harrymu, aby se posadil a pořádně se nejdřív napil horké čokolády, kterou si nechal přivolat z kuchyně.

„Tak a teď spusť, Harry. Co se v tom lese dělo.“pobídl ho velitel, který byl více než zvědav, jak schůzka klanů probíhala.

Mladík se tedy pustil do vyprávění. Nevynechal jediný detail. Všechno líčil do naprostých drobností, přestože se to mohlo na první pohled jevit jako zbytečné. V jejich práci však i maličkosti měli svůj význam a opodstatnění, takže se nesměly podceňovat. Nakonec to zakončil tichými chraplavými slovy: „Udělal, jsem chybu, která nelze vzít zpátky. Omlouvám se, veliteli.“

Christopher několikrát zamyšleně pokýval hlavou, přičemž sám sebe obviňoval, že ho tam posílal samotného. Následně se zachmuřeným výrazem, který nedokázal ukrýt pod svoji tvrdou maskou lovce, pověděl: „Nemohl jsi za to. Této chyby by se dopustil každý, i já. V takovém to případě vůbec nesejde na tom, jak dobrý lovec jsi. Klidně bys mohl být ze všech nejlepší a i tak bys dneska chyboval stejně. Tak to prostě je. Nikdo z nás nikdy neví, co přesně se na našich misích stane. Nikdo nemůže předvídat vše. Přece jen stále jsme jen obyčejní smrtelníci a každý člověk chybuje. Snad jediné co můžeš udělat je, vzít si ponaučení do příště.“ Nadechl se. „Naopak bych se měl omluvit já tobě, že jsem tě tam poslal samotného a bez posily. To byl dneska jediný omyl, který se stal, neboť ty i přes nečekanou situaci jsi udělal vše tak, jak nejlépe si dovedl a vedl sis více než obstojně. Jsem pyšný, jak jsi celou situaci zvládl.“ Odmlčel se. „Teď však musíme vyřešit tvůj trest. Upíři nemají slitování a já nemíním přijít o tak nadějného a talentového lovce, jakým jsi ty, Harry. Rozhodně nedovolím, aby se ti cokoli stalo.“ 

„Neřekl bych,“šeptl mladík tak tiše, že to velitel nebyl schopný zachytit. Nikdy se nevyrovná Anthonymu, natož dalším lovcům, které tu měl čest potkat. Nemluvě o dalších lovcích, kteří už mezi živými dávno nejsou. Jejich skutky byly prostě neskutečné. Přál si, aby se jim jednou mohl vyrovnat. Obával se však, že nebude mít příležitost. Jeho život byl v neustálém nebezpečí a kromě jeho práce a povinností lovce před ním stál ještě Voldemort, kterého musí za každou cenu porazit, aby všechny své přátele a nejenom je ochránil. Má toho ještě hodně před sebou, takže nebylo divu, že se obával, že jeho život nebude mít dlouhého trvání. A přestože to zní dost hrozivě a morbidně - nebál se. Neměl důvod. Smrt je jen další dobrodružství, nebo ne? Aspoň se to říká. Smrt přece automaticky neznamená, že pro něj všechno najednou skončí. Určitě je něco potom. Už to neznámé znamená dobrodružství. Navíc i hodně kultur věří, že skutečný život přijde teprve až po smrti, takže na tom asi něco bude.

Vrátil se ale ze svého zamyšlení do přítomnosti a už hlasitěji, aby ho velitel slyšel, se zeptal: „Víte, kde se to panství nachází, veliteli?“ On sám neměl sebemenší ponětí a něco mu říkalo, že i kdyby prošel celou knihovnu zde na univerzitě, na nic by přesto nenarazil. A to bylo dost znepokojivé vědět. Navíc neměl čas. 

„Bohužel, nikde nejsou žádné záznamy, kde by se panství různých klanů mohla nacházet.“povzdechl si Christopher a promnul si bradu. „Upíří a nejenom oni jen tak světu nevykládají na potkání všechna svá tajemství. Neznáme ani polovinu z toho, co bychom měli znát. Ať už si někteří kouzelníci namlouvají a prohlašují cokoli. Zato oni o nás ví vše. Pokusím se něco zjistit, ale nevím jistě, zda v tomto uspěji, Harry. Obávám se, že v tomto ti ani trochu nepomůžu.“ Opět si velitel povzdechl. Neměl z této celé situace radost a už vůbec nevěděl, jak by mohl svému lovci pomoci, protože by tohle měl umět. Je přeci velitel a jako takový by měl toto dokázat. Vždyť to kvůli jeho rozkazům se Harry dostal do těchto potíží. Měl na tomto problému svůj podíl viny, kterou nemohl jen tak přehlížet. Teď ale měl svázané ruce a on s tím nic neudělá, i kdyby se na hlavu stavěl, což ho rozčilovalo. 

„To nevadí,“pokrčil rameny mladík a snažil se velitele povzbudit svým upřímným úsměvem. Nečekal, že by velitel mohl vědět něco víc než kterýkoli jiný kouzelník na světě. Nikdo nemohl vědět všechno. „Nějak si už poradím jako vždycky. Ani jsem nečekal, že by to bylo tak jednoduché. Má to být můj trest a ten nemá být lehký. Musím na to přijít sám. Jedině tak můžu uspět.“

„Vyčlením a svolám skupinku lovců. Snad něco najdeme a zjistíme. Možná by Anthony mohl vědět více. Přece jen se mezi temnými bytostmi pohyboval déle než já sám.“rozhodl se Christopher, který se nemínil jen tak vzdát. Byl zaskočen mladíkovými slovy. Vlastně když tak přemýšlel, neustále ho něčím Harry překvapoval. Jeho chování, povaha a odhodlání se nevzdat... byla prostě a jednoduše neocenitelná. Nikdy se s někým takovým jako on nesetkal. 

„S dovolením, veliteli.“vložil se do toho Harry. Nechtěl s tímto svým problémem nikoho dalšího obtěžovat. Každý měl své práce víc než dost. Proč je tedy zatěžovat další, když mu s tím s velkou pravděpodobností i tak nepomůžou. „Nezatěžujte další lovce. Stále je nás málo a přeci jen je to můj trest. Nechci, aby kvůli mé hlouposti nebyl čas na jiné a důležitější úkoly. A pak bych vás chtěl požádat, abyste o tom Anthonymu nic neříkal. Dělal by si zbytečné starosti a jistě by kvůli tomuto vyvedl nějakou blbost. Však ho znáte, veliteli. Nehleděl by doprava doleva.“

„Je to opravdu to co chceš, Harry? Anthony by přece jen mohl něco málo vědět. A žádná další pomoc tobě, není obtěžování a zdržování od jiné práce všech lovců. Patříš mezi nás, takže už nemusíš dělat všechno sám. Jsme jedna velká rodina a ty jsi této rodiny součástí. To si pamatuj.“otázal se Christopher a opět se musel podivit nad mladíkovou rozhodností a přístupem. Opravdu nebylo pochyb, že tento mladík, jenž stál před ním, je onen vyvolený, o kterém se tolik mluvilo a proslýchalo po staletí. Doteď se však nikdo takový neobjevil. Až teď a velitel byl s každým jeho činem víc a víc přesvědčen, že je to skutečně on. 

„Ano, veliteli.“ujistí ho mladík pevně. „Nějak si už poradím. Věřte mi.“

„Ať je tedy po tvém, lovče.“zněl i tak Christopher mírně ustaraně. Vyčítal si, že se Harry dostal do takovéto situace. Neměl ho tam posílat samotného. Jenže tato jeho chyba už nelze vzít zpět. Mohl jen doufat, že všechno dopadne tak jak má a Harry se vrátí zpět a v pořádku. „Ruším ti proto všechny tvé povinnosti na univerzitě, které jsem ti zadal. Momentálně budeš tento velice krátký čas potřebovat na něco jiného. Nechci tě obírat o tento drahocenný čas.“

„Veliteli, jsem si jist, že zvládnu zítra dojít na univerzitu a splnit misi, kterou jste mi zadal,“namítl hned Harry. Nechtěl, aby mu velitel ubíral povinnosti, které tu měl. Nechtěl žádné ústupky, přestože před ním stále stála jedna velká neznámá, co se zítra stane.

„Ani v nejmenší nepochybuji, že by si to nezvládl, Harry, ale tohle teď není důležité. V první řadě se postarej se o všechny své náležitosti. Užij si trochu volna a plně ho využij na získání jakýkoli informací, které by ti jen mohli pomoci. Tady na univerzitě to nějak zvládneme. Tohle by teď v tuhle chvíli neměla být ani v nejmenším tvoje starost. Vlastně bych tohle udělal tak či tak, kdyby si dneska nepřišel, proto už na toto nemysli. Sice by to bylo kvůli trochu jiným důvodům, ale to není vůbec důležité.“nařídil velitel.

„Jak si přejete, veliteli,“nezbývalo mladíkovi nic jiného než souhlasit, ale na druhou stranu by ho zajímalo, jaký důvod to byl. Věděl ale moc dobře, že z velitele nic bližšího nedostane. Rozloučil se tedy a vrátil se zpět do Bradavic, kde už na něj jistě bude čekat dost netrpělivých lidí. Nepochyboval o tom, když tak přede všemi zase zmizel.

Co se dá však dělat. Snad z toho nebude další přednáška o stranění se a podobně.

Přesto si Harry počínal nanejvýš velmi obezřetně a opatrně, když se plížil chodbami Bradavic do Nebelvírské koleje. Obával se totiž zvýšení hlídek profesorů či členů řádu na chodbách. Jistě už něco podobného Brumbála nebo jeho přátele napadlo po rozhovoru, který se konal v ředitelně. Bylo by jim to podobné a on rozhodně v tuto pozdní dobu nehodlal někoho z dospělých potkat. To rozhodně ne. Na hádky a další řečnění okolo jeho zmiznutí a chování v posledních týdnech momentálně neměl ani trochu náladu a už vůbec ani žádnou sílu. Tu pro dnešek právem vyčerpal. A to ho čekala ještě spousta práce, kvůli dnešní události v lese.

Cestou naštěstí nikoho k jeho nevěřícnosti nepotkal. Bylo mu to divné, ale nemohl tvrdit, že z toho neměl radost. Jeho štěstí však nemělo dlouhého trvání, neboť to že doposud na nikoho nenarazil, nemohl s přesvědčením také tvrdit o společenské místnosti, kde si na něj počkali jeho přátelé, nebo tedy alespoň většina z nich, protože Neville spal zkroucený v křesle a tiše pochrupoval, dvojčata zase poklimbávala na pohovce a jediná Mia zůstala bdělá při studování velmi objemné knížky, i když bylo na ní vidět, že i ona nemá daleko k tomu, aby usnula.

Na okamžik se zastavil a pozoroval ten výjev před sebou. V duchu se přitom omlouval svým jediným opravdovým přátelům, kteří mu tady zbyli, že jim všem musí tak lhát, ale nemohl jinak. Alespoň prozatím a i tak jim nikdy neřekne úplně všechno. Už kvůli jejich bezpečí. Tiše proto přešel k dívce, která si ho zatím nevšimla.

Nezaslouží si mít takové přátele, pomyslel si smutně.

„Mio,“oslovil dívku tiše a položil jí jemně ruku na rameno. Kamarádka pod jeho dotykem sebou mírně trhla. To mu jen potvrdilo, jak byla blízko k usnutí. „Je pozdě, co tu ještě všichni děláte?“

„Co bys tak řekl, Harry.“vyloudí ze sebe unaveným hlasem a zaklapává knížku. „Poté co si se tak rychle z ředitelny vypařil a neobjevil ses na večeři. Měli jsme strach. Ten totiž přátelé mají, když jim jejich kamarád mizí za zády a nikdy nikomu nic neřekne. A to už nemluvím vůbec o tvé poznámce, že máme psát písemný test od profesora Snapea. Zítra - lépe řečeno už dnes je totiž sobota!“

Harry se snažil tvářit neurčitě, ale nedařilo se mu to, přestože se snažil. Vážně udělal takovou chybu, že se vymluvil na test u Snapea a ještě k tomu v době, kdy je víkend? Asi má na svých bedrech opravdu naloženo hodně povinností, když tohle řekl. Takto by ale neměl chybovat v žádné situaci, ať už je vytížen jakkoli. Měl by tohle všechno umět zvládat, chce to jen větší rozvahu a plánování svého času. A možná by pomohl i nějaký ten spánek, kterému se v poslední době více méně vyhýbal, aby vše stihl. Tímto se však vzdaloval od skutečnosti, ve které se nacházel, takže s takovým to uvažováním a přemýšlením přestal, aby se vrátil zpět k problému, kterému teď čelil.

Jak jen dobře chápal, proč se tak Mia zlobí a nejenom ona. A ačkoli by jim to rád všechno vysvětlil, prostě nemohl. „Omlouvám se.“pověděl tedy, neboť na nic jiného se nezmohl. Ne v tuhle chvíli. „Promiň, že si o mně všichni děláte takové starosti. Polepším se.“ S tím pak mladík vyběhl schody a zmizel v chlapeckých ložnicích, kde si okolo své postele zatáhl závěsy a použil náležitá kouzla, aby si zajistil soukromí.

Teprve poté se pustil do oficiálních záležitostí pro případ, že by se na jeho cestě něco pokazilo. Musel myslet na všechny možnosti, které se můžou stát. Neovlivní to. Hold co se má stát, stane se.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„Chci znát názor každého z vás o dnešní návštěvě lovců,“promluvil Brumbál, když se objevili v ředitelně, kam je přenášedlo zaneslo. Každému přitom vyčaroval židli na posazení. On sám si sedl za svůj stůl, kde se objevil i jeho fénix.

„Domnívám se, že po ukázce dnešního souboje je jasné, že se jim nemůžeme ani v menším rovnat. Ale to už jsme věděli i tak. Tohle nás mělo jenom utvrdit v daném faktu, jestliže doteď někdo pochyboval, že tomu tak není.“poznamenal Moody s úšklebkem na tváři. „Dal ti pěkně na frak, Severusi. Jen co je pravda, i když držel ses obstojně. Nikdo by proti kterémukoli lovci neměl sebemenší naději, že by ho porazil. Něco mi ale říká, že tohle představení měli připravené dopředu a jenom si s námi pohráli. Ale na druhou stranu je to dobře. Aspoň konečně víme, kde se musíme zlepšit. Takže zastávám názor, že bychom neměli nechávat nic náhodě a rozhodně s tímto měli něco dělat, pokud tedy chceme mít nějakou šanci v této válce.“

„Naprosto souhlasím,“pokýval hlavou Remus. „Takto nám po lovsky ukázali, kde děláme chybu. Je jen na nás, jak si to přebereme a jestli s tím něco uděláme. Chytré - to se jim musí nechat.“

„Asi na tom něco bude,“zabručel i Severus, který si ošetřoval menší rány po souboji. Musel uznat, že kdyby se lovec nedržel zkrátka, jistě by dopadl daleko hůř. Takto měl jen lehčí zranění, která šla rychle drobnými kouzly vyléčit. Popřípadě musel některé natřít léčivou mastí, což nebylo nic těžkého a složitého. Žádná trvalá újma na zdraví. „Ještě jsem nepotkal někoho tak zrozeného pro šerm. Jen si se mnou hrál a zkoušel, co všechno umím. Ale na druhou stranu jsem se nikdy tak dobře nepobavil. Jen uznejte sami, kde byste hledali takového soupeře.“

„Jsem stejného názoru,“přitakal Charlie. „Nejvíc mě však dostal návrh, zda bych to nechtěl zkusit na lovce. Nikdy by mě něco takového ani v nejmenším nenapadlo... Vždyť jsem se o lovcích dozvěděl teprve nedávno. Zajímalo by mě, co je k tomu vedlo.“

„Možná, Charlie, by nebylo od věci, kdyby si jejich nabídku zvážil.“poznamenal Brumbál a upřel na něj svůj zrak přes obroučky brýlí.

„Je mi líto, Albusi, ale nemyslím si, že je tu něco k rozmýšlení. Stojím si za tím, co jsem tam řekl. Radši trávím svůj čas mezi draky v rezervaci. Práce lovce by nebylo nic pro mne, kdyby se mi náhodou zázrakem podařilo projít výcvikem, i když moc bych tomu nevěřil. A to se nesnažím být čistě pesimista. Vždyť jste viděli, co tam museli ti nováčci dělat a to nevíme úplně všechno. Jistě to byl jen slabý odvar toho, co skutečně musí trénovat a dělat. Nemluvě o tom, co se všechno musí naučit. Nemůžou jít přece se vším nám na oči.“ Odmlčel se na chvilku a podíval se pohledem po všech v místnosti. Bylo to dost nepříjemné. „Tedy rozhodně tímto neříkám, že tohle povolání je úplně špatné a nechtěl bych si ho třeba zkusit, ale něco vyzkoušet a dělat je velký rozdíl. Nedokázal bych se držet v ústraní a žít bez rodiny. Na to jsem až moc Weasley. A už vůbec si nechci domýšlet, jak by mamka na takovou informaci reagovala. Doufám, že mě chápete.“

„V pořádku, Charlie. Rozhodně tě nemíním nutit. Chápu tvé rozhodnutí,“pousmál se na něj Brumbál.

Poté padlo ještě několik málo slov, než je Brumbál všechny propustil s tím, že se během zhruba hodiny opět sejdou na poradě řádu, kde informují zbytek řádu, jenž nebyl u lovců.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Východ slunce, který oznamoval nový den, přišel až moc rychle na Harryho vkus. Rozhodně by uvítal delší čas, aby stihl všechno, co chtěl. Bohužel čas se nadá jakkoli přidat, pokud jste nechtěli dopadnout špatně a narušit tím zákon času. To mladík rozhodně kvůli něčemu takovému nechtěl. Měl svých starostí víc než dost, takže nač si přidělávat další.

Zaklapl proto několik knih, které mu ležely různě po posteli, jak v nich hledal jakékoli informace o upířích klanech a panstvích či další užitečné informace, které by mu v jeho úkolu jakkoli pomohli. Jak se však dalo čekat, nic nenašel a to nebyla povzbuzující zpráva. Vlastně narovinu ani nedoufal, že by v nich něco objevil, ale něco s tím přece dělat musel.

Povzdechl si a na chvilku se jen položil na záda a nečinně hleděl před sebe, což mu dlouho nevydrželo. Přestože byl nadmíru vyčerpaný a jeho oči ho nesmírně pálily, zase se posadil a rukou se netáhl pro hustě popsaný pergamen. Jen letmo ho projel pohledem, přičemž si opět povzdechl, než ho složil a pečlivě uložil do nevšední obálky, kterou pojistil hned několika silnými kouzly. Nakonec přidal i několik run a práce byla hotová. Teď to jen musel poslat tam, kam bylo třeba. Znovu proto použil svoji magii a vyčaroval svého malého, ale spolehlivého posla v podobě drobného káněte.

„Vítej, příteli. Opět potřebuji tvé služby.“promluvil na něj mladík tiše a připevnil k jeho nachystané nožičce svůj vzkaz. „Však ty jistě víš, kam je potřeba tohle doručit.“ Usmál se přitom na něj. „Hodně štěstí, příteli.“        

A zároveň s jeho posledním slovem káně vzlétlo a zmizelo. Jak jen on miluje magii.

Déle se však už nezdržoval. Rychle se převlékl do čistého oblečení a vydal se z Nebelvírské koleje, kde zatím ještě skoro všichni spali, pokud nepočítal ranní ptáčata, pryč. Měl v plánu se nepozorovaně dostat a nakouknout do knihovny s omezeným přístupem, zda by tam na něco nenarazil. Avšak dost o tom pochyboval, chtěl však tuhle možnost informací vyloučit, než se pustí do dalších dvou, které měl popřípadě v záloze. A pokud ani na těchto daných místech na nic nenarazí... nechtěl ani pomyslet, co se s ním stane. Vše má ale svůj čas.

Během několika minut se mu potvrdilo jen to, co si od začátku myslel. Bradavická knihovna jeho informace, jenž potřeboval, neobsahovala. Nedalo se nic dělat a on bude muset probádat své poslední dvě možnosti. Ty si však bude muset nechat až po dlouho očekávaném famfrpálovém zápase, kde rozhodně nemohl chybět. Asi by svoji nepřítomnost nevysvětlil. Hrají přece proti Zmijozelu a ten přeci Nebelvíři musí porazit za každou cenu. Nikdo by nepochopil jeho nepřítomnost.

Nikdo z celé školy ale už netušil, že jeden nejmenovaný talentovaný chytač má v plánu trhnout všechny dosavadní rekordy jak v Bradavicích tak i na světě v nejrychlejším časovém limitu, kdy se kdy komu podařilo zlatonku chytit. Žádná zdlouhavá hra, jak bylo povětšinou zvykem tady v Bradavicích, protože na to náš dotyčný chytač neměl ani v nejmenším prostor a ani čas. Stále toho musel zařídit a vykonat hodně a čas v tomto případě hrál rozhodně proti němu.

Co ale na druhou stranu zase naopak netušila naše nejmenovaná osoba, bylo to, že osud si dělá s lidskými životy to, co chce a sám uzná za vhodné. Vůbec nezáleželo na tom, jak jste se proti němu snažili jít. I když sem tam se objevila nějaká výjimka, ale těch bylo zatraceně málo, protože jít proti osudu si vyžaduje spoustu vytrvalosti a energie.

Harrymu se to však už několikrát podařilo, takže je tu otázka, podaří se mu to i tentokrát? Neboť osudu nejde unikat donekonečna.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Mezitím na jiném místě mnoho mil daleko od Bradavic seděl za svým velkým stolem jeden ustaraný velitel lovců, kterému celá ta situace s Harrym nedala spát, takže stejně jak mladík probděl celou noc. A přestože mladíkovi slíbil, že nebude podnikat žádné kroky v této věci, nemohl to nechat jen tak bez povšimnutí. Co by to byl za velitele, kdyby se o něco aspoň nepokusil.

Sám proto prohledal všechny možné svitky a dochované záznamy o upírech, které jen za celý čas, co vznikly lovci, nastřádali a uchovali. Nic nového v nich však nenašel a to ho nadmíru zaráželo. Jak bylo možné, že za celou dobu, co lovci fungují, tu nemají první poslední o všech temných tvorech. Nechápal to, ale rozhodně se nemínil jen tak vzdát a hodit všechno za hlavu.

Porušil tedy další mladíkovo přání. Zavolal si k sobě na kobereček Anthony. Ten snad bude vědět něco víc. Pevně v to doufal.

„Co je tak naléhavého, že mě tu potřebuješ, Chrisi?“ptal se hned lovec, jakmile dorazil, protože většinou šlo o něco hodně vážného, když si ho takhle velitel zavolal, aniž by mu předtím cokoli řekl.

„Potřebuji vědět, co všechno víš o upírech, Anthony. Chci o nich vědět první poslední, i kdyby to měli být jen povídačky a pouhé řeči.“vyvalil na něj velitel zpříma. Nebyl čas na to jít řečmi okolo. „Vím, že jsi je kdysi musel sledovat a pohybovat se v jejich blízkosti, takže jistě o nich víš víc, než co máme v naší obrovské knihovně či založených prastarých dokumentech, ke kterým mám přístup jen já a pár dalších.“

Lovec sebou mírně trhl, když se opět jeho přítel zmínil o upírech. Neměl s nimi moc dobré zkušenosti a už vůbec nehodlal vzpomínat na své dlouhodobé působení v jejich blízkosti a nakonec i v jejich řadách, kdy se k nim v přestrojení zázrakem a velikou náhodou dostal, než ho tedy odhalili a dali mu jeho zradu a opovážlivost náležitě najevo. Od té doby si musel počínat velmi opatrně, když měl jít proti upírům.

„Už zase upíři, Chrisi?“zakroutil hlavou lovec. Co tím jeho přítel sledoval. Jakoby nestačilo, že mezi ty potvory poslal Harryho a ke všemu ještě samotného. Sice dostal strohé ubezpečení, že se vrátil v pořádku a všechno proběhlo bez sebemenších potíží, přesně jak velitel předpokládal, ale... Něco mu v tom vzkazu nehrálo. V tu chvíli zkoprněl. „Nemá to snad něco společného s Harrym? Řekni, že je v pořádku a nic se mu včera nestalo! Chci to slyšet přímo od tebe!“

„Jen klid. Vždyť jsem ti dal vědět hned, jak se vrátil. Slíbil jsem ti to a nikdy bych ti v takovéhle záležitosti nelhal. Harry je v pořádku a úkol splnil bez sebemenší chyby. Vedl si neskutečně dobře.“

„Tak mi teda vysvětli, proč chceš takto najednou tohle všechno o upírech vědět, pokud dopadlo vše tak, jak říkáš. Jistě tu nejde o tvou čistou zvědavost o ně, protože v tomto případě bys ses mě na tohle zeptal už včera.“nedal se jen tak přesvědčit a uchlácholit lovec. Stále se mu nezdálo velitelovo chování a on chtěl zjistit, co v tom vězí. „Takže mi místo toto konečně pověz pravdu, proč se o ty upíry tak najednou zajímáš.“

Velitel neměl daleko k tomu, aby si nahlas povzdychl, ale dokázal se ovládnout. Někdy byl Anthony až moc všímavý. Obzvláště v situacích, kdy se vám to rozhodně ani trochu nehodilo. „Momentálně nejsem povinován ti cokoli podrobněji vysvětlit, Anthony. Prostě ti musí stačit ujištění, že je tohle velmi důležité. Slibuji, že jednou se dozvíš skutečný důvod mých otázek. Teď jde ale o čas.“upíral svůj pevný nekompromisní pohled do lovcových očí. „Ptám se tě tedy ještě jednou, co o nich víš, Anthony.“

Lovec ze sebe nejdříve dostal jakési zavrčení, než pootočil svoji hlavu a pevně zavřel své oči. Nakonec ztěžka dosedl do křesla.

„Dobrá,“rezignoval nakonec. Přece jen Chris byl jeho velitel a on se musel podřídit, i když s ním teď ani trochu nesouhlasil. Nelíbilo se mu to v místnosti. „Co tedy chceš přesně vědět, protože je toho docela dost. Jistě jde o konkrétní problém, jak jsme si už vyjasnili. Jinak by sis mě nezavolal. Ale i tak tě upozorňuji, že neznám o upírech zdaleka všechno. To ani nejde s tím, jak si svá tajemství chrání. O co tedy jde?“

„Chci se tě zeptat na klany a jejich vůdce. Na to, kde se ukrývají a kde jednotlivé klany hledat. To je to, co potřebuji vědět.“snažil se velitel nepovědět nic bližšího, aby to Anthonymu nedošlo a on si neodvodil důvod, proč to po něm chce vědět. I tak měl neblahé tušení, že na to jeho přítel přijde sám, aniž by mu musel cokoli podrobněji vysvětlovat. Takový už on byl. Nebylo tedy divu, že i přes svůj věk je stále mezi lovci. Anthony byl prostě nejlepší v tom, co dělá, a proto je stále tady. Brzy bude nejstarším lovec mezi nimi, což bude veliká pocta.

Lovec si dal opět na čas, než se pustil do mluvení. „Pokud jde o jednotlivé klany... Nikdo přesně neví, kolik jich doopravdy je. Není to totiž jako u smečky či svorky vlkodlaků. Význam klanu u upírů nabírá úplně jiný rozměr, který nikdo z nás nemůže nikdy v životě pochopit. Znám jen tři klany, z nichž jeden klan se přidal k Voldemortovi a zbylý dva jsou zatím neutrální, pokud je mi aspoň známo. Vlastně,“odmlčel se lovec zamyšleně, „podle toho, co jsi mi říkal tak jeden z těch neutrálních klanů měl Harry možnost poznat. Díky tvému úkolu, který si mu zadal.“

„A co o tom klanu víš?“zeptal se ho velitel a nevšímal si toho rýpnutí na jeho osobu.

„Vede je upírka, která patří mezi původní, což se jen tak nevidí. Jsem si jistý, že právě z tohoto důvodu odolává nátlaku temné strany. Minulost původních ji nedovoluje přidat se k někomu takovému jako je Voldemort. I když mám takový dojem, že by se nepřipojila ani na stranu Albuse Brumbála.“rozpovídal se lovec. „Kromě toho má pod palcem zhruba další čtyři klany, které budou stát za ní, což nám dává velikou výhodu.“

„A víš, kde tento klan sídlí?“využil Anthonyho odmlku, aby se zeptal na to, co se nejvíce potřeboval dozvědět.

„To neví nikdo, příteli,“odpověděl pomalu Anthony. „Pokud si upíři opravdu něco silně chrání, tak je to právě jejich domov.“

„Ale ty sám si s upíry nějakou dobu žil. Nevěřím, že ses nedostal k takovým informacím, kde leží jejich sídla.“namítl velitel, který se nedokázal ovládnout. Samozřejmě si tím vysloužil dosti překvapený a zvídavý pohled od lovce.

„Nenazýval bych svůj pobyt u nich dlouho dobou, příteli. V jejich táboře jsem byl jen tři dny, než mě odhalily. Jen díky Merlinovi jsem tehdy přežil.“poznamenal lovec temně. Velmi nerad na to vzpomínal a nebylo se čemu divit. Vyvázl opravdu jen tak tak. Doteď nechápal, jak mohl přežít.

„Přesto bys to nebyl ty, Anthony, kdybys po jejich sídle či panství nepátral dál.“popíchl ho mírně velitel.

„Kdo ví,“pokrčil rameny lovec. „S úspěchem jsem ale nepochodil. Už je to nějaká doba, kdy jsem se o tuto věc zajímal.“

„Ani žádný typ, kde by se jakékoli panství mohlo nacházet?“nepřestával se velitel ptát. Neměl v plánu to jen tak odhodit.

„Jak jsem řekl, Chrisi. Nikdo kromě upírů samotných to neví. Netuším, kde mohou sídlit. Snad někde daleko od všeho a všech, aby měli klid. Kde to ale je, nevím. S tímhle ti nepomůžu.“pověděl lovec.

„Přesto děkuji i za tohle málo informací, které si mi poskytl.“zakončil velitel a něco si poznamenal do hustě popsaného dokumentu, který mu ležel na stole. „To bude vše, co jsem od tebe potřeboval.“

Anthony se hlasitě nadechl a vydechl, jakoby chtěl ještě něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Místo toho se otočil a zamířil ke dveřím, u kterých se přece jen ještě zastavil a aniž by se na Chrise podíval, tiše promluvil: „Ať mi už tvrdíš, co chceš, jde o Harryho, že? Něco se při jeho misi stalo. A on nechce, abych se to dozvěděl.“

Velitel lovců na Anthonyho mírně svěšená ramena zaskočeně upřel svůj zrak, který měl předtím skloněný k dokumentu. Pak se však jen smutně pousmál a stejně tak tiše jako lovec odpověděl: „Když tvá slova nevyvrátím, bude ti to jako odpověď stačit?“

Lovec nepatrně kývl na souhlas a než odešel, zašeptal, že to mohl Chris sotva slyšet. „Vyřiď mu, aby si dával pozor. Jen on a nikdo jiný dokáže najít cestu, kterou nezná a na kterou se musí vydat. Stačí, když bude věřit svým instinktům.“

Poté už lovec za sebou zavřel dveře a zanechal svého velitele s hlavou plnou starostí a myšlenek samotného. Moc mu nepomáhal ani pohled na úřední obálku, kterou odložil bokem, když mu ji mladíkův věrný společník doručil těsně před příchodem Anthony. Naštěstí si jí lovec nevšiml. Nepotřeboval vědět, že situace, ve které se Harry nachází, je až tak vážná. Aspoň prozatím.

„Neboj, příteli. Postarám se, aby se k němu dostala tvá slova.“rozezněl se Chrisův hlas celou místností a opět cosi dopsal do dokumentu na stole. Následně dokument zapečetil, očaroval několika kouzly a zmenšil, aby ho následně nechal zmizet. Však záhadný dokument si už najde cestu, kam patří.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

„A máme tu první famfrpálové utkání v letošním školním roce. Proti sobě nastoupí Nebelvír a Zmijozel!“komentoval Jordan Lee, který následně vyjmenoval jména všech hráčů za obě družstva. „Máme se rozhodně na co těšit! Tím jsem si naprosto jistý.“

Všichni samozřejmě na tribunách po Leeových slovech jásali a křičeli. Harry si toho ale nevšímal, neboť sotva vyšli z šatny, jeho pozornost se upřela na neklidnou zavřenou bednu uprostřed hřiště, kde už stála i madame Hoochová s píšťalkou v pravé ruce.

Poté, co hráči zaujali svá postavení madame Hoochová, která soudcovala utkání, otevřela bednu, ze které vyletěly potlouky, zlatonka a jako poslední camrál, který hru spolu s písknutím odstartoval.

Dál už Nebelvírský chytač na nic nečekal a vydal se pronásledovat zlatonku, která mezitím stihla zmizet. Řídil se pouze zlatavými záblesky, které mu pomáhaly určit, kudy má letět. Plně si užíval tohle divoké pronásledování. Miloval, když byl ve vzduchu, protože tady v několika metrové výšce, jakoby všechny potíže a starosti, které měl, zmizely. Aspoň tedy na malou chvilku, než se vrátí zase nohama na pevnou zem a vše na něj opět dolehne. Nevnímal čas, křik na tribunách, barvité komentování hry v podání Leeho či celkové dění na hřišti. Byl tam jen on a zlatavý záblesk, který mu doposud unikal. O nic jiného v daném momentu nešlo.

Později si svoji nezodpovědnost a bezhlavou honičku za zlatonkou sakramentsky vyčítal. Nechal se až moc unést a to se mu konec konců samozřejmě vymstilo. Jak jinak, že. Vždycky to tak bylo a on svoji chybu neustále opakoval.

Kdy se z toho jen poučí?

Stalo se to právě, když zlatonka nabrala rychlý spád k zemi. Bez jakéhokoli pudu sebezáchovy se vyřítil za ní a jeho rychlost tak nabrala na plné obrátky. Koště se nedalo skoro ovládat, takže když se na něj začaly řítit potlouky, které k němu poslali odrážeči ze Zmijozelu, bylo zle. Hodně zle. První salvě se vyhnul, avšak v následné vlně se dokázal na těsto vyhnout jenom jednomu potlouku. Druhý mu zatím stihl dost nešikovně narazit do koštěte, jak se snažil vyhnout i jemu. Čas se pro Harryho v tu chvíli pomalil.

Náraz potlouku způsobil, že dřevo daný nápor nevydrželo a jeho koště se doslova zlomilo, až z něj odletěly i třísky, které se mu z většiny zabodaly do těla. Jeho střemhlavý let se změnil na hotovou katastrofu. Letěl volným pádem vstříc tvrdé zemi.

Přesto během toho nešťastného sledu událostí se Harrymu na poslední chvíli podařilo vymrštit zakrvácenou ruku a lapit zlatonku, což bylo v takovéto situaci dost absurdní. Ale to by nebyl Harry, kdyby se to nestalo jemu.

A aby toho v daném momentu nebylo málo a nestačilo už to, co se zatím stalo, opět se na něj vyřítil potlouk. Zaregistroval ho až na poslední chvíli. Sice se pokusil ho svoji divokou magií nějak zpomalit, odhodit, zničit... prostě cokoli, co by mu pomohlo a zachránilo, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Nebyl dostatečně rychlý.

Ucítil jen nehoráznou bolest, jak mu potlouk narazil do pravého boku, kde jeho žebra silně zaprotestovala a rozdrtila se. Nejhorší ale přišlo po jeho, i když někým kouzlem zpomaleným, pádem na travnatou zem. Dopadl totiž právě na svůj zraněný bok a pak se ještě několikrát přetočil, než se definitivně zastavil v leže na zádech.

Těžce se mu dýchalo a všechno se mu rozmazávalo před očima. Hučelo mu v uších, takže nebyl schopen cokoli jiného slyšet, i když v tom momentu to bylo asi nejlepší. Jediné, na co se zmohl, bylo lapat po dechu, jak se mu ho dostatečně nedostávalo. V duchu si přitom dokola opakoval, jak se mu tohle zase podařilo a čím si to zasloužil.

Věděl úplně jistě, že by Anthony zuřil a pěkně by mu svým klidným hlasem vyčinil. Následně by mu dal pěkně do těla a pak by si spolu sedli u krbu a popíjeli bylinný čaj. Dělali to tak pokaždé, když se nechal Harry moc unést. Nad takovou vzpomínkou se musel i přes všechnu tu bolest usmát.  

To byly časy. Chyběly mu.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Všichni na tribunách nepřestávali fandit, protože sotva utkání začalo, strhl se povyk okolo zběsilého letu Harryho Pottera. Nechápali jeho jednání, ale na druhou stranu se jim moc líbila ta divokost, kterou všem ukazoval. Něco takového neměli zatím studenti Bradavic šanci vidět. Ani na profesionálních utkáních a to bylo co říct.

„Nevěděl jsem, že by Nimbus 2000 dokázal letět tak rychle,“poznamenal zamračeně Remus, který bedlivě sledoval Harryho bláznivý let s hůlkou v pohotovosti a nebyl jediný, kdo byl takto připravený.

„Jsem stejně tak překvapený jako ty, Lupine.“souhlasil Severus, jenž byl další s připravenou hůlkou. „Letí jako šílenec. Nechápu, co si tímto chce dokázat.“

„James by byl na něho tak pyšný, kdyby ho mohl teď vidět a být tu. Lily by naopak šílela strachy a po tomto by mu zakázala létání. Jistě by jeho koště schovala a nedala by mu ho.“vydechl Remus, který na druhou stranu trnul při každém zákrutu, který mladík prováděl.

„Naprosto souhlasím. I tak to nevysvětluje jeho bezhlavý let, blázen jeden. Chce se snad zabít? Protože k tomu má dost blízko.“zuřil Severus, kterého zaslechl i Brumbál. Ten se pouze zasmál a dal si do pusy jeden citrónový bonbón.

Nebelvír si zatím stihl zapsat dvacet bodů a Zmijozel deset, když se najednou Harry pustil z velké výšky do prudkého střemhlavého klesání za zlatonkou. Diváci na tribunách se zvedali a křičeli ještě víc. Pak se najednou všechno rázem změnilo. Původní jásání a skandování se změnilo na výkřiky strachu, když se na Harryho vyřítily prudce a přesně mířené potlouky, které ani dvojčata Weasleyovi nedokázali zastavit. Vyhnul se jim, ale při další střetu s nimi mu jeden potlouk zlomil koště. Následně se stalo několik věcí naráz, Harry chytil zlatonku, což skoro nikdo nezaregistroval, díky té hrůze. Zato další jeho srážku s potloukem ano.

To už na nic Remus se Severusem nečekali a použili zpomalovací kouzla, aby si Harry ještě víc neublížil. Mladíkův pád byl i přesto tvrdý. Nakonec zůstal nehybně ležet na zádech.

Několik povolaných k Harrymu okamžitě přiběhlo. Mezi prvními byl Remus se Severusem a následně jeho přátelé a spoluhráči z týmu, kteří další zvědavce drželi od Harryho dál.

Naskytl se jim pohled na domláceného mladíka s těžce se zvedajícím hrudníkem. Byl však při vědomí, což si mnozí vysvětlovali jako dobré znamení. Tedy alespoň v dané situaci.

„Harry,“promluvil na něj jako první Remus, ale nevypadalo to, že by ho oslovený slyšel, neboť stále svůj zakalený pohled upíral vpřed. Vlkodlak se proto svým zoufalým pohledem obrátil na Severuse. Přece jen měl s ošetřováním nemalé zkušenosti a zastupoval Poppy na ošetřovně, když nebyla na hradě.

„Pottere... Harry,“oslovil ho profesor Snape a silně mu stiskl ruku. Opět žádná reakce. Mladík akorát ještě víc lapal po dechu. „Pottere, slyšíte mě?!“ Tentokrát se dotkl jeho tváře a to zabralo. Jeho skelný lesk v očích mírně ustoupil. V odpovědi mu mladík cosi zachrčel a byl slyšet klokotavý zvuk. Jak se mu jedna plíce plnila krví.

„Sakra,“zaklel Severus nahlas a rychle si vyčaroval nosítka, na které Pottera nejdříve opatrně položil a pak přikurtoval, aby nespadl a moc se nehýbal, aby si ještě víc neublížil. „Musíme rychle na ošetřovnu. Podle všeho má protrženou plíci díky rozdrceným žebrům. Nemůže tak pořádně dýchat.“

Způsobil tak samozřejmě povyk, ale o to se nezajímal, neboť se svižným krokem vydal k hradu. Následován dalším doprovodem.

„Vydrž, Harry. Hned se ti dostane pomoci. Jen vydrž.“mluvil k mladíkovi a za chůze vyčaroval patrona, aby informoval Poppy. Mladík ho mezitím vyhledal svým zamlženým pohledem.

Opět chtěl promluvit, ale nešlo to. Místo toho z něj zase vyšel ten klokotavý zvuk, který nezněl ani trochu příjemně.

Sotva Severus rozrazil dveře na ošetřovnu, už k němu přiběhla Poppy. Vůbec se nezdržovala nějakým mluvením a hned se pustila do práce. V první řadě použila rozsáhlé diagnostické kouzlo, takže než byl mladík vůbec položen na už připravené lůžko, Poppy měla přehled o sebemenším škrábanci a modřině.

„Počkej s ostatními na chodbě, Severusi. Zvládnu to tady už sama.“promluvila, přičemž svoji pozornost věnovala jen svému pacientovi, který začínal mít promodralé rty. Stále byl však při vědomí, pokud se tomu tak dalo nazývat. „Jen jdi. Postarám se o něj. Možná budu později potřebovat nějaké lektvary, pokud to bude potřeba. Teď už ale jdi!“zopakovala, když ji profesor lektvarů nebral na vědomí. Ten ji nakonec poslechl, moc dobře věděl, že odporovat právě Poppy nemá cenu. Pokaždé si prosadí svou. Hlavně když šlo o zdraví jejího pacienta.

Profesor se tedy naposledy zadíval na poraněného chlapce, jenž stále bojoval o tu trochu kyslíku, kterého prostě neměl dostatek. Udivovala ho mladíkova vůle nevzdat se a stále bojovat. Většina lidí by už dávno byla v bezvědomí, neboť by tento boj o vzduch vzdali. On však ne. Čelil svému zraněnému tělu a držel se velice statečně.

Už se chtěl otočit, když si najednou všiml zlatavého záblesku v chlapcově stále sevřené ruce. S pevnou maskou na tváři uchopil jemně mladíkovu ruku a onen předmět v jeho ruce si převzal. Hluboko v sobě přesto vřel vztekem a nejenom jím. Hloupé děcko, šlo mu hlavou. Fakt hloupé.

Prudce se na to otočil a svižně vyrazil ke dveřím, kde už se shlukovali další lidé, kteří se o chlapce strachovali. Když tedy za sebou zavřel dveře ošetřovny a vyčerpaně se opřel o zeď hned vedle, spustila se na něj salva otázek. Čekal takovou reakci, proto si počkal, než se všichni uklidní a laskavě přestanou mluvit jeden přes druhého. Teprve pak tvrdým hlasem promluvil: „Nic nevím, takže se všichni uklidněte a konečně zmlkněte.“

„Ale...“snažil se namítnout Neville Longbottom, který i přes všechen strach, který ze Snapea měl a doposud má, našel odvahu odporovat. Prostě obavy o svého nejlepšího kamaráda vzalo za své.

„Pane Longbottome, buďte tak laskav a nic neříkejte.“obořil se na něj Snape a pevněji obemknul své prsty kolem neposedné zlatonky, která se snažila uniknout. „Nevím, stejně jako vy, zda bude pan Potter v pořádku. Momentálně je na tom velice špatně. Ale to už jste si myslím, domysleli i vy všichni. A teď už prosím mlčte!“

Jeho chladný přístup bez emocí odradil všechny další opovážlivce aspoň na chvilku. Na okamžik nastalo tíživé ticho, které brzy porušili Harryho přátelé, kteří se začali mezi sebou tiše bavit. Severus je dokázal náležitě ignorovat, dokud nezaslechl dosti hlasitou otázku na to, kdo to tedy v tom famfrpálu zvítězil. Napětí se rázem dalo krájet, když toho, kdo se zeptal, zpražil obávaný profesor lektvarů svým chladným pohledem, při kterém jste chtěli být na jiném místě a hlavně daleko od tohoto určitého profesora.

„Děláte si ze mě srandu, slečno Weasleyová?!“přetékala v jeho slovech ironie. „Snad vám tohle jako odpověď postačí.“ Dořekl a hodil směrem k hloučku studentů onu zlatonku, kvůli které teď ležel ten kluk na ošetřovně. Samozřejmě to způsobilo pozdvižení, které však bylo přerušeno ve chvíli, kdy se madame Pomfreyová prosmýkla okolo dveří, které zase rázem zavřela, aby měl její pacient klid.

„Jak je na tom, Poppy?“zeptal se jako první přiškrceným hlasem Remus, který nebyl daleko od šílenství. Jeho vlkodlačí část se doslova bouřila, že neochránil své mládě, kterému bylo ublíženo.

„Zatím moc dobře ne.“oznámila Popy všem pomalu. „Potlouk panu Potterovi rozdrtil na levém boku skoro všechny žebra, kdy následně několik úlomků kostí protrhlo chlapcovu plíci. To byl taky důvod, proč tak sípal. Nějaký čas potrvá, než se žebra plně uzdraví, takže bude se muset šetřit. Co mi ale dělá starost je jeho plíce. S tou to bude horší. Sice se mi ji podařilo zacelit, ale i tak má chlapec značné potíže s dechem. Nemluvě o tom, že nereaguje na některé podněty.“

„A možná příčina tohoto stavu u pana Pottera?“zeptal se Severus, který se mračil. Nechápal, co mohlo takový stav způsobit. Pochyboval, že by Poppy něco přehlédla, když ho ošetřovala, takže kde je problém.

„Je možných hned několik důvodů, proč by tomu tak mohlo být. Nejdřív musíme brát v potaz, že utrpěl nemalý šok organismu, dále byl dlouhou dobu bez pořádného přísunu kyslíku a pak také utrpěl lehčí otřes mozku. Může to být cokoli z toho. Nechci však zbytečně přebíhat událostem, dokud nebudou vyloučeny všechny tyhle příčiny. Popřípadě i jiné.“odpověděla Poppy unaveně. „Chce to čas, aby se jeho tělo uzdravilo. Zatím spí, takže vás k němu rozhodně nepustím, ani zítra ne. Potřebuje klid a hlavně spánek. A tebe Severusi poprosím o tyhle lektvary, které bude Harry několik dní potřebovat.“ Obrátila se na lektvaristu.

„Hned se do toho pustím, avšak budou hotové až během zítra. Některé si vyžádají více času.“ Převzal si seznam lektvarů a se svým obvyklým zavířením hábitu se vydal směrem do sklepení.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Poté, co mladík uslyšel, jak se madame Pomfreyová vzdálila, otevřel oči a v duchu si zanadával. Bylo mu jasné, že všechny plány, které chtěl po famfrpálovém utkání uskutečnit, už neudělá, neboť se odtud asi horko těžko dostane do Tajemné komnaty nebo až do sedmého patra. Vždyť on bude mít co dělat, aby se vůbec někam dostal. Ani si nechtěl představit, jak se v takovém to stavu pohybuje v končinách, kde nevěděl, co ho tam všechno čeká a podobně.

Flustrovaně by si povzdechl, kdyby ho jeho proklatá žebra tak nebolela, nemluvě o plíci, kdy doslova cítil každý svůj nádech a výdech. Nepřipadal si, že by před několika okamžiky dostal velice silný lektvar proti bolesti, ani náhodou.

A tak tedy ležel a naslouchal každému sebemenšímu hluku. Docela jasně slyšel nějaký rozruch za dveřmi, kam ošetřovatelka odešla. Asi všem sdělovala jeho ne moc slavný zdravotní stav, nemluvě o tom, že si zahrál na ne moc reagujícího pacienta, což se dalo vysvětlit hned několika způsoby, což mu může později pomoci. Možná mu, že teď a tady na ošetřovně leží, přece jen k něčemu bude. Kdyby ho alespoň všechno tak moc nebolelo a on se mohl aspoň trochu hýbat. Momentálně byl jeho stav dost k vzteku, ale s tím samozřejmě nic moc neudělá.

Minuty opět ubíhaly, když se na ošetřovnu vrátila madame Pomfreyová, která předtím, než zamířila do své kanceláře, šla svého jediného pacienta zkontrolovat, jestli se náhodou i za tak krátkou dobu něco přece jen nezměnilo. Zázraky se dějí, ne? Rychle tedy zavřel víčka a srovnal svůj dech, aby to vypadalo, že hluboce a nerušeně spí. Netrvalo proto dlouho, než se ošetřovatelka opět vzdálila a Harry mohl zase otevřít oči.

Rozhodl se, že zkusí použít svoji svévolnou vnitřní magii, aby svému dobytému tělu trochu ulevil, když už nic jiného. Asi se nemohl jen tak ráz naráz uzdravit a to už hned z několika důvodů. V první řadě by na sebe zbytečně upozornil. Takto mohl své situace využít. Přece jen dostal se na ošetřovnu kvůli své blbosti, takže s tím musí něco udělat, pokud měl dnes večer uspět. No a v druhé řadě, neměl ani v nejmenším chuť si opět svoji magii vyčerpat až na dno, jak se mu to už povedlo. V takovém případě by mu jeho uzdravení i tak bylo k ničemu, jak by se nedokázal pohnout vyčerpáním.

Dopomohl proto regeneraci slabým žebrům a plíci - okamžitě poznal ve svém zdravotním stavu rozdíl, i když plíce mu i tak stále stěžovala dýchání. Chtělo by to víc magie, avšak nechtěl riskovat, jak už se zmínil, nechtěl by se sám sebe odrovnat velkým výdejem magie, kterou bude ještě večer potřebovat. Navíc už tak bude nejspíš madame Pomfreyová lámat rukama, jak je možné, že se uzdravuje tak rychle. Odpovídat jí na tuhle otázku rozhodně nemínil, ani nikomu jinému, když už jsme u toho. I bez tohohle si vyslouží jistě dlouhý proslov o bezpečnosti létání a podobně. Jak je nezodpovědný, když riskuje svůj život pro takovouto hru...

Úplně si to dokázal ve své hlavě živě představit a ani trochu se mu to nelíbilo. Neměl náladu na další pokárání.

Zavřel tedy i své oči a pustil se do meditování, aby nastřádal své síly a utřídil si všechny své myšlenky. Z tohoto stavu ho vyrušila však jasně rozpoznatelná magie velitele lovců, kterou najednou ucítil ve vzduchu před sebou. Mžiku otevřel své oči a opatrně se posadil. Teprve poté si převzal vzkaz určený přímo jemu. Jakmile se složky dotkl, velitelova magie zmizela. Takto bude velitel s naprostou jistotou vědět, že mladík si od něho zprávu převzal. Šlo o velice šikovné a prozíravé kouzlo, které si nežádalo ani moc magie a zručnost v kouzlení k tomu. Přestože se to na pohled jevilo zcela opačně. Bylo mu nadmíru jasné, že by v tomto jistí neinformovaní kouzelníci hledali hotovou vědu. Pravdou ale bylo, že by tohle kouzlo zvládl kdejaký prvák. Ironie, co?

Zajistil si proto kolem sebe pomocí magie ochranou bariéru, aby ho nikdo nerušil. Nevěřil totiž, přestože se momentálně nacházel na ošetřovně, že tu bude mít dostatečný prostor a soukromí. Takto ho aspoň nikdo nebude otravovat, dokonce ani madame Pomfreyová, která by ho jistě brzy přišla zkontrolovat, jestli se mu náhodou nepřitížilo. V klidu a bez obav se tedy mohl pustit do čtení dosti obsáhlého dokumentu od velitele. Docela ho obsah překvapil, i když asi s tímto nemalým druhem pomoci mohl počítat. Byl za to rád i za cenu toho, že Christopher nedodržel jeho přání tedy v rámci možností. Nejvíc ho samozřejmě pobavil vzkaz od Anthonyho. Celý on. Určitě mu velitel nemusel vůbec nic říkat, aby se nedovtípil, že není něco v pořádku.

Po tomto se mu jenom potvrdilo, že nemá cenu kamkoli chodit. Hold bude muset zkusit své nehorázné štěstí, které při něm v posledních letech stálo. Jen doufal, že ho bude mít i tentokrát.

Ale i tak mu to nedalo, když několik minut seděl bez hnutí na lůžku. Tohle nic nedělání ho ničilo. Nedokázal prostě nechat svůj osud osudu. Ani náhodou to nemínil nechat na náhodě, zda po dnešku bude ještě naživu. Nebál se smrti, ani náhodou, ale čekat na ni se založenýma rukama taky nechtěl. Ne pokud tu stále měl nějaké možnosti, které by mu mohli pomoci.

Však on to sídlo najde, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Ale najde ho. Přesně jak slíbil té upírce a všem přítomným upírům.  

Použil proto opět svoji vnitřní magii, aby povolal drobné káně, ke kterému hned jemně promluvil: „Prohledej Tajemnou komnatu a komnatu Nejvyšší potřeby, příteli. Snad najdeš něco, co mi pomůže. Dej si na čas a až budeš hotov, vyšli znamení. Přivolám si tě k sobě.“

Poté spustil svoji bariéru a vrátil se k meditování. Přečkal tak celý zbytek den, kdy se u něj mezitím dvakrát mihla ošetřovatelka, kterou se ale nenechal ani trochu rušit. Cítil jen letmo její magii, když stála u něj, takže proč jakkoli reagovat, když věděl, že je to ona a ne nikdo jiný.

Počkal si až na večer, než použil onu bariéru znovu. Nepotřeboval další kontrolu od madame Pomfreyové alespoň prozatím. Chtěl totiž zjistit, co jeho magie v drobném káněti v komnatách objevilo, neboť zhruba před hodinou mu jeho magie vyslala signál, že hledání bylo ukončeno.

Do dlaně si proto nechal přivolat svého společníka v podobě magického káněte, jenž byl tvořen jeho modravou magií a přiložil si ho k čelu. Zavřel oči a nechal všechny objevené informace proudit do sebe. Vstřebával je a jednotlivě procházel.

Když byl konec, unaveně se položil na záda.

Nevěřil tomu... to co viděl...

Tohle zjištění mu vykouzlilo úsměv na tváři. Že by přece jen nebylo všechno ztracené a on měl nějakou šanci?