Výkeci troch šialencov

Poté, co mladík přijal Aidinu nabídku, se místností prohnala Harryho magie a dokonala tak nevyřčený slib spojenectví a sounáležitosti. Nikdo v tu chvíli netušil, co to do budoucna bude znamenat. Nikdy předtím se totiž něco podobného či stejného nestalo. Tohle bylo prostě něco, o čem se dočtete jen v bájích a pověstech a nečekáte, že by to kdy mohla být jen skutečnost, když se po dlouhá staletí nic takového nestalo.

Ačkoli zvednutí magie trvalo jen nepatrnou chviličku, všem to připadalo jako věčnost. Ještě několik minut, co tento zázrak skončil, všichni v místnosti stále koukali před sebe, jakoby čekali další zázrak. Mladík byl však tak vyčerpán, že hned poté, co se magie rozplynula, padl bezvládně k zemi, což upíry donutilo jednat.

Upírka opět přivolala Charlie, která jen nevěřícně kroutila hlavou a s bezmocným pohledem mohla pouze povědět: „Nedokážu pomoci. S něčím takovým jsem se ještě nikdy nesetkala. Magii, jakou tohle dítě disponuje je nevídaná, nespoutaná...“

„Bude však v pořádku?“bála se Aida, která měla o mladíka velké starosti.

„Měl by být. Aspoň si to myslím. Musíme ho dostat zpátky do Bradavic - brzy bude svítat a jestli ho tam ráno nenajdou, způsobíme tím velký rozruch a vše by se jen zkomplikovalo.“odpověděla Charlie. „Momentálně pro něj opravdu nemůžu nic udělat.“  

Aida jen pokývala hlavou na srozuměnou a obrátila se na svého bratra. „Uděláš to, bratře?“

„Bude mi ctí. Za okamžik budu zpátky.“promluvil a přešel k mladíkovi.

„Děkuji ti, Arone. Počkám tu na tebe.“prohodila tiše a opět si zamyšleně sedla ke svému stolu.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Harry se probudil až další večer, přičemž se hned zalarmovalo monitorovací kouzlo, které k němu během minutky poslalo velice ustaranou a unavenou madame Pomfreyovou.

„Pane Pottere,“oslovila ho s nepatrnou úlevou v hlase. „Vítejte opět mezi námi. Pěkně jste nás všechny vyděsil. Jak se cítíte?“

„Nikdy mi snad nebylo lépe, madame.“odpověděl Harry a vřele se na lékouzelnici usmál. Snažil se také získat čas na to, aby si vše urovnal v hlavě a neudělal nějakou chybu. Už tak byl překvapen, že se probudil na ošetřovně a ne někde v lese.

„Nic vás nebolí?“ptala se dál a už mávala hůlkou, aby skutečně zjistila, jak na tom mladík je.

„Jen nepatrně když se nadechuji,“odpověděl mladík pravdivě.

Lékouzelnice jen pokývala hlavou a stále ještě kouzlila. „Bude ještě nějakou dobu trvat, než budete zase úplně v pořádku. Tedy skoro všechno. Vaše plíce na tom stále není dobře a nevím jistě, zda někdy zase bude. Vaše zranění bylo dost vážné. Málem jste to nemusel přežít.“kárala ho s přísným výrazem ve tváři.

„To bylo až tak zlé“zeptal se Harry, který i nadále pociťoval únavu a magii, která pracovala na obnovení síly. Opět to s její ztrátou přehnal - měl by se už konečně naučit svoji magii krotit.

„Velmi zlé. Zůstanete na ošetřovně ještě tak dva dny, než vás budu moci propustit. Následně budete užívat lektvary a docházet na prohlídky, abych viděla, jak se daří vašim zlomeným žebrům a plíci.“mluvila důrazně.

„Dva dny je dlouhá doba, madame. Brzy se má konat první úkol v turnaji.“namítl mírně mladík, který si tak vysloužil skoro vražedný pohled. Madame Pomfreyová uměla vypadat snad děsivě než samotný Voldemort, když chtěla.

„Můžete být rád, že to budou právě jen dva dny, pane Pottere. Také to může být i déle, jestli se mi nebude líbit váš zdravotní stav, což se mi právě v tuhle chvíli opravdu nelíbí - poležíte si to ještě déle. A o turnaji mi tu ani nemluvte. Něco tak šíleného - nemůžu uvěřit, že vás nechávají soutěžit.“rozčílila se madame.

„Je něco špatně?“zamračil se Harry, kterému bylo dobře. Bál se tedy, na co by mohla ošetřovatelka přijít. Chápal, že není radno podceňovat svá zranění, která měl, ale bude zase v pořádku ne. Vždy se ze všeho dostal, tak snad to bude i tentokrát.

„Nelíbí se mi, jak je vaše magie vyčerpaná, což u vás poslední dobou není nic neobvyklého. Až velmi často vám klesá. Podle mých předpokladů už byste ji měl mít dávno v normálu, ale to se neděje. Jestli se to do dvou dnů nezlepší, nechám si vás tu déle. Znamenalo by totiž, že s vámi není něco v pořádku.“pověděla mu nekompromisně. „Teď odpočívejte, návštěvy k vám pustím až zítra odpoledne. Dřív ne.“

Nakonec po dvou dnech mohl Harry opustit nemocniční křídlo a opět se zapojit do chodu školy. A že toho za těch pár dní zameškal, jakoby toho neměl i tak dost. Nemluvě o tom, že hned o víkendu se měl konat první úkol turnaje, přičemž vůbec netušil, o co by v daném úkolu mohlo jít.

Jistě díky Hermioně získal jakousi hrubou představu, jak dříve turnaje probíhali, ale i tak mu to dělalo starosti. Obzvláště, když si všiml, jak se s blížícím se úkolem, rapidně mění chování některých jeho profesorů. Mělo to snad za následek nadcházející první úkol turnaje? A pokud ano - čemu jen budou muset čelit? Mnoho otázek a žádná odpověď. Nevědomost v tomto případě byla otravná.

V pátek, den před úkolem, to došlo dokonce i tak daleko, že mu dva profesoři skoro otevřeně nabízeli pomoc a snažili se ho navést, o co by v úkolu mohlo jít. Doslova ho tím šokovali. Nebylo jim snad všem jasně řečeno, že jim nikdo nemá pomáhat a pokud ano, stihne je trest? Zřejmě na to jeho profesoři zcela zapomněli. Přesto přes překvapené profesory jejich nabídky slušně odmítl a šel si po svých.

Avšak kvůli daným zvěstem, které mu nedaly pokoje, se nakonec pod rouškou tmy vydal na velice důkladnou obhlídku školních pozemků. Na nic však nenarazil a to ho dosti zarazilo. Neměl však v plánu toho jen tak nechat - něco se tady muselo nacházet. Profesoři mluvili jasně, nebo se o to alespoň snažili, než je přerušil se zdlouhavou přednáškou o poctivosti k přípravě k turnaji a podobně.  

Udělal si proto ještě jednou okružní procházku okolo jezera, přičemž to tentokrát vzal i do Zapovězeného lesa, kam předtím nezamířil. Třeba tam by něco mohlo být. Přece jen to je asi nejlepší místo, kde něco skrýt před zraky zvídavých studnetů. Mířil stále hlouběji, když ho dosti děsivý řev zastavil na místě - co ho asi šokovalo nejvíce, byl fakt, že takový řev už nejednou slyšel. Nebo by spíše měl říct, měl to dočiněné se s daným tvorem setkat z blízka už několikrát a to jen díky Antonymu a jeho výcviku u lovců.

Zvědavost a nadšení, že by se v Zapovězeném lese nacházet tito tvorové, ho opět uvedli do pohybu. A nemusel čekat dlouho. Brzy se mu naskytl pohled na několik velkých mohutných klecí, které měly za úkol udržet daného tvora z dosahu kouzelníků a všeho okolo. Okamžitě mu bylo těch draků líto. Ano draků - a bylo zde hned několik druhů. Draci mají žít volně, svobodně a ne zavření v klecích.

Harry se nemohl vynadívat, vnitřně však zuřil nad tím, že jsou drženi tak zkrátka místo toho, aby je kouzelníci nechali na volno, nebo v rámci možností na volno, když ne úplně. Nerozuměl proč tomu tak bylo. Dokonce i v dračí rezervaci žili draci bez omezení. Něco se mu na tom celé nezdálo, takže se rozhodl to lépe prozkoumat.

Neviděn a neslyšen si obešel celý tábor a nakonec se zastavil u klecí, ve kterých se nacházeli neklidní draci, kteří své nepohodlí dávali jasně a zřetelně najevo. Nedivil se jim - jemu by se v kleci také nelíbilo a už vůbec ne, když vás chtějí využít v turnaji. To, co si pro ně pořadatelé usmysleli, bylo hotové šílenství a přímo katastrofa. Nechápal, jak tohle mohli dovolit. Bylo mu zle z vize, kterou si mohl přečíst v těch velkých černých očí jedné samice, která byla asi ze všech nejnebezpečnější.

V prvním úkolu se totiž měli postavit v aréně drakovi, přičemž jejich hlavním cílem je, abyste se přiblížili k danému drakovi a donutili ho, aby vám vyjádřil podřízenost. Tohle... tohle prostě byla hotová sebevražda a pokud si někdo myslí, že z toho soutěžící vyjdou jen tak a v pohodičce, zítra poznají úplný opak. Půjde o jatka, pokud s tím soutěžící nejsou srozuměni a i kdyby, což nepochyboval z toho rozruchu kolem, nebude to procházka růžovým sadem, kdy půjde všechno tak, jak si usmyslíte. Neboť jakýkoli špatný pohyb a je s vámi konec. Vlastně nemusí jít jen o pohyb. Sebemenší zašustění nebo nepatrná věcička a bum... drak bude nepříčetný a k nezastavení. Nikdo vás už nezachrání, ani ti nejlepší strážci a vychovatelé draků vám nepomůžou, alespoň ne hned, když se něco pokazí. Takže než bude jejich pomoc k něčemu, budete na tom už dosti špatně, i když s velkou pravděpodobností i tohle díky Merlinovi přežijete. Přesto ty následky jsou... děsivé a rozhodně ne velmi příznivé.  

Už se nemohl divit těm pohledům a šuškandě mezi profesory - zřejmě z toho byli tak mimo, že nevěděli, co mají dělat a jak se s tím vypořádat. První úkol bude pohromou, ať už to pořadatelé zajistí jakkoli dobře. Krev bude každopádně prolita. Pro první úkol si rozhodně nemohli vymyslet nic lepšího. Skvělý úvod začátku turnaje. Opravdu skvělý. Určitě se zapíše do dějin katastrof okolo celého turnaje tří kouzelníků. A když už nad tím tak přemýšlel - určitě o tom jeho protivníci vědí. Nebyl pochyb. Měl si tohoto všimnout rozhodně dřív. Přesto mu to jeho svědomí nedalo a rychle zformoval zprávu pro Cedrika Diggoryho. Pokud ještě o prvním úkolu neví, měl by to vědět.

Zprávy se po škole šíří velice rychle, ačkoli z nějakého jemu neznámému důvodu se tato menší, velice nepodstatná informace nedostala. Doufal, že k jiným - co to potřebovali vědět, se jakýmkoli způsobem dostala. Děkoval Merlinovi, že nebít dvou jeho profesorů, kteří to nezvládli a nenaznačili mu to málo - nic by nevěděl. Ještě že tak. Pro příště však musí vnímat své okolí víc a ne jen proplouvat a nevšímat si toho. Další chyba, která pro něj mohla být fatální. Jakoby jeho chyb nebylo dost. Potřebuje odpočinek, který však nebyl v dohlednu. Alespoň ne ve velmi blízké době.

Nechal těch úvah, zhluboka se nadechl a jen s čistými a dobrými úmysly přišel až ke klecím, kde doslova mohl cítit ten horký dech.

„Jen klid, maličká. Neublížím ti.“mluvil tiše a pomalu natáhl ruku, aby si dračice okusila jeho pach a sama si zařadila, zda se k němu přiblíží nebo ne. Netrvalo to dlouho a čumákem se mu dotkla dlaně. Jemně se usmál a začal ji drbat, což se dračici velice líbilo.

Strávil u draků celou noc, dokud ho nevyrušil příchod kouzelníků. Byl to také zároveň nejvyšší čas, aby se šel převléknout a připravit na první úkol turnaje.

S radostným úsměvem se s draky rozloučil a vydal se zpátky do hradu, který se začal probouzet.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

Cedric Diggory se převaloval ve své posteli a snažil se usnout. Nedařilo se však. Mohl za to první úkol turnaje, který ho čekal za pár hodin. Nevěděl, co má čekat a to ho nenechávalo klidným. A už vůbec se mu nelíbilo, jak v posledních dnech vypadali profesoři. Jistě moc dobře věděli, co šampiony čeká.

Bál se také o mladého Nebelvíra, který se záhadným způsobem dostal mezi šampiony také. Bylo mu líto osudu chlapce-který-přežil. Neznal nikoho, kdo by měl ve svém životě takovou smůlu jako on. Jasně si pamatoval, jak profesorka McGonagallová přečetla jeho jméno, aby Moudrý klobouk, vybral kolej, do které patří. Už od prvního okamžiku, kdy ho viděl, mu bylo jasné, že je jiný než sví vrstevníci. Na první pohled se ode všech odlišoval a nemohla za to jen jeho drobná postava. Snad jeho pohled smaragdových očí nebo jeho postoj... to ho dělalo jiným.

Ve svém životě o chlapci, který přežil, slyšel hodně příběhů a historek. Přesto pokaždé spíše toužil po tom, jak to s chlapcem ve skutečnosti. Takže když nastupoval do čtvrtého ročníku, byl celý nedočkavý, neboť to byl zároveň rok, kdy měl do Bradavic nastoupit i Harry Potter.

Nikdy se s ním nijak víc nebavil, asi jen jednou po famfrpálu, když odehráli zápas. Rozhodně však mohl hned potvrdit, že chlapec je úplně jiný, než jak ho vykreslují knihy, kouzelnická komunita nebo noviny.

Nepoznal nikoho, jako byl on. Obdivoval toho chlapce.

Největší šok pro něj byl, když se po celé škole provalilo aspoň ve velmi stručné verzi, jakou úlohu Harry hrál v zastavení toho-který-se-nesmí-jmenovat. Chlapec se svým statečným činem před nikým nikdy nezmínil ani nevychloubal, když se vrátil z ošetřovny. Prostě se choval, jako by se nic nestalo.

O další rok později se provalilo, že je Harry hadí jazyk. Hodně studentů se od něj odvrátilo. Bylo jen málo věrných, kteří ho nezavrhli. Bylo mu chlapce líto. Největší vrchol byla pak zpráva, že chlapce odvedli uprostřed noci ze školy a odsoudili k uvěznění v Azkabanu. Nechápal, jak může být kouzelnický svět tak nespravedlivý. Dokonce kvůli tomu několikrát psal taťkovi, který pracuje na ministerstvu. Bohužel bezvýsledně.

Jaké tedy bylo překvapení, když se chlapci podařilo utéct. Bylo kolem toho hodně poprasku. Obzvláště, když se nevědělo jistě, zda to přežil. Nakonec se vše okolo obvinění Harryho vyjasnilo a chlapec se po dlouhé době sám ukázal kouzelnickému světu - živ a zdráv. Podle taťky, který se znal s panem Weasleym, byl Harry u nějaké mudlovské rodiny. Celou dobu se tedy ukrýval v mudlovském světě. A když jsem se zeptal, jak to bude s jeho nástupem do školy, taťka mu prozradil, že se chlapec chce udělat rozdílové zkoušky, aby mohl pokračovat se svým ročníkem. Dosti odhodlaný kousek. Věřil ale, že to zvládne.

Nějakým štěstím pak měl možnost mladíka potkat při mistrovství světa ve famfrpálu. Byl to stále ten malý kluk, kterého si pamatoval. Tedy ne už tak malý, neboť Azkaban se na něm podepsal a to dosti, přestože se snažil na sobě nedávat nic znát.        

Ve škole vypadal už chlapec lépe, ale i tak nebyl stále úplně v pořádku. Korunu tomu nasadil pak výběr poháru, když Harryho prohlásil jako čtvrtého soutěžícího.

Až moc špatných věcí se okolo mladíka točilo a nikdo s tím nic nemohl dělat. Jeho hlasitý povzdech vyrušil nečekaný host v podobě malé sovičky, která měla s sebou kratičký vzkaz. Zvědavě si ho tedy převzal. Kdo by mu mohl v tuhle hodinu něco posílat?

Rozložil ten kousek pergamenu, na kterém bylo jen jedno slovo - Draci. Nechápal, co mu tím někdo chtěl říct. Jací draci? Vzápětí však pochopil. Na nic tedy nečekal a vytáhl svoji učebnici do obrany, kde bylo něco, co by se mu mohlo hodit.

Ať už mu ten vzkaz poslal kdokoli, děkoval Merlinovi za to, že to ten neznámý udělal.

ͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽͽ

U snídaně byli všichni šampioni obeznámeni, že se mají dostavit na louku, kde na ně bude čekat pan Pytloun, který jim vysvětlí vše, co je v prvním úkolu bude čekat. Harryho doprovázela profesorka McGonagallová, na které bylo vidět, že není ve své kůži. Tváře měla pobledlé a rty pevně sevřené. Vypadala stejně úzkostně a starostlivě jako Hermiona, se kterou byl společně na snídani.

Celou cestu byla potichu a Harry neměl v plánu nijak rušit nastolené ticho. Přesto, když se blížili k louce u Zapovězeného lesa, kde byl teď postaven stan, který tam rozhodně ještě nestál, když se Harry vracel do hradu, to profesorka nevydržela a položila mu ruku na rameno, čímž mladíka donutila zastavit.

„Hlavně musíte být v klidu a neztrácet hlavu, pane Pottere,“pověděla tiše, „jsou tady zkušení kouzelníci, kdyby se něco pokazilo a vymklo by se nám to z rukou. Předveďte vše, co umíte. Nikoho rozhodně nezklamete... jak se cítíte?“

„Jsem v pořádku, profesorko,“odpověděl až překvapeně klidně, čímž profesorku zcela překvapil. Asi nečekala, že by kdokoli v této situaci mohl být v takovém klidu.

„To je dobře, Harry. Buďte opatrný.“řekla ještě a ukázala na stan. „Musíte jít dovnitř. Ostatní šampioni tam už jistě budou. Bude tam pan Pytloun, který vám vysvětlí, co máte dělat. Mnoho štěstí, Pottere.“

„Díky,“řekl vděčným hlasem. Profesorky McGonagallové si velice vážil. Vždy stála při něm.

Vstoupil do stanu, kde jak už mu profesorka řekla, byli zbylí šampioni. Na dřevěné stoličce seděla Fleur, která vypadala neklidně. Bledá a zamlklá. Viktor zase stál stranou a tvářil se ještě víc nepřístupně než obvykle. Snad jen Cedric vypadal, že je v pohodě. Tedy až na ty tmavé kruhy pod očima, čemuž přikládat tomu, že celou noc nespal. Že by jeho vzkaz byl k něčemu dobrý? A když Harry vešel, věnoval mu menší úsměv, který mu opětoval.

„Vítám vás!“zvolal energeticky Pytloun a všechny šampiony přejel pohledem. „Teď když už jsme tu všichni, nastal čas, abych vám oznámil, co vás dneska čeká.“mluvil. „Jakmile se sejdou diváci na tribunách, může první úkol začít. Nejdřív si však z tohoto míšku vyberete zmenšený model tvora, se kterým se v aréně utkáte. Abyste tomu rozuměli, jde o různé druhy draků. To bude váš úkol. Postavit se dospělému drakovi v tváří v tvář a donutit ho, aby se vám podřídil. Jakmile se vám to povede, drak vám umožní přístup ke zlatému vejci, které vám bude pomůckou pro váš druhý úkol. Rozumíte všichni tomu, co vás v prvním úkolu čeká?“

Jakmile šampioni odkývali, že rozumí, Pytloun spráskl ruce, „Výborně. Tak tedy dámy první.“řekl a nabídl míšek Fleur, která velmi nejistě natáhla ruku a opatrně sáhla dovnitř. Z váčku se jí podařilo vytáhnout maličký model draka - přesněji velšského zeleného. Další na řadě byl Krum, který nezaváhal a vytáhl si červeného čínského ohniváče. Cedric už moc možností neměl. Zbývaly jen dvě možnosti. Vytáhl si modravě šedého švédského krátkonosého. Na Harrym tedy zbyla dračice maďarského trnoocasého draka. V duchu se smál, neboť právě tato kráska mu včera projevila věrnost. Draci byli nádherná stvoření - jen co byla pravda.

„To by bylo - každý z vás teďka ví, s kým bude mít tu čest.“zasmál se Pytloun na ně povzbudivě jako by to byla pouhá hra a ne skutečnost, kdy vám půjde o život, což půjde. „Jako první půjde pan Diggory, poté slečna Delacourová, pan Krum a následně nám první úkol zakončí pan Potter. Momentálně se s vámi všemi rozloučím. Až uslyšíte zapísknutí, projdete tady tudy ven do arény. Všem přeji hodně štěstí.“rozloučil se a nechal soutěžící samotné svému osudu.

Čekání bylo hrozné. Harry nepatřil mezi lidi, kteří by neměli trpělivost, ale to že musel čekat ve stanu netušíc, co se v aréně děje, bylo zničující. A už vůbec tomu nepomáhal řev draků či diváků. Cedric už byl v aréně zhruba čtvrt hodiny a stále nic. Mohl doufat, že se mu zatím nic vážného nestalo, ale jistotu neměl a to ho štvalo. Nakonec po další čtvrthodině přišla na řadu Fleur, která ještě více pobledla, ač se to mohlo zdát nemožné. I tak šla se vztyčenou hlavou snažíc se nedávat najevo, jak se bojí.

Zvědavě se na ni díval a přemýšlel, jakou taktiku by mohla na draka použít. Přece jen je to víla, takže by mohla mít menší výhodu, pokud na to půjde chytře. A ona rozhodně nevypadá na to, že by chytrá nebyla, takže jistě bude mít nějaký plán, jak se s tímto úkolem poprat. Škoda, že ji nemůže sledovat.

Dívka strávila v aréně asi dvacet minut. Musela si tedy vést lépe než Cedric. Aspoň podle času.

Viktor Krum byl jiný oříšek. Zcela jistě byl dobře vytrénován z Kruvalu - nejtvrdší škola v Evropě, která jen existuje - takovou alespoň měla pověst. A že byla dosti mírná a redukovaná, se Harry přesvědčil na vlastní kůži, neboť v Kruvalu strávil čtrnáct dní v utajení, kdy plnil jen další úkol, když byl ještě ve výcviku u Anthonyho.

Rozhodně po této zkušenosti tiše obdivoval všechny, kteří na Kruval šli a hlavně pak studenty, kteří tuto školu dostudovali, protože jich byla vždy asi jen polovina z původního počtu studujících. To že se v kouzelnickém světě šíří fáma, že je to hlavně škola pro černokněžníky, je dosti scestná a jen škodí pověsti škole, která se jen zaměřuje stále na tradiční výuku kouzel. Tradiční výuka, která se s postupem dalších a dalších generací kouzelníků zapomíná. Navíc každý si svůj osud určuje sám a institut, kde dotyčný studuje, za to rozhodně nemůže. Ani v případě, že ředitel školy je bývalý smrtijed. Igor Karkarov vlastně nebyl zase tak špatný člověk, bohužel jako mnoho jiných slepě následoval vůdce, který je všechny zlákal na nevídanou moc magie. Příkladem byl i samotný Severus Snape, kterého ještě i mimo jiné následovala zlost. Není pochyb, že Voldemort své následovníky dobře vycvičil, ovšem největší prospěch z toho měl jen on sám, což si mladí lidé v damou chvíli neuvědomovali. A když už prozřeli, nebylo východisko.

Rozhodně tady tímto nechtěl smrtijedy obhajovat, v žádném případě, ale v jejich řadách jsou i výjimky, na které by se mělo pamatovat, neboť tvrdě a svou chybu zaplatili a ještě platit budou.

Karkarov celkově patřil někam mezi obě skupiny. Na jednu stranu se snažil napravit, ale ve službách u Voldemorta byl až příliš dlouho a hodně se to na něm podepisovalo. Však už brzy se ukáže, na které straně tento kouzelník stojí. Bude si muset vybrat a své volbě neunikne. Obával se však, že ho strach dožene tam, odkud už nebude úniku a nedopadne to pro něj v žádném případě dobře. Ať tak či tak, Kruval přijde o svého ředitele a tím také o hlavní opěrný bod pro celou školu. Jak padne Karkarov, Kruval na tom bude špatně. A to bude problém.

Krum tedy měl z těch tří asi největší předpoklady pro to, aby turnajem proplul bez větších potíží a dostal se až do jeho konce. Snadný soupeř to rozhodně nebude ani pro něho.

Fakt že si vedl dobře, byl čas, který v aréně strávil. Něco nad deset minut - slušný výkon.

Konečně se s dalším zapísknutím dostal na řadu i on. Nedočkavě se postavil na nohy a s velkým hlubokým výdechem vešel do arény, kde už na něj jeho dračice čekala.

Byla podrážděná a naštvaná, což poznal hned z jejího držení těla. Nemohl se ji divit s tím, jak tu s nimi zacházeli. Navíc byla to dračice a byl čas říje, kdo by proto nebyl rozladěný.

A přestože se s dračicí včera dosti seznámil a skamarádil, postupoval velice pomalými krůčky vpřed, aby ji zbytečně nevylekal. Musel počkat, než pozná jeho pach a uklidní se, jinak by ho mohla napadnout a to rozhodně nechtěl.

Nakonec, k nevíře všech, kteří ho pozorovali, se dostal skoro až k ní. Těsně před ní se zastavil a natáhl ruce na důkaz toho, že jí nehrozí od něj žádné nebezpečí. To zabralo lépe, než čekal. Zřejmě si jeho chování z večera dobře pomatovala, takže už nenechávala Harryho déle čekat a svojí velkou hlavou se naklonila vpřed, aby se čumákem dotkla mladíkovi ruky.

Harry se usmál a ještě víc se k ní přiblížil.

„Hodná maličká, neublížím ti. A už v žádném případě nedovolím, aby to udělal někdo jiný.“šeptal ji. Mluvil k ní i dál, přičemž ji zároveň i drbal různě po hlavě, což se dračici velice líbilo. Kdyby nebylo místa a důvodu, proč se v aréně nacházeli, setrval by takto Harry ještě hodně dlouho. Musel však splnit svůj úkol. Věděla to i dračice - velice chytrý tvor. Kouzelníky velice podceňován, ale to je jejich škoda, že nevidí, co mají před očima.

Aniž by tedy musel o cokoli prosit, dračice jen zvedla své křídlo, aby tak odhalila zlaté vejce, které měla za úkol chránit.

„Děkuji ti,“zašeptal a ještě jednou naposledy ji láskyplně pohladil. Poté si převzal zlaté vejce. Než se však od dračice zase vzdálil, nepatrně se jí poklonil, aby vyjádřil úctu. Zároveň to bylo také rozloučení, neboť netušil, zda se s dračicí ještě kdy setká.

I když něco někde hluboko uvnitř něj si myslelo, že ano.