Výkeci troch šialencov

Způsob, jakým Harry Potter vyřešil svůj první úkol turnaje, zanechal všechny diváky na tribunách v naprostém šoku. Nikdo nečekal, že by někdo tak mladý dokázal právě to, co se jim odehrálo před vlastníma očima. A už vůbec nikdo z nich nevěřil tomu, že by něco takového mohlo být možné. Popravdě velká většina věřila, že to bude znamenat pro tohoto konkrétního kouzelníčka konec. Přece jen se vydal přímo k drakovi nedbaje na nebezpečí, která celá situace nesla... kdo by si to jen se štipkem i malého rozumu naklusal rovnou, a ještě k tomu bez hůlky, k drakovi. Ale chyba lávky. Jak vidno pan Potter dokáže lidi i nadále překvapovat a vyvádět z rovnováhy, jak už to dokázal v minulých letech několikrát. Takže mnozí, kteří si jen mnuli ruce, že drak mladíka zabije a dostane ho tak konečně jednou provždy ze hry, měli co dělat, aby své obličeje udržely v neutrální grimase. I tak se jim to nedařilo.

Jako první nastolené tíživé ticho přerušili Mia s Nevillem a dvojčaty, kteří začali nadšeně tleskat a jásat. Dost si oddychli, že je jejich kamarád mimo nebezpečí. Ostatní diváci se postupně přidávali také, ale i tak byly ovace mírnější než u předešlých šampionů. Přitom šlo o něco neskutečného, co by si zasluhovalo daleko větší ocenění.

Harry se však o názory diváků nezajímal. Tedy až na malé výjimky. Byl totiž velice rád, že ho kamarádi podporují a stojí při něm. To pro něj znamenalo víc, než cokoli na světě.

Splnil úkol, jak nejlépe uměl a nikdo přitom nepřišel k újmě, takže pro něj to byl každopádně úspěch dne. S lehkým úsměvem se proto vydal k porotě, která se už konečně dokázala dostat z apatie a momentálně se tlumeným hlasem radila o jeho výsledku, kterému popravdě ani zdaleka nevěnoval svoji pozornost. Měl v ruce zlaté vejce, které potřeboval k dalšímu úkolu, takže nač se zabývat hodnocením, které bylo podle něj nedůležité a v každém směru neobjektivní. Přesto trpělivě čekal na jejich vyjádření ohledně přidělených bodů. Ač se to zdálo být nemožné, plný počet nedostal, tedy skoro. Zádrhel se objevil u Karkarova, který nedokázal přenést přes srdce, že byl někdo lepší, jak jeho svěřenec. Tím pádem mu do plného hodnocení chyběl jeden bod. I tak se s přiděleným počtem bodů dostal na první místo a měl nad ostatními soutěžícími dosti slušnou rezervu.

Ale koho to zajímalo, jeho pohled byl upřen na malou sekundu někam jinam. Na stín, který mu přinesl úsměv na tváři.  ___________________________________________________________________________

Nenápadný temný obrys se pohnul ve stínu tribuny, odkud měl nejlepší výhled na arénu. Onen nepatrný pohyb způsobil uznalé pokývání hlavy. Pod rouškou hluboké kápi postava vykouzlila na své tváři široký úsměv. Ještě chvilku setrval na místě, než bylo vyřčeno poslední hodnocení a pak nikým neviděn a neslyšen zmizel.

Tedy ne tak úplně neviděn, neboť jedny smaragdové oči postavu vyhledaly. Co by to byl za studenta, kdyby nevycítil svého mistra, když je poblíž.    

___________________________________________________________________________

Po prvním úkolu si Harryho odchytil Charlie Weasley, který kromě toho, že si chtěl promluvit, měl spoustu otázek. A aby toho nebylo málo, nakonec pomohl dračici dostat zpátky do klece, což byla pro Harryho hračka. Samozřejmě se všichni na okolo jen udiveně koukali a nechápavě kroutili hlavami. Harry totiž nemusel vůbec použít žádná kouzla, řetězy či provazy. Dračice šla dobrovolně bok po boku s mladíkem jako rovnocenní a přitom si celou dobu jakoby povídali.

Než se však Harry s Charliem rozloučil, domluvili se, že není problém do budoucna zavítat do dračí rezervace v Rumunsku, popřípadě tam být během prázdnin a prodělat tam menší výcvik, který by se mu zajisté mohl hodit do budoucna ohledně výběru povolání. Mladý lovec to samozřejmě s radostí uvítal a doufal, že si najde čas, aby tyhle plány mohl na prázdniny podniknout. Aspoň na malou chvilku. Taková menší dovolená. To by bylo něco...

Následující týden, hned po té události s draky, byl velmi rušný. Ve škole byl Harry neustále ve středu pozornosti, takže bylo ještě těžší se vytrácet z hradu, což byl docela problém. K tomu všemu se ho přátelé neustále vyptávali, jak to s tím drakem vlastně udělal a co s ním Charlie Weasley chtěl probrat. Hlavně dvojčata vyzvídala, přece jen to je jejich starší bratr, takže je velice zajímalo, o čem tak dlouho mluvili. A pak tu byla ta věc s vejcem, všechny totiž zajímalo, k čemu vejce je a co vlastně dělá. Harry však celou dobu vejce zdařile schovával, takže si mohl v klidu vyřešit hádanku s vejcem sám. Vlastně to nebylo zase až tak těžké, jakmile totiž vejce otevřel, vyšel z vejce strašlivý skřek, který si hnedka zařadil, odkud pochází. Proto mu bylo okamžitě jasné, kde se druhý úkol bude konat. No a když pak dal vejce pod vodu, rozluštil zbytek úkolu - tedy jeho podstatné části. Teď už jen byla otázka, kdo bude jeho pokladem na samém dně jezera. Jen doufal, že nevyberou jako zajatce Hermionu, i když s jeho štěstím a pravděpodobností, koho by mohli vybrat jiného, bylo více než pravděpodobné, že tato úloha opravdu padne na ni. Radost z toho rozhodně neměl, protože hrát si s kouzly, aby lidé vydrželi hodinu pod vodou... vnitřně cítil, že tohle nebude jen tak a nepůjde všechno hladce, jak by mělo.

Druhý úkol, který se měl konat za měsíc, takže někdo by si řekl, že je dost času, jenže ouha. Měsíc utekl jak voda, když byl neustále u lovců, v Zapovězeném lese s upíry, ve škole, s přáteli a na misích. Přestože si předsevzal, že musí trochu zpomalit a snad se i obrátit na Anthonyho s prosbou o pomoc... ani jedno z toho prozatím neudělal. Neměl možnost, což se na něm samozřejmě podepisovalo, ač si to snažil nepřipouštět.

Takže když měl konečně trochu volnější večer, omluvil se přátelům, že si musí ještě něco dodělat do školy a vytratil se na Astronomickou věž. Tam si v klidu sedl na okraj zídky a zády se opřel o sloupek, přičemž jednu nohu nechal viset volně ve vzduchu přes zídku. Užíval si ten výhled a nechal si větrem čechrat vlasy. Takový klid a pokoj nezažil už dlouho, a proto si to náramně užíval, dokud to jen šlo.

„Na co myslíš?“ozvalo se blízko něj. Byl by se polekal, ale jeho instinkty ho nezklamaly.

„V danou chvíli vůbec na nic,“pousmál se a otočil svůj pohled na narušitele.

„Jsem rád, že tě konečně vidím trochu odpočívat,“oplatil mu stín, který vyšel na světlo a posadil se vedle Harryho.

„Ale Anthony, vždyť já odpočívám stále,“namítl mladík a otočil svůj pohled zase na nedaleké lesy.

„To jsem viděl,“neodpustil si lovec a zamračil se. „Jsi tvrdohlavý jako mezek, to ti povím.“

„Sledoval jsi mě?“zeptal se Harry ze zvědavosti. Věděl, že byl Anthony u prvního úkolu, ale že by ho sledoval i potom... toho si vědom nebyl.

„Někdo na tebe sem tam musí dohlédnout.“zamručel si pod vousy lovec. 

„Nemusíš na mě dávat pozor,“mračil se teď i Harry.

„Ale musím,“nesouhlasil lovec, přestože to nebyla jeho práce nadále na mladíka dohlížet. Sice byl jeho mistr, ale prošel u něj úspěšně výcvikem a nyní patří mezi plnohodnotné lovce, ale i tak... pořád měl tendenci na Harryho dávat pozor. Harry byl pro něj něco jako syn. Za ten krátký čas se mu stal otcem a mohl si nalhávat sám sobě, co chtěl, ale tohle popřít prostě nemohl a ani nechtěl. „Nedělal bych to, kdyby byl opravdu přesvědčený, že to nepotřebuješ. To mi věř.“

„A jak si můžeš být tak jistý, že tvůj dozor potřebuji,“nevzdával se Harry, kterému se představa toho, že ho Anthony kontrolovat ani trochu nelíbila. Vždyť patřil mezi lovce, už nebyl žák, přestože se toho má stále co učit.

„Neměl bych se náhodou ptát já tebe, co máš na srdci, mládě?“otázal se na oplátku Anthony a pohlédl mladíkovi přímo do smaragdových očí, ve kterých mohl číst, jak v otevřené knize a zároveň se v nich utopit.

Harry několik minut vydržel pronikavý pohled svého mistra, než se s konečnou platností odevzdaně a poraženě stáhl a svůj pohled sklopil k zemi. Dalo se čekat, že před Anthonym nedokáže nic utajit. Jak by taky mohl.

„Jen mluv, dítě. Poslouchám tě. Vždy ti budu naslouchat, ať už se stane cokoli.“mluvil lovec klidně a poočku Harryho sledoval. Doslova mohl vidět, jak chlapec před ním bojuje sám se sebou, jak se snažil rozhodnout, co má udělat.

„Nezvládám to, Anthony.“dostal ze sebe Harry poraženě a zlomeně. „Je toho na mě moc. Nevím, kam dřív skočit. Vím, že bych své povinnosti měl zvládat bez problémů, ale... nejde to. A nejhorší na tom je, že všichni ode mě očekávají tolik, že nemůžu jen tak přestat a vzdát se. To nejde... avšak nejsem všemocný. S každým dalším dnem, jsem stále víc a víc na pokraji svých sil. Nevím, co mám dělat.“

„Ach Harry.“povzdechl si lovec tiše. Bylo mu zatěžko, když tohle slyšel. „Nikdo není všemocný. A rozhodně si nikdo nemyslí, že zrovna ty ano, mladíku. A nejsi na všechno sám. Jsem tu pro tebe a nejenom já. Měl jsi za mnou přijít dřív. Všechno se dá vyřešit, nemusíš nikdy nic nést na svých bedrech sám, ale musíš se umět podělit o své potíže a nesnáze. Tak to chodí. Ač to tak na první pohled nevypadá, tak lovci spolupracují a pomáhají si, nikdo nemusí dělat všechno úplně sám, když ví, že potřebuje další pomoc. Jen na tohle musí přijít každý sám a o tu pomoc si musí říct.“

„Takže jediné, co jsem měl udělat, že jsem měl jít za tebou nebo velitelem a poprosit o pomoc?“divil se Harry.

„Přesně tak, je to prosté, co?“usmál se na něj Anthony, každý lovec si tímto musí projít. Je to taková další zkouška v roli lovce... ne vždy totiž zvládne člověk úplně všechno sám. „Jak dlouho už přemýšlíš o tom, že si chceš se mnou promluvit, Harry.“

„Dost dlouhou dobu,“připustil mladík.

„Myslel jsem si to, a proto jsem tě sledoval. Nic jiného v tom nebylo. Už chápeš, proč to bylo potřeba?“pověděl Anthony.

„Připadám si jako blbec, že jsem za tebou nepřišel už dřív.“povzdechl si Harry. Byl hlupák, že to nechal zajít tak daleko.

„Každý se musí poučit z vlastních chyb. Díky nim se stáváme silnějšími. Nezapomínej, že nikdo není neomylný.“mluvil lovec.

„Co mám ale dělat, Anthony,“ptal se Harry. „Upírům jsem se zavázal, ze školy zmizet také zničehonic nemůžu a zanedbávat své povinnosti coby lovce už vůbec ne.“

„V první řadě, co uděláš je, že zvolníš. Stále nejsi při plné síle. Moc dobře vím, že ti magie kolísá, neboť tvé tělo není zcela uzdraveno, takže se musíš zaměřit na uzdravení sebe sama. Teprve pak se k tvým povinnostem přidají další.“odpovídal lovec. „Prozatím máš za úkol plnit své studijní povinnosti a i nadále docházet za upíry, kteří tě naučí dalšímu umění magie. Zajisté ti také pomohou s tvojí divokou magií a s uzdravením. Požádej je o pomoc. Jsem si jistý, že tě královna neodmítne. Je ti vše jasné?“

„Rozumím všemu, ale jak mám zvolnit? Vždyť je nás málo. Lovců je každým dnem míň a míň, jak mohu zvolnit. Od velitele mám rozkazy, nemůžu je nechat jen tak, aniž bych něco nedělal.“namítl Harry.

„S velitelem jsem všechno vyřídil. Dočasně budu tvé mise plnit za tebe já, ty se i nadále budeš věnovat tomu, co máš v Bradavicích zjistit a udělat. Tento úkol ti zůstává. Máš toho stále víc jak dost, takže už nechci slyšet žádné námitky.“

Harry jen na souhlas pokýval hlavou, že udělá přesně to, co mu Anthony řekl. Přesto si nakonec neodpustil menší poznámku: „Stále mě budeš sledovat?“

„To si piš, že budu.“odpověděl lovec vážným hlasem, ale jeho oči zářily štěstím.

„Už jsem se bál, že odpovíš jinak,“zasmál se Harry a opět se zase po dlouhé době cítil dobře.

„Přemýšlel jsem nad tím,“připustil zamyšleně Anthony, avšak náhle zpozorněl. „Někdo jde. Pamatuj na to, co jsem ti řekl. Nejsi na všechno sám. Mysli na to. A kdyby sis potřeboval promluvit, nečekej do poslední chvíle, než za tebou přijdu já sám osobně.“ Mrkl na mladíka vedle sebe a zmizel.

Harry osaměl, ale ne na dlouhou dobu.

„Opět se touláte po večerce, pane Pottere?“rozlehlo se po Astronomické věži.

„Jen tu přemýšlí, pane,“odpověděl Harry klidně.

„To je sice od vás chválihodné, ale je po půlnoci a dávno byste měl být ve věži.“mluvil profesor Snape a přiblížil se pomalu k chlapci, který tím, jak seděl na římse, ho znervózňoval. Takhle hazardovat se svým životem.

„Zapomněl jsem na čas, omlouvám se, profesore.“pověděl mladík a zvedl se ze svého místa.

„Až moc často na ten čas zapomínáte. Zítra si u mě odpykáte trest a teď už pojďte, doprovodím vás ke koleji.“rozhodl Snape a bylo to. Harry by vlastně čekal, že přijde i o body, ale nestalo se. Vyvázl jen s trestem, který vlastně ani trestem nebyl, byl si jistý, že ho nechá profesor dělat nějaké lektvary na ošetřovnu.  

Od té noci na Astronomické věži si Harry užíval klidu, nebo aspoň toho nastoleného dočasného volna, který mu byl dopřán. Dokonce požádal o pomoc i upíry, přesně jak mu Anthony poradil, a najednou šlo všechno daleko lépe než předtím. Pomalu nabíral sílu a jeho tělo se uzdravovalo také. Přesně takové vypnutí potřeboval. Ani se proto nenadál a byl tu druhý úkol turnaje. Jeho obavy se potvrdily a zajatcem se stala Hermiona, kterou si už den předtím nechala zavolat profesorka McGonagallová do svého kabinetu a od té doby ji neviděl.   

Toho dne vstával brzy, daleko dřív, než jak byl za poslední týdny zvyklý, ale potřeboval si utřídit myšlenky a jediné, co mu v tomto pomáhalo, bylo, když si šel zaběhat. Poté si dopřál chladivou sprchu, než byl čas jít na snídani.

„Připraven vyhrát,“začal George s popichováním.

„I druhý úkol?“dokončil Fred.

„Hádanku s vejcem jsem rozluštil a zda mi to pomůže k vítězství... kdo ví.“odpověděl neurčitě Harry a obdaroval své přátele velkým úsměvem.

„Na co jsi tedy přišel?“vyptával se nedočkavě Neville.

„Že si všichni pěkně zaplaveme v jezeře,“mrknul na něj Harry a zvedl se ze svého místa, aby zamířil k jezeru, kde se všichni zúčastnění měli sejít hned po snídani, než se k nim připojí i zbytek školy.

Jak šel cestou dolů po louce, zahlédl na břehu jezera nově vzniklé tribuny, které se pomalu začínaly plnit lidmi. K postavenému stanu pro soutěžící dorazil mezi posledními. Cedric, Fleur i Krum už byli dávno převlečeni do plavek, takže Harry na nic nečekal a šel se převléci také. Následně se přesunuli ke stolu porotců, který byl umístěn na menší tribuně, jež byla ve vodě.

Tam si je seřadili před stolem porotců čelem k vodě tak, aby stáli soutěžící vedle sebe, takže Harry byl mezi Krumem a Cedricem, který po mladíkovi vedle sebe pokukoval.

„Ehm... Harry,“odhodlal se Cedric Harryho oslovit.

„Ano, Cedricu?“otočil se na něj mladík.

„Víš, o co jde, že ano,“chtěl se ujistit Cedric, který si nadával, že se Harryho nezeptal už dávno. Přece jen mu pomohl s prvním úkolem, když mu poslal tajemný vzkaz, že půjde o draky. Zjistil čistě náhodou, že šlo právě o Harryho. Prozradil ho jeho rukopis.

„Jasně, ale je šílenství, nechat nás si zaplavat v té ledovce,“usmál se na něj mladík a než mu na to Cedric stačil něco odvětit, ujal se slova Ludo Pytloun.

„Šampioni jsou připraveni na druhý úkol, do kterého se pustí hned, jakmile zazní gong. Jejich úkolem je získat zpět něco, o co přišli a mají na to přesně jednu hodinu! Druhý úkol může nyní začít!“prohlásil zesíleným hlasem Pytloun a dal pokyn k tomu, aby zazněl gong.

Sotva se vzduchem rozezněl gong, tribuny propukly v jásot a křik. Harry neměl čas sledovat, co udělali ostatní, neboť hned jak byl druhý úkol zahájen, vrhl se šipkou přímo do vody. Jakmile se jeho tělo ponořilo do ledové jezerní vody, začal konat. Rychle použil bublinkové kouzlo, které mu zajistí dostatek vzduchu po celou dobu, co bude pod vodou a zároveň provedl částečnou přeměnu svého těla - přesněji na svých nohou si nechal narůst ploutve a mezi prsty zase plovací blány. Poté začal plavat do stále větší tmy, jak se dostával do stále větší hloubky. Popravdě vůbec nevěděl, kterým směrem by se měl vydat. Jezero bylo velké samo o sobě, takže kde se nacházel jezerní lid, u kterých najde Hermionu...

Udělal několik dalších temp, než se zastavil a zavřel oči. Dostal nápad.

Celým svým srdcem se začal soustředit na Mionu a všechno ostatní vytěsnil, takže si ani neuvědomil, že zase plave vpřed, daleko rychleji než předtím. Poháněn láskou se dostával ke svému pokladu, ke kterému byl stále blíž a blíž. Nevnímal nic jiného, než jen svou cestu. Nevšímal si rybiček, jež se míhaly okolo něho, nebo že proplouvá řasami či hustými chaluhami. Nebylo v cestě nic, co by ho zastavilo.   

Jak tak pokračoval, jeho tělo začalo slabě zářit, on to však neviděl.

Ani se nenadál a byl u svého cíle. Jeho tělo se jakoby najednou zastavilo a on věděl, že byl úspěšný. S nadějí otevřel své oči a nestačil se divit. Dorazil do svého cíle. Nacházel se uprostřed náměstíčka jezerního lidu, který na něj koukal z povzdálí velice opatrně, našli se ale tací, kteří se odvážili trochu přiblížit a pořádně si ho prohlíželi.

Harry se zase zvědavě koukal na ně a na jejich domy a zahrady. Byla to nádhera, až se divil, jak se podařilo lidem přemluvit jezerní lid, že se tu smí konat druhý úkol a zároveň umožnit přístup lidem - šampionům se přiblížit k jejich domovům.

Uvědomil si svoji chybu a rychle ji napravil. Podíval se na jezerní lid a zhluboka se jim poklonil, aby jim prokázal úctu. Na to jezerní lid koukal vyjeveně ještě víc. Asi něco takového nečekali. Přesto chvíli tak setrval, než se opět narovnal a pokusil se promluvit jejich řečí.

„Měla by tu být moje přítelkyně. Velice vás prosím, vydáte mi ji?“promluvil, i když nebyl si jistý, zda mu vůbec rozuměli.

Našel se však jeden jezerní mládec, který jako jediný připlul až těsně k němu. „Zajatci jsou támhle, dítě.“ukázal za jednu velkou budovu. “Vem si, co je tvé a vrať se na hladinu. Věz ale, že kdyby si někdy potřeboval s něčím pomoc, nebo si jen odpočinout od pozemského světa, jsi tu vítán. Jsi jiný než ostatní...“říkal zvědavě. „A teď už jdi.“

„Děkuji,“dostal ze sebe Harry, který byl stejně překvapen, jako oni z něho. Znovu se jim poklonil a pak už plaval za Hermionou.

Čtyři zajatci byli pevně připevněni k jedné soše. Vypadali jako by spali. Chvilku si je Harry prohlížel, dokud se nezastavil na Hermioně. Pak už déle neváhal a vydal se přímo k ní a rychle ji osvobodil. Rychle se poté s ní vydal k hladině.

Když se vynořili a dostali se k čerstvému vzduchu, Harryho bublinkové kouzlo se zrušilo a Hermiona se probudila. Samozřejmě díky procitnutí v ledové vodě se lekla.

„Neboj, mám tě, Mio. Držím tě,“pověděl ji Harry a chytil si ji pevněji, i když musel uznat, že nebylo jednoduché udržet je oba na hladině. Pro jistotu si nechal ještě ploutve a jen ruce si vrátil do normálu, přičemž na Hermionu použil zahřívací kouzlo, aby jí nebyla zima.

„Harry.“vydechla a vyhledala si ho pohledem.

„Jsem to já.“přitakal. „Teď nás dostanu na břeh. A brzy ti bude teplo.“

„Dokážu ten kousek doplavat sama, Harry,“ujistila ho s úsměvem. A zlehýnka se mu vymanila se sevření.

„Dobrá, nechám to na tobě,“zasmál se i Harry a bok po boku plavali k molu, kde už na ně čekali jejich kamarádi a v rukách drželi několik ručníků a dek.

Hned jak se dostali z vody, je přátelé zabalili do osušek a dek a nasměrovali je k madame Pomfreyové, která pro každého z nich měla šálek čehosi, z čeho šla hustá mlha.

„Jen to vypijte.“nařídila jim madame. „Nechat vás v té ledové vodě. Božínku,“hudrovala.

Proto si Harry s Hermionou bez dalšího otálení vzali každý jeden hrníček, podívali se na sebe, aby si dodali odvahu a vypilo to. Překvapivě to nechutnalo nijak zle, snad jen jako hodně hořká čokoláda - rozhodně je to ale zahřálo.

„Možná byste se měli jít převléci,“řekl Fred.

„Než dorazí zbytek šampionů.“dokončil George.

„Kluci mají pravdu,“souhlasil Neville s úsměvem.

„Jo Harry,“pokračoval Fred.

„Zvládl jsi to dost rychle.“smál se George.

„Rychle?“divil se Harry. Tam dole mu to přišlo jako věčnost.

„Zvládl jsi to za necelou půl hodinu, kamaráde.“informoval ho Neville, kdy i Hermiona překvapeně koukala.

„Gratuluji, Harry. Vedl sis úžasně.“gratulovala mu s úsměvem.

„Přece jsem tě tam nemohl nechat, Mio. A teď se pojď převléct, ať moje snažení nevyjde vniveč, a nejsme z té ledovky akorát tak nemocní.“odvětil Harry a nasměroval Hermionu ke stanům.