Výkeci troch šialencov

Kolem jedenácté se Harry rozhodl, že by byl nejvyšší čas vyrazit na cestu. Sice už měl nějakou představu, kde by měl panství upírů hledat díky informacím, které se dozvěděl, ale i tak nebylo jisté, zda tam opravdu budou. Jaká je totiž šance, že od oné informace, která vznikla někdy v patnáctém století, bude stále pravdivá. Klidně se totiž upíři mohli už přesunout jinam, kdo by z důvodu bezpečnosti zůstával na jednom místě déle, než bylo nutné? Obzvláště, když se jednalo právě o tyto konkrétní temné tvory. Pořád to bylo ale víc, než v co mohl doufat či si jen přát, neboť získat jakoukoli informaci, aby byl dnes večer úspěšný, bylo pro něj ještě před několika okamžiky zcela nemožné a nereálné. Musel se proto spoléhat na léta starý neúplný záznam, protože pokud v něj nebude věřit, je v koncích.

Převlékl se do své pohodlné uniformy pro lovce a na lůžko použil silnou iluzi, aby si jeho zmizení nikdo nevšiml alespoň do doby, než se vrátí. Tedy pokud se vrátí, neboť jeho osud ležel momentálně ve hvězdách.

Tiše a nikým neviděn se dostal až na Bradavické pozemky, odkud si to svižným krokem zamířil do Zapovězeného lesa, který přestože působil tak děsivě aspoň pro každého, kdo se jen k lesu přiblížil - on ho však z celého srdce miloval. Hodně lidí by ho za tohle prohlášení považovalo za blázna, ale to už byl jejich problém, že nedokázali kromě děsivého lesa vidět i něco jiného. Něco, co bylo mnohem víc, než jen zástěrka strašidelného a nebezpečného lesa, protože samotný les nabízel tolik úžasných možností, které prostě byla škoda nevyužít. Už jenom ten prostor by měl každého lákat. Ale jejich chyba, že to nevidí.   

V lese se pak pustil do prudkého sprintu, aby mu cesta rychleji utíkala. Času totiž neměl nazbyt a on ho nemínil svojí pomalou chůzí jen tak promarnit, i když by to pro jeho zranění bylo daleko pohodlnější a přijatelnější. Dnes ale nebyl čas kochat se nebezpečím lesa, jak to obvykle, když do lesa zamířil, dělal. Snad bude mít tu příležitost někdy v brzké době, pokud se tedy dneska z lesa vůbec vrátí.

Nezpomalil, ani když se dostal do neznámé části, kam se ještě nikdy nedostal a neměl tak šanci daný kus lesa prozkoumat. Akorát ještě zrychlil a vydal se vstříc čelem tomu neznámému, co mu les nabízel. Místo toho, aby se bál, si užíval ten pocit svobody, adrenalinu a dobrodružství.

Čím více se dostával hlouběji do lesa, tím více mohl ve vzduchu cítit, jak není něco v pořádku. V první řadě to byl jen takový pocit, v druhé šlo o neznámou a velmi silnou magii. Ač to neměl v úmyslu, jeho tělo zpomalilo, až se nakonec zastavilo na místě úplně. Pár minut jen studoval temné okolí, kdy sotva viděl na své ruce, než se rozvážnými kroky vydal zase dál. Dával si ale pozor na jakoukoli změnu ve vzduchu, popřípadě na svůj instinkt, který ho doposud nikdy nezradil, neměl ho proto ani v nejmenším v plánu ignorovat. Ne v takové situaci, ve které se nacházel.

A právě díky jeho instinktům včas zachytil nebezpečí, které se na něj řítilo z levé strany. Přesto zareagoval jen tak tak. Něco rychlého se kolem něj prohnalo a pak zase a zase. Neustále musel uhýbat neznámému nepříteli, kterého neměl jedinou šanci ani letmo v té tmě zahlédnout. Dokázal takto neznámému unikat nějakou chvíli, než zničehonic všechno ustalo. Lovec zůstal i nadále připraven se vyhnout dalšímu střetu, avšak než stačil vůbec zareagovat, jeho pozornost byla mírně vyrušena, když po jeho pravé straně zaševelilo listí. I tohle málo ho stálo dost draho. Následně totiž ten temný stín do stojícího mladíka narazil neuvěřitelnou rychlostí, čímž byl lovec odhozen několik metrů dozadu, kde se zastavil až o spadlý strom, jen to zadunělo. A aby toho nebylo málo, opět se na něj řítil ten stín.

Harry jen hekl, jak si daným nárazem vyrazil dech a bez toho aby si dovolil myslet na bolest vycházející z jeho už předchozího boje, kdy se k nim ještě přidala i další nová zranění z dopadu, se snažil dostat z dosahu opětovného útoku, který se na něj chystal. Stihnul to jen na poslední chvíli. I tak cítil, jak se mu onen nepřítel otřel o nohu. Bohužel v té tmě nic neviděl, jen nejasné rysy, které mu moc nepomáhaly. Spoléhal však na svůj výcvik a instinkty.

Zase čelil stínu a opět se mladíkovi podařilo uhnout. S touto taktikou, však neměl moc velkou šanci, že by se z této dosti nepříjemné situace dostal, což bylo jasné jemu i tomu útočníkovi, který přestože ho neustále atakoval, neútočil tak, aby ho definitivně dostal. Šlo tu o něco jiného, ale o co? To mu vrtalo hlavou.

Znovu dokázal uskočit stranou, když mu to konečně došlo… ten dotyčný stín ho tu měl jen pozdržet. O nic jiného tu opravdu nešlo. Měl ho jednoduše držet dál od místa, kam se on potřeboval nutně dostat. Odhodlaně se proto pevně zapřel a nachystal si ruce k rychlé obraně, aby se svého pronásledovatele zbavil.

Při dalším útoku, jakmile byl neznámý skoro na dosah od mladíka, uvolnil lovec svoji divokou magii, aby nepřítele zneškodnil, což se i povedlo. A přestože se Harry snažil sílu své magie kontrolovat a krotit, zalapal po dechu, jak ucítil náhlý úbytek svých sil. Rozhodně na tom bude ještě muset hodně zapracovat, aby lépe odhadl svoji sílu a magii v sobě. Rychle to však přešel a vydal se na cestu. Ztratil tady hodně času a on jen doufal, že se mu to nevymstí. Měl na to přijít dřív, že tohle byla jen past na odlákání pozornosti. Opravdu by se sebou měl něco dělat, nebo nedopadne dobře. Měl by se už konečně poučit ze svých chyb a řídit se radami svého mistra, který se mu je snažil pracně vštípit do jeho tvrdohlavé palice. Protože pokud bude takto pokračovat dál, obával se, že nedopadne dobře. Už teď byl docela na hraně a opravdu jen díky svému nehoráznému štěstí, jak mi někteří s oblibou připomínají, tu stále stojí a je mezi živými. Neměl by tu hranu více pokoušet, pokud má v plánu tu ještě nějakou dobu mezi živými zůstat. A to rozhodně měl.

Opět nejvyšší rychlostí, kterou jen dokázal vynaložit, běžel směrem, který mu radil jeho instinkt. Už se mu zdálo, že zahlédl nějaké světlo, když byl opět atakován. Samozřejmě, že to nečekal a tak byl nemilosrdně sražen k zemi. Stálo ho velké úsilí, aby se dokázal postavit zpátky na nohy, ze kterých byl i tak okamžitě sražen silným úderem zase k zemi. Jeho tělo silně protestovalo proti takovému zacházení, bohužel on se nemohl jen tak vzdát a zůstat tu tak ležet, přestože by chtěl. Moc by si přál, aby měl klid a mohl se jen doléčit ze svých zranění, která měl. Chtěl snad toho tolik? V tuto chvíli to ale nešlo. Opět.

Jak už se to u něj stávalo zvykem, dosti nevysvětlitelným důvodem, který ani on nechápal, nikdy neměl čas se ze všeho dostat v pohodě a klidu. Ani náhodou, pokaždé se objevilo něco, co jeho odpočinek vyrušilo. Člověk by si řekl, že si na tento daný fakt už musel zvyknout. Bohužel opak byl pravdou. S dalším a dalším problémem se to na něj jen kupilo a on měl, co dělat, aby své povinnosti zvládal. I tak jeho krytí a maska nebyla dokonalá. Zpočátku snad, ale s každým dnem byl průhlednější a čitelnější. Za všechno mohla jeho únava a neustálá práce z jedné strany na druhou. Pomalu nevěděl, kam by mě skočit dřív. A co hůř, nedokázal se srovnat s tím, že by to jednoduše ani neměl stíhat. Nedokázal se však postavit před velitele či Anthonyho a přiznat tak přede všemi, že to nezvládá a dost v tom plave a je toho na něj až moc. Jasně moc dobře si všímal určitých pohledů, které mu velitel nebo Anthony občas posílali, když se s nimi viděl, ale i tak ani oni mu nic neřekli. Nevzali si ho bokem a na rovinu si s ním nepromluvili. Jak jim tedy měl sám z vlastní strany a iniciativy říct, že to nezvládá. To zkrátka nemohl udělat. A to hned z několika důvodů, které momentálně neměl čas v hlavě přeříkávat. Seznam by to byl totiž velice dlouhý.

S odhodlaným křikem se proto postavil na vlastní a jakoby někde z dálky sledoval, jak jeho tělo automaticky reaguje na další a další útoky, které se mu dostávaly. Každý pokus o zneškodnění jeho osoby zdárně zmařil. S každým dalším úderem se dostával přes tu skupinku temných postav, které se ho snažili zadržet na místě.

Ani pořádně nevěděl jak, ale po chvíli už zase utíkal tmou, která jakoby najednou nebyla tak černá a nepropustná, jak se zpočátku zdála. Ať už se stalo cokoli, něco se změnilo. Stále utíkal a kličkoval, jak se ho snažili dostat stále další a další postavy, které začínal postupně vidět a rozeznávat.  

A pak se to stalo.

Původní temnota se změnila na ostré světlo, která ho donutila zastavit, což byla strašná chyba, které litoval snad ještě předtím, než to udělal. Udělat takovou blbost… V okamžiku, kdy to udělal, ho totiž dostihly ty postavy a tvrdě do něj narazily, jak už nestačily zastavit, neboť nečekaly, že se tak znenadání zastaví. Pokud si předtím na první srážku se stínem ztěžoval, tak teď neměl slov, s jakou silou ho ty postavy složily a nechaly ho letět několik set metrů vzduchem.

Celkově si ani neuvědomoval, jak a kam dopadl, protože jediné, co si předtím, než ztratil vědomí, pamatoval a viděl, byla tvář upírky.

Upírky, která si ho tu žádala.     

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Temná postava si to kráčela místností sem a tam. Ve vzduchu bylo cítit napětí a jediné, co místy přerušovalo tíživé ticho, byl praskot dřeva v krbu, který i zároveň celou místnost mírně osvětloval.

„Něco je špatně.“zabručela tiše oná postava, která se zničehonic zastavila na místě. Několik minut tak setrvala na místě, než si s hlasitým a bolestným povzdechem zhroutila na nedalekou židli. Následně hlubokým hlasem opět promluvila do prázdné místnosti: „Tohle ti nedaruji, příteli.“ Další těžký povzdech.

„Jestli se mu něco stane...“zanechal větu nedořečenou a s hlubokými vrásky ve tváři plnou starostí a strachu se pohledem zahleděl na jazyky plamenů v krbu. Jen ty ho dokázaly v tuhle chvíli uklidnit - aspoň natolik, aby se nevydal kamkoli najít svého učedníka. A nejen tak obyčejného učedníka. Během jejich tréninku a zaučování se mu stal synem a to nejde nechat bez povšimnutí. Nikdy by si nemyslel, že je něco takového možné. Vždy se podobným věcem bránil, avšak přestože se snažil držet se zpátky, jak měl už ve zvyku, tento mladík si ho získal a to celým svým srdcem. Už když se o něm dozvěděl poprvé. A pak, když se s ním poprvé střetl, věděl, že něco je jinak. Nedokázal se tomu pocitu bránit, ani nechtěl. Dotyčný mladík ho změnil, skoro by řekl, že k nepoznání a on neměl sílu jakkoli dané změně odporovat. Proč taky. S postupem času začal mladíka považovat jako za člena rodiny, za svého syna, kterého nikdy neměl a ani mít nebude. Dokonce se tím okrajově zmínil i velitelovi. Chtěl po něm, aby si mladíka vzal pod dohled někdo jiný, neboť nemůže za sebe plně ručit. Jak taky může někoho pořádně učit, když se do jeho učení vkradl cit a emoce. Velitel to ale viděl jinak a to tvrději Harryho cvičil a vyučoval. Nedal mu žádné výhody či ulehčení. Choval se k němu desetkrát snad i mnohdy stokrát hůř, než ostatní mistři ke svým učňům. Doslova tomuto chlapci připravil takový dril, že až s podivem se koukal na to, jak to ten kluk zvládá a ani slovem si neztěžoval. Přijal své učení s odhodláním, kterému i přes jeho - mistrovo chování nepadlo a nezlomilo se. Tak silný ten kluk byl a je.

Nenáviděl se za své chování, ale na druhou stranu zase věděl, že pokud chlapec vytrvá, bude to stát za to. Navíc původně tak chtěl mladíka odradit a odehnat ho od sebe. Jeho plán však nevyšel a on je za to velmi rád. V duchu veliteli děkoval, že mu Harryho z učení neodebral, když o to žádal. Nahlas by to však nepřiznal.  

Teď měl ale strach. Neskutečný, avšak nedokázal s tím nic udělat. Byl absolutně bezmocný a to ho na tom štvalo nejvíc. Jediné co mohl, bylo doufat, že všechno dopadne dobře a mladík se vrátí v pořádku.      

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Postupně proplouval tmou zpět ke svému vědomí. A že to nebyla vůbec jednoduchá záležitost. Na krátký okamžik si nedokázal plně vybavit, co se událo, že odpadl a kde že to vůbec je, avšak když mu to došlo, okamžitě ze sebe setřepal zbytek temnoty a rychle se vymrštil do sedu v plné pohotovosti připravený se znovu bránit, pokud by to bylo třeba. Chvíli mu trvalo, než svůj pohled zaostřil a ustálil, když se tak ale stalo, překvapeně se koukal před sebe. Takovou nádheru ještě nikdy neviděl.

Nacházel se na nádvoří před neuvěřitelným sídlem, které prostě vypadalo kouzelně a nedalo se popsat slovy. Okolí bylo prozářené loučemi a magickými světly. V pozadí tak mohl zahlednout několik upírů, kteří bedlivě pozorovali každý jeho sebemenší pohyb. Nebezpečí z nich však necítil, takže uvolnil svůj postoj v ramenou.

„Vítej v mém panství, dítě.“promluvila na něj upírka, která se najednou objevila po jeho pravici. Tentokrát si dával pozor, aby se nestřetl s jejím pohledem, aby se mu nestalo to, co posledně. Opravdu by se nechtěl dostat do podobné situace. „Musím se přiznat, že jsi mě velice překvapil a to se nestává často. A nejenom mne. Všechny zvěsti o tobě, které se ke mně dostali za ten krátký čas od našeho posledního setkání, se zdají být s tím, co jsi tady předvedl velmi nesrovnatelné. Dokázal jsi totiž mnohem víc, než kdo by kdy mohl čekat od pouhého kouzelníka či lovce. Nemluvě o dítěti v tvém věku. A to i přes všechny ty zvěsti, které se šíří po světě o tobě. Divil by ses, co se světem nese. Stále jsi jen dítě, které by rozhodně takovou magii nemělo být vůbec schopno používat, ani dospělí kouzelníci nemají takovou možnost...“

„Stihl jsem tedy dorazit včas, paní?“zeptal se Harry, čímž mírně upírku přerušil a donutil se postavit na nohy. Chtěl totiž znát, zda uspěl.

Mladíkova otázka způsobila, že upírce se zavlnily rty do menšího úsměvu. „Byl jsi tu přesně s úderem zvonu, takže ano, dorazil jsi ve správný čas, dítě.“

„Jsem velice rád, že jsem to stihl, paní.“ulevilo se Harrymu. „Nebylo vůbec snadné zjistit, kde se vaše sídlo nachází. Popravdě jsem ani nedoufal, že uspěji, neboť ani když jsem vstupoval do lesa, jsem netušil, zda mé kroky směřují tím správným směrem.“

„O to víc je obdivuhodné, že jsi mé panství našel, dítě.“pověděla. Popravdě od toho večera ani nedoufala, že by ten chlapec mohl uspět. Nevěnovala tomu moc pozornosti, dokud ji hlídka v lese neupozornila na mladíka, který si to nebojácně běžel lesem v takové části, kam se kouzelníčkové obyčejně ani nohou neodváží vkročit. Původně neměla ani v plánu vykonat svojí výhružku, pokud by sem nedorazil. Šlo o takové zpestření večera, kdy v prvé řadě chtěla chlapce postrašit. Nečekala, že to vezme tak vážně a opravdu se vydá hledat její panství. Takže s velkým zaujetím a zvědavostí sledovala mladíkovu cestu až sem. Popravdě velmi toho mladíka podcenila.

„Teď mě prosím následuj.“řekla a ladnými kroky se vydala k hlavním dveřím. Zároveň se k nim přidala šestičlenná skupinka upírů, která se zařadila hned za mladíkem.

Harry upírku následoval, i když chůze mu činila velké problémy, jak jeho tělo protestovalo. Dokonce na sebe seslal diagnostické kouzlo, aby zjistil, jak na tom je. Výsledek ho nepotěšil, ani vědomí, že je na tom s únavou a výdejem magie tak špatně, že by několik dní neměl kouzlit vůbec. Bude vůbec rád, že se nějak dostane zpátky do školy, avšak tento problém bude řešit, až nastane chvíle, kdy bude čas se vrátit.

Prošli dlouhou chodbou a několika salónky, než se upírka zastavila v kruhové místnosti, která vypadala jako veliká pracovna. Šestice upírů se mezitím rozestavila různě po místnosti, kdy poočku sledovali mladíka a svojí paní, aby tak mohli včas zasáhnout, kdyby se něco stalo.

„Posaď se, dítě.“pokynula mladíkovi na pohodlně vyhlížející křeslo.

„Děkuji, paní.“pověděl Harry, který tuhle nabídku ocenil. Měl totiž neblahé tušení, že ještě chvíli a jeho nohy by ho už nemuseli unést. Tedy věděl až moc jistě, že by se brzy svalil na zem. Docela ho překvapovalo, že jeho tělo ještě v rámci možností nějak funguje. A aby toho nebylo málo, chvílemi viděl zase rozmazaně, za což mohla jen únava.

Sama upírka se usadila za svým stolem a mlčky svého návštěvníka zvědavě sledovala. Snažila se v něm něco vyčíst, ale cosi ji v tom bránilo. Tedy z výrazu a postoje toho dokázala hodně odhadnout a odvodit, obzvláště u člověka, avšak u tohoto daného člověka viděla sotva polovinu, neboť zbytek byl pro ni zahalen. To se ji ještě za celou dobu své existence nestalo. I u jiných bytostí toho dokázala vidět víc.

Viděla na tom dítěti neuvěřitelnou únavu spolu s bolestí. I tak tu seděl a nedával nic najevo. Cítila, jak je jeho magie rozvířená a přitom skoro na dně. Kde jen mohl nasbírat takové zásoby. Když si vezme, kolik magie za celou cestu lesem uvolnil a použil, kdokoli jiný na jeho místě by byl už dávno mrtvý. Ne, určitě by byl mrtví a to hned ze dvou důvodů. Normální kouzelníci nejsou schopni snést tolik magie, natož ji vůbec vypustit. Ani Brumbál či Temný pán toho nejsou schopni, přestože se zdá, že ano. Hodně kouzelníků v nich tak vidí mocné čaroděje, kteří nemají konkurenci, ale to není pravda. Albus svoji sílu získal letitými tréninky a dřinou. Svoji magii se snažil rozvíjet a tohle je výsledkem. Za vím stála roky tvrdá práce. A ano, aby nezapomněla na další velmi důležitý mezník v životě Albuse Brumbála – hodně se změnil po smrti své sestry. Velmi se změnil. Sama za sebe by řekla, že díky této tragédii zcela a bezvýhradně dospěl. A ač se to zdá být kruté, snad jen díky smrti jeho sestry je Brumbál takový jaký je, kdyby se totiž ta událost nestala, zcela jistě může tvrdit, že by si nebyla úplně jistá, zda by Brumbál zůstal čistě na světlé straně – jednu chvíli ho totiž moc a magie hodně ovlivňovala a pohlcovala. Nebyl daleko a lehce by mohl podlehnout, což si moc lidí v kouzelnickém světě neuvědomuje. A ti kteří snad ano, to nechtějí ani v nejmenším vidět či si to připustit. Ne že by jim to měla za zlé, ale i tak… ne vždy byl Brumbál čistě bílý, když to tak vezme. Dodnes dle jeho skutků a činů je vidět, že je silně ovlivněn svojí minulostí, od které se nedokázal nikdy plně odprostit. Díky tomu dělá chyby, které by dělat nemusel. Viděl by věci, které nevidí. Těžko říci, zda se někdy tohle stane. Snad pokud by se konečně sešel se svým bratrem a urovnal dávné spory a onu tragédii. To by slavnému Brumbálovi jistě dopomohlo vidět neviděné.

Naopak Temný pán či tak málo známé Tom Rojvol Raddle - jak zní jeho pravé jméno… jeho pohnutky v magii jsou úplně odlišné. Snad i více složitější než u Brumbála. Ač v jednom ohledu si jsou celkem podobní, když se Brumbál pohyboval na oné hraně, než se stala ta věc. Tom přes tu hranici přepadl, a jakmile se tak stalo, nebylo cesty ven. Bylo až moc pozdě, nebo snad jen kdyby se ještě včas ohlédl zpět a snažil se dát zpátečku – to se však nestalo a dopadlo to tak, jak to dopadlo. No a od té doby, co se dostal za tu pomyslnou hranici, šlo to s ním z kopce. Stále jde a neskutečnou rychlostí a o to víc představuje veliké nebezpečí pro všechny, kdo se s ní jen potkají. Nemluvě o těch dotyčných, kteří se mu snaží dostat do přízně a stojí po jeho boku. Neboť jakkoli se pokoušejí odvděčit svému pánu, nechávají se zároveň stahovat do záhuby spolu s ním. Přesto jsou lidé slepý a nedbají na všechny upozornění, kterým se jim dostává. A že jich není málo. A nejenom lidé, jsou tu i další – magická stvoření, která se nechávají zlákat, přestože by si v první řadě oni měli uvědomit, co se to jen ve světě děje. Jsou daleko citlivější na vnímání magie a dění kolem sebe. Ale to už byl jejich problém, že vlastní pud a instinkt nebrali vážně.

A pak tu byl tento mladík, který ukazoval svoji magii v plné kráse a tvářil se přitom, jakoby se nic nedělo a nešlo o nic výjimečného, přestože by nikdo neměl být schopný využívat svoji magii takto. Dokonce jí to připadá, že magie na toho mladíka reaguje a odpovídá mu. Co jen takové spojení s magií znamená? Netušila ani v nejmenším. Navíc si byla jistá, že ani samotný Merlin či zakladatelé neměli takovou moc. Nikdo v celé historii takový nebyl.

Při pozornějším zkoumání dokázala zachytit silné světlo a čistotu, která daleko převažovala nad částí temné temnoty, která v tom dítěti sídlila. Nejdřív se toho zalekla, avšak když se podívala blíž, pochopila. Jen netušila, že to za celou svoji existenci v některém člověku uvidí. O to víc si toho mladíka musela vážit.

Dokázat žít a každodenně se bít s magií v sobě tak přirozenou a temnou a přesto jí odolávat. Tento mladík byl překvapivě předurčený pro temnotu stejně tak jako pro světlo. Obě části v něm kolovaly a držely se při sobě v jakési symbióze, aniž by se jedna část snažila zničit tu druhou a to bylo prostě nevídané. Neskutečné a prakticky nemožné. Přesto mladík jasně dokazoval a ukazoval úplný opak. Tohle bylo něco, co překračovalo všechny meze. Ač častokrát slyšela, že se chlapec-který-přežil v mnoha ohledech podobá na Temného pána, tak až teď poprvé mohla vidět, jak se lidé v tomto mladíkovi mílí a křivdí mu. Přála by vidět všem, kdo o tomto mladíkovi tak mluví a pochybují o něm, aby viděli přesně to samé, co ona. Možná by konečně pochopili, jak by si ho měli vážit a být za tento zázrak vděční, protože na světě podobného kouzelníka nenajdete.

Nebylo pochyb, že jednou bude z tohoto člověka vůdce všech na světě a vůbec nebude záležet, o koho se jedná. Už teď se jím stával a všechny je postupně vedl, přestože to není tak patrné na první pohled. Chlapec po sobě zanechává silnou stopu, kterou všichni nevědomky sledují a následují ji. On vlastně všechny kolem sebe ovlivňuje, aniž by si to nějak uvědomil on sám natož druzí. Bude velice úsměvné a fantastické sledovat tohoto mladíka, jak si na své opravdu nelehké cestě povede.

Avšak pokud mladík vytrvá a jeho tělo to vydrží – bude z něj král celého kouzelnického světa a nejenom jeho, neboť on je předurčen všechny sjednotit. Ať už to budou kouzelníci, magická stvoření, lidé... Jednoho dne sjednotí všechny. Cítí to a vidí. Přímo před ní se nachází osoba z legend, na kterou všichni nedočkavě čekají po staletí. A teď je opravdu tady a je to… neuvěřitelné. Má však před sebou ještě dlouhou dlouhou cestu, na které není vůbec jasné, zda uspěje. Vždy se může něco pokazit, takový už je život.

Věřila, že kdyby záleželo jen na této výjimečné osobě, s jistotou by mohla povědět, že i kdyby se stalo cokoli a on by se musel jen plahočit nebo dokonce i jen se vláčet po zemi, nevzdal by se a bojoval by do posledního dechu dál. Za sebe a především za ostatní.

A on to tak už dělá. Začal se tak chovat hned po narození. Upřednostňuje všechny okolo sebe před sebou samým, přičemž na sebe se vůbec neohlíží. Dokazuje to už jen jeho minulost a hlavně jeho zdravotní stav, který je tak špatný, že je až s podivem, že tu stále sedí a dýchá. Ta síla, která mladíka pohání, je neskutečná.

S radostí bude i nadále sledovat další kroky tohoto výjimečného chlapce. Možná by nebylo od věci, kdyby se mírně do osudu tohoto geniálního človíčka zapojila. Nejdřív však bude muset udělat ještě jednu věc.

Určitě ji musí udělat, když mladíka znovu projela pohledem.

„Bratře,“otočila se znenadání na upíra po své pravici, čímž přerušila jeho samotného, jak se snažil mladíka přečíst a odhadnout. Podle jeho výrazu se mu to nepodařilo. Nepřekvapilo ji to. Jí samotné se nepodařilo přečíst vše. I to málo ji stálo hodně soustředění. Docela by jí zajímalo, co by v tomto mladíkovi ještě objevila, kdyby to šlo. Snad později bude mít šanci to zjistit.

„Přeješ si, sestro?“otočil se na ní.

„Přiveď sem prosím Charlie.“poprosí ho upírka. „Budu ji tady potřebovat.“

Ať už si o tom bratr té upírky myslel své, nedal to najevo. „Hned to bude, sestro.“

Jakmile upír odešel z místnosti, prolomil ticho právě hoch, který doposud seděl tiše a nechal upírku, aby si ho pořádně prozkoumala svým pohledem. Zpočátku se mladík divil, že mu ten intenzivní pohled nevadil, ale neřešil to. Snad by ho i zajímalo, co na něm ta upírka viděla, nebo spíš, co o něm vyčetla, když ho tak pohledem pronásledovala. Něco jistě musela najít, neboť i přes dokonale kontrolovaný výraz ve tváři, mírně v pár chvílí polevil. Jakoby ji něco velice překvapilo a nedokázala tomu uvěřit. Co jen to mohlo být? Je snad na něm něco špatného? A pokud ne, co ji tak překvapilo? Odpověď na své otázky asi nedostane, ale zajímaly ho. Asi každého by to zajímalo. Avšak zatím neměl v plánu se upírky na tohle zeptat - snad později, pokud bude k tomu vhodná příležitost. Zatím totiž nevěděl, co se s ním bude dít. Zeptal se aspoň na něco zdaleka jiného.

„Asi budete pokládat moji otázku za nevhodnou, paní, ale opravdu je to váš bratr?“nedala mladíkova zvědavost, čímž se upírka velice bavila, což se dalo uhodnout jak z jejích očí, tak i z tváře. Nikdo by si nedovolil zeptat se kteréhokoli upíra, natož jí, na něco takového.  

„Ano je. I když mezi svým lidem se oslovujeme takto běžně a nezáleží, zda jsme skuteční sourozenci. Někdy to může být matoucí, ale jsme jedna velká rodina.“odpověděla mu upírka s úsměvem. „Teď však k tvé odměně, kterou jsem ti slíbila, když najdeš mé panství a dostavíš se sem.“ Na chvíli se odmlčela a zase ho zkoumala pohledem. „Co by sis tak přál, kdybych ti dala na vybranou. Může to být cokoli, co jen budeš chtít. Na co bys jen pomyslel. Právě teď a tady. Stačí si vybrat a říct mi to.“ Při takové nabídce samozřejmě skupinka upírů, kteří měli za úkol hlídat a chránit svoji paní, překvapeně koukala, protože nabízet něco takového je neuvážené. Obzvláště kouzelníkovi. S tím musela souhlasit i upírka, avšak velice ji zajímala reakce toho kluka. Chtěla ho vyzkoušet a také se ujistit, že to, co v mladíkovi zahlédla, je opravdu tak.

„Abych pravdu řekl, paní, jsem vůbec rád, že stále žiju. To je pro mě nejdůležitější v tuhle chvíli. Tím nechci říct, že bych se smrti bál, to ne, ani v nejmenším. Kolikrát by byla pro mne smrt vysvobozením, ale mám své povinnosti a ty musím splnit. Zavázal jsem se k tomu. I když je mi jasné, že s tím, co stojí přede mnou, bych měl být rád, že dokážu z mého seznamu aspoň něco.“odpověděl mladík upřímně a svým pohledem přímo upřeným na upírku, přestože tím riskoval, že jej opět paralyzuje. 

„Tím mi snad chceš tvrdit, že po ničem netoužíš?“poví upírka tvrdě, přestože uvnitř sebe byla zaskočená. A nebyla sama.

Tentokrát se usmál mladík, avšak daleko zřetelněji, než upírka před ním, takže to všichni v místnosti mohli postřehnout. Mezitím se vrátil i její bratr s další upírkou - Charlie.

„Každý po něčem touží a já se v tomto neliším od ostatních. Není to však pro mě životně důležité. Jsem spokojený s tím, co mám a to mi stačí. Radovat se dá přece i z maličkostí.“řekl.

„A co kdybych ti řekla, že ta odměna, kterou jsem měla a mám pro tebe nachystanou je i tak tvá smrt, přestože jsi splnil mé podmínky.“zkusila to upírka z jiné strany a doslova mohla cítit to napětí svých druhů.

„V tom případě bych se nebránil,“odpověděl mladík s ještě větším úsměvem a s takovou lehkostí a bez jakéhokoli strachu, že všechny v místnosti úplně ohromil. „Jak už jsem řekl, smrti se nebojím. Stejně jednou zemřu a je jedno, zda to bude teď nebo později. To už zkrátka k životu patří. Někdo odejde dříve, někdo později.“ Na to se mladík postavil na své roztřesené nohy a mírně roztáhl ruce od sebe na znak toho, že si s ním můžou dělat, co uznají za vhodné. Bránit jim však rozhodně nebude. „Pokud je to vaše rozhodnutí, paní... Pak jsem jen váš.“

Než však stačil někdo jakkoli zareagovat, mladík se zapotácel, jak se mu zatočila hlava a nohy mu k tomu vypověděly službu, takže se v pokleku opíral o opěradlo a zhluboka dýchal. Stěží dokázal vnímat, co se okolo něj dělo, jak se snažil zaměřit jen na sebe a svůj zdravotní stav. Navíc mu činilo veliké úsilí, aby se udržel při vědomí.

„Charlie, ošetři ho prosím.“poprosila upírka, která se mírně vylekala. Chlapcův stav byl jistě vážnější, než jak se zpočátku zdálo.

„Jistě, sestro.“odpověděla Charlie a přiblížila se k mladíkovi, který zápasil s dechem a vlastně s celým svým tělem, které si žádalo odpočinek. Opatrně ho přidržela okolo ramen a pomalu ho posadila zpět do křesla.

„Neboj se maličký, pomůžu ti.“pověděla tiše, aby mladíka nevyděsila. Následně svým pohledem a občasným dotekem ruky zjistila, co způsobil chlapcův kolaps. Upřímně se zděsila, co zjistila.

„Jak je na tom?“ptala se upírka, když viděla, jak sebou Charlie cukla.

„Abych pravdu řekla, divím se, že je stále při vědomí. Několik zranění a hlavně magické vyčerpání má po dnešní cestě lesem. Je tu však problém s jeho levou plící a žebry. Jako by mu je něco velmi tvrdého a rychlého rozdrtilo, což způsobilo protření plíce. S tímhle zraněním už ale do toho lesa šel. Ještě je tu několik dalších zranění, ale ty už jsou o trochu staršího rázu.“odpověděla Charlie.

„Tím chceš říct, že i přes tak vážné zranění se vydal do lesa?“divil se bratr upírky.

„Ano, přesně to říkám. A tím, čím musel cestou čelit sem, si své zranění jen zhoršil! Několik žeber se mu opět zlomilo a jeho plíce se pomalu opět plní krví. Zaráží mě taky jeho ztráta magie - je to daleko nad rámec celkového průměru u ostatních kouzelníků.“mluvila a zároveň mu položila svoji ruku na místo, kde měl polámaná ty žebra, aby to ještě jednou pořádně prohlédla.

„Maličký, hej maličký,“oslovila chlapce, který i přes zamlžený pohled natočil hlavu a pohled tím správným směrem. „Co se ti stalo s bokem? Potřebuji to vědět, kvůli tvému ošetření.“

Harry se ztěžka nadechl, než odpověděl: „Famfrpál. Udeřil mě potlouk.“

Charlie se zamračila. Jestli se mu to stalo při školní hře, jistě je jeho zdravotní stav zaznamenaný v dokumentech školy. To však znamenalo, že mu jeho zranění nebude moci úplně vyléčit. „Pokusím se s tím něco udělat, ale nemůžu ti to uzdravit úplně. Pokud se nepletu, byl jsi ošetřen lékouzelnicí madame Pomfreyovou. Ta si všechna zranění svých pacientů důsledně dokumentuje.“

„Popravdě bych měl stále ležet na lůžku na ošetřovně.“pousmál se mladík a více se zády opřel, aby ulevil svým žebrům.

„Neměl jsi sem chodit, když jsi byl tak vážně zraněný. Tohle není sranda, maličký. Mohl sis ještě víc ublížit. Nikdo by si neměl takto hrát se svým životem.“domlouvala mu.

To se mladík usmál ještě víc. „Poslední dobou tohle slyším často, avšak díky tomu, kdo jsem a kým jsem, si to nemůžu dovolit.“

Charlie nad tím jen zakroutila hlavou. „Snad si brzy uvědomíš, že takto to dál nejde. Teď se však uvolni a nechej mě ti pomoc. Možná to bude nepříjemné, ale to brzy přejde. Jsi připravený?“

„Jen do toho.“pokýval hlavou mladík a zavřel oči.

Charlie se nejdříve pustila do zlomených žeber, následně svoji pozornost věnovala plíci a pak se dala do zranění, které mladík utrpěl cestou na jejich panství a že jich nebylo málo. Jakmile tohle dokončila, přivolala si několik lektvarů, které musel chlapec vypít.

„Hotovo,“prohlásila Charlie a předtím než vstala, si mladíka ještě jednou prohlédla. Sice bylo vidět zlepšení v jeho zdravotním stavu, ale i tak se jí ani trochu nelíbilo, že musela nechat některá zranění skoro nevyléčená. „Jen doufám, že příště na sebe budeš dávat větší pozor. Jednou se ti tohle vymstí, věř mi. Měl by si zvolnit a popřemýšlet o tom. Chápu, že se svým posláním to nemáš jednoduché, ale pokus se myslet aspoň trochu i na sebe, protože až toho bude na tebe moc a tvé tělo prostě a jednoduše vypne, což se podle mě může stát každou chvíli, těžko se pak vrací zpátky.“

Harry ji po celou dobu sledoval svým unaveným pohledem. Moc dobře věděl, že má ta upírka pravdu. Nebyla jediná, kdo ho na tohle upozorňoval. A ač by si přál být trochu dejme tomu sobecký a jednou za čas myslet na sebe... nedokázal to. Neustále se před ním objevovaly nové a nové překážky, které musel překonat. Kdyby totiž polevil, nechtěl ani pomyslet na to, co by se dělo.

„Jediné, co mohu slíbit je, že se na to zaměřím. Obávám se však, že situace je poslední dobou taková, že potrvá dlouho, kdy si budu moci dovolit zvolnit.“pověděl upřímně mladík.

„Proto nejen v zájmu tvého zdraví doufám, že to, co před tebou leží, ustojíš.“pověděla tiše Charlie a opustila místnost. Bolelo ji vidět někoho tak mladého a zároveň s tak těžkým osudem. Někoho, kdo má odhodlání a sílu se nevzdat, i když je už všechno marné a ztracené. Jeho víra ho však drží při životě.

Jak procházela sídlem do svého pokoje, stekla ji po tváři jedna slza. Slza za mladíka, který z jejího skenu neměl vůbec jednoduchý život. Trpěl a trpí vlastně dodnes. Osud si chlapce vybral a ten s nezlomnou silou danou cestu následuje, aniž by zapochyboval, že je toho moc.

„Přeji ti hodně štěstí, dítě.“zašeptala do ticha. „Budeš ho potřebovat.“  

„Doufám, že už je ti lépe, dítě,“promluvila upírka.

„Ano, je. Velice děkuji za ošetření, paní.“odvěstil mladík a narovnal se. „Co tedy bude se mnou teď?“

„V první řadě se jmenuji Eleanora Aida Luren,“představila se. „Pro tebe odteď jen Aida.“

„Bude mi ctí, Aido.“usmál se Harry. Takovou poctu nečekal.

„Následně bych tě chtěla zasvětit do života upírů. Dovolila ti nahlédnout do naší historie a poznat tak náš lid, kterého se přes většina kouzelníků bojí. Následně bych tě chtěla s pomocí svých sester a bratrů učit dalším věcem, které by se ti v nadcházející válce mohli hodit. Vše záleží jen na tobě, jak se rozhodneš, protože jakmile tuhle nabídku přijmeš, věz, že další povinnosti a břímě na svá bedra vezmeš.“pokračovala Aida. Svojí nabídkou si uvědomovala rizika, která bude muset mladík přetrpět a zvládnout. Nepochybovala však, že on to zvládne nezlomen.

Harry nemusel o něčem takovém zdlouhavě přemýšlet. Komu se kdy naskytla taková možnost a pocta poznat tento lid. A nejenom to... Proto s pevným pohledem do Aidiných očí se postavil a uctivě se poklonil. „Bude mi velikou ctí, přijmou to. Nezklamu vaší důvěru, Aido. To slibuji, na vše, co je mi drahé.“

Tímto slibem se mladíkův život opět zpečetil. Osud až moc dobře věděl, že pro chlapce následující týdny a měsíce nebudou ani trochu jednoduché, přesto mu do cesty zapletl tuhle upírku. Zpočátku se dané střetnutí odehrávalo jen na obyčejné důvěře a pouhé zkoušce, zda tento neobyčejný človíček je opravdu tím, kým se má v budoucnosti stát. Avšak než se tak stane, uběhne ještě dlouhá doba.